# Červená Karkulka _Bratři Grimmové_ · 7 min read · ages 6-10 Karkulka nese nemocné babičce koláč a víno, ale vlk ji v lese zdrží mezi květinami a stihne spolknout nejdřív babičku a pak i ji. Myslivec obě vysvobodí a vlk s kamením v břiše klesne mrtvý, a když pak u babičky zaklepe jiný vlk, obě ho přechytračí vodou od klobás v korytě, kam ze střechy sklouzne a utopí se. --- Byla jednou jedna malá milá holčička. Kdo se na ni jen podíval, hned si ji musel zamilovat, ale ze všech nejvíc ji měla ráda babička, která nikdy nevěděla, co všechno by tomu dítěti ještě dala. Jednou jí darovala čepeček z červeného sametu. Slušel jí tak dobře, že už nechtěla nosit nic jiného, a tak jí nikdo neřekl jinak než Červená Karkulka. Jednoho dne jí maminka řekla: „Pojď sem, Karkulko, tady máš kus koláče a láhev vína, zanes to babičce ven do lesa. Je nemocná a slabá, tohle jí udělá dobře a zase se trochu posilní. Vydej se na cestu, dokud není horko, a až budeš venku, jdi pěkně způsobně a neodbíhej z cesty. Jinak upadneš, láhev se rozbije a babička nebude mít nic. A až vejdeš do její světnice, nezapomeň hned pozdravit a nekoukej nejdřív do všech koutů.“ „Všechno udělám, jak má být,“ slíbila Karkulka mamince a podala jí na to ruku. Babička bydlela venku v lese, dobrou půlhodinu cesty od vesnice. Když teď Karkulka přišla do lesa, potkala vlka. Nevěděla ale, jaké je to zlé zvíře, a vůbec se ho nebála. „Dobrý den, Karkulko,“ řekl vlk. „Děkuju pěkně, vlku.“ „Kampak tak časně, Karkulko?“ „K babičce.“ „A co to neseš pod zástěrou?“ „Koláč a víno. Včera jsme doma pekli, tak ať si nemocná a slabá babička přijde na chuť a trochu se tím posilní.“ „A kdepak tvoje babička bydlí, Karkulko?“ „Ještě dobrou čtvrthodinu dál v lese. Pod třemi velkými duby stojí její dům, dole kolem jsou lískové keře, to přece musíš znát,“ řekla Karkulka. Vlk si pomyslel: „To mladé útlé stvoření, to je ale pěkné sousto, bude chutnat ještě líp než ta stará. Musíš na to jít chytře, abys nakonec ulovil obě dvě.“ Kus cesty šel vlk vedle Karkulky a potom řekl: „Karkulko, jen se podívej, kolik je tu kolem krásných květin, proč se ani jednou nerozhlédneš? Copak vůbec neslyšíš, jak líbezně zpívají ptáci? Jdeš si tady rovnou za nosem, jako bys šla do školy, a přitom je venku v lese tak veselo.“ Karkulka zvedla oči, a když viděla, jak sluneční paprsky tančí mezi stromy sem a tam a jak je všude kolem plno krásných květin, pomyslela si: „Když babičce přinesu čerstvou kytici, bude z ní mít taky radost. Vždyť je ještě brzy, přijdu tam docela včas.“ Odběhla z cesty rovnou do lesa a začala hledat květiny. A pokaždé, když nějakou utrhla, zdálo se jí, že o kousek dál roste ještě hezčí. Běžela tedy za ní a dostávala se hloub a hloub do lesa. Vlk zatím zamířil nejkratší cestou k babiččinu domku a zaklepal na dveře. „Kdo je tam?“ „Červená Karkulka, nesu koláč a víno, otevři.“ „Jen stiskni kliku,“ zavolala babička, „jsem moc slabá a nemůžu vstát.“ Vlk stiskl kliku, dveře se rozlétly dokořán a on beze slova zamířil rovnou k babiččině posteli a babičku spolkl. Potom si oblékl její šaty, nasadil si na hlavu její čepec, lehl si do její postele a zatáhl kolem sebe záclony. Karkulka mezitím pobíhala po lese za květinami, a když jich měla tolik, že už je ani neunesla, vzpomněla si zase na babičku a vydala se konečně k ní. Divila se, že jsou dveře dokořán otevřené, a když vešla dovnitř do světnice, bylo jí tam tak podivně, že si pomyslela: „Ach bože, jak je mi dnes úzko, a jindy jsem u babičky tak ráda!