# Divoké labutě _Hans Christian Andersen_ · 15 min read · ages 7-12 Macecha promění jedenáct královských synů v divoké labutě a jejich sestru Elišku znetvoří tak, že ji ani vlastní otec nepozná. Eliška pro bratry mlčky plete košile z kopřiv, a když ji vezou na hranici, hodí je na labutě a před davem stojí zase princové, jen nejmladšímu zůstane místo paže labutí křídlo. --- Daleko odtud, tam, kam odlétají vlaštovky, když u nás začíná zima, žil král. Měl jedenáct synů a jednu dceru a té dceři se říkalo Eliška. Bratři byli princové. Do školy chodili s hvězdou na prsou a se šavlí po boku a psali diamantovými pisátky na zlaté tabulky. Eliška sedávala na stoličce ze zrcadlového skla a měla obrázkovou knížku, za kterou se dalo koupit půl království. Dětem se vedlo dobře. Jenže tak to nemělo zůstat navždy. Král se oženil podruhé a nová královna ty děti neměla ráda. Poznaly to hned první den. Na zámku bylo slavnostně a děti si hrály na návštěvu. Jindy dostávaly koláče a pečená jablka, tentokrát jim macecha nasypala do šálku písek a řekla, ať si představují, že je to něco dobrého. Za týden odvezla Elišku na venkov k jednomu sedlákovi. A netrvalo dlouho a namluvila králi o princích tolik zlého, že se o ně přestal starat. „Leťte si do světa a živte se sami,“ řekla jim macecha. „Leťte jako velcí ptáci, kteří nemají hlas!“ Zlá byla, ale tak zlá, jak si přála, být neuměla. Z princů se stalo jedenáct krásných divokých labutí a s podivným křikem vylétly ze zámeckých oken. Ještě se ani nerozednilo, když táhly nad chalupou, kde spala jejich sestra. Kroužily nad střechou, ale nikdo je neslyšel. Musely dál, až k velikému temnému lesu u moře. Eliška si v selské světnici hrála se zeleným listem, jiné hračky neměla. Udělala do něj dírku, dívala se skrz ni proti slunci a zdálo se jí, že vidí oči svých bratrů. Když bylo Elišce patnáct, měla se vrátit domů. Královna uviděla, jak je krásná, a srdce se jí naplnilo záští. Nejraději by z ní udělala labuť, ale král chtěl svou dceru vidět. Časně ráno šla královna do mramorové lázně. Vzala tři žáby a každou políbila. „Sedni si Elišce do vlasů, až vejde do vody,“ řekla první, „ať je hloupá jako ty.“ Druhé přikázala: „Ty se jí posaď na čelo, ať zoškliví, aby ji ani vlastní otec nepoznal.“ A třetí zašeptala: „Ty ulehni na její srdce, ať ji souží zlé myšlenky.“ Pak žáby pustila do čisté vody a ta hned zezelenala. Zavolala Elišku a poručila jí, ať vstoupí do lázně. Sotva se Eliška ponořila, sedla si jí jedna žába do vlasů, druhá na čelo a třetí na srdce. Ale když se zvedla, plavaly po hladině tři makové květy. Kdyby ty žáby nebyly jedovaté, byly by z nich růže. I tak z nich byly květiny, protože Eliška byla tak nevinná, že na ni kouzlo nestačilo. Královna ji tedy natřela šťávou ze zelených ořechů, až Eliška celá zhnědla. Tvář jí potřela páchnoucí mastí a vlasy rozcuchala. Nikdo by ji nepoznal. Otec se lekl a řekl, že tohle jeho dcera není. Nepoznal ji nikdo kromě hlídacího psa a vlaštovek, a ta zvířata mluvit neuměla. Eliška se rozplakala a vzpomněla si na bratry. Tiše se vytratila ze zámku a šla celý den přes pole a mokřiny do velikého lesa. Myslela si, že bratry vyhnali do světa stejně jako ji, a chtěla je najít. Byla v lese sotva chvíli, když padla noc. Lehla si do mechu a pomodlila se. Kolem svítily stovky