# Ošklivé káčátko _Hans Christian Andersen_ · 17 min read · ages 6-10 Z posledního velkého vejce se vyklube šedivé mládě, které kachny klovou a slepice bijí, a tak uteče na močál a protrpí zimu v ledu. Na jaře připluje mezi labutě, skloní se k vodě, spatří v ní svůj vlastní obraz a děti na břehu volají, že ta nová je nejkrásnější. --- Venku na venkově bylo nádherně. Bylo léto, obilí na polích stálo žluté, oves zelený, seno bylo dole na zelených loukách složené do kupek a čáp se procházel na svých dlouhých červených nohou a brebentil egyptsky, protože se té řeči naučil od své paní matky. Kolem polí a luk se táhly veliké rozlehlé lesy a uprostřed lesů ležela hluboká jezera. Ano, venku na venkově bylo opravdu nádherně! Uprostřed toho slunečního svitu tam stál starý panský statek, obehnaný dokola hlubokými příkopy plnými vody, a ode zdi až dolů k vodě rostly veliké lopuchové listy, tak vysoké, že se pod těmi největšími mohly malé děti postavit zpříma. Rostlo to tam tak divoce jako v nejhlubším lese. Zrovna tady seděla na svém hnízdě kachna, která měla vysedět svá mláďata. Než se mláďata vylíhla, bylo jí to skoro už dlouhé, a ke všemu za ní jen zřídka někdo přišel; ostatní kachny raději plavaly po příkopech, než aby se vydaly nahoru a posadily se s ní pod lopuchový list na kus řeči. Konečně prasklo jedno vejce za druhým. „Píp, píp!“ ozvalo se a ze všech těch žloutků byla najednou živá mláďata a jedno po druhém vystrkovala hlavičky. „Kač, kač!“ řekla kachna, a všechna se hned začala čile hýbat, co jim síly stačily, a rozhlížela se na všechny strany pod zelenými listy. A matka je nechala dívat se, co hrdlo ráčí, protože zelená barva dělá očím dobře. „Jak je ten svět veliký!“ říkala všechna mláďata, protože teď měla ovšem mnohem víc místa než ve vejci. „Myslíte, že tohle je celý svět?“ řekla matka. „Ten se táhne ještě daleko za zahradu, až na farářovo pole, ale tam jsem nikdy nebyla. Jste tu všechna pohromadě?“ pokračovala a vstala. „Ne, nemám vás všechna. To největší vejce tu pořád ještě leží. Jak dlouho to má trvat! Už mě to začíná unavovat.“ A sedla si zase zpátky. „Tak co, jak to jde?“ zeptala se stará kachna, která ji přišla navštívit. „S jedním vejcem to trvá strašně dlouho,“ stěžovala si kachna na hnízdě. „Nechce prasknout. Ale podívej se na ty ostatní: viděla jsi kdy roztomilejší káčátka? Všechna jsou po otci, a ten ničema mě ani nepřijde navštívit.“ „Ukaž mi to vejce, co nechce prasknout,“ řekla stará. „Věř mi, to je krůtí vejce. Mě taky jednou takhle napálili a měla jsem s těmi mladými plno starostí a trápení, protože se bojí vody. Nedostala jsem je do ní za nic na světě. Kvákala jsem a hubovala, ale nebylo to nic platné. Ukaž mi to vejce! Ano, je to krůtí vejce. Nech ho ležet a raději uč ostatní děti plavat.“ „Ještě chvilku na něm posedím,“ řekla kachna. „Když jsem seděla tak dlouho, můžu posedět ještě pár dní.“ „Jak je libo,“ řekla stará kachna a odešla svou cestou. Konečně prasklo i to velké vejce. „Píp, píp!“ ozvalo se mládě a vylezlo ven. Bylo hrozně velké a ošklivé! Kachna si ho prohlédla. „To je ale ohromné káčátko,“ řekla. „Žádné z ostatních tak nevypadá. Nebylo by to přece jen krůtí kuře? No, však my na to brzy přijdeme. Do vody musí, i kdybych ho tam měla strčit sama.“ Druhý den bylo krásné, nádherné počasí. Slunce svítilo na všechny zelené lopuchy. Matka kachna se vydala s celou rodinou dolů k příkopu. Žbluňk, skočila do vody. „Kač, kač!“ řekla, a jedno káčátko za druhým žbluňklo za ní. Voda se jim zavřela nad hlavou, ale káčátka se hned zase vynořila a plavala docela nádherně. Nohy pracovaly samy od sebe, všechna byla ve vodě a plavalo s nimi i to ošklivé šedivé mládě. „Ne, krůta to není,“ řekla kachna. „Podívejte, jak pěkně používá nohy, jak rovně se drží! Je to moje vlastní dítě. Vlastně je docela hezké, když si ho člověk pořádně prohlédne. Kač, kač! Pojďte se mnou, zavedu vás do velkého světa a představím vás na kachním dvoře. Jen se pořád držte u mě, aby na vás někdo nešlápl, a dávejte pozor na kočky!