“ Zavolala do světnice: „Dobré ráno!“ Nikdo jí ale neodpověděl. Šla tedy k posteli a odhrnula záclony. Ležela tam babička, čepec stažený hluboko do obličeje, a vypadala nějak moc divně. „Babičko, proč máš tak velké uši?“ „Abych tě lépe slyšela.“ „Babičko, proč máš tak velké oči?“ „Abych tě lépe viděla.“ „Babičko, proč máš tak velké ruce?“ „Abych tě mohla lépe chytit.“ „Ale babičko, proč máš tak hrozně velkou tlamu?“ „Abych tě mohla lépe sníst!“ Sotva to vlk dořekl, jedním skokem vylétl z postele a chudinku Červenou Karkulku spolkl. Když si vlk takhle zahnal chuť, lehl si zase do postele, usnul a začal hlasitě chrápat. Zrovna v tu chvíli šel kolem domku myslivec a pomyslel si: „Jak ta stará paní chrápe, měl bys zajít a podívat se, jestli jí něco není.“ Vešel tedy do světnice, a když přistoupil k posteli, viděl, že v ní leží vlk. „Tady tě mám, ty starý hříšníku,“ řekl myslivec. „Dlouho jsem tě hledal.“ Už chtěl zvednout pušku a namířit, ale vtom ho napadlo, že vlk mohl babičku sežrat a že by se ještě dala zachránit. Nevystřelil tedy, vzal nůžky a začal spícímu vlkovi rozstřihávat břicho. Sotva udělal několik střihů, uviděl, jak se uvnitř červená čepeček, a po několika dalších střizích vyskočila dívenka ven a volala: „Ach, to jsem se bála! Ve vlkově břiše byla taková tma!“ A hned po ní vyšla ven i stará babička, živá, a sotva popadala dech. Karkulka honem nanosila velké kameny a těmi vlkovi naplnili břicho, a když se vlk probudil, chtěl utéct, jenže kameny byly tak těžké, že hned klesl a padl mrtvý k zemi. Teď měli všichni tři radost. Myslivec stáhl z vlka kůži a odnesl si ji domů, babička snědla koláč a vypila víno, které jí Karkulka přinesla, a zase se zotavila. A Karkulka si pomyslela: „Už nikdy v životě neodběhneš sama z cesty do lesa, když ti to maminka zakázala.“ Vypráví se také, že jednou, když Karkulka nesla staré babičce zase pečivo, dal se s ní do řeči jiný vlk a chtěl ji svést z cesty. Karkulka se ale měla na pozoru a šla rovnou dál po své cestě. Babičce potom vyprávěla, že cestou potkala vlka, který jí popřál dobrý den, ale z očí mu přitom koukalo něco zlého. „Kdyby to nebylo na otevřené cestě, byl by mě sežral,“ dodala Karkulka. „Pojď,“ řekla babička, „zavřeme dveře, aby se sem nedostal.“ Zanedlouho vlk zaklepal na dveře a zavolal: „Otevři, babičko, já jsem Červená Karkulka a nesu ti pečivo.“ Ony ale ani nehlesly a dveře neotevřely. Vlk se tedy několikrát obeplížil kolem domu, nakonec vyskočil na střechu a chtěl počkat, až půjde Karkulka večer domů. Potom se za ní chtěl přikrást a ve tmě ji sežrat. Babička ale dobře poznala, co má za lubem. Před domem stálo velké kamenné koryto, a tak řekla dítěti: „Vezmi vědro, Karkulko. Včera jsem vařila klobásy, tak nanos tu vodu, co se v ní vařily, do koryta.“ Karkulka nosila vodu tak dlouho, až bylo to velké, veliké koryto úplně plné. Vůně klobás potom stoupala vlkovi do nosu. Čenichal a koukal dolů, natahoval krk a natahoval, až se najednou neudržel a začal klouzat. Sklouzl ze střechy rovnou do velkého koryta a utopil se. A Karkulka šla vesele domů a nikdo jí už neublížil. --- - Read online: https://talerie.com/cs/pohadky/cervena-karkulka-original - Source: Kinder- und Hausmärchen, 7. Auflage (1857) (https://de.wikisource.org/wiki/Rothkäppchen_(1857)) - Public-domain basis: Talerie contemporary retelling (CC0 2026), based on: Kinder- und Hausmärchen, 7. Auflage (1857) — original: author died 1859/1863 (+70 passed) - License: CC0-1.0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/)