# Jeníček a Mařenka _Bratři Grimmové_ · 5 min read · ages 6-12 Chudý dřevorubec kvůli krutému hladu nechá své děti Jeníčka a Mařenku hluboko v lese, odkud se poprvé vrátí díky rozsypaným oblázkům a podruhé zabloudí až k perníkové chaloupce zlé čarodějnice. Mařenka lstí čarodějnici zahubí, děti si odnesou poklad z drahých kamenů a s pomocí bílé kachny se vrátí domů k otci, kde je čeká šťastný konec. --- Na kraji velkého lesa žil chudý dřevorubec se svou ženou a dvěma dětmi. Chlapec se jmenoval Jeníček, děvčátko Mařenka. V zemi vládl krutý hlad, který nikoho nešetřil, a otec sotva sháněl chleba pro celou rodinu. Jednoho večera, když už děti dávno měly spát, ležel otec v posteli a nemohl usnout starostmi. „Co si jen počneme?“ povzdechl si k ženě. „Jak máme uživit děti, když sami nemáme skoro nic?“ Žena odpověděla: „Víš co? Zítra ráno zavedeme děti hluboko do lesa. Zapálíme jim oheň, dáme jim kus chleba a necháme je tam. Cestu zpátky nenajdou a my budeme mít o starost méně.“ „Ne,“ řekl otec, „to udělat nedokážu. Jak bych mohl nechat vlastní děti samotné v lese?“ Žena mu ale nedala pokoj, dokud s těžkým srdcem nesvolil. Jeníček a Mařenka ale hlady nemohli spát a slyšeli každé slovo. Mařenka tiše plakala. „Neplač, Mařenko,“ zašeptal Jeníček, „netrap se. Já už si nějak poradím.“ Jakmile rodiče usnuli, vyklouzl ven. Měsíc svítil jasně a bílé oblázky před domem se leskly jako stříbro. Jeníček si jich plné kapsy nabral a tiše se vrátil do postele. „Spi klidně, sestřičko,“ řekl. „Bůh nás neopustí.“ Ráno, ještě před východem slunce, matka děti vzbudila, dala každému kousek chleba a odvedla je hluboko do lesa. Jeníček se pořád ohlížel k domovu. „Nač se pořád díváš?“ zeptal se otec. „Dívám se na svou bílou kočičku na střeše,“ odpověděl Jeníček, ale ve skutečnosti tajně upouštěl na cestu jeden oblázek za druhým. Uprostřed lesa otec zapálil oheň a řekl: „Odpočiňte si tu, my jdeme kácet dřevo a pak si pro vás přijdeme.“ Děti čekaly, snědly svůj chléb, a když se setmělo a nikdo nepřicházel, Mařenka se rozplakala. „Počkej, až vyjde měsíc,“ utěšoval ji Jeníček. A ve svitu měsíce se oblázky zaleskly jako drobná světýlka a ukázaly jim cestu domů. Hlad ale neustával, a nedlouho poté děti znovu zaslechly matčin hlas: „Děti musí pryč, hlouběji než posledně, aby cestu zpátky nenašly.“ Jeníček chtěl znovu nasbírat oblázky, ale dveře byly zamčené. Vzal si tedy svůj kus chleba a cestou ho drobil, drobeček po drobečku, aby si označil zpáteční cestu. Opět děti nechali u ohně, opět nikdo nepřišel, a když vyšel měsíc a Jeníček hledal své drobečky, byly pryč, lesní ptáci je dávno sezobali. Jeníček a Mařenka teď cestu nenašli. Šli celou noc a ještě jeden den, hladoví a unavení, až si nakonec lehli pod strom a usnuli. Třetího rána spatřili krásného bílého ptáčka, který zpíval tak líbezně, že se za ním vydali. Dovedl je k domečku postavenému z chleba, se střechou z koláče a okny z čirého cukru. „Na tom si pochutnáme,“ řekl Jeníček a ulomil si kus ze střechy, zatímco Mařenka okusovala okenní tabulku. Tu se z domečku ozval jemný hlásek: „Kdo to křupe, kdo to hlodá, kdo mi chaloupku ohlodává?