svatojánských mušek jako padající hvězdy. Ráno došla k jezeru. Uviděla ve vodě svůj obličej a lekla se, tak byl tmavý. Ale namočila si ruku, přejela si tvář a bílá pleť se zase zaleskla. Vykoupala se, spletla si vlasy a šla dál. Našla strom obtěžkaný lesními jablky a poobědvala pod ním. Pak vešla do nejtemnější části lesa. Kmeny stály tak blízko sebe, že to vypadalo jako mříž. Takovou samotu ještě nepoznala. Přenocovala tam a ráno potkala starou ženu s košíkem jahod. Zeptala se jí, jestli neviděla lesem jet jedenáct princů. „Neviděla,“ řekla stařena. „Ale včera tudy po řece plulo jedenáct labutí se zlatými korunami na hlavách.“ Stařena ji zavedla na stráň k říčce a Eliška šla podél ní až k moři. Leželo před ní nesmírné a prázdné, nikde ani loďka, nikde ani plachta. Jak se má dostat dál? Dívala se na oblázky na břehu. Sklo, železo, kámen, všechno tady obrousila do kulata voda, která je přece měkčí než její ruka. „Valí se to bez ustání, a co je tvrdé, to nakonec změkne,“ řekla si. „Chci být stejně neúnavná. Vy vlny mě jednou donesete k mým bratrům.“ Na naplavených chaluhách leželo jedenáct bílých labutích per. Eliška je sesbírala do svazečku. Byly na nich kapky, a jestli to byla rosa, nebo slzy, nikdo nepoznal. Slunce se chýlilo k západu, když uviděla, jak k pevnině letí jedenáct labutí se zlatými korunami, jedna za druhou jako dlouhá bílá stuha. Eliška se schovala za keř. Labutě se snesly kousek od ní a zatřepetaly velikými bílými křídly. Jakmile slunce zapadlo za vodu, peří spadlo a na břehu stálo jedenáct krásných princů. Hodně se změnili, a přece věděla, že to jsou oni. Vrhla se jim do náruče a volala je jménem. Bratři sotva poznali malou sestru, tak vyrostla. Smáli se i plakali a pověděli si, jak zle s nimi macecha naložila. „Létáme jako divoké labutě, dokud je slunce na obloze,“ řekl nejstarší. „Jakmile zapadne, máme zase lidskou podobu. Proto musíme mít při západu pod nohama pevnou zem, jinak bychom spadli dolů.“ „Tady nebydlíme. Za mořem leží země stejně krásná jako tahle, ale cesta k ní je daleká a není na ní jediný ostrov. Trčí tam jen malý útes, na který se vejdeme těsně vedle sebe.“ „Domů smíme jednou za rok na jedenáct dní. Uvidíme zámek, kde jsme se narodili, a věž kostela, pod kterou je pohřbená naše matka. A letos jsme tu našli tebe.“ „Ještě dva dny můžeme zůstat, pak musíme zase přes moře. Jenom nevíme, jak tě vzít s sebou. Nemáme loď ani veslo.“ „Jak vás mám vysvobodit?“ zeptala se Eliška. Povídali si skoro celou noc. Ráno bratři odletěli a zůstal jen nejmladší. Položil jí hlavu do klína a byli spolu celý den. K večeru se ostatní vrátili, a když slunce zapadlo, stáli před ní zase jako lidé. „Zítra odletíme a nevrátíme se dřív než za rok,“ řekl nejstarší. „Tady tě ale nenecháme. Odvážíš se s námi? Copak bychom neunesli sestru přes moře, když je nás jedenáct?“ „Vezměte mě s sebou,“ prosila Eliška. Celou noc pletli z vrbového proutí a rákosu síť. Eliška si do ní lehla, a když se bratři za rozbřesku proměnili, chytili síť do zobáků a vznesli se k oblakům. Když se probudila, byli daleko od země. Vedle ní ležela větvička se zralými bobulemi, kterou tam položil nejmladší bratr. Letěli celý den, jenže pomaleji než jindy, protože nesli sestru. Zvedala se bouřka a Eliška úzkostlivě sledovala, jak slunce klesá. Útes pořád nikde. Labutě máchaly křídly silněji a byla to její vina. Až slunce zapadne, stanou se z nich lidé a spadnou do moře. Modlila se z celého srdce. Černý mrak se valil dopředu těžce jako olovo. Slunce se dotklo hladiny. Vtom se labutě snesly dolů tak rychle, že Eliška myslela, že padají. A teprve teď uviděla pod sebou útes. Nebyl větší, než kdyby z moře vystrčil hlavu tuleň. Slunce už bylo jen jako hvězda. A v tu chvíli se její noha dotkla pevného kamene. Bratři stáli kolem ní ruku v ruce a víc místa tam nebylo. Moře se přes útes přelévalo jako déšť a hrom duněl ránu za ranou. Sestra a bratři přesto zpívali žalmy. Čerpali z nich útěchu a novou odvahu. Za svítání bylo ticho a labutě letěly dál. Bílá pěna na moři vypadala z výšky jako miliony labutí. Když slunce vystoupilo výš, uviděla Eliška hornatou zemi, která se napůl vznášela ve vzduchu. Na skalách se leskl led a uprostřed stál ohromný zámek. Zeptala se, jestli je tohle ta země, kam letí, ale labutě zavrtěly hlavami. Byl to oblačný zámek Fata Morgány, do kterého nesmí vstoupit člověk. Vzápětí se hory i zámek zřítily a stálo tam dvacet kostelů s věžemi. Zdálo se jí, že slyší varhany, ale bylo to moře. Pak se kostely změnily v mlhu nad vodou. Tak se to proměňovalo dál, až uviděla opravdovou zemi s modrými horami a cedrovými lesy. Před západem slunce už seděla u veliké jeskyně. „Uvidíme, co se ti tady dnes v noci bude zdát,“ řekl nejmladší bratr a ukázal jí, kde bude spát. „Kéž bych se dozvěděla, jak vás vysvobodit,“ řekla Eliška. Modlila se ještě i ve spánku. A tu se jí zdálo, že letí k oblačnému zámku Fata Morgány. Naproti jí vyšla víla, docela podobná té stařeně z lesa. „Tvoje bratry vysvobodit lze,“ řekla víla. „Máš ale dost odvahy a vytrvalosti? Voda je měkčí než tvoje ruce, a přece obrušuje kámen. Jenže necítí bolest, kterou ucítí tvoje prsty.“ „Vidíš tuhle kopřivu? Takové rostou kolem jeskyně, kde spíš, a takové rostou na hrobech na hřbitově. Jenom ty dvoje jsou k něčemu, to si zapamatuj.“ „Musíš je natrhat, i když ti spálí ruce do puchýřů. Rozšlapeš je a získáš len. Z toho lnu upleteš jedenáct košil s dlouhými rukávy. Hoď je na těch jedenáct labutí a kouzlo se zlomí.“ „Ale dobře si pamatuj tohle. Od chvíle, kdy tu práci začneš, až do chvíle, kdy ji dokončíš, nesmíš promluvit, i kdyby to mělo trvat roky. První slovo, které řekneš, projede tvým bratrům srdcem jako dýka. Na tvém jazyku visí jejich život.“ A přitom se kopřivou dotkla její ruky. Elišku to spálilo jako oheň a probudila se. Vedle ní ležela kopřiva, přesně taková jako ve snu. Sáhla jemnýma rukama do ošklivých kopřiv. Pálily jako oheň a naskákaly jí puchýře. Ale ráda to snesla, jen když vysvobodí bratry. Rozšlapala je a začala plést zelený len. Když slunce zapadlo, přišli bratři. Lekli se, že mlčí, ale pak jí uviděli ruce a pochopili, že to dělá pro ně. Nejmladší se rozplakal, a kam dopadly jeho slzy, tam Eliška bolest necítila a puchýře zmizely. Pracovala celou noc, protože klid mít nemohla, dokud bratry nevysvobodí. Jedna košile byla hotová a ona začala druhou. Vtom se mezi horami rozlehl lovecký roh a přidal se k němu psí štěkot. Eliška utekla do jeskyně, svázala kopřivy do otepi a sedla si na ni. Netrvalo to dlouho a před jeskyní stáli lovci. Nejkrásnější z nich byl král té země. Přistoupil blíž. Tak spanilou dívku ještě neviděl. „Jak ses sem dostala, krásné dítě?