# Křesadlo _Hans Christian Andersen_ · 9 min read · ages 6-10 Voják se vrací z války, v dutém stromě nabere zlato a odnese si odtud i křesadlo, jímž přivolá tři psy s očima jako šálky na čaj, jako mlýnská kola a jako kulatá věž. Když ho král dá kvůli princezně odvést k šibenici, voják tam škrtne křesadlem a lidé pak volají, ať se stane jejich králem. --- Po silnici pochodoval voják. Raz dva, raz dva! Na zádech torna, po boku šavle. Vracel se z války a mířil domů. Cestou potkal starou čarodějnici. Byla ošklivá a spodní ret jí visel až na prsa. „Dobrý večer, vojáku!“ pozdravila ho. „To je pěkná šavle a pořádná torna. Jsi opravdový voják, a tak dostaneš tolik peněz, kolik si budeš přát.“ „Děkuju ti, stará čarodějnice,“ řekl voják. „Vidíš ten velký strom vedle silnice?“ zeptala se a ukázala na něj. „Je uvnitř dutý. Vylez nahoru, najdeš tam díru a tou se spustíš dovnitř. Uvážu ti kolem pasu provaz, a až zavoláš, zase tě vytáhnu.“ „A co mám dole dělat?“ zeptal se voják. „Nabrat peníze,“ řekla čarodějnice. „Dole je veliká síň a hoří v ní přes tři sta lamp. Uvidíš troje dveře a v každých trčí klíč. V první komoře sedí na truhle pes, který má oči jako šálky na čaj. Dám ti svou modře kostkovanou zástěru; rozprostři ji na zem, posaď na ni psa a naber si měďáků, kolik chceš. Ve druhé komoře je stříbro a na truhle sedí pes, který má oči jako mlýnská kola. A ve třetí je zlata, kolik uneseš, jenže tam sedí pes, který má oči jako kulatá věž. To je zlý pes, ale i toho jen posaď na zástěru a nic ti neudělá.“ „To zas není tak zlé,“ řekl voják. „A co za to chceš? Zadarmo to jistě neuděláš.“ „Ani halíř,“ odpověděla. „Přines mi jenom staré křesadlo, které tam moje babička zapomněla, když tam byla naposled.“ „Tak mi uvaž ten provaz kolem pasu,“ řekl voják. „Tady je,“ řekla čarodějnice, „a tady je moje modře kostkovaná zástěra.“ Voják vylezl na strom, spustil se dírou dolů a stál ve veliké síni, kde hořely stovky lamp. Otevřel první dveře. Uf! Na truhle seděl pes s očima jako šálky na čaj a upřeně se na něj díval. „Ty jsi ale chlapík,“ řekl voják, posadil ho na zástěru a nabral si tolik měďáků, kolik se mu vešlo do kapes. Pak truhlu zavřel, psa posadil zpátky a šel do druhé komory. A opravdu, seděl tam pes s očima jako mlýnská kola. „Neměl by ses na mě tak dívat,“ řekl mu voják, „ještě tě z toho rozbolí oči.“ Posadil ho na zástěru, a když uviděl v truhle stříbro, měďáky vyházel a nacpal si kapsy i tornu jenom stříbrem. Ve třetí komoře bylo nevlídno. Pes na truhle měl oči jako kulatá věž a ty se mu v hlavě točily jako kola. „Dobrý večer,“ řekl voják a sáhl si na čepici, protože takového psa ještě nikdy neviděl. Pak si řekl, že to stačí, sundal ho na zástěru a truhlu otevřel. Propána, to bylo zlata! Mohl si za ně koupit celé město i všechny cínové vojáčky a houpací koně na světě. Stříbro vyházel a nabral si zlato, až měl plné kapsy, tornu, čepici i boty a sotva mohl jít. Psa posadil zpátky, zavřel dveře a zavolal nahoru: „Vytáhni mě, stará čarodějnice!“ „Máš i to křesadlo?“ zeptala se. „No ovšem, na to jsem docela zapomněl,“ řekl voják, vrátil se a přinesl je. Čarodějnice ho vytáhla a on stál zase na silnici, celý obtěžkaný zlatem. „Co chceš s tím křesadlem dělat?“ zeptal se. „Do toho ti nic není,“ odsekla čarodějnice. „Peníze máš, tak mi křesadlo dej.