“ „To jen vítr, jen vítr, dítě nebeské,“ odpověděly děti a jedly dál. Vtom se otevřely dveře a vyšla stará žena, opřená o berlu. „Ale vy milé děti,“ řekla vlídně, „pojďte dál, nic zlého se vám nestane.“ Zavedla je dovnitř, dala jim dobré jídlo a měkké postele, a děti si připadaly jako v nebi. Stařena však byla zlá čarodějnice. Chaloupku z perníku postavila jen proto, aby k sobě lákala děti, které chtěla chytit a sníst. Hned zrána popadla Jeníčka a zavřela ho do malého chlívku. Mařenka mu musela vařit, aby ztloustl, sama téměř nic nedostávala. Každé ráno čarodějnice přišla a volala: „Jeníčku, natáhni prst, ať si osahám, jestli jsi už dost tučný.“ Jeníček jí ale pokaždé nastrčil jen malou kůstku, a protože čarodějnice špatně viděla, divila se, že netloustne. Po čtyřech týdnech ji trpělivost přešla. „Zítra,“ řekla Mařence, „ho uvařím, ať je tučný, nebo ne.“ Druhého dne ráno čarodějnice roztopila pec a chtěla Mařenku poslat dovnitř, jako by měla zkontrolovat, zda je už dost horká, ve skutečnosti ale chtěla dívku samu strčit dovnitř. Mařenka past prokoukla. „Nevím, jak se tam mám dostat,“ řekla nevinně. „Hloupá huso,“ okřikla ji čarodějnice, „vždyť je otvor dost velký, podívej se.“ A sama se do něj kousek nasoukala, aby jí to ukázala. Vtom jí Mařenka pořádně strčila, zatlačila ji celou dovnitř, zavřela železná dvířka a zasunula závoru. Zlá čarodějnice byla poražena a její moc nad dětmi byla zlomena. Mařenka spěchala k Jeníčkovi, vytrhla dvířka chlívku a zvolala: „Jeníčku, jsme volní! Stará čarodějnice je mrtvá!“ Jeníček vyskočil ven a oba si radostí padli do náruče. V domě našli truhly plné perel a drahých kamenů. „Ty jsou ještě lepší než oblázky,“ řekl Jeníček a nacpal si jimi kapsy, zatímco Mařenka si je sypala do zástěrky. Vydali se na cestu. Po chvíli přišli k velké vodě. „Nemáme tu lávku ani most,“ řekl Jeníček. Vtom uviděli plavat bílou kachnu a Mařenka zvolala: „Kachničko bílá, kachničko milá, tady stojí Mařenka a Jeníček s ní. Lávka ani most tu nikde není, vezmi nás na svá bílá záda k domovu.“ Kachna připlavala blíž a přenesla oba, jednoho po druhém, bezpečně přes vodu. A čím dál šli, tím známější se jim les zdál, až konečně spatřili otcův dům. Rozběhli se, vtrhli dovnitř a padli otci kolem krku. Od toho dne neměl klidnou chvíli, matka mezitím zemřela. Mařenka vytřepala zástěrku a perly s drahými kameny se rozsypaly po podlaze, Jeníček k nim přihodil ještě hrst za hrstí. Od té chvíle měly všechny starosti konec a otec, Jeníček i Mařenka žili spolu šťastně a v pokoji. --- - Read online: https://talerie.com/cs/pohadky/jenicek-a-marenka - Source: Kinder- und Hausmärchen, 7. Auflage (1857) (https://de.wikisource.org/wiki/Hänsel_und_Grethel_(1857)) - Public-domain basis: Talerie contemporary retelling (CC0 2026), based on: Kinder- und Hausmärchen, 7. Auflage (1857) — original: author died 1859/1863 (+70 passed) - License: CC0-1.0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/)