# Kráska a zvíře

_Jeanne-Marie Leprince de Beaumont_ · 26 min read · ages 6-12

Kráska se dobrovolně nabízí Zvířeti výměnou za otcův život a v jeho zakletém zámku postupně pod odpudivou podobou odhaluje laskavé srdce. Když ho v zahradě najde umírající a vyzná mu lásku, promění se Zvíře v krásného prince, víla obě zlé sestry promění v sochy u brány jejího paláce a Kráska se za něj šťastně provdá.

---

Byl jednou jeden kupec a byl nesmírně bohatý. Měl šest dětí, tři syny a tři dcery. A protože to byl člověk s rozumem, na jejich vychování nic nešetřil a najal jim učitele na všechno, co se člověk může naučit. Všechny tři dcery byly velmi hezké, ale ta nejmladší z nich byla tak krásná, že se za ní každý zadíval a nemohl se na ni vynadívat. Dokud byla malá, nikdo jí neřekl jinak než krásné dítě, a to jméno jí zůstalo i potom, když vyrostla. Říkali jí Kráska, a obě starší sestry na ni kvůli tomu jménu hodně žárlily.

Ta nejmladší ale nebyla jenom hezčí než obě její sestry, byla také lepší než ony. Obě starší dcery byly na své bohatství velmi pyšné. Hrály si na dámy a nechtěly k sobě na návštěvu pustit dcery jiných kupců, protože ke společnosti potřebovaly urozené pány a paní. Chodily každý den na ples, do divadla nebo na procházku po městě a smály se nejmladší sestře, která většinu svého času trávila nad dobrými knihami. A protože se ve městě vědělo, že jsou ty tři dívky velmi bohaté, přišlo si o ně říct několik zámožných kupců. Obě starší jim odpověděly, že se nevdají, ledaže by se pro ně našel vévoda, nebo aspoň hrabě. Kráska, tak se přece ta nejmladší jmenovala, poděkovala každému, kdo si ji chtěl vzít, pěkně a poctivě, ale žádného z nich si nevzala.

„Jsem ještě příliš mladá,“ odpovídala jim na to Kráska, „a chci ještě několik let dělat společnost svému otci.“

Pak ale kupec ze dne na den o všechno své jmění přišel. Ze všeho, co kdy měl, mu zůstal jenom malý venkovský domek, a ten stál hodně daleko od města, docela o samotě.

Se slzami v očích dětem oznámil, že se do toho domku budou muset odstěhovat a že se tam uživí, jen když budou pracovat jako sedláci.

„My se z města nehneme,“ odpověděly obě starší dcery. „Máme dost ctitelů a každý z nich bude šťastný, když si nás bude moci vzít, i kdybychom neměly ani zlaťák.“

Jenže ty dobré slečny se mýlily. Sotva se po městě rozneslo, že zchudly, žádný z těch pánů se po nich už ani neohlédl. A protože pro tu jejich pýchu neměl ve městě nikdo rád ani jednu z nich, říkali si lidé mezi sebou:

„Není jich škoda. Jsme docela rádi, že jim ta jejich pýcha splaskla. Ať si teď hrají na dámy u ovcí.“

Ale zároveň všichni říkali:

„Kráska, to je jiná, té je nám doopravdy líto. Je to tak hodná dívka. S chudými lidmi mluvila vždycky laskavě, byla tichá a poctivá.“

Několik urozených mladíků si ji dokonce chtělo vzít za ženu, i když neměla ani vindru. Ona jim ale všem odpověděla jedno a totéž.

„Nedokážu se odhodlat k tomu, abych svého ubohého otce nechala v neštěstí samotného,“ říkala jim. „Půjdu s ním na venkov, budu ho tam těšit a pomáhat mu s prací.“

Zpočátku ji ta ztráta bohatství velmi zarmoutila, ale pak si sama pro sebe řekla:

„Ať pláču sebevíc, slzy mi majetek nevrátí. Musím se pokusit být šťastná i bez něj.“

Když do toho venkovského domku přijeli, dali se kupec a jeho tři synové do obdělávání země kolem něj. Kráska vstávala každý den ve čtyři hodiny ráno a pospíchala, aby uklidila celý dům a nachystala celé rodině jídlo. Ze začátku jí to dalo velmi mnoho práce, protože nebyla zvyklá dřít jako služka. Po dvou měsících ale zesílila a z té námahy jí přibylo zdraví, jaké dřív ve městě nikdy neměla. A když měla všechnu svou práci hotovou, četla si, hrála na cembalo nebo si při předení zpívala. Její dvě sestry se naproti tomu nudily k smrti. Vstávaly až v deset hodin dopoledne, celý den se procházely sem a tam a bavily se jenom tím, že litovaly svých krásných šatů a společnosti, o kterou přišly.