“ A tak přišla matka s káčátky na kachní dvůr. Byl tam příšerný rámus, protože se tam dvě rodiny praly o úhoří hlavu, a nakonec ji stejně dostala kočka. „Vidíte, tak to na světě chodí,“ řekla matka kachna a brousila si zobák, protože tu úhoří hlavu chtěla mít taky. „A teď hněte nohama,“ pokračovala. „Hleďte, ať se umíte čile hýbat, a ukloňte krk před tamtou starou kachnou. Ta je tu ze všech nejvznešenější. Je ze španělské krve, proto je tak tlustá, a vidíte? Nosí kolem nohy červenou stužku. To je něco neobyčejně krásného a největší vyznamenání, jakého se kachně může dostat. Znamená to, že o ni nikdo nechce přijít a že ji zvíře i člověk mají poznat. Čile se hýbejte! Nestavte nohy dovnitř; dobře vychované káčátko staví nohy pěkně od sebe, zrovna jako táta a máma. Podívejte se: takhle! A teď skloňte krk a řekněte: kač!“ A káčátka to udělala. Ale ostatní kachny kolem dokola si je prohlížely a řekly docela nahlas: „Podívejme se! Ještě abychom tu měly tenhle přívažek, jako by nás tu už tak nebylo dost! A fuj, jak to jedno káčátko vypadá! To tady trpět nebudeme.“ A hned k němu jedna kachna přiletěla a klovla ho do zátylku. „Nech ho být,“ řekla matka, „vždyť nikomu nic nedělá.“ „Ano, ale je moc velké a divné,“ řekla ta kachna, co ho klovla, „a proto to musí schytat.“ „Pěkné děti ta matka má,“ řekla stará kachna s červenou stužkou kolem nohy. „Všechny hezké, až na to jedno. To se nepovedlo. Přála bych si, aby ho mohla předělat.“ „To nejde, Vaše Milosti,“ řekla matka káčátek. „Hezké není, ale má dobré srdce a plave stejně nádherně jako každé jiné, ba troufám si říct, ještě o něco lépe. Myslím, že hezky vyroste a časem se trochu zmenší. Leželo příliš dlouho ve vejci, a proto nedostalo správnou postavu.“ A popotáhla ho za zátylek a uhladila mu peří. „Kromě toho je to kačer,“ dodala, „takže na tom tolik nesejde. Myslím, že bude mít pořádnou sílu a že se světem protluče.“ „Ostatní káčátka jsou roztomilá,“ řekla stará. „Chovejte se tu teď jako doma, a jestli najdete úhoří hlavu, můžete mi ji přinést.“ A tak byla káčátka doma. Ale ubohé káčátko, které vylezlo z vejce jako poslední a vypadalo tak ošklivě, ostatní klovaly, strkaly do něj a tropily si z něj žerty, a to kachny stejně jako slepice. „Je moc velké!“ říkali všichni. A krocan, který přišel na svět rovnou s ostruhami, a proto si myslel, že je císař, se nafoukl jako loď s plnými plachtami a hnal se rovnou na něj. Pak zahudroval a celý na hlavě zrudl. Ubohé káčátko nevědělo strachem a studem, kam se postavit ani kam jít. Bylo mu smutno, že vypadá tak ošklivě a že se mu celý kachní dvůr posmívá. Tak to šlo první den, a potom to bylo čím dál horší. Ubohé káčátko honili všichni. I jeho vlastní sourozenci na něj byli zlí a pořád mu říkali: „Kdyby tě tak chytila kočka, ty ošklivé stvoření!“ A matka říkala: „Kdybys tak bylo daleko odsud!“ Kachny ho klovaly, slepice do něj bily a děvečka, která měla zvířata krmit, po něm kopala. Nemohlo už to soužení déle snášet, a tak se rozběhlo a přeletělo přes plot. Malí ptáci v křoví polekaně vylétli do vzduchu. „To proto, že jsem tak ošklivé,“ pomyslelo si káčátko a zavřelo oči, ale běželo dál. Tak se dostalo ven k velikému močálu, kde bydlely divoké kachny. Tam leželo celou noc. Bylo unavené a celé ztrápené. K ránu divoké kachny vzlétly a prohlížely si nového kamaráda. „Co jsi ty zač?“ ptaly se, a káčátko se otáčelo na všechny strany a zdravilo, jak nejlépe umělo. „Jsi neobyčejně ošklivé,“ řekly divoké kachny, „ale nám to může být jedno, jen když se nepřiženíš do naší rodiny.“ Chudák! Na ženění opravdu ani nepomyslelo. Bylo by spokojené, kdyby jen smělo ležet a schovat se v rákosí a napít se trochu močálové vody. Tak tam leželo dva celé dny. Pak tam přiletěly dvě divoké husy, či spíš dva divocí houseři. Nebylo to dlouho, co vylezli z vejce, a proto byli takoví drzí. „Poslyš, kamaráde!