# Malá mořská víla

_Hans Christian Andersen_ · 40 min read · ages 8-12

Nejmladší dcera mořského krále zachrání tonoucího prince a za lidské nohy dá mořské čarodějnici svůj hlas. Princ si však vezme jinou nevěstu, a tak mořská víla mrští nůž od sester do vln, vrhne se do moře a z pěny ji mezi sebe pozvednou dcery vzduchu.

---

Daleko na moři je voda modrá jako okvětní lístky nejkrásnější chrpy a čistá jako to nejčistší sklo. Ale je také hluboká, hlubší, než kam dosáhne jakýkoli kotevní řetěz. Muselo by se na sebe postavit mnoho kostelních věží, aby sahaly ode dna až nad hladinu. Tam dole bydlí mořský lid.

Nikdo si však nesmí myslet, že je tam jen holé bílé písčité dno. Rostou tam ty nejpodivuhodnější stromy a rostliny se stonky a listy tak ohebnými, že se při sebemenším pohybu vody zavlní, jako by byly živé. Všechny ryby, malé i velké, proklouzávají mezi jejich větvemi, jako tady nahoře prolétají ptáci mezi stromy. Na nejhlubším místě stojí zámek mořského krále. Zdi má z korálů a vysoká špičatá okna z nejčistšího jantaru, střechu tvoří samé lastury, které se otvírají a zavírají podle toho, jak proudí voda. Vypadá to nádherně, protože v každé lastuře leží zářivá perla a jediná z nich by měla velkou cenu i v královské koruně.

Mořský král byl už mnoho let vdovcem a domácnost mu vedla jeho stará matka. Byla to moudrá žena, ale pyšná na svůj rod, a proto nosila na ocase dvanáct ústřic, zatímco ostatní urozené osoby jich směly nosit jen šest. Jinak si zasloužila velkou chválu, hlavně proto, že jí náramně záleželo na malých mořských princeznách, jejích vnučkách. Bylo jich šest, samé krásné děti, ale nejmladší byla ze všech nejkrásnější. Pleť měla jasnou a jemnou jako růžový lístek a oči modré jako nejhlubší moře, jenže stejně jako ostatní neměla nohy: tělo jí končilo rybím ocasem.

Celý den si mohly hrát dole v zámku, ve velkých sálech, kde ze stěn vyrůstaly živé květiny. Velká jantarová okna se otevírala a ryby k nim vplouvaly dovnitř, jako k nám vlétají vlaštovky, když otevřeme okno. Jenže ryby plavaly rovnou k princeznám, jedly jim z rukou a nechaly se hladit.

Venku před zámkem byla velká zahrada s ohnivě rudými a tmavomodrými květinami. Plody na stromech zářily jako zlato a květy jako hořící oheň a stonky i listy se přitom ustavičně pohybovaly. Sama půda byla z nejjemnějšího písku, ale modrého jako plamen síry. Nade vším tam dole ležel zvláštní modrý přísvit. Člověk by spíš uvěřil, že stojí vysoko ve vzduchu a má nebe nad sebou i pod sebou, než že je na dně moře. Za bezvětří bylo vidět i slunce. Vypadalo jako purpurový květ, z jehož kalichu proudí všechno světlo.

Každá z malých princezen měla v zahradě své místečko, kde mohla kopat a sázet, co se jí zlíbilo. Jedna dala svému záhonu tvar velryby, druhé se víc líbilo, aby ten její vypadal jako malá mořská žínka, ale nejmladší si udělala záhon kulatý jako slunce a nasázela do něj květiny, které zářily rudě jako ono. Byla to zvláštní dívka, tichá a zamyšlená, a když se ostatní sestry chlubily nejpodivnějšími věcmi z lodí, které ztroskotaly, chtěla mít kromě růžových květin podobných slunci tam nahoře jenom jednu pěknou mramorovou sochu. Byl to krásný chlapec vytesaný z bílého čistého kamene, který se při ztroskotání dostal na mořské dno. K soše zasadila růžově kvetoucí smuteční vrbu. Rostla nádherně a skláněla přes sochu své svěží větve dolů k modrému písku, kde měl stín fialovou barvu a hýbal se zároveň s větvemi. Vypadalo to, jako by si vrcholek a kořeny spolu hrály a chtěly se políbit.

Nic je netěšilo víc než vyprávění o světě lidí. Babička musela povídat všechno, co věděla o lodích a městech, o lidech a zvířatech. Zvlášť krásné jim připadalo, že tam nahoře na zemi voní květiny, protože na dně moře nevoněly, a že lesy jsou zelené a že ryby, které je tam vidět mezi stromy, umějí zpívat tak hlasitě a nádherně, až je radost je poslouchat. Byli to malí ptáci, kterým babička říkala ryby, protože jinak by jí vnučky nerozuměly. Žádného ptáka ještě neviděly.

„Až vám bude patnáct let,“ říkávala babička, „dostanete dovolení vynořit se z moře, sedat si za měsíčního svitu na útes a dívat se, jak kolem plují velké lodě. Uvidíte lesy a města!“

Příští rok bylo jedné ze sester patnáct let, ale každá další byla vždycky o rok mladší. Nejmladší z nich tedy musela čekat ještě celých pět let, než směla vystoupit ze dna moře a podívat se, jak to u nás vypadá. Slíbily si však, že si navzájem povědí, co viděly a co jim první den připadalo nejkrásnější. Babička jim toho totiž nikdy nenapovídala dost. Bylo tolik věcí, o kterých chtěly vědět víc.

Žádná netoužila tak jako nejmladší, právě ta, která měla před sebou nejdelší čekání a která byla vždycky tichá a zamyšlená. Kolikrát v noci stála u otevřeného okna a dívala se vzhůru tmavomodrou vodou, jak v ní ryby čeří vodu ploutvemi a ocasy. Viděla i měsíc a hvězdy; svítily ovšem docela bledě, ale skrze vodu vypadaly větší, než je vidíme my. Když se pak pod nimi mihlo něco jako černý mrak, věděla, že to je buď velryba, která nad ní plave, nebo loď s mnoha lidmi. Ti jistě netušili, že dole stojí spanilá malá mořská víla a vztahuje k jejich kýlu své bílé ruce.

Teď bylo nejstarší princezně patnáct let a směla se vynořit nad hladinu.

Když se vrátila, měla sto věcí k vyprávění. Ale nejkrásnější prý je ležet za měsíčního svitu na písčině v klidném moři a dívat se na blízké pobřeží s velkým městem, kde světla blikají jako sto hvězd, poslouchat hudbu, hluk a rachot vozů a lidí, vidět ty spousty kostelních věží a slyšet, jak na nich vyzvánějí zvony.

Ach, jak nejmladší sestra poslouchala! A když pak stála pozdě večer u otevřeného okna a dívala se vzhůru tmavomodrou vodou, myslela na to velké město s jeho hlukem a ruchem a zdálo se jí, že slyší kostelní zvony vyzvánět až dolů k sobě.

Následující rok dostala dovolení vystoupit z vody druhá sestra a plavat, kam se jí zachce. Vynořila se právě, když zapadalo slunce, a ten pohled jí připadal nejkrásnější ze všech. Celé nebe prý vypadalo jako ze zlata a krásu mraků nedokázala vypovědět. Rudé a fialové pluly nad ní, ale mnohem rychleji než ony letěla nad vodou k místu, kde stálo slunce, celá hejna divokých labutí, dlouhá jako bílý závoj. Plavala jim vstříc, jenže slunce zapadlo a růžová záře pohasla na hladině i v oblacích.

Rok nato se dostala nahoru třetí sestra. Byla ze všech nejodvážnější, a proto plavala proti proudu široké řeky, která ústila do moře. Uviděla nádherné zelené kopce s vinicemi, mezi krásnými lesy prosvítaly zámky a hrady, slyšela, jak zpívají všichni ptáci, a slunce hřálo tak silně, že se musela často potápět, aby si zchladila rozpálenou tvář. V malé zátoce potkala hejno malých lidských dětí. Byly úplně nahé a cákaly se ve vodě. Chtěla si s nimi hrát, ale ony leknutím utekly, a pak přišlo malé černé zvíře, byl to pes, jenže ona ještě nikdy psa neviděla, a to na ni tak strašlivě zaštěkalo, že se úzkostí obrátila zpátky k širému moři. Nikdy však nedokázala zapomenout na ty nádherné lesy, zelené kopce a milé děti, které uměly plavat, ačkoli neměly rybí ocas.

Čtvrtá sestra už tak odvážná nebyla. Zůstala venku na širém moři a vyprávěla, že právě tam je nejkrásněji. Je vidět na míle daleko kolem dokola a nebe se nad tím klene jako skleněný zvon. Lodě viděla, ale jen z veliké dálky, a vypadaly jako rackové. Rozpustilí delfíni před ní dělali kotrmelce a velké velryby stříkaly z nozder vodu do výšky, takže to kolem vypadalo jako sta vodotrysků.

Pak přišla řada na pátou sestru. Její narozeniny připadaly na zimu, a proto uviděla to, co ostatní napoprvé neviděly. Moře bylo celé zelené a kolem dokola plavaly veliké ledové hory. Každá vypadala jako perla, říkala, a přitom byla mnohem větší než kostelní věže, jaké stavějí lidé. Měly ty nejpodivnější tvary a leskly se jako diamanty. Sedla si na jednu z největších, a všechny plachetnice se poplašeně vyhýbaly místu, kde seděla a nechávala si vítr pohrávat s dlouhými vlasy. K večeru se však nebe zatáhlo mraky, blýskalo se a hřmělo a černé moře zvedalo velké ledové kry vysoko do výšky a nechávalo je zářit v rudém blesku. Na všech lodích se stahovaly plachty a byla tam úzkost a hrůza. Ona však seděla klidně na své plovoucí ledové hoře a dívala se, jak modré blesky klikatě zajíždějí do třpytivého moře.

Když se některá ze sester vynořila nad hladinu poprvé, byla nadšená vším tím novým a krásným, co uviděla. Ale teď, když směly jako dospělé dívky nahoru, kdykoli se jim zachtělo, začalo jim to být lhostejné. Toužily zase zpátky, a po měsíci říkaly, že nejhezčí je to přece jen dole u nich, protože tam jsou doma.

Nejednou večer se všech pět sester vzalo za ruce a vystoupilo v jedné řadě nad vodu. Měly nádherné hlasy, krásnější než kterýkoli člověk, a když se pak blížila bouře a ony mohly čekat, že se lodě potopí, plavaly před nimi a zpívaly tak líbezně o tom, jak krásně je na dně moře, a prosily námořníky, aby se nebáli a sestoupili dolů. Jenže ti jejich slovům nerozuměli a mysleli, že to je bouře. A tu nádheru dole stejně nikdy nespatřili, protože když se loď potopila, lidé se utopili a do zámku mořského krále přišli jako mrtví.

Když takhle sestry večer stoupaly ruku v ruce vysoko vodou vzhůru, stála nejmladší sestra sama a dívala se za nimi a bylo jí, jako by se měla rozplakat. Mořská víla ale nemá slzy, a proto trpí mnohem víc.

„Ach, kdyby mi už bylo patnáct let!“ říkávala. „Já vím, že ten svět tam nahoře a lidi, kteří na něm žijí, budu mít doopravdy ráda.“

A konečně jí bylo patnáct.

„Podívej, teď jsi dospělá,“ řekla babička, stará královna vdova. „Pojď, ať tě vyzdobím jako tvé sestry!“

Vsadila jí do vlasů věnec z bílých lilií, jejichž každý okvětní lístek byl polovinou perly, a nechala princezně připnout na ocas osm velkých ústřic, aby bylo vidět, jak vysokého je rodu.

„To ale bolí!“ řekla malá mořská víla.

„Pýcha musí trpět,“ odpověděla stará paní.

Ach, jak ráda by ze sebe všechnu tu nádheru setřásla a odložila těžký věnec! Její rudé květiny ze zahrady jí slušely mnohem víc, jenže na tom už nemohla nic změnit.

„Sbohem!“ řekla a vystoupila vodou vzhůru, lehká a průzračná jako bublina.