„Podívejte se na naši nejmladší,“ říkaly si mezi sebou. „Má nízkou duši a je tak hloupá, že je v tom svém neštěstí docela spokojená.“

Dobrý kupec si o své nejmladší dceři nemyslel nic takového. Věděl dobře, že Kráska by ve společnosti zazářila lépe než obě její starší sestry. Obdivoval, jak je ta dívka hodná, a hlavně jak je trpělivá. Sestry jí totiž nejenže nechávaly všechnu práci v domě, ale ještě ji každou chvíli urážely.

Žila ta rodina v samotě už celý rok, když kupci jednoho dne přišel dopis. Psali mu v něm, že loď, na které měl své zboží, právě šťastně dorazila do přístavu. Ta zpráva div nepopletla hlavu oběma starším dcerám. Hned si myslely, že konečně budou moci opustit ten venkov, kde se tolik nudily. A sotva viděly, že se otec chystá na cestu, prosily ho, aby jim přivezl nové šaty, kožešinové límce, čepce a všelijaké tretky. Jenom Kráska ho neprosila o nic. Říkala si totiž v duchu, že všechny peníze za to zboží by nestačily ani na to, co si přály sestry.

„A ty mě o nic neprosíš?“ zeptal se jí otec před odjezdem.

„Když jsi tak hodný a myslíš i na mě,“ odpověděla, „přivez mi jednu růži. Tady u nás žádné nerostou.“

Ne že by Krásce na růži tolik záleželo. Nechtěla ale svým příkladem sestry zahanbit, protože ty by hned řekly, že si o nic neříká jenom proto, aby se od nich odlišila.

Dobrý muž se tedy vydal na cestu. Když ale na místo dorazil, začal se o jeho zboží dlouhý soud, a po velkých nesnázích se vracel domů stejně chudý, jako když odjížděl. Domů mu zbývalo už jenom třicet mil a on se předem těšil, jak zase uvidí své děti. Jenže cesta domů vedla velkým lesem, a v tom lese sešel ze stezky a zabloudil. Sněžilo, jen se sypalo, a vítr byl tak silný, že kupce dvakrát srazil z koně rovnou na zem. Když pak padla noc, myslel si, že umře hlady nebo zimou, nebo že ho sežerou vlci, které slyšel výt všude kolem sebe. Vtom, jak se zadíval na konec dlouhé stromové aleje, uviděl veliké světlo, které se ale zdálo hodně daleko. Vydal se tím směrem, a čím blíž byl, tím lépe viděl, že to světlo vychází z velikého paláce, celého ozářeného.

Kupec poděkoval Bohu za pomoc, kterou mu v tu chvíli poslal, a pospíšil si k tomu zámku. Hodně ho ale překvapilo, že na těch nádvořích nepotkal ani živou duši. Jeho kůň, který šel celou cestu za ním, uviděl otevřenou velkou stáj a vešel do ní. Našel tam seno a oves, a protože byl hladem celý bez sebe, hltavě se do nich pustil. Kupec ho ve stáji uvázal a sám se vydal k domu, ale ani tam nikoho nenašel. Vstoupil tedy do velkého sálu. V krbu tam hořel dobrý oheň a stál tam stůl plný masa, prostřený jenom pro jednoho jediného. A protože ho déšť a sníh promáčely až na kůži, přistoupil k tomu ohni, aby si usušil šaty.

„Pán domu nebo jeho lidé mi tu smělost jistě odpustí,“ říkal si přitom, „a určitě sem každou chvíli někdo přijde.“

Čekal hezky dlouho, ale hodiny odbily jedenáct a on pořád ještě nikoho neviděl. Neodolal tedy hladu, vzal ze stolu kuře a na dvě sousta ho snědl, celý roztřesený. Vypil taky pár doušků vína a dodal si tím trochu odvahy. Potom vyšel ze sálu a prošel několika velkými pokoji, nádherně zařízenými. Nakonec našel komnatu s dobrou postelí, a protože bylo dávno po půlnoci a on byl celý zesláblý únavou, zavřel za sebou dveře a lehl si do té postele.

Když druhý den vstal, bylo deset hodin dopoledne, a hodně ho překvapilo, že místo svých šatů, které byly úplně zničené, našel na židli šaty čisté a pěkné.

„Tenhle palác určitě patří nějaké dobré víle,“ řekl si v duchu, „a ta se nade mnou slitovala.“

Podíval se z okna a sníh byl pryč. Místo něj tam byla samá loubí obrostlá květinami a byla to radost pohledět. Vrátil se do velkého sálu, kde předešlý večer večeřel, a našel tam připravený stolek a na něm šálek čokolády.

„Děkuji vám, paní vílo,“ řekl nahlas, „že jste byla tak hodná a myslela i na mou snídani.“

Když dobrý muž tu svou čokoládu vypil, vyšel ven, aby si došel pro koně. Cestou míjel to loubí, které bylo celé porostlé růžemi. Vzpomněl si, že ho o jednu Kráska prosila, a utrhl větvičku, na které jich rozkvetlo hned několik. V tu chvíli uslyšel za sebou veliký hluk a uviděl, jak k němu jde zvíře tak hrozné, že při pohledu na ně málem omdlel.

„Jsi pěkný nevděčník,“ řeklo mu Zvíře strašným hlasem. „Zachránil jsem ti život, když jsem tě přijal na svém zámku, a ty mi za odměnu kradeš růže, které mám radši než všechno na světě. Za takovou vinu se platí smrtí. Dávám ti čtvrt hodiny, aby ses smířil s Bohem.“

Kupec padl před ním na kolena, sepjal ruce a řekl mu:

„Milostivý pane, odpusťte mi. Nemyslel jsem, že vás urazím, když utrhnu jednu jedinou růži pro svou dceru. Ta mě o ni prosila.“

„Nejmenuji se milostivý pane,“ odpovědělo Zvíře, „ale Zvíře. Nemám rád lichotky, chci, aby lidé říkali, co si opravdu myslí, tak si nemysli, že mě obměkčíš. Řekl jsi ale, že máš dcery. Odpustím ti pod jednou podmínkou: ať sem jedna z nich přijde dobrovolně a zemře místo tebe. Nehádej se se mnou. Jeď, a jestli tvé dcery odmítnou za tebe zemřít, přísahej, že se sem do tří měsíců vrátíš sám.“

Dobrý muž ani v nejmenším nemínil obětovat některou ze svých dcer tomu ohyzdnému netvorovi, ale pomyslel si, že aspoň ještě jednou uvidí své děti a naposledy je obejme. Přísahal tedy, že se vrátí, a Zvíře mu na to řeklo, že může odjet, kdy bude chtít.

„Nechci ale, abys odešel s prázdnou,“ dodalo. „Vrať se do komnaty, kde jsi spal. Najdeš tam velkou prázdnou truhlu a můžeš do ní dát, co se ti zlíbí. Nechám ti ji poslat domů.“

Zvíře pak odešlo a dobrý muž zůstal na té cestě sám.

„Jestli mám zemřít,“ řekl si, „budu mít aspoň tu útěchu, že po sobě svým ubohým dětem nechám chleba.“

Vrátil se tedy do komnaty, kde spal, a našel v ní veliké množství zlaťáků. Naplnil jimi tu velkou truhlu, o které mu Zvíře řeklo, a zavřel ji. Potom si došel do stáje pro svého koně a vyjel z paláce ven. Vracel se domů se smutkem právě tak velkým, jako byla ta radost, se kterou sem předešlý večer vstupoval. Kůň si pak sám vybral jednu z lesních cest a za pár hodin byl dobrý muž doma.

Děti se seběhly kolem něj, ale kupec se jim na jejich objímání nezmohl ani odpovědět. Díval se na ně a plakal. V ruce pořád ještě držel tu větvičku růží, kterou pro Krásku vezl. Podal jí ji a řekl:

„Krásko, vezmi si tyhle růže. Tvého ubohého otce přijdou hodně draho.“

A hned nato vypravoval celé své rodině, jaké neštěstí ho v tom lese potkalo. Obě starší dcery se při tom vyprávění daly do křiku a spustily na Krásku, která jediná neplakala.