“ zeptal se vlídně. Eliška zavrtěla hlavou. Mluvit nesměla, šlo o život jejích bratrů. Ruce schovala pod zástěru, aby král neviděl, co snáší. „Pojď se mnou,“ řekl král. „Tady zůstat nemůžeš. Jestli je tvoje duše tak krásná jako tvoje tvář, dám ti na hlavu korunu a budeš bydlet v mém zámku.“ Posadil ji před sebe na koně. Eliška plakala a lomila rukama. „Neplač,“ těšil ji král. „Chci jenom tvoje štěstí. Jednou mi poděkuješ.“ Když slunce zapadlo, leželo před nimi královské město s vysokými chrámy. Eliška z té nádhery neviděla nic. Plakala a truchlila. Bez odporu se nechala obléknout do královských šatů a spálené ruce si nechala navléknout do bílých rukaviček. Dvůr se před ní sklonil ještě hlouběji. Král ji prohlásil za svou nevěstu. Jenom arcibiskup vrtěl hlavou a šeptal, že ta dívka z lesa je čarodějnice, která králi poblouznila oči i srdce. Král ho neposlouchal. Hudba hrála, ale nevěsta stála uprostřed té slávy bledá a smutná. Potom král otevřel malou komnatu, kde měla spát. Zelené koberce v ní připomínaly jeskyni, ve které ji našel. Na podlaze ležela otep lnu a na stěně hotová košile. „Tady si můžeš vzpomínat na svůj domov,“ řekl král. „Tohle je práce, která tě tam bavila.“ Když to Eliška uviděla, přeběhl jí přes rty úsměv. Vzpomněla si na vysvobození bratrů a políbila králi ruku. Svatba se konala a korunu jí na hlavu vsadil sám arcibiskup. Udělal to se zlobou a přitiskl jí úzký kroužek na čelo, až to bolelo. Ale kolem srdce jí ležela obruč mnohem těžší, žal po bratrech. Tělesnou bolest necítila. Ústa měla němá, protože jediné slovo by bratry stálo život. Zato z jejích očí mluvila láska ke králi, který dělal všechno, aby ji rozveselil. Milovala ho každým dnem víc a nesměla se mu svěřit. Musela mlčet a mlčky svou práci dodělat. Každou noc se tiše vytratila z lože a v té malé komnatě pletla košili za košilí. Když začala sedmou, došel jí len. Na hřbitově rostly kopřivy, které potřebovala, to věděla dobře. Jenže si je musela natrhat sama. Jak se tam dostat? „Co je bolest v prstech proti tomu, co snáší moje srdce!“ řekla si. „Musím to zkusit. Bůh ode mě ruku neodtáhne.“ Se strachem v srdci, jako by chystala něco zlého, se za měsíčné noci vykradla ze zámku a prázdnými ulicemi došla na hřbitov. Na jednom z nejširších náhrobků seděly v kruhu ohyzdné čarodějnice a dlouhými prsty se hrabaly v hlíně čerstvých hrobů. Eliška musela projít těsně kolem nich. Ale ona se tiše modlila, natrhala palčivé kopřivy a odnesla je na zámek. Viděl ji jediný člověk, arcibiskup. Bděl, když ostatní spali. Teď měl jistotu, že královna je čarodějnice, která krále i lid omámila. Ve zpovědnici králi pověděl, co viděl. Obrazy svatých přitom vrtěly hlavami, jako by chtěly říct, že Eliška je nevinná, ale arcibiskup si to vyložil po svém. Králi skanuly po tvářích dvě těžké slzy. V noci se jen tvářil, že spí. Viděl, jak Eliška vstává, a pokaždé ji tiše sledoval, dokud nezmizela ve své komnatě. Den ode dne byl zachmuřenější. Eliška to viděla, ale nechápala proč. A co při tom vytrpěla v srdci pro bratry! Práci měla brzy hotovou, chyběla poslední košile. Jenže len došel. Ještě jednou, naposledy, musela na hřbitov. Eliška šla, a král s arcibiskupem šli za ní. Viděli ji zmizet v brance a na náhrobku