Slunce právě zapadlo, když zvedla hlavu nad hladinu, ale všechny mraky ještě zářily jako růže a zlato a uprostřed bledě rudého vzduchu svítila večernice tak jasně a krásně. Vzduch byl mírný a svěží a moře klidné. Stála tam veliká loď o třech stěžních. Vytažená byla jen jediná plachta, protože se nehnul ani vánek, a kolem dokola v lanoví a na ráhnech seděli námořníci. Zněla odtud hudba a zpěv, a když se setmělo, rozsvítily se stovky pestrých lampiónů, které vypadaly, jako by ve vzduchu vlály vlajky všech národů. Malá mořská víla doplavala až k oknu kajuty, a pokaždé když ji voda nadzvedla, mohla se zrcadlově čistými tabulkami podívat dovnitř, kde stálo mnoho vyparáděných lidí. Nejkrásnější ze všech byl ale mladý princ s velkýma černýma očima. Jistě mu nebylo o mnoho víc než šestnáct let. Slavil narozeniny, a proto ta všechna nádhera. Námořníci tančili na palubě, a když mladý princ vyšel ven, vylétlo do vzduchu přes sto raket. Zazářily jako bílý den, takže se malá mořská víla velice lekla a potopila se pod vodu. Brzy však hlavu zase vystrčila, a to bylo, jako by k ní padaly všechny hvězdy z nebe. Nikdy takové ohňostroje neviděla. Kolem sršela veliká slunce, nádherné ohnivé ryby létaly do modrého vzduchu a všechno se zrcadlilo v čistém tichém moři. Na lodi samotné bylo tak světlo, že bylo vidět každé lanko, natož lidi. Ach, jak byl ten mladý princ krásný! Tiskl lidem ruce a usmíval se a hudba v té nádherné noci nepřestávala hrát.

Bylo už pozdě, ale malá mořská víla nedokázala odtrhnout oči od lodi a od krásného prince. Pestré lampióny zhasly, rakety už nestoupaly do výšky, ani dělové rány už nezaznívaly, ale hluboko dole v moři to hučelo a dunělo. Ona se zatím houpala na vodě nahoru a dolů, aby viděla do kajuty. Loď však nabrala rychlost, jedna plachta se rozvinovala za druhou, vlny se zvedaly, na nebi se kupily veliké mraky a v dálce se blýskalo. Ach, bude zlá bouře! Námořníci proto plachty zase stáhli. Veliká loď se letem houpala po rozbouřeném moři, voda se zvedala jako černé hory, které se chtěly převalit přes stěžně, ale loď se mezi vysokými vlnami potápěla jako labuť a zase se nechala vynést na vysoko navršenou vodu.

Malé mořské víle se to zdálo jako pěkně veselá plavba, jenže námořníkům se tak nezdála. Loď praskala a sténala, silné trámy se pod prudkými nárazy ohýbaly, moře se hrnulo dovnitř, stěžeň se přelomil vejpůl jako rákos a loď se položila na bok, zatímco voda vnikala do podpalubí. Teď teprve malá mořská víla poznala, že jsou v nebezpečí, a musela si sama dávat pozor na trámy a kusy lodi, které pluly po vodě. Chvíli byla taková tma, že neviděla ani to nejmenší, ale když se zablesklo, bylo zase tak jasno, že rozeznala všechny na lodi. Hledala hlavně mladého prince, a když se loď rozlomila, uviděla ho klesat do hlubokého moře. Nejdřív ji to docela potěšilo, vždyť teď přichází dolů k ní. Pak si ale vzpomněla, že lidé nemohou žít ve vodě a že by se dolů k zámku jejího otce dostal jedině mrtvý. Ne, umřít nesmí! Proto plavala mezi trámy a prkny, která se hnala po moři, a docela zapomněla, že by ji mohla rozdrtit. Ponořila se hluboko pod vodu a zase vystoupila mezi vlnami nahoru a nakonec se dostala k princi, který se už v rozbouřeném moři nedokázal udržet. Ruce a nohy mu ochabovaly, krásné oči se zavíraly, a byl by musel zemřít, kdyby malá mořská víla nepřiplula. Držela mu hlavu nad vodou a pak se s ním nechala unášet vlnami, kam se jim zachtělo.

Ráno bylo po zlém počasí. Po lodi nebylo vidět ani třísku. Slunce vystoupilo z vody rudé a zářivé a vypadalo to, jako by princovy tváře od něj dostávaly život, ale oči zůstávaly zavřené. Mořská víla mu políbila vysoké krásné čelo a odhrnula mu mokré vlasy dozadu. Připadal jí jako ta mramorová socha v její zahrádce. Políbila ho ještě jednou a přála si, aby žil.

Teď před sebou uviděla pevninu, vysoké modré hory, na jejichž vrcholcích se leskl bílý sníh, jako by tam odpočívaly labutě. Dole u pobřeží byly nádherné zelené lesy a před nimi stál kostel nebo klášter, to nevěděla jistě, ale nějaká velká stavba to byla. V zahradě rostly citroníky a pomerančovníky a před branou stály vysoké palmy. Moře tu tvořilo malou zátoku, byla tichá, ale velmi hluboká. Doplavala s krásným princem rovnou k útesu, kam byl naplaven bílý jemný písek, položila ho do písku a zvlášť dbala na to, aby měl hlavu vysoko v teplém slunci.

Vtom se v té veliké bílé budově rozezvonily všechny zvony a zahradou přišlo mnoho mladých dívek. Malá mořská víla odplavala kus dál za několik vysokých kamenů, které vyčnívaly z vody, položila si na vlasy a na prsa mořskou pěnu, aby jí nikdo neviděl do tváře, a dávala pozor, kdo k ubohému princi přijde.

Netrvalo dlouho a přišla tam mladá dívka. Zdálo se, že se hrozně lekla, ale jen na okamžik, a pak přivedla víc lidí. Mořská víla viděla, jak se princ vrací k životu a jak se na všechny usmívá. Na ni se ale neusmál, vždyť ani nevěděl, že ho zachránila. Bylo jí velmi smutno, a když ho odvedli do té velké budovy, zarmouceně se ponořila pod vodu a vrátila se do zámku svého otce.

Vždycky bývala tichá a zamyšlená, ale teď ještě mnohem víc. Sestry se jí ptaly, co tam nahoře poprvé viděla, ale ona nevyprávěla nic.

Nejeden večer a nejedno ráno vystoupila nahoru na místo, kde prince zanechala. Viděla, jak plody v zahradě dozrávají a jak se česají, viděla, jak na vysokých horách taje sníh, ale prince nespatřila, a proto se vracela domů čím dál smutnější. Jedinou útěchou jí bylo sedět ve své zahrádce a objímat tu krásnou mramorovou sochu, která se princi podobala. O květiny se ale nestarala; rostly jako v divočině přes cestičky a vplétaly své dlouhé stonky a listy do větví stromů, takže tam byla úplná tma.

Nakonec už to nemohla vydržet a řekla to jedné ze svých sester. Hned se to dozvěděly i ostatní, ale nikdo víc než ony a několik jiných mořských víl, které to pověděly jen svým nejbližším přítelkyním. Jedna z nich věděla, kdo ten princ je. Také viděla tu slavnost na lodi, a tak jim řekla, odkud princ je a kde leží jeho království.

„Pojď, sestřičko!“ zavolaly ostatní princezny, objaly se a vystoupily v dlouhé řadě z moře tam, kde věděly, že stojí princův zámek.

Byl vystavěn ze světle žlutého lesklého kamene a měl velká mramorová schodiště, z nichž jedno sestupovalo dolů do moře. Nad střechou se zvedaly nádherně pozlacené kupole a mezi sloupy, které obíhaly celou stavbu, stály mramorové sochy, jako by byly živé. Čistým sklem ve vysokých oknech bylo vidět do skvostných sálů, kde visely vzácné hedvábné závěsy a koberce a kde všechny stěny zdobily veliké obrazy, takže byla pravá radost se na to dívat. Uprostřed největšího sálu šuměl velký vodotrysk a jeho paprsky sahaly vysoko ke skleněné kupoli ve stropě, kterou svítilo slunce na vodu a na krásné rostliny rostoucí ve velké nádrži.

Teď věděla, kde bydlí, a nejeden večer a nejednu noc tam byla na vodě. Připlouvala k pevnině mnohem blíž, než by se kterákoli z ostatních odvážila, ba plula úzkým průplavem až pod nádherný mramorový balkon, který vrhal na vodu velký stín. Tam sedávala a dívala se na mladého prince, který se domníval, že je v jasném měsíčním svitu docela sám.

Nejeden večer ho viděla plout s hudbou na jeho krásném člunu, nad nímž vlály praporky. Naslouchala schovaná v zeleném rákosí, a když jí vítr zvedl dlouhý stříbrobílý závoj a někdo ho zahlédl, myslel si, že to labuť roztahuje křídla.

Nejednu noc, když byli rybáři s pochodněmi na moři, slyšela, jak o mladém princi vyprávějí mnoho dobrého, a těšilo ji, že mu zachránila život, když ho vlny unášely polomrtvého. Vzpomínala, jak pevně mu spočívala hlava na jejích prsou a jak vroucně ho tehdy políbila. On o tom ale nic nevěděl a ani se mu o ní nemohlo zdát.

Čím dál víc si lidi zamilovávala, čím dál víc si přála chodit mezi nimi. Jejich svět jí připadal mnohem větší než ten její. Uměli přece na lodích letět přes moře, vystupovat na vysoké hory až nad mraky a země, které jim patřily, se rozkládaly s lesy a poli dál, než kam dohlédla. Bylo tolik věcí, které chtěla vědět, ale sestry jí na všechno neuměly odpovědět, a tak se ptala babičky. Ta ten vyšší svět znala velmi dobře a docela správně mu říkala země nad mořem.

„Když se lidé neutopí,“ zeptala se malá mořská víla, „mohou pak žít věčně? Neumírají jako my tady dole v moři?“

„Ale ano,“ řekla stará paní, „také musí umřít a jejich život je dokonce ještě kratší než náš. My se můžeme dožít tří set let, jenže když tady pak přestaneme být, proměníme se jen v pěnu na vodě a nemáme tu dole u svých blízkých ani hrob. Nemáme nesmrtelnou duši, nikdy už znovu nedostaneme život. Jsme jako zelený rákos: když se jednou podřízne, už se nezazelená. Lidé naproti tomu mají duši, která žije věčně, žije ještě potom, co se tělo promění v zem. Stoupá čistým vzduchem vzhůru, až k zářícím hvězdám! Jako se my vynořujeme z vody a vidíme země světa, tak oni stoupají do neznámých nádherných končin, které my nikdy neuvidíme.“

„Proč jsme nedostaly nesmrtelnou duši?“ zeptala se malá mořská víla smutně. „Dala bych za to všechna ta staletí, která mám prožít, jen abych byla jediný den člověkem a pak mohla doufat, že budu mít podíl na nebeském světě.“

„Na to nesmíš myslet!“ řekla stará paní. „My se máme mnohem líp a jsme šťastnější než lidé tam nahoře.“

„Tak tedy umřu a budu se hnát po moři jako pěna, neuslyším hudbu vln, neuvidím krásné květiny ani rudé slunce? Copak nemohu udělat vůbec nic, abych nesmrtelnou duši získala?“

„Ne,“ řekla stará paní. „Jedině kdyby tě nějaký člověk miloval tak, že bys mu byla víc než otec a matka; kdyby na tobě lpěl vším svým myšlením a vší svou láskou a nechal kněze vložit svou pravou ruku do tvé se slibem věrnosti tady i na věky věků, pak by jeho duše přetekla do tvého těla a i ty bys měla podíl na lidském štěstí. Dal by ti duši a přece by si svou vlastní podržel. Jenže to se nikdy stát nemůže! Co je tady v moři krásné, tvůj rybí ocas, to jim tam na zemi připadá ošklivé. Oni tomu prostě nerozumějí. Aby tam byl člověk krásný, musí mít dvě nemotorné podpěry, kterým říkají nohy.“

Malá mořská víla si povzdechla a smutně se podívala na svůj rybí ocas.

„Buďme veselé,“ řekla stará paní. „Poskakujme a tancujme těch tři sta let, která máme prožít. Je to opravdu dost dlouhá doba, později si člověk odpočine o to líp. Dnes večer bude dvorní ples!“

To byla nádhera, jakou na zemi člověk nikdy nespatří. Stěny a strop velkého tanečního sálu byly ze silného, ale průhledného skla. Několik set ohromných lastur, růžově rudých a trávově zelených, stálo v řadách po obou stranách a v každé hořel modrý oheň, který osvětloval celý sál a prosvítal skrz stěny, takže bylo osvětlené i moře venku. Byly vidět nesčetné ryby, velké i malé, jak plavou ke skleněným stěnám. Některým se šupiny leskly purpurově rudě, jiným vypadaly jako stříbro a zlato. Středem sálu tekl široký proud a na něm tančili mořští muži a mořské ženy za vlastního líbezného zpěvu. Tak krásné hlasy lidé na zemi nemají. Malá mořská víla zpívala ze všech nejkrásněji a celý dvůr jí tleskal rukama i ocasy, a ona na okamžik pocítila v srdci radost, protože věděla, že má ze všech na zemi i v moři nejkrásnější hlas.

Brzy však zase myslela na svět nad sebou. Nedokázala zapomenout na krásného prince ani na svůj žal, že nemá nesmrtelnou duši jako on. Proto se vytratila ze zámku svého otce, a zatímco uvnitř zněl zpěv a veselí, seděla ona smutně ve své zahrádce. Vtom uslyšela vodou zaznít lesní roh a pomyslela si: „Teď tam nahoře jistě pluje on, ten, na kterém mi visí všechny myšlenky a do jehož ruky bych tak ráda vložila štěstí svého života. Všechno chci risknout, abych získala jeho i nesmrtelnou duši! Zatímco mé sestry tančí v otcově zámku, půjdu k mořské čarodějnici, které jsem se vždycky tolik bála. Snad mi poradí a pomůže.“

A tak se malá mořská víla vydala ze své zahrady k hučícím vírům, za nimiž čarodějnice bydlela. Touto cestou nikdy předtím nešla. Nerostly tam žádné květiny, žádná mořská tráva, jen holé šedé písčité dno se táhlo k vírům, kde se voda točila jako hučící mlýnská kola a strhávala všechno, co zachytila, s sebou do hloubky. Těmi drtivými víry musela projít, aby se dostala do čarodějnicina panství, a pak tam dlouhý kus cesty nevedla jiná cesta než přes teplé bublající bahno, kterému čarodějnice říkala své rašeliniště. Za ním stál její dům uprostřed podivného lesa. Všechny stromy a keře byly polypy, napůl zvíře a napůl rostlina. Vypadaly jako stohlaví hadi vyrůstající ze země. Všechny větve byly dlouhé slizké paže s prsty jako ohební červi a každý článek se pohyboval od kořene až po nejzazší špičku. Všechno, co v moři dokázaly uchopit, pevně obemkly a nikdy už to nepustily.

Malá mořská víla se před tím lesem celá vyděšená zastavila. Srdce jí strachem bušilo a málem se obrátila zpátky. Pak si ale vzpomněla na prince a na lidskou duši a dostala odvahu. Své dlouhé vlající vlasy si pevně uvázala kolem hlavy, aby ji za ně polypy nemohly chytit, obě ruce si zkřížila na prsou a vystřelila kupředu, jako umí vystřelit ryba vodou, pořád mezi těmi ohyzdnými polypy, které za ní natahovaly ohebné paže a prsty. Viděla, jak každý z nich drží stovkami malých ramen něco, co ulovil. Z jejich paží vyčnívali jako bílé kostry lidé, kteří na moři zahynuli a klesli hluboko dolů. Držely lodní vesla a bedny, kostry suchozemských zvířat a jednu malou mořskou žínku, kterou chytily a udusily. To bylo pro ni ze všeho nejstrašnější.

Pak přišla na velké bahnité prostranství v lese, kde se váleli velcí tlustí vodní hadi a ukazovali svá ošklivá bělavě žlutá břicha. Uprostřed prostranství stál dům postavený z bílých kostí utonulých lidí. Tam seděla mořská čarodějnice a nechávala ropuchu žrát si z úst, jako lidé dávají kanárkovi cukr. Těm ohyzdným tlustým vodním hadům říkala svá kuřátka a nechávala je válet se po své široké houbovité hrudi.

„Já už vím, co chceš!“ řekla mořská čarodějnice. „Je to od tebe sice hloupé, ale ať je po tvém, protože tě to uvrhne do neštěstí, má krásná princezno. Chtěla by ses zbavit rybího ocasu a mít místo něj dvě podpěry k chození jako lidé, aby se do tebe mladý princ zamiloval a ty jsi mohla získat jeho a nesmrtelnou duši!“

Přitom se čarodějnice hlasitě a odporně zasmála, až ropucha a hadi spadli na zem a váleli se tam.

„Přicházíš právě včas,“ pokračovala čarodějnice. „Zítra po východu slunce bych ti už nemohla pomoct, dokud by neuplynul zase celý rok. Připravím ti nápoj a s ním musíš doplavat ke břehu ještě před východem slunce, posadit se tam a vypít ho. Pak ti ocas zmizí a smrskne se v to, čemu lidé říkají hezké nohy, ale bude to bolet. Bude to, jako by tebou projel ostrý meč. Všichni, kdo tě uvidí, řeknou, že jsi nejkrásnější lidské dítě, jaké kdy spatřili. Zachováš si svou plavnou chůzi a žádná tanečnice se nedokáže pohybovat tak lehce jako ty, jenže každý krok, který uděláš, bude, jako bys šlapala na ostré nože a jako by ti měla téct krev. Jestli to všechno chceš snést, pomůžu ti.“

„Chci,“ řekla malá mořská víla chvějícím se hlasem a myslela na prince a na nesmrtelnou duši.

„Ale rozvaž si to,“ řekla čarodějnice. „Až jednou dostaneš lidskou podobu, nikdy už nemůžeš být mořskou vílou! Nikdy se nedostaneš vodou zpátky ke svým sestrám ani do zámku svého otce, a nezískáš-li princovu lásku tak, že kvůli tobě zapomene na otce i matku, že na tobě bude lpět tělem i duší a nechá kněze spojit vaše ruce, abyste se stali mužem a ženou, nedostaneš nesmrtelnou duši! Prvního rána poté, co se ožení s jinou, ti pukne srdce a ty se staneš pěnou na vodě.“

„Chci to,“ řekla malá mořská víla a byla bledá jako smrt.

„Ale musíš mi taky zaplatit!“ řekla čarodějnice. „A není toho málo, co žádám. Máš nejkrásnější hlas ze všech tady na dně moře a myslíš si nejspíš, že jím prince okouzlíš. Jenže ten hlas musíš dát mně. To nejlepší, co máš, chci za svůj vzácný nápoj! Vždyť ti do něj musím dát svou vlastní krev, aby byl ostrý jako dvojsečný meč.“

„Když mi vezmeš hlas,“ řekla malá mořská víla, „co mi potom zbude?“

„Tvá krásná postava,“ řekla čarodějnice, „tvá plavná chůze a tvé výmluvné oči. Těmi dokážeš lidské srdce omámit dost dobře. No tak, ztratila jsi odvahu? Vyplázni ten svůj malý jazyk, já ho místo platby odříznu a ty dostaneš ten silný nápoj.“

„Ať se tak stane!“ řekla malá mořská víla a čarodějnice přistavila kotel, aby uvařila kouzelný nápoj.

„Čistota je krásná věc,“ řekla a vydrhla kotel hady, které svázala do jednoho dlouhého uzlu. Pak si rozdrápla vlastní hruď a nechala do kotle nakapat svou černou krev.

Pára z kotle tvořila ty nejpodivnější postavy, až z toho šla na člověka úzkost a hrůza. Každou chvíli do něj čarodějnice házela nové věci. Když se v něm doopravdy vařilo, znělo to, jako by plakal krokodýl. Konečně byl nápoj hotový. Vypadal jako ta nejčistší voda.

„Tady ho máš!“ řekla čarodějnice a uřízla malé mořské víle jazyk. Ta teď byla němá a nemohla ani zpívat, ani mluvit.

„Kdyby tě polypy chytily, až se budeš vracet mým lesem,“ řekla čarodějnice, „hoď na ně jedinou kapku toho nápoje a jejich paže a prsty se roztříští na tisíc kousků!“

To ale malá mořská víla nemusela udělat. Polypy se polekaně stáhly, když spatřily ten zářivý nápoj, který jí v ruce svítil, jako by to byla jiskřící hvězda. A tak prošla rychle lesem, bahnem i hučícími víry.

Viděla otcův zámek. Ve velkém tanečním sále už pochodně zhasly a všichni tam uvnitř jistě spali, ale netroufala si je vyhledat, teď když byla němá a chtěla je navždycky opustit. Bylo jí, jako by jí mělo srdce žalem puknout. Vklouzla do zahrady, vzala si z každého záhonu svých sester jednu květinu, poslala zámku tisíc polibků a stoupala vzhůru tmavomodrým mořem.

Slunce ještě nevyšlo, když spatřila princův zámek a vystoupila po nádherném mramorovém schodišti. Měsíc svítil překrásně jasně. Malá mořská víla vypila ten palčivý ostrý nápoj a bylo to, jako by jejím útlým tělem projel dvojsečný meč. Omdlela a zůstala ležet jako mrtvá. Když slunce zasvítilo nad mořem, probudila se a cítila řezavou bolest, ale přímo před ní stál krásný mladý princ. Upřel na ni své černé oči tak, že ona ty své sklopila, a vtom si všimla, že rybí ocas je pryč a že má ty nejhezčí bílé nohy, jaké může dívka mít. Byla ale nahá, a tak se zahalila do svých dlouhých vlasů.

Princ se zeptal, kdo je a jak se sem dostala, a ona se na něj podívala svýma tmavomodrýma očima mírně a přitom hluboce smutně. Mluvit přece nemohla. Vzal ji za ruku a odvedl do zámku. Každý krok, který udělala, byl, jak čarodějnice předpověděla, jako by šlapala na ostré jehly a nože, ale snášela to ráda. Po princově boku kráčela lehce jako mýdlová bublina a on i všichni ostatní žasli nad její líbeznou plavnou chůzí.

Dostala nádherné šaty z hedvábí a mušelínu a v celém zámku byla nejkrásnější ze všech, jenže byla němá a nemohla ani zpívat, ani mluvit. Přišly krásné otrokyně, oblečené v hedvábí a zlatě, a zpívaly princi a jeho královským rodičům. Jedna z nich zpívala krásněji než všechny ostatní a princ jí tleskal a usmál se na ni. Malé mořské víle bylo smutno. Věděla, že ona sama zpívala mnohem krásněji, a pomyslela si: „Ach, kdyby tak věděl, že jsem svůj hlas dala navěky za to, abych mohla být u něho.“

Pak tančily otrokyně půvabné plavné tance při té nejkrásnější hudbě. Vtom zvedla malá mořská víla své krásné bílé paže, postavila se na špičky a v tanci se vznesla nad podlahu, jak před ní netančil ještě nikdo. S každým pohybem byla její krása vidět víc a její oči mluvily k srdci hlouběji než zpěv otrokyň.

Všichni byli nadšení, hlavně princ, který jí říkal svůj malý nalezenec. A ona tančila dál a dál, i když to pokaždé, když se její noha dotkla země, bylo, jako by šlapala na ostré nože. Princ řekl, že u něj musí zůstat navždy, a ona dostala dovolení spát před jeho dveřmi na sametovém polštáři.

Nechal jí ušít mužský oblek, aby ho mohla doprovázet na koni. Jezdili vonnými lesy, kde se zelené větve dotýkaly jejích ramen a ptáci zpívali za svěžím listím. Šplhala s princem na vysoké hory, a ačkoli jí útlé nohy krvácely tak, že to viděli i ostatní, smála se tomu a šla za ním, dokud pod sebou nespatřili plout mraky jako hejno ptáků táhnoucích do cizích zemí.

Doma v princově zámku, když ostatní v noci spali, vycházela na široké mramorové schodiště. Stát v chladné mořské vodě jí chladilo pálící nohy a myslela přitom na ty tam dole v hlubině.

Jednou v noci připluly ruku v ruce její sestry a smutně zpívaly, jak plavaly nad vodou. Zamávala jim, ony ji poznaly a vyprávěly jí, jak jsou všichni zarmoucení. Od té doby za nimi každou noc scházela po schodech k vodě a jednou spatřila daleko na moři svou starou babičku, která už mnoho let nebyla nad hladinou, a mořského krále s korunou na hlavě. Vztahovali k ní ruce, ale neodvážili se k pevnině tak blízko jako sestry.

Den ode dne byla princi milejší. Miloval ji, jako se miluje hodné, milé dítě, ale udělat z ní svou královnu, to ho ani nenapadlo. A ona se přece jeho ženou stát musela, jinak by nedostala nesmrtelnou duši a v jeho svatební ráno by se musela proměnit v pěnu na moři.

„Nemáš mě ze všech nejradši?“ zdálo se, že říkají oči malé mořské víly, když ji bral do náruče a líbal na krásné čelo.

„Ano, ty jsi mi nejmilejší,“ říkal princ, „protože máš ze všech nejlepší srdce. Jsi mi nejvíc oddaná a podobáš se dívce, kterou jsem jednou viděl a už ji nejspíš nikdy nenajdu. Byl jsem na lodi, která ztroskotala. Vlny mě vyvrhly na břeh u posvátného chrámu, kde konalo službu několik mladých dívek. Ta nejmladší z nich mě našla na břehu a zachránila mi život. Viděl jsem ji jenom dvakrát. Byla by jediná, kterou bych na tomto světě dokázal milovat. Ale ty se jí podobáš a její obraz mi z duše skoro vytlačuješ. Ona patří posvátnému chrámu, a proto mi tebe seslalo mé dobré štěstí. Nikdy se nerozloučíme!“

„Ach, on neví, že jsem mu život zachránila já!“ pomyslela si malá mořská víla. „Nesla jsem ho přes moře k lesu, kde stojí ten chrám. Seděla jsem tam schovaná a dávala pozor, jestli nepřijdou lidé. Viděla jsem tu krásnou dívku, kterou má radši než mě!“ Zhluboka si povzdechla, plakat totiž nedokázala. „Ta dívka patří posvátnému chrámu, řekl. Nikdy nevyjde do světa a už se nikdy nesetkají. Já jsem u něho, vidím ho každý den. Budu se o něj starat, budu ho milovat, obětuji mu svůj život!“

Jenže teď se měl princ oženit a vzít si krásnou dceru sousedního krále, tak se to povídalo. Proto prý vystrojoval tak nádhernou loď. Princ cestuje, aby si prohlédl země sousedního krále, tak se to říkalo, ale ve skutečnosti proto, aby uviděl jeho dceru. Doprovázet ho měla veliká družina. Malá mořská víla nad tím kroutila hlavou a usmívala se; princovy myšlenky znala mnohem líp než všichni ostatní.

„Musím jet,“ řekl jí. „Musím tu krásnou princeznu vidět, moji rodiče to žádají. Ale nutit mě, abych si ji přivedl domů jako nevěstu, nebudou. Nemohu ji milovat! Nepodobá se té krásné dívce z chrámu, které se podobáš ty. Kdybych si měl jednou nevěstu vybrat, byla bys to spíš ty, můj němý nalezenče s výmluvnýma očima!“ A políbil ji na rudá ústa, pohrával si s jejími dlouhými vlasy a položil jí hlavu na srdce, takže se tomu srdci zdálo o lidském štěstí a o nesmrtelné duši.

„Ty se přece moře nebojíš, mé němé dítě?“ řekl, když stáli na té nádherné lodi, která ho měla dovézt do zemí sousedního krále. Vyprávěl jí o bouři a o bezvětří, o podivných rybách v hlubině a o tom, co tam viděli potápěči. Ona se při jeho vyprávění usmívala, protože líp než kdo jiný věděla, co se na dně moře děje.

Za měsíčné noci, když všichni spali kromě kormidelníka u kormidla, sedávala u lodního zábradlí a upřeně se dívala dolů čistou vodou. Zdálo se jí, že vidí zámek svého otce. Vysoko nahoře stála babička se stříbrnou korunou na hlavě a upírala oči vzhůru dravými proudy ke kýlu lodi. Vtom se nad vodou vynořily její sestry, dívaly se na ni smutně a lomily bílýma rukama. Zamávala jim, usmála se a chtěla jim povědět, že se jí vede dobře a že je šťastná, jenže se k ní přiblížil plavčík a sestry se ponořily, takže si myslel, že to bílé, co viděl, byla pěna na moři.

Druhého rána vplula loď do přístavu nádherného města sousedního krále. Všechny kostelní zvony vyzváněly a z vysokých věží troubily polnice, zatímco vojáci stáli s vlajícími prapory a lesklými bodáky. Každý den přinášel novou slavnost. Plesy a společnosti se střídaly jedna za druhou, jenže princezna tam ještě nebyla. Vychovávají ji prý daleko odtud v posvátném chrámu a učí se tam všem královským ctnostem. Konečně přijela.

Malá mořská víla byla dychtivá spatřit její krásu a musela ji uznat: milejší zjev ještě nikdy neviděla. Pleť měla jemnou a jasnou a za dlouhými tmavými řasami se usmívaly dvě tmavomodré věrné oči.

„To jsi ty!“ zvolal princ. „Ty, která jsi mě zachránila, když jsem ležel na břehu jako mrtvý!“ A přitiskl svou červenající se nevěstu k sobě. „Ach, jsem až příliš šťastný!“ řekl malé mořské víle. „To nejlepší, v co jsem kdy směl doufat, se mi splnilo. Ty se z mého štěstí budeš radovat, vždyť to se mnou ze všech myslíš nejlíp!“ A malá mořská víla mu políbila ruku a už jí bylo, jako by cítila, že jí puká srdce. Jeho svatební ráno jí přece mělo přinést smrt a proměnit ji v pěnu na moři.

Všechny kostelní zvony vyzváněly, heroldi projížděli ulicemi a vyhlašovali zásnuby. Na všech oltářích hořel ve vzácných stříbrných lampách vonný olej. Kněží houpali kadidelnicemi, nevěsta a ženich si podali ruce a přijali biskupovo požehnání. Malá mořská víla byla oblečená v hedvábí a zlatě a nesla nevěstě vlečku, jenže její uši tu slavnostní hudbu neslyšely a její oči ten svatý obřad neviděly. Myslela na noc své smrti a na všechno, co na tomto světě ztratila.

Ještě téhož večera vstoupili nevěsta a ženich na palubu lodi. Děla hřměla, všechny vlajky vlály a uprostřed lodi byl vztyčen vzácný stan ze zlata a purpuru s těmi nejkrásnějšími polštáři. Tam měli novomanželé spát v chladné tiché noci.

Plachty se naduly větrem a loď klouzala lehce a skoro bez pohupování po čistém moři.

Když se setmělo, rozsvítily se pestré lampy a námořníci vesele tančili na palubě. Malá mořská víla si musela vzpomenout na to, jak se poprvé vynořila z moře a jak tehdy spatřila stejnou nádheru a stejné veselí. A vířila v tanci s nimi, vznášela se, jako se vznáší vlaštovka, když ji někdo pronásleduje, a všichni jí jásali obdivem. Nikdy netančila tak nádherně. Do útlých nohou ji to řezalo jako ostré nože, ale ona to necítila. Bolestněji ji to řezalo v srdci. Věděla, že je to poslední večer, kdy ho vidí, jeho, pro kterého opustila své příbuzné i svůj domov, dala svůj krásný hlas a denně snášela nekonečná muka, aniž by on to jedinou myšlenkou tušil. Byla to poslední noc, kdy dýchala stejný vzduch jako on, kdy viděla hluboké moře a hvězdnaté nebe. Čekala ji věčná noc bez myšlenek a bez snů, ji, která neměla duši a nemohla už žádnou získat. A na lodi bylo samá radost a samé veselí až dlouho po půlnoci. Ona se smála a tančila a v srdci měla myšlenky na smrt. Princ líbal svou krásnou nevěstu, ona si pohrávala s jeho černými vlasy, a ruku v ruce odešli spát do toho nádherného stanu.

Na lodi se rozhostilo ticho, jen kormidelník stál u kormidla. Malá mořská víla položila bílé paže na lodní zábradlí a dívala se na východ, kde se rodilo ranní světlo. Věděla, že první sluneční paprsek ji zabije. Vtom uviděla, jak se z vln vynořují její sestry. Byly bledé jako ona a jejich dlouhé krásné vlasy už nevlály ve větru. Byly ustřižené.

„Daly jsme je čarodějnici, abychom ti mohly přinést pomoc a abys této noci nezemřela! Dala nám nůž, tady je! Vidíš, jak je ostrý? Než vyjde slunce, musíš ho vrazit princi do srdce, a až ti na nohy vystříkne jeho teplá krev, srostou ti zpátky v rybí ocas a ty budeš zase mořskou vílou, budeš moci sestoupit k nám a prožít svých tři sta let, než se z tebe stane mrtvá slaná mořská pěna. Pospěš si! Buď on, nebo ty musíš zemřít, dřív než vyjde slunce! Naše babička truchlí tak, že jí bílé vlasy padly pod nůžkami čarodějnice stejně jako naše. Zabij prince a vrať se! Pospěš si! Vidíš ten rudý pruh na obloze? Za pár minut vyjde slunce a pak musíš zemřít!“

A těžce si povzdechly a klesly do vln.

Malá mořská víla odhrnula purpurovou plachtu stanu a uviděla krásnou nevěstu, jak spí s hlavou na princově hrudi. Sklonila se, políbila ho na krásné čelo, pohlédla k nebi, kde ranní záře svítila čím dál víc, podívala se na ostrý nůž a znovu upřela oči na prince, který ze spaní volal svou nevěstu jménem. Jen ona byla v jeho myšlenkách, a nůž se v ruce mořské víly zachvěl. Vtom ho ale mrštila daleko do vln. Zaleskly se rudě tam, kam dopadl, vypadalo to, jako by z vody vzcházely kapky krve. Ještě jednou se polomrtvým pohledem podívala na prince, vrhla se z lodi do moře a cítila, jak se její tělo rozplývá v pěnu.

Teď vystoupilo z moře slunce a jeho paprsky dopadaly tak mírně a teple na chladnou mořskou pěnu, a malá mořská víla necítila ze smrti nic. Viděla jasné slunce a nad ní se vznášely stovky průhledných nádherných bytostí. Skrz ně viděla bílé plachty lodi a rudé mraky na nebi. Jejich řeč byla melodická, ale tak duchovní, že ji nemohlo zaslechnout žádné lidské ucho, stejně jako je nemohlo spatřit žádné pozemské oko. Bez křídel se vznášely vzduchem jen díky vlastní lehkosti. Malá mořská víla poznala, že má tělo jako ony a že se čím dál víc zvedá z pěny.

„Kam to přicházím?“ zeptala se a její hlas zněl jako hlas těch bytostí, tak duchovně, že to žádná pozemská hudba nedokáže napodobit.

„K dcerám vzduchu!“ odpověděly ostatní. „Mořská víla nemá nesmrtelnou duši a nikdy ji nemůže dostat, pokud si nezíská lásku člověka. Její věčné bytí závisí na cizí moci. Ani dcery vzduchu nemají nesmrtelnou duši, ale dobrými skutky si ji mohou samy vytvořit. Letíme do teplých krajin, kde dusný morový vzduch zabíjí lidi, a tam je ovíváme chladem. Roznášíme vzduchem vůni květin a přinášíme občerstvení a uzdravení. Když se tři sta let snažíme vykonat všechno dobré, co dokážeme, dostaneme nesmrtelnou duši a budeme mít podíl na věčném štěstí lidí. Ty, ubohá malá mořská vílo, jsi o totéž usilovala celým srdcem jako my. Trpěla jsi a snášela, povznesla ses do světa vzdušných duchů a teď si po třech staletích můžeš dobrými skutky nesmrtelnou duši vytvořit sama.“

A malá mořská víla pozvedla své projasněné oči k Božímu slunci a poprvé ucítila v očích slzy.

Na lodi byl zase hluk a život. Viděla prince s jeho krásnou nevěstou, jak ji hledají, a jak teskně hledí do perlící se pěny, jako by věděli, že se vrhla do vln. Neviditelná políbila nevěstu na čelo, ovanula prince a stoupala s ostatními dětmi vzduchu na růžově rudý oblak, který plul vysokým nebem.

„Za tři sta let takhle vplujeme do království Božího!“

„Můžeme se tam dostat i dřív!“ zašeptala jedna z dcer vzduchu. „Neviditelně vplouváme do lidských domů, kde jsou děti, a za každý den, kdy najdeme hodné dítě, které dělá rodičům radost a zaslouží si jejich lásku, zkrátí Bůh naši zkoušku. Dítě neví, kdy jeho světnicí procházíme, a když se nad ním musíme radostí usmát, odečte se jeden rok ze tří set. Ale když uvidíme nezvedené a zlé dítě, musíme prolít slzy zármutku, a každá slza naši zkoušku o den prodlouží.“

---

- Read online: https://talerie.com/cs/pohadky/mala-morska-vila-original
- Source: H. C. Andersena Povídky a báchorky, přel. Josef Mikuláš Boleslavský (I. L. Kober, 1863) (https://cs.wikisource.org/wiki/H._C._Andersena_Povídky_a_báchorky/Vodní_panna)
- Public-domain basis: Talerie contemporary retelling (CC0 2026), based on: H. C. Andersena Povídky a báchorky, přel. Josef Mikuláš Boleslavský (I. L. Kober, 1863) — translation: author died 1875 (+70 passed); translator Josef Mikuláš Boleslavský died 1892 (+70 passed)
- License: CC0-1.0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/)