„Podívejte se, co všechno způsobí pýcha téhle malé,“ říkaly. „Proč si neřekla o pěkné věci jako my? Ale kdepak, slečna se chtěla odlišit. Teď zaviní otcovu smrt a ještě neuroní ani slzu.“

„Plakat by bylo úplně k ničemu,“ odpověděla jim Kráska. „A proč bych vlastně oplakávala otcovu smrt? On přece nezemře. Když je to Zvíře ochotné přijmout jednu z jeho dcer, vydám se mu do rukou sama, a budu šťastná, protože svou smrtí zachráním otci život a dokážu mu, jak ho mám ráda.“

„Ne, sestřičko,“ řekli jí všichni tři bratři, „ty nezemřeš. My půjdeme za tím netvorem, a jestli ho nedokážeme zabít, padneme pod jeho ranami.“

„S tím nepočítejte, děti,“ řekl jim kupec. „To Zvíře má takovou moc, že mi nezbývá žádná naděje, že by se dalo zahubit. Krásčino dobré srdce mě dojímá, ale nechci ji vydat smrti. Jsem starý a zbývá mi už jen málo času. Přijdu jenom o pár let života, a i těch je mi líto jedině kvůli vám, mé milé děti.“

„Ujišťuji tě, otče,“ řekla mu Kráska, „že do toho paláce beze mě nepojedeš. Nemůžeš mi zabránit, abych šla s tebou. I když jsem mladá, na životě mi zas tolik nezáleží, a radši ať mě ten netvor sežere, než abych umřela žalem, kdybych o tebe přišla.“

Marně jí to doma všichni rozmlouvali. Kráska chtěla do toho krásného paláce odjet stůj co stůj. Oběma sestrám se to náramně hodilo, protože v nich ctnosti té nejmladší odjakživa budily závist.

Kupec byl žalem ze ztráty dcery tak zdrcený, že na truhlu, kterou naplnil zlatem, ani nepomyslel. Sotva se ale zavřel ve svém pokoji, aby si šel lehnout, s údivem ji našel stát u své postele. Rozhodl se, že dětem neřekne nic o tom, že tak zbohatl, protože obě starší dcery by se hned chtěly vrátit do města, a on byl rozhodnutý dožít na venkově. S tím tajemstvím se svěřil jenom Krásce. Ta mu na oplátku pověděla, že za jeho nepřítomnosti přijelo do domu několik urozených mladíků a že dva z nich mají její sestry rádi. Prosila otce, aby je provdal, protože byla tak hodná, že je měla ráda a z celého srdce jim odpustila všechno zlé, co jí kdy udělaly.

Když pak Kráska s otcem odjížděla, musely si ty dvě zlé dcery natřít oči cibulí, aby se vůbec rozplakaly. Bratři ale plakali doopravdy a kupec plakal také. Neplakala jenom Kráska, protože nechtěla jejich bolest ještě zvětšovat.

Kůň se vydal cestou k tomu paláci a k večeru ho oba uviděli ozářený jako poprvé. Do stáje odešel kůň sám od sebe a dobrý muž vešel s dcerou do velkého sálu. Našli tam skvěle prostřenou tabuli pro dva. Kupci samotnému nešlo jídlo do úst. Kráska se ale přemáhala, aby vypadala klidně, sedla si ke stolu a otce obsluhovala.

„To Zvíře mě chce vykrmit, než mě sní,“ říkala si přitom v duchu, „když mi dává takovou hostinu.“

Když dojedli, uslyšeli veliký hluk a kupec se se slzami v očích rozloučil se svou ubohou dcerou, protože si myslel, že jde Zvíře. Kráska se při pohledu na tu hroznou tvář neubránila zachvění, ale sebrala všechnu odvahu, kterou v sobě ještě měla.

„Přišla jste sem dobrovolně?“ zeptalo se jí Zvíře.

„Ano,“ odpověděla mu roztřeseně Kráska.

„Jste moc hodná,“ řeklo Zvíře, „a jsem vám zavázán. Dobrý muži, odjeď zítra ráno a ať tě nikdy ani nenapadne se sem vrátit. Sbohem, Krásko.“

„Sbohem, Zvíře,“ odpověděla mu Kráska, a netvor hned nato odešel.

„Ach, dcerko,“ řekl kupec a objal Krásku, „já jsem hrůzou napůl mrtvý. Poslechni mě a nech mě tu místo sebe.“

„Ne, otče,“ řekla mu Kráska pevně. „Zítra ráno odjedeš a necháš mě v ochraně nebes. Snad se nade mnou slitují.“

Šli si potom oba lehnout a mysleli si, že celou noc oka nezamhouří. Sotva ale ulehli, oči se jim samy zavřely. Ve spánku uviděla Kráska krásnou paní a ta paní jí řekla:

„Tvé dobré srdce mě těší, Krásko. To, že dáváš svůj život, abys zachránila otcův, nezůstane bez odměny.“

Ráno Kráska ten sen otci vyprávěla. Trochu ho utěšil, ale nezabránil tomu, aby hlasitě naříkal, když se měl se svou milou dcerou rozloučit.

Když otec odjel, sedla si Kráska ve velkém sále a rozplakala se i ona. Měla ale hodně odvahy. Svěřila se do Boží ochrany a rozhodla se, že se nebude trápit kvůli té trošce času, která jí ještě zbývá, protože pevně věřila, že ji Zvíře večer sní. Umínila si, že se zatím projde a že si prohlédne celý ten krásný zámek. Nemohla se na jeho nádheru vynadívat. Hodně ji ale překvapilo, když našla jedny dveře, na kterých stálo: Krásčina komnata.

Rychle ty dveře otevřela a oslnila ji nádhera, která uvnitř vládla. Nejvíc ji ale zarazila veliká knihovna, cembalo a spousta hudebních not.

„Nechtějí, abych se tady nudila,“ řekla si Kráska docela tiše.

„A kdybych tu měla zůstat jediný den,“ napadlo ji hned nato, „nechystali by pro mě takovou zásobu.“

Ta myšlenka jí zase dodala odvahy. Otevřela knihovnu a uviděla v ní knihu, ve které stálo zlatými písmeny: Přej si a poroučej, jsi tu královnou a paní.

„Ach,“ povzdechla si, „nepřeju si nic než uvidět svého ubohého otce a vědět, co teď dělá.“

Řekla to jen sama pro sebe, a jak potom zvedla oči k velikému zrcadlu, překvapením ani nedýchala. Byl v něm jejich dům a otec, který právě přijížděl s hrozně smutnou tváří. Sestry mu šly naproti, a přes všechny ty grimasy, kterými se snažily tvářit zarmouceně, jim z obličeje koukala radost, že sestru ztratily. Za chvilku všechno zmizelo.

„To Zvíře je ke mně velmi laskavé,“ pomyslela si Kráska, „a nemám se ho vlastně čeho bát.“

V poledne našla prostřený stůl, a jak obědvala, poslouchala přitom krásný koncert, i když z těch hudebníků neviděla ani jednoho. Večer, právě když si sedala ke stolu, uslyšela zase ten hluk, který Zvíře dělalo, a neubránila se zachvění.

„Krásko,“ řekl jí ten netvor, „dovolíte, abych se díval, jak večeříte?“

„Jste tu pánem,“ odpověděla mu roztřeseně.

„Ne,“ odpovědělo Zvíře, „není tu jiné paní než vy. Stačí, když mi řeknete, ať odejdu, jestli vás nudím, a hned půjdu. Řekněte mi, není pravda, že vám připadám hrozně ošklivý?“

„To je pravda,“ řekla mu Kráska, „protože neumím lhát. Ale myslím, že jste velmi hodný.“

„Máte pravdu,“ odpověděl jí na to netvor, „jenže já nejsem jenom ošklivý, já k tomu ještě nemám rozum. Dobře vím, že jsem jenom zvíře.“

„Kdo si myslí, že nemá rozum, ten žádné zvíře není,“ odpověděla Kráska. „Hlupák to o sobě nikdy neví.“

„Tak jezte, Krásko,“ řekl jí netvor, „a snažte se ve svém domě nenudit, protože tohle všechno je vaše. Mrzelo by mě, kdybyste tu nebyla spokojená.“

„Jste moc hodný,“ řekla mu Kráska. „Přiznám se, že vaše srdce mě těší. Když na ně myslím, ani mi nepřipadáte tak ošklivý.“

„Inu ano, to víte,“ odpovědělo jí Zvíře, „srdce mám dobré, ale jsem netvor.“

„Je dost lidí, kteří jsou většími netvory než vy,“ řekla Kráska, „a radši mám vás v téhle podobě než ty, kdo mají lidskou tvář a pod ní falešné, zkažené a nevděčné srdce.“

„Kdybych měl rozum,“ odpovědělo Zvíře, „složil bych vám za to velký kompliment a poděkoval vám. Jenže jsem hloupý, a tak vám můžu říct jenom to, že jsem vám velmi zavázán.“

Kráska povečeřela s dobrou chutí. Netvora se už skoro nebála, ale strachy málem umřela, když jí najednou řekl:

„Krásko, chcete být mou ženou?“

Chvíli neodpovídala, protože se bála, že ho tím odmítnutím rozzlobí. Nakonec mu roztřeseně řekla:

„Ne, Zvíře.“

V tu chvíli chtěl ubohý netvor vzdychnout a vyšlo z něj tak strašné zahvízdání, že se celý palác rozezněl ozvěnou. Kráska se ale hned uklidnila, protože Zvíře jen smutně řeklo: „Tak tedy sbohem, Krásko,“ a odešlo z pokoje. Cestou se ještě několikrát otočilo, aby se na ni podívalo. Když potom zůstala Kráska sama, bylo jí to ubohé Zvíře velice líto.

„Taková škoda,“ říkala si pro sebe, „že je tak ošklivé, když je tak hodné!“

Kráska strávila v tom paláci celé tři měsíce a byly to měsíce docela klidné. Každý večer ji Zvíře navštívilo a u večeře si s ní povídalo docela rozumně, i když nikdy ne tak, jak se ve světě říká vtipně. Každý den objevovala v tom netvorovi nové a nové dobré stránky. Zvykla si na jeho ošklivost tím, že ho pořád viděla. A místo aby se jeho návštěvy bála, dívala se často na hodiny, jestli už není devět, protože Zvíře nikdy neopomnělo přijít právě v tuhle hodinu. Trápilo ji jenom jedno jediné. Netvor se jí pokaždé, než šel spát, zeptal, jestli chce být jeho ženou, a když mu řekla ne, vypadal, jako by ho to pokaždé znovu zdrtilo.

Jednoho dne mu řekla:

„Zarmucujete mě, Zvíře. Chtěla bych si vás moci vzít, ale jsem příliš upřímná, než abych vás nechala věřit, že se to někdy stane. Vždycky budu vaše přítelkyně. Zkuste se s tím spokojit.“

„Nic jiného mi nezbývá,“ odpovědělo Zvíře. „Nedělám si o sobě žádné iluze, vím dobře, jak jsem hrozný. Ale mám vás moc rád a jsem šťastný aspoň za to, že tu chcete zůstat. Slibte mi, že mě nikdy neopustíte.“

Kráska při těch slovech zčervenala. Ve svém zrcadle totiž viděla, že její otec je nemocný žalem, protože ji ztratil, a moc si přála zase ho vidět.

„Můžu vám slíbit,“ řekla Zvířeti, „že vás nikdy neopustím nadobro. Ale tolik toužím uvidět otce, že umřu bolestí, jestli mi to nedovolíte.“

„Radši sám zemřu,“ řekl ten netvor, „než abych vás zarmoutil. Pošlu vás k otci. Vy tam zůstanete a vaše ubohé Zvíře umře žalem.“

„Ne,“ řekla mu Kráska a rozplakala se, „mám vás příliš ráda, než abych chtěla zavinit vaši smrt. Slibuji vám, že se za osm dní vrátím. Ukázal jste mi, že sestry jsou vdané a bratři že odešli k vojsku. Otec je doma docela sám. Dovolte mi, ať u něj zůstanu týden.“

„Zítra ráno tam budete,“ řeklo Zvíře, „ale pamatujte na svůj slib. Až se budete chtít vrátit, stačí, když si večer před spaním položíte prsten na stůl. Sbohem, Krásko.“

Zvíře po svém zvyku při těch slovech vzdychlo a Kráska šla spát celá smutná z toho, že ho vidí takhle se trápit.

