# Červené střevíčky _Hans Christian Andersen_ · 10 min read · ages 9-12 Chudá Karen si obuje červené střevíčky k přijímání, a když jí starý voják plácne do podrážek, nohy se jí rozetančí a nedají se zastavit. Karen si nechá nohy se střevíčky useknout, a když sedí v komůrce se zpěvníkem, stane před ní anděl, stěny se rozestoupí do kostela a duše jí vylétne po slunečních paprscích k Bohu. --- Byla jednou jedna malá holčička, jemná a hezoučká. V létě musela chodit pořád jen bosa, protože byla chudá, a v zimě chodila ve velkých dřevácích, až jí celý nárt zčervenal. Uprostřed vesnice bydlela stará ševcová. Sedávala a šila, jak nejlépe uměla, a z proužků starého červeného sukna ušila pár malých střevíčků. Byly neohrabané, ale byly míněny dobře, a měla je dostat ta malá holčička. Jmenovala se Karen. Dostala je v den, kdy pochovávali její matku, a poprvé si je obula. Na truchlení se ovšem červené střevíčky nehodily, jenže Karen jiné neměla, a tak do nich vklouzla bosýma nohama a šla za chudou rakví. Vtom přijel velký starý kočár a v něm seděla stará paní. Prohlédla si tu malou holčičku, bylo jí té dívenky líto, a řekla faráři: „Poslyšte, dejte mi to děvčátko. Já se o ně postarám!“ A Karen si myslela, že se to všechno děje jenom kvůli červeným střevíčkům. Stará paní ale řekla, že jsou ohavné, a nechala je spálit. Karen samotnou oblékli čistě a pěkně, musela se učit číst a šít a lidé o ní říkali, že je hezoučká. Zrcadlo ale říkalo: „Jsi víc než hezoučká. Jsi krásná!“ V té době projížděla zemí královna a vezla s sebou svou malou dceru. Byla to princezna. Lidé se hrnuli k zámku a mezi nimi byla i Karen. Malá princezna stála v jemných bílých šatech v okně a nechala se obdivovat. Neměla ani vlečku, ani zlatou korunu, zato měla nádherné červené safiánové střevíčky. Ty byly ovšem hezčí než ty, které malé Karen ušila stará ševcová. Nic na světě se přece nedá s červenými střevíčky srovnat. Karen už byla tak velká, že měla jít ke konfirmaci. Dostala nové šaty a nové střevíce měla dostat také. Bohatý švec ve městě jí bral míru na malou nožku. Dělo se to u něho doma v jeho vlastním pokoji, kde stály velké prosklené skříně s hezkými střevíčky a lesklými botkami. Byla to nádhera na pohled, jenže stará paní špatně viděla, a tak z toho neměla žádné potěšení. Uprostřed mezi ostatními stál pár červených střevíčků, zrovna takových, jaké tenkrát měla princezna. Ty byly krásné! Švec také řekl, že je šil pro hraběcí dítě, ale nepadly mu. „To je nejspíš lakovaná kůže?“ zeptala se stará paní. „Tak se lesknou!“ „Ano, lesknou se!“ řekla Karen. Padly jí, a tak je koupili. Stará paní ale vůbec nevěděla, že jsou červené, protože jinak by Karen nikdy nedovolila jít ke konfirmaci v červených střevících. A Karen v nich opravdu šla. Všichni lidé se dívali na její nohy. A když prošla kostelem dopředu k oltáři, zdálo se jí, že i staré obrazy na náhrobcích, ty podobizny farářů a jejich žen s tuhými límci a dlouhými černými šaty, upírají oči na její červené střevíčky. A myslela jenom na ně, když jí farář položil ruku na hlavu a mluvil o svatém křtu, o smlouvě s Bohem a o tom, že teď už má být dospělou křesťankou. Varhany zněly slavnostně, zpívaly krásné dětské hlasy a zpíval i starý kantor, ale Karen myslela jenom na červené střevíčky. Odpoledne se stará paní ode všech lidí dozvěděla, že ty střevíčky byly červené. Řekla, že je to ohavné, že se to nehodí a že Karen má do kostela odteď chodit vždycky v černých střevících, i kdyby už byly sebestarší. Příští neděli bylo přijímání. A Karen se podívala na černé střevíce, prohlédla si červené, prohlédla si je ještě jednou, a obula si červené. Slunce svítilo, že to byla radost. Karen a stará paní šly pěšinou přes obilí a trochu se tam prášilo. U kostelních dveří stál starý vysloužilec s berlí a s podivně dlouhým vousem, spíš zrzavým než bílým. Uklonil se až k zemi a zeptal se staré paní, jestli jí smí otřít střevíce. A Karen natáhla svou malou nožku také. „Podívejme, jaké krásné taneční střevíčky!“ řekl voják. „Ať pevně drží, až budete tančit!“ A pak plácl rukou do podrážek. Stará paní dala vojákovi almužnu a potom šla s Karen do kostela. A všichni lidé uvnitř se dívali na Kareniny červené střevíčky a dívaly se na ně i všechny obrazy. A když Karen poklekla před oltářem a přiložila si ke rtům zlatý kalich, myslela jenom na červené střevíčky, a bylo jí, jako by jí plavaly v kalichu dokola. Zapomněla zpívat žalm, zapomněla se pomodlit Otčenáš. Potom všichni vycházeli z kostela a stará paní nastoupila do kočáru. Karen zvedla nohu, aby nastoupila také, a vtom starý voják řekl: „Podívejme, jaké krásné taneční střevíčky!“ Karen si nemohla pomoct, musela udělat pár tanečních kroků. A jak jednou začala, nohy tančily dál. Bylo to, jako by nad ní ty střevíčky získaly moc. Tančila kolem kostelního nároží, nedokázala toho nechat, kočí musel běžet za ní a chytit ji. Zvedl ji do vozu, jenže nohy tančily pořád dál, až tu hodnou starou paní pořádně potloukly. Nakonec jí střevíčky stáhli a nohy se utišily. Doma dali střevíčky do skříně, ale Karen se na ně musela pořád chodit dívat. Potom stará paní ulehla nemocná a říkalo se, že už nevstane. Bylo potřeba ji opatrovat a ošetřovat a nikomu to nenáleželo víc než Karen. Jenže ve městě byl velký ples a Karen na něj pozvali. Podívala se na starou paní, které už stejně nebylo pomoci, podívala se na červené střevíčky a řekla si, že na tom přece nic hříšného není. Obula si je, to snad směla. A pak šla na ples a začala tančit. Když ale chtěla doprava, tančily střevíčky doleva, a když chtěla po sále nahoru, tančily s ní dolů, ze schodů, ulicí a městskou branou ven. Tančila a musela tančit, ven do temného lesa. Nahoře mezi stromy něco svítilo. Myslela si, že je to měsíc, protože to byla tvář. Byl to ale ten starý voják se zrzavým vousem. Seděl, kýval hlavou a říkal: „Podívejme, jaké krásné taneční střevíčky!“ Tu se lekla a chtěla červené střevíčky odhodit, jenže držely pevně. Strhla si punčochy, ale střevíčky jí přirostly k nohám. Tančila a musela tančit přes pole a přes louky, do kopce i z kopce, v dešti i na slunci, v noci i ve dne. V noci to bylo nejhroznější. Dotančila až na otevřený hřbitov, jenže mrtví tam netančili. Ti měli na práci lepší věci než tanec. Chtěla si sednout na chudákův hrob, kde roste hořké kapradí, ale pro ni nebylo ani odpočinku, ani klidu. A když tančila k otevřeným kostelním dveřím, uviděla tam anděla v dlouhém bílém rouchu, s křídly, která mu sahala od ramen až k zemi. Tvář měl přísnou a vážnou a v ruce držel meč, široký a lesklý. „Budeš tančit!“ řekl. „Budeš tančit ve svých červených střevíčkách, dokud nezbledneš a nevychladneš, dokud se ti kůže nescvrkne a nezbude z tebe pouhá kostra! Budeš tančit ode dveří ke dveřím, a tam, kde bydlí pyšné, rozmazlené děti, budeš klepat, aby tě slyšely a bály se tě! Budeš tančit, tančit…!“ „Slitování!“ vykřikla Karen. Neslyšela ale, co anděl odpověděl, protože ji střevíčky odnesly dveřmi ven na pole, přes cesty i přes pěšiny, a pořád musela tančit. Jednoho rána tančila kolem dveří, které dobře znala. Zevnitř se ozýval zpěv žalmů a ven vynášeli rakev ozdobenou květinami. Tehdy poznala, že stará paní zemřela, a v tu chvíli ucítila, že je ode všech opuštěná a Božím andělem odsouzená. Tančila a musela tančit, tančit temnou nocí. Střevíčky ji nesly pryč, přes trní a přes pařezy, až se rozdrásala do krve. Tančila přes vřesoviště až k malému osamělému domku. Věděla, že tam bydlí kat. Zaklepala prsty na okenní tabulku a zavolala: „Pojď ven! Pojď ven! Já dovnitř nemůžu, protože musím tančit!