seděly příšery. Král se odvrátil, protože si v tom kruhu představil svou královnu. „Ať ji odsoudí lid,“ řekl. A lid ji odsoudil. Měla zemřít v plamenech. Z královských sálů ji odvedli do tmavé vlhké kobky. Místo sametu jí dali otep kopřiv a přikrývkou jí měly být tvrdé palčivé košile, které upletla. Nic milejšího jí dát nemohli. Zase se pustila do práce a modlila se. Venku zpívali kluci z ulice posměšné písničky. K večeru zašuměla u mříže labutí křídla. Byl to nejmladší bratr. Eliška radostí vzlykla, i když věděla, že příští noc bude nejspíš poslední. Přišel arcibiskup, že s ní stráví poslední hodinu. Eliška zavrtěla hlavou a posunky ho prosila, ať odejde. Tuhle noc musela práci dokončit, jinak by bylo všechno marné. Po podlaze pobíhaly myšky a nosily jí kopřivy k nohám. A na mříž si sedl drozd a celou noc zpíval, aby Eliška neztratila odvahu. Ještě se jen šeřilo, když u zámecké brány stálo jedenáct bratrů a žádali, aby je předvedli před krále. To že nejde, odpověděli jim, vždyť král spí. Prosili i vyhrožovali, až vyšel sám král a ptal se, co to znamená. Vtom vyšlo slunce a nad zámkem letělo jedenáct labutí. Z městské brány se valil všechen lid. Každý chtěl vidět, jak čarodějnici upálí. Starý kůň táhl káru, na které Eliška seděla. Oblékli jí halenu z hrubého plátna, tváře měla bledé a prsty splétaly zelený len. Ani cestou na smrt práci nepřerušila. Deset košil jí leželo u nohou a na jedenácté pracovala. Dav se jí posmíval. „Podívejte se na tu čarodějnici, jak si mumlá! Ani zpěvník nemá v ruce, sedí si tam se svými kouzly. Roztrhejte jí to na tisíc kusů!“ A hrnuli se na ni a chtěli košile roztrhat. Vtom přiletělo jedenáct labutí, usadily se kolem ní na káru a bily křídly. Dav zděšeně ustoupil. „To je znamení z nebe! Ta je jistě nevinná,“ šeptali mnozí. Ale nahlas si to říct netroufali. A už ji kat bral za ruku. Rychle hodila jedenáct košil na labutě a stálo tam jedenáct krásných princů. Jenom nejmladší měl místo paže labutí křídlo, protože v jeho košili chyběl rukáv. „Teď smím mluvit!“ zvolala. „Jsem nevinná!“ A lid, který viděl, co se stalo, se před ní sklonil jako před světicí. Eliška však klesla bratrům do náruče, tolik na ni dolehl strach a bolest. „Ano, je nevinná,“ řekl nejstarší bratr a vypověděl všechno, co se stalo. A zatímco mluvil, rozlila se vzduchem vůně jako od milionu růží. Každé poleno na hranici zapustilo kořeny a stál tam vysoký keř plný červených růží. Úplně nahoře se otevřel bílý květ a zářil jako hvězda. Král ho utrhl a připnul Elišce na hruď, a ona se probrala se štěstím v srdci. Kostelní zvony se rozezněly samy od sebe a ptáci přiletěli v celých hejnech. A na zámek se vracel svatební průvod, jaký ještě žádný král neviděl. --- - Read online: https://talerie.com/cs/pohadky/divoke-labute - Source: H. C. Andersena Povídky a báchorky, přel. Josef Mikuláš Boleslavský (I. L. Kober, 1863) (https://cs.wikisource.org/wiki/H._C._Andersena_Povídky_a_báchorky/Divoké_labutě) - Public-domain basis: Talerie contemporary retelling (CC0 2026), based on: H. C. Andersena Povídky a báchorky, přel. Josef Mikuláš Boleslavský (I. L. Kober, 1863) — translation: author died 1875 (+70 passed); translator Josef Mikuláš Boleslavský died 1892 (+70 passed) - License: CC0-1.0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/)