“ „Ale kdepak,“ řekl voják. „Hned mi řekneš, k čemu ho chceš, nebo tasím šavli.“ „Neřeknu,“ řekla čarodějnice. A tak tasil, a bylo po ní. Voják svázal zlato do zástěry, hodil si ranec na záda, křesadlo strčil do kapsy a šel rovnou do města. V nejlepším hostinci si poručil nejhezčí pokoje a svá oblíbená jídla, protože teď byl bohatý. Druhý den si koupil nové boty a pěkné šaty a byl z něj rázem vznešený pán. Lidé mu vyprávěli o králi a o tom, jakou má půvabnou dceru. „A kde ji můžu vidět?“ ptal se voják. „Tu neuvidí nikdo,“ říkali všichni. „Bydlí ve velkém měděném zámku, kolem dokola samé hradby a věže. Nikdo kromě krále k ní nesmí, protože je jí předpovězeno, že si vezme obyčejného vojáka, a to král dopustit nechce.“ Voják by ji rád zahlédl, jenže povolení nedostal. Žil si vesele, chodil do divadla a chudým rozdával plnou hrstí, protože sám ještě pamatoval, jaké to je nemít ani halíř. Přátel měl najednou plno. Jenže peníze jen vydával a žádné nedostával, až mu zůstaly dva halíře, a musel se vystěhovat do komůrky pod střechou. Z přátel k němu nepřišel ani jeden, protože nahoru vedlo příliš mnoho schodů. Jednou večer si nemohl koupit ani svíčku. Vzpomněl si, že kousíček svíčky zůstal u křesadla z dutého stromu. Vytáhl je, škrtl, a jak vylétly jiskry, dveře se rozlétly a stál před ním pes s očima jako šálky na čaj. „Co poroučí můj pán?“ zeptal se. „Tohle je ale znamenité křesadlo,“ podivil se voják, „když můžu dostat, co si přeju. Přines mi nějaké peníze!“ A frnk, pes byl pryč, a frnk, už byl zpátky a v tlamě držel velký měšec měďáků. Teď voják věděl, jaký poklad má v kapse. Když škrtl jednou, přišel pes od truhly s měďáky, když dvakrát, ten se stříbrem, a když třikrát, ten, který hlídal zlato. Nastěhoval se zase do krásných pokojů a přátelé ho hned zase poznali. Jednou si řekl: „Je to divná věc, že princeznu nikdo nesmí vidět. Prý je moc krásná, ale co je jí to platné, když musí pořád sedět v měděném zámku mezi věžemi? Kde mám křesadlo?“ Škrtl, a frnk, stál před ním pes s očima jako šálky na čaj. „Vím, že je hluboká noc,“ řekl voják, „ale rád bych princeznu aspoň na okamžik viděl.“ Pes byl ze dveří dřív, než se voják nadál, a hned byl zpátky i s princeznou. Spala mu na hřbetě a byla tak líbezná, že by každý poznal, že je to opravdová princezna. Voják se neudržel a políbil ji, protože byl voják tělem i duší. Pak ji pes odnesl zpátky. Ráno, když král s královnou pili čaj, princezna vyprávěla, že se jí v noci zdál zvláštní sen o psovi a o vojákovi. Prý na tom psovi jela a voják ji políbil. „To by byla pěkná historie!“ řekla královna. Příští noc měla u princeznina lůžka bdít stará dvorní dáma, aby zjistila, jestli to byl sen, nebo něco jiného. Vojákovi se po princezně stýskalo, a tak pes v noci přišel zase, vzal ji a běžel s ní, co mu nohy stačily. Stará dvorní dáma si ale obula vysoké boty a pustila se za ním. Když viděla, že zmizeli ve velkém domě, udělala křídou na vrata veliký kříž. Pak šla domů a lehla si. Pes zanedlouho přinesl princeznu zpátky, a jak uviděl na vratech ten kříž, vzal také kus křídy a udělal kříž na všechna vrata v celém městě. Dvorní dáma teď ta pravá vrata nenašla. Časně ráno přišli král s královnou, stará dvorní dáma i všichni důstojníci, aby zjistili, kde princezna v noci byla. „Tady to je!“ řekl král, sotva uviděl první vrata s křížem. „Ale kdepak, je to tamhle, můj milý,“ řekla královna, protože uviděla kříž i na druhých vratech. „A tady je taky jeden, a tamhle další!“ volali všichni. Kam se podívali, všude kříž. Bylo jim jasné, že takhle nic nenajdou. Královna však byla chytrá paní a uměla víc než jenom jezdit v kočáře. Vzala zlaté nůžky, ustřihla kus hedvábí a ušila malý pytlíček. Naplnila ho jemnou pohankovou krupicí, uvázala ho princezně na záda a vystřihla do něj dírku, aby se krupice sypala po celé cestě, kudy princezna půjde. V noci přišel pes zase, vzal princeznu na hřbet a běžel s ní k vojákovi, který ji měl doopravdy rád a moc by ji chtěl za ženu. Pes si vůbec nevšiml, jak se krupice sype od zámku až k vojákovu oknu, kam s princeznou vyběhl po zdi. Ráno král s královnou dobře viděli, kde jejich dcera byla, a vojáka dali do žaláře. Byla tam tma a smutno a řekli mu, že ho zítra pověsí. Křesadlo mu zůstalo v hostinci. Mříží v okénku viděl, jak lidé spěchají z města, slyšel bubny a pochodující vojsko. Utíkal tudy i ševcovský učedník v zástěře a pantoflích, a tak rychle, že mu jeden pantofel ulétl rovnou ke zdi, kde voják koukal ven. „Hej, chlapče, tolik nespěchej,“ zavolal na něj voják. „Beze mě to stejně nezačne. Ale jestli doběhneš tam, kde jsem bydlel, a přineseš mi moje křesadlo, dostaneš čtyři halíře. Jen vezmi nohy na ramena!“ Učedník si ty čtyři halíře chtěl vydělat, běžel pro křesadlo a přinesl je. A teď uslyšíme, co bylo dál. Za městem stála velká šibenice, kolem dokola vojsko a mnoho set tisíc lidí. Král s královnou seděli na skvostném trůně naproti soudcům a celé radě. Voják už stál nahoře, ale zrovna když mu chtěli navléknout provaz na krk, řekl, že ubohému hříšníkovi se přece před trestem splní jedno nevinné přání: rád by si vykouřil dýmku tabáku, poslední na tomhle světě. Král mu to nechtěl odepřít, a tak voják vzal křesadlo a škrtl. Jednou, dvakrát, třikrát. A najednou tam stáli všichni tři psi: ten s očima jako šálky na čaj, ten s očima jako mlýnská kola a ten s očima jako kulatá věž. „Pomozte mi, ať mě nepověsí!“ řekl voják. Psi se vrhli na soudce i na celou radu, popadli jednoho za nohu, druhého za nos a vyhodili je vysoko do vzduchu. A když dopadli, bylo po nich. „Já nechci!“ křičel král, ale největší pes vzal jeho i královnu a hodil je za ostatními. Vojsko se poleklo a všechen lid volal: „Milý vojáku, buď naším králem a vezmi si tu krásnou princeznu!“ Posadili vojáka do královského kočáru, všichni tři psi tančili vpředu a volali „Hurá!“, kluci hvízdali na prsty a vojáci vzdávali čest. Princezna vyšla z měděného zámku a stala se královnou, a to se jí moc líbilo. Svatba trvala osm dní a psi seděli u stolu a vyvalovali oči. --- - Read online: https://talerie.com/cs/pohadky/kresadlo - Source: Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena, přel. Karel Bohuš Kober (I. L. Kober, 1872) (https://cs.wikisource.org/wiki/Výbor_veškerých_povídek_a_báchorek_H._C._Andersena/Křesadlo) - Public-domain basis: Talerie contemporary retelling (CC0 2026), based on: Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena, přel. Karel Bohuš Kober (I. L. Kober, 1872) — translation: author died 1875 (+70 passed); translator Karel Bohuš Kober died 1890 (+70 passed) - License: CC0-1.0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/)