“ řekli. „Jsi tak ošklivý, že tě rádi snesem. Nechceš letět s námi a stát se stěhovavým ptákem? Kousek odsud, v jiném močále, je pár sladkých, milých divokých hus, samé slečny, a všechny umějí říct kač! Tam bys mohl udělat štěstí, jakkoli jsi ošklivý.“ „Pif! Paf!“ zaznělo právě v tu chvíli a oba divocí houseři padli mrtví do rákosí a voda se zbarvila krví. „Pif! Paf!“ zahřmělo znovu a z rákosí vylétla celá hejna divokých hus. A pak to prásklo zase. Byl to veliký hon. Kolem dokola po celém močále leželi myslivci, ba někteří seděli nahoře ve větvích stromů, které se daleko rozkládaly nad rákosím. Modrý dým táhl jako mračna mezi tmavé stromy a daleko nad vodu. Do močálu vběhli lovečtí psi, šplouch, šplouch, a rákosí i sítina se ohýbaly na všechny strany. Strach a hrůza padly na ubohé káčátko! Otočilo hlavu, aby si ji schovalo pod křídlo, ale v tom okamžiku stál těsně u něj hrozně veliký pes. Jazyk mu daleko visel z tlamy a oči mu v důlcích svítily strašně a ošklivě. Natáhl čenich rovnou ke káčátku, ukázal mu ostré zuby, a pak šplouch, šplouch, běžel dál, aniž ho popadl. „Ach, díky Bohu!“ vzdychlo káčátko. „Jsem tak ošklivé, že mě ani pes nechce kousnout.“ A tak leželo docela tiše, zatímco broky svištěly rákosím a rána střídala ránu. Teprve pozdě odpoledne se udělalo ticho, ale ubohé mládě si ještě netroufalo zvednout oči. Čekalo ještě několik hodin, než se rozhlédlo, a pak z močálu pospíchalo pryč, jak nejrychleji dovedlo. Běželo přes pole a louky, ale strhla se taková bouře, že se jen stěží dostávalo z místa. V té bídě a nesnázi konečně k večeru zahlédlo malou ubohou selskou chalupu. Byla skoro na spadnutí, tak sešlá, že sama nevěděla, na kterou stranu se má složit, a proto zůstala stát. Bouře kolem káčátka hučela a skučela tak, že si muselo sednout a zapřít se proti ní, a bylo to čím dál horší. Tu si všimlo, že dveře vypadly z jednoho pantu a visí tak nakřivo, že by se škvírou dalo proklouznout do světnice. A to taky udělalo. Bydlela tu stará žena se svým kocourem a se svou slepicí. Kocour, kterému říkala Synáček, uměl hrbit hřbet a příst; sršel dokonce i jiskry, ale to se musel hladit proti srsti. Slepice měla docela krátké, nízké nožky, a proto se jí říkalo Kuřátko Krátkonožka. Snášela dobrá vejce a žena ji milovala jako vlastní dítě. Hned ráno si cizího káčátka všimli. Kocour začal příst a slepice kdákat. „Copak se to děje?“ zeptala se žena a rozhlédla se kolem. Ale neviděla dobře, a tak si myslela, že káčátko je tlustá kachna, která zabloudila. „To je vzácný úlovek!“ řekla. „Teď budu mít kachní vejce. Jen jestli to není kačer. To musíme vyzkoušet.“ A tak bylo káčátko na tři týdny přijato na zkoušku. Ale žádná vejce nepřicházela. Kocour byl v domě pánem a slepice paní, a pořád říkala: „My a svět!“ Myslela si totiž, že jsou jeho polovinou, a to tou mnohem lepší. Káčátko si myslelo, že člověk může mít i jiný názor, ale to slepice nestrpěla. „Umíš snášet vejce?“ zeptala se. „Neumím.“ „Tak buď tak laskavé a mlč!“ A kocour řekl: „Umíš hrbit hřbet, příst a sršet jiskry?“ „Neumím.“ „Tak nesmíš mít ani žádný názor, když mluví rozumní lidé.“ A káčátko sedělo v koutku a bylo mu smutno. Pak do chatrče zavanul čerstvý vzduch a sluneční svit a káčátko dostalo takovou zvláštní chuť plavat po vodě, že si nemohlo pomoct a řeklo to slepici. „Co tě to napadá?“ zeptala se slepice. „Nemáš co dělat, a proto ti lezou do hlavy hlouposti. Snášej vejce nebo se nauč příst, a přejde tě to.“ „Ale je to tak krásné, plavat po vodě,“ řeklo káčátko. „Tak nádherné, když se voda zavře nad hlavou a člověk se může ponořit až ke dnu.“ „Chachá, to je mi ale zábava!“ smála se slepice. „Ty ses snad zbláznilo. Zeptej se kocoura, nejmoudřejšího stvoření, jaké znám, jestli má rád plavání po vodě nebo potápění. O sobě ani nemluvím. Zeptej se naší paní, té staré ženy; moudřejší není nikdo na světě. Myslíš, že ta má chuť plavat a nechat si nad hlavou zavřít vodu?“ „Vy mