# Pověst o Libuši a Přemyslovi

_Retold by Talerie (talerie.com) from Staré pověsti české, after Alois Jirásek_ · 9 min read · ages 7+

Když na soudu rozzlobený soused kněžnu Libuši urazí, že je hanba, aby mužům vládla žena, svolá Libuše sněm a určí za vojvodu Přemysla, oráče ze Stadic. Přemysl přijede v knížecím rouše na bělouši na Vyšehrad, lid ho za jásotu posadí na kamenný knížecí stolec a celý hrad slaví jeho svatbu s Libuší při ohních až do rána.

---

Jako dřív chodívali lidé se svými spory ke Krokovi, chodili později k jeho dceři Libuši. Kdykoli se o něco přeli, kněžna je rozsoudila moudře a spravedlivě.

Jednou se pohádali dva sousedé, oba hlavy svých rodů. Hádali se o meze a pole tak prudce, že mezi oběma rody vypuklo nepřátelství. Ani jeden nechtěl ustoupit, a tak oba přišli k soudu na Vyšehrad.

Libuše seděla pod košatou lipou na vyvýšeném stolci pokrytém kobercem a kolem čela měla bílý věnec. Napravo i nalevo od ní sedělo dvanáct kmetů, hlav nejmocnějších rodů, a kolem stál zástup lidí.

Mladší soused žaloval, že mu starší chce proti právu vzít meze i pole. Starší, zamračený muž s hustými vousy, mu skočil do řeči a žádal, aby se stalo po jeho.

Libuše oba vyslechla, a když s jejím nálezem souhlasili i kmeti, vyhlásila rozsudek: mladšímu se děje křivda, pole i meze patří jemu.

Ještě to ani nedořekla a starší soused, celý rudý vzteky, udeřil holí třikrát do země a vykřikl: „To je mi právo! Však víme, kdo tu soudí: ženská! Ženská dlouhých vlasů, ale krátkého rozumu. Ať přede a šije, na to je, ale ať nesoudí! Hanba nám mužům! Kde jinde vládne mužům žena? To radši zemřít, než snášet takovou vládu!“

Všichni kolem strnuli. Libuše zrudla studem a srdce jí sevřel žal nad takovým nevděkem. Když hrubiána nikdo neokřikl, neodpověděla jemu, ale promluvila k zástupu klidně a důstojně, i když se jí hlas chvěl:

„Je to tak. Jsem žena a chovám se jako žena. Protože vám nevládnu železnou rukou, zdá se vám, že málo rozumím. Potřebujete správce přísnějšího, než jsem já. Tak ho budete mít! Teď jděte v pokoji domů. Velký sněm ať si zvolí vojvodu, a koho zvolí, toho si vezmu za muže.“

Potom hned poslala jezdce pro své sestry Kazi a Tetu a sama odešla do nejzazšího kouta hradní zahrady, kam nesměl vstoupit nikdo kromě ní a jejích sester. Ve stínu lip tam pod kamennou stříškou stála dřevěná modla boha Peruna se stříbrnou hlavou a zlatými vousy.

Libuše před modlou poklekla a poklonila se. Pak usedla k jejím nohám a zůstala tam, i když se pod stromy už setmělo. Seděla nehnutě jako socha a přemýšlela, koho si lid zvolí a jestli budou sestry s ní zajedno.

Pozdě večer se před ní v temné zahradě objevily Kazi a Teta. Hradní vladař, který je přivedl od brány, zůstal u vchodu na stráži. O čem tři věštkyně u Perunovy modly celou noc mluvily a na čem se shodly, se nikdo nikdy nedozvěděl.

K ránu, když nebe bledlo, vracely se Krokovy dcery zahradou. Libuše šla uprostřed, klidnější než večer, a hleděla před sebe. Kráčely mlčky jako stíny a vladař se za nimi udiveně díval.

Ještě to ráno rozeslala Libuše posly, aby svolali velký sněm. Po žních se na Vyšehrad sjelo a sešlo množství mužů ze všech krajů, staří i mladí, na koních i pěšky. V podhradí bylo hlučno a všichni mluvili o tom, koho zvolí za vojvodu.

Když z hradeb zatroubili, zaplnili všichni široké nádvoří před knížecím stolcem. Seděla na něm Libuše a po jejím boku, napravo a nalevo, Kazi a Teta. Všichni se kněžně hluboko poklonili a ona k nim vážně promluvila:

„Víte, proč jsem vás svolala. Svobody si vážit neumíte. Bohové mi vnukli, abych vám už nevládla, protože si v srdci přejete vládce muže. Chcete vojvodu, který vám bude brát syny a dcery do služby a z dobytka a koní si vezme ty nejlepší, jak se mu zlíbí. Budete mu sloužit, jak jste nikdy nesloužili, a odvádět mu daně, až vám z toho bude hořko. Ale aspoň nebudete mít tu hanbu, že vám vládne žena. Volte tedy moudře a opatrně, protože vládce je snadné dosadit, ale těžké sesadit. Jestli na tom trváte, poradím vám: řeknu vám, jak se jmenuje a kde ho najdete.“

„Řekni nám to! Řekni, kněžno!“ volali všichni jako jedněmi ústy.

Zástup se zavlnil a tlačil se ke stolci jako obilí, do kterého se opře vítr. Tu Libuše v bílých šatech vstala a vztáhla nad lidmi ruce. Rázem bylo ticho. Zvedla prst, ukázala k severním horám a řekla:

„Za těmi horami, v kraji Lemuzi, teče nevelká řeka Bělina. Blízko ní leží ves, kde žije rod Stadiců. Nedaleko té vsi je podivné pole, sto dvacet kroků dlouhé i široké. Leží uprostřed samých polí, a přece nepatří k žádnému. Na tom poli teď orá váš vojvoda se dvěma strakatými voly. Jeden má bílou hlavu, druhý je bílý od čela po celém hřbetě a zadní nohy má taky bílé. Vezměte knížecí roucho a přiveďte si ho. Jmenuje se Přemysl a jeho rod bude vládnout celé téhle zemi navěky.“

Pak z hlav nejpřednějších rodů vybrali posly a Libuše jim řekla:

„Cestu nebudete muset hledat ani se na ni ptát. Povede vás můj kůň, jen jeďte za ním. Dovede vás tam i zpátky. Ten, před kterým se zastaví a zařehtá, je muž, o kterém jsem mluvila. A uvěříte mi teprve tehdy, až uvidíte svého vojvodu jíst na železném stole.“

Na její pokyn vyvedli bělouše s dlouhou hustou hřívou. Naložili mu na sedlo knížecí roucho a bělouš vykročil. Poslové se vydali za ním.

Byl tichý slunečný den na začátku podzimu. Bělouš šel jistě, nikdo ho nevedl ani nepobízel, jako by se vracel do své stáje. Muži si šeptali, že tou cestou nejde poprvé a že na něm kněžna tajně jezdívá za soumraku a vrací se, než zakokrhají kohouti.

Kůň ani jednou nesešel z cesty. Míjeli stáda koní na pastvě, která ho lákala veselým řehtáním, ale on se ani neohlédl. Když muži odpočívali, tiše čekal a pak sám první vykročil dál. Třetího dne ráno se blížili k vesnici v úzkém údolí nad řekou.

Naproti jim vyběhl chlapec. Poslové na něj zavolali: „Hej, chlapče, jsou tohle Stadice? A žije tu muž, který se jmenuje Přemysl?“

„Ano, to jsou Stadice,“ odpověděl chlapec. „A tamhle na poli pohání voly Přemysl.“

Opodál uviděli vysokého muže v lýčených střevících, jak rázně kráčí za pluhem a pobízí otkou strakaté voly. Jeden z nich měl bílou hlavu, druhý byl bílý od čela po celém hřbetě a zadní nohy měl bílé jako sníh. Když k němu poslové dojeli, bělouš se zastavil, vzepjal se a radostně zařehtal. Pak sklonil hlavu před mladým oráčem, který zastavil pluh i voly.

Poslové sňali z bělouše knížecí roucho, dlouhý kabát lemovaný vzácnou kožešinou a krásný drahý plášť. Přistoupili k Přemyslovi, hluboko se mu poklonili a pozdravili ho:

„Buď zdráv, kníže, kterého nám určili bohové! Pusť voly, sedni na koně a pojeď s námi. Kněžna Libuše a celý lid ti vzkazují, aby ses ujal vlády, která je souzena tobě i tvým potomkům. Zvolili jsme si tě za svého soudce, ochránce a vojvodu.“

Přemysl mlčky poslouchal. Mlčky pak zabodl do země lískovou otku, kterou držel v ruce, a začal volům snímat jho. „Jděte, odkud jste přišli,“ řekl jim.

Sotva to dořekl, voli se zvedli, rozběhli se a v mžiku byli pryč. Pod vesnicí se před nimi otevřela velká skála, voli v ní zmizeli a skála se za nimi hned zase zavřela. Nezůstala po nich ani stopa.

Potom se Přemysl obrátil k poslům: „Škoda, že jste přišli tak brzy. Kdybych to pole mohl doorat, byl by v téhle zemi navždy dostatek chleba. Ale vy jste si pospíšili a přerušili mi práci, a proto bude v zemi často hlad.“

Vtom suchá otka ožila, jako by jí země dala mízu. Začala pučet jako keř na jaře, vyhnala tři výhonky a na nich se zazelenaly listy a mladé ořechy. Poslové nad tím divem žasli. Přemysl je pozval, aby si k němu přisedli ke snídani.

Obrátil pluh, vzal z meze lýčenou kabelu a vyložil z ní pecen chleba a sýr na železnou radlici, která se leskla na slunci. „To je ten železný stůl, o kterém mluvila kněžna!“ pomyslel si každý z poslů.

Zatímco jedli, dva výhonky na lísce uschly a odpadly, ale třetí rychle rostl do výšky i do šířky. Hosté se až zalekli. Ukazovali si na lísku a ptali se Přemysla, co to znamená.

„To vám povím,“ řekl Přemysl. „Z mého rodu začnou vládnout mnozí, ale zůstane jen jediný pán.“

Pak se ho poslové zeptali, proč nejí na mezi, ale na železe.

„Jím na železném stole proto,“ odpověděl Přemysl, „abyste věděli, že můj rod bude u vlády pevný jako železo. Železo si však važte! V míru jím orejte pole a ve zlých časech se jím braňte proti nepříteli. Dokud budou mít Čechové takový stůl, přemohou své nepřátele. Až jim ho ale vezmou cizinci, přijdou Čechové o svobodu.“

Pak vstal, zašel s posly do vesnice a rozloučil se s celým rodem. Oblékl knížecí roucho a vsedl na bělouše, který pod ním znovu vesele zařehtal. Lýčené střevíce a kabelu si však Přemysl vzal s sebou.

Když se ho poslové cestou ptali, proč je s sebou veze, odpověděl: „Dám je na Vyšehradě uschovat navěky. Ať moji potomci vědí, odkud pocházejí. Ať žijí v pokoře a neutiskují z pýchy lidi, kteří jsou jim svěřeni, protože jsme si všichni rovni.“

U Vyšehradu jim Libuše vyšla naproti. Měla bílé šaty a stříbrnou čelenku a oči jí zářily radostí. S kněžnou šly její dívky se stuhami ve vlasech i nejpřednější muži ze všech rodů. Všichni se zaradovali, když spatřili pohledného a statného muže, a nejvíc mladá kněžna, která svého ženicha znala už dávno.

Podali si ruce a šťastně vešli do hradu a všechen lid s nimi. Za jásotu posadili Přemysla na kamenný knížecí stolec. Pak slavili volbu nového vojvody i jeho svatbu s Libuší. Hosté hodovali, pili medovinu a poslouchali pěvce, kteří zpívali staré písně o hrdinech.

Slavilo se při ohních a pochodních dlouho do noci. Ohně už dohasínaly a nad lesy svítalo, a Vyšehrad i podhradí se pořád ještě ozývaly veselím. Ranní vítr nesl tu ozvěnu přes řeku až k tmavým kopcům v bílé mlze.

---

- Read online: https://talerie.com/cs/pohadky/o-libusi-a-premyslovi
- Version: gentler retelling; the longer, more faithful retelling: https://talerie.com/cs/pohadky/o-libusi-a-premyslovi-original.md
- Author's country: Czechia (https://talerie.com/cs/pohadky/zeme/cesko)
- Subject (Wikidata): https://www.wikidata.org/wiki/Q610179
- Source: Staré pověsti české, Alois Jirásek (1. vyd., Jos. R. Vilímek, Praha [1894]), «O Libuši» a «O Přemyslovi» (https://www.ceskadigitalniknihovna.cz/view/uuid:6f7f0b10-ef70-11e4-a511-5ef3fc9ae867?page=uuid:5cb628f0-0e07-11e5-b309-005056825209)
- Public-domain basis: Talerie contemporary retelling (CC0 2026), based on: Staré pověsti české, Alois Jirásek (1. vyd., Jos. R. Vilímek, Praha [1894]), «O Libuši» a «O Přemyslovi» — original: author died 1930 (+70 passed)
- License: CC0-1.0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/)