Když se ráno probudila, byla ve svém pokoji v otcově domě. Zazvonila na zvonek, který stál u postele, a přišla za ní služebná. Ta při pohledu na ni hlasitě vykřikla leknutím. Na ten křik přiběhl dobrý muž a radostí, že zase vidí svou milou dceru, div sám neomdlel. Drželi se potom v objetí déle než čtvrt hodiny. Když to první dojetí přešlo, napadlo Krásku, že nemá do čeho by se oblékla. Služebná jí ale řekla, že právě ve vedlejším pokoji našla velkou truhlu plnou šatů ze samého zlata, posázených diamanty. Kráska v duchu poděkovala dobrému Zvířeti za tu pozornost, vzala si z těch šatů ty nejméně vzácné a řekla služebné, ať ostatní uloží, protože je chce darovat svým sestrám. Sotva to ale dořekla, truhla zmizela. Otec jí na to řekl, že Zvíře si přeje, aby si všechno nechala pro sebe, a šaty i s truhlou byly hned zase na svém místě.

Kráska se oblékla, a zatím dali o ní vědět oběma jejím sestrám. Obě hned přiběhly se svými muži a obě dvě byly hluboce nešťastné. Ta starší si vzala urozeného pána krásného jako den. Jenže on byl do vlastní tváře tak zamilovaný, že se od rána do večera nezabýval ničím jiným, a krásou své ženy jenom pohrdal. Ta druhá si vzala muže, který měl velký rozum, ale používal ho jenom k tomu, aby všechny kolem sebe popouzel, a nejvíc ze všech svou vlastní ženu. Když Krásčiny sestry uviděly, že je vystrojená jako princezna a krásnější než den, málem umřely žalem. Marně je hladila a objímala. Jejich závist nedokázalo udusit vůbec nic, a ještě mnohem víc vzrostla, když jim Kráska vyprávěla, jak je u Zvířete šťastná.

Ty dvě závistivé ženy sešly do zahrady, aby se tam mohly do sytosti vyplakat, a povídaly si tam mezi sebou:

„Proč je ta malá šťastnější než my? Copak nejsme milejší než ona?“

„Sestro,“ řekla ta starší, „něco mě napadlo. Zkusme ji tu zdržet déle než osm dní. To její hloupé Zvíře se rozzlobí, že nedodržela slovo, a možná ji sežere.“

„Máš pravdu, sestro,“ odpověděla ta druhá. „Musíme ji ale hodně hýčkat.“

Když se na tom domluvily, vrátily se nahoru a projevovaly potom sestře tolik lásky, že Kráska plakala radostí. A když těch osm dní uplynulo, obě sestry si rvaly vlasy a tolik nad jejím odjezdem naříkaly, že jim nakonec slíbila, že u otce zůstane ještě dalších osm dní.

Kráska si přitom celou tu dobu vyčítala bolest, kterou způsobí svému ubohému Zvířeti, které měla z celého srdce ráda, a stýskalo se jí po něm, protože ho tolik dní neviděla. Desátou noc, kterou strávila u otce, se jí zdál sen. Byla v zámecké zahradě a viděla Zvíře, jak leží v trávě a umírá a jak jí vyčítá její nevděk. Kráska se z toho snu s trhnutím probudila a rozplakala se.

„Copak nejsem zlá,“ říkala si, „když působím bolest Zvířeti, které je ke mně tak pozorné? Může za to, že je tak ošklivé a že má tak málo rozumu? Je hodné, a to je víc než všechno ostatní. Proč jsem si ho nechtěla vzít? Byla bych s ním šťastnější než sestry se svými muži. Ženu nedělá spokojenou mužova krása ani jeho vtip, ale dobrá povaha, poctivost a ohleduplnost, a to všechno Zvíře má. Nemám k němu lásku, ale mám k němu úctu, přátelství a vděčnost. Nesmím ho nechat trpět. Ten svůj nevděk bych si vyčítala celý život.“

Při těch slovech Kráska vstala, položila svůj prsten na stůl a šla si zase lehnout. Sotva byla v posteli, usnula, a když se ráno probudila, s radostí uviděla, že je zase v paláci Zvířete. Nádherně se ustrojila, aby se svému Zvířeti líbila, a pak se celý den nudila k smrti, jak čekala na devátou hodinu večerní. Hodiny ale odbily nadarmo a Zvíře se neukázalo. Kráska se tehdy lekla, že to ona zavinila jeho smrt. Proběhla celý palác a hlasitě přitom volala. Byla z toho celá zoufalá. Když prohledala všechno a nikde ho nenašla, vzpomněla si na svůj sen a rozběhla se do zahrady ke kašně, kde ho ve spánku viděla. Našla tam ubohé Zvíře natažené v trávě bez vědomí a myslela si, že je už mrtvé. Vrhla se na ně, aniž by se jeho tváře štítila, a když ucítila, že mu ještě bije srdce, nabrala do dlaní vodu z kašny a polila mu hlavu.

Zvíře pomalu otevřelo oči a řeklo jí:

„Zapomněla jste na svůj slib. Ze žalu, že jsem vás ztratil, jsem se rozhodl umřít hlady. Ale umírám spokojený, protože vás ještě jednou vidím.“

„Ne, mé drahé Zvíře, vy nezemřete,“ řekla mu Kráska. „Budete žít a stanete se mým mužem. Od téhle chvíle vám dávám svou ruku a přísahám, že budu jenom vaše. Ach, myslela jsem, že k vám cítím jen přátelství, ale ta bolest mi ukázala, že bez vás bych žít nedokázala.“

Sotva to Kráska dořekla, uviděla celý zámek zářící světly. Ohňostroje, hudba, všechno kolem ohlašovalo velikou slavnost. Na tu nádheru se ale ani jednou nepodívala. Otočila se ke svému drahému Zvířeti, o které se tolik bála, a lekla se podruhé. Zvíře bylo najednou pryč a u svých nohou viděla jenom prince, krásnějšího než sám Amor, a ten jí děkoval, že ho vysvobodila ze zakletí. I když si ten princ zasloužil všechnu její pozornost, nedokázala se ho nezeptat, kde je její Zvíře.

„Máte je u svých nohou,“ odpověděl princ. „Zlá víla mě odsoudila k tomu, abych zůstal v té podobě tak dlouho, dokud nějaká krásná dívka nesvolí, že si mě vezme, a zakázala mi dát najevo, že mám rozum. Byla jste tedy jediná na světě, kdo byl tak dobrý, aby se dal dojmout mou povahou. I kdybych vám nabídl svou korunu, nesplatil bych tím, co vám dlužím.“

Kráska byla tou proměnou mile překvapená, podala krásnému princi ruku a pomohla mu vstát. Šli spolu do zámku a Kráska radostí div neumřela, když tam ve velkém sále našla svého otce a celou svou rodinu. Přenesla je tam ta krásná paní, která se jí ve snu zjevila.

„Krásko,“ řekla jí ta paní, a byla to velká víla, „přijmi odměnu za svou dobrou volbu. Dala jsi přednost dobrému srdci před krásou i před bystrým rozumem a zasloužíš si najít všechny tyhle přednosti v jednom jediném člověku. Staneš se velkou královnou a já doufám, že ti trůn tvou dobrotu nevezme.“

Potom se víla obrátila ke Krásčiným dvěma sestrám.

„A co vy, slečny,“ řekla jim, „znám vaše srdce i všechnu zlobu, kterou v sobě nosí. Staňte se dvěma sochami, ale pod kamenem, který vás obalí, si podržte celý svůj rozum. Zůstanete stát u brány sestřina paláce a žádný jiný trest vám neukládám než ten, že budete svědky jejího štěstí. Do své dřívější podoby se budete moci vrátit teprve ve chvíli, kdy uznáte své chyby. Bojím se ale, že sochami zůstanete navždycky. Pýchy, hněvu, obžerství i lenosti se člověk dokáže zbavit, ale aby se obrátilo srdce zlé a závistivé, na to je potřeba zázrak.“

V tu chvíli mávla víla svým proutkem a přenesla všechny, kdo v tom sále byli, rovnou do princova království. Poddaní svého prince přivítali s velikou radostí. Princ se s Kráskou oženil a žili spolu potom ještě velmi dlouho a v dokonalém štěstí, protože to štěstí stálo na dobrém a poctivém srdci.

---

- Read online: https://talerie.com/cs/pohadky/kraska-a-zvire-original
- Source: La Belle et la Bête, dans les Contes moraux pour l’instruction de la jeunesse (Leprince de Beaumont, éd. 1806) (https://fr.wikisource.org/wiki/Contes_moraux_pour_l’instruction_de_la_jeunesse/La_Belle_et_la_Bête)
- Public-domain basis: Talerie contemporary retelling (CC0 2026), based on: La Belle et la Bête, dans les Contes moraux pour l’instruction de la jeunesse (Leprince de Beaumont, éd. 1806) — original: author died 1780 (+70 passed)
- License: CC0-1.0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/)