“ A kat řekl: „Ty asi nevíš, kdo jsem. Já stínám hlavy zlým lidem, a slyším, jak moje sekera zvoní!“ „Neutínej mi hlavu!“ řekla Karen, „protože pak bych svého hříchu nemohla litovat! Ale usekni mi nohy s těmi červenými střevíčky!“ Potom se přiznala k celému svému hříchu a kat jí usekl nohy i s červenými střevíčky. Střevíčky ale s malýma nožkama odtančily přes pole pryč, hluboko do lesa. A kat jí vyřezal dřevěné nohy a berle, naučil ji žalm, který hříšníci vždycky zpívají, a ona políbila ruku, která vedla sekeru, a vydala se přes vřesoviště dál. „Teď už jsem za ty červené střevíčky vytrpěla dost!“ řekla si. „Teď půjdu do kostela, ať mě lidé vidí!“ A rychle zamířila ke kostelním dveřím. Když ale došla až k nim, tančily před ní ty červené střevíčky, a Karen se lekla a obrátila se. Celý týden byla smutná a vyplakala hodně hořkých slz. Když ale přišla neděle, řekla si: „Tak, teď už jsem se dost natrpěla a nabojovala! Myslím, že jsem zrovna tak dobrá jako leckdo z těch, co sedí v kostele a nesou se.“ A pak tam statečně vyrazila. Nedošla ale dál než ke hřbitovní bráně. Tam uviděla, jak před ní tančí červené střevíčky, zděsila se, obrátila se a z celého srdce svého hříchu litovala. Potom šla na faru a poprosila, aby ji tam vzali do služby. Chce prý být pilná a dělat všechno, co dokáže, na mzdu že se dívat nebude, jen aby měla střechu nad hlavou a byla u dobrých lidí. Farářově ženě bylo Karen líto, a tak ji vzala do služby. A Karen byla pilná a přemýšlivá. Tiše sedávala a poslouchala, když farář večer nahlas předčítal z bible. Všechny děti ji měly moc rády, ale když mluvily o parádě, o nádheře a o kráse, Karen jenom kroutila hlavou. Příští neděli šli všichni do kostela a ptali se jí, jestli nechce jít s nimi. Ona se ale smutně, se slzami v očích, podívala na své berle. A tak ostatní odešli poslouchat Boží slovo a ona šla sama do své malé komůrky. Byla jen tak velká, aby se do ní vešla postel a židle. Sedla si tam se zpěvníkem, a jak v něm zbožně četla, přinesl jí vítr od kostela zvuk varhan. Zvedla uplakanou tvář a řekla: „Bože, pomoz mi!“ Vtom slunce zasvitlo tak jasně, že se komůrka rozzářila, a přímo před ní stál Boží anděl v bílém rouchu, ten samý, kterého tenkrát v noci viděla u kostelních dveří. Nedržel už ale ostrý meč, nýbrž nádhernou zelenou větev plnou růží. Dotkl se tou větví stropu, a strop se zvedl vysoko, a kde se ho anděl dotkl, zazářila zlatá hvězda. Dotkl se stěn, a ty se rozestoupily, a Karen uviděla varhany, jak zvučí, uviděla staré obrazy farářů a jejich žen, a lidé z celé obce seděli ve vyzdobených lavicích a zpívali ze svých zpěvníků. Kostel sám přišel za tou chudou dívkou do těsné komůrky, anebo se snad ona ocitla v kostele. Seděla v lavici s ostatními lidmi z fary, a když dozpívali žalm a vzhlédli, pokývali hlavou a řekli: „Dobře, žes přišla, Karen!“ „To bylo slitování,“ řekla. A varhany zněly a dětské hlasy na kůru zpívaly měkce a líbezně. Jasné sluneční světlo teple proudilo oknem do lavice, kde Karen seděla. Srdce měla tak plné slunce, pokoje a radosti, až puklo. Její duše vylétla po slunečních paprscích k Bohu, a tam nebyl nikdo, kdo by se ptal na červené střevíčky. --- - Read online: https://talerie.com/cs/pohadky/cervene-strevicky-original - Source: Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena, přel. Karel Bohuš Kober (I. L. Kober, 1872) (https://cs.wikisource.org/wiki/Výbor_veškerých_povídek_a_báchorek_H._C._Andersena/Červené_střevíce) - Public-domain basis: Talerie contemporary retelling (CC0 2026), based on: Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena, přel. Karel Bohuš Kober (I. L. Kober, 1872) — translation: author died 1875 (+70 passed); translator Karel Bohuš Kober died 1890 (+70 passed) - License: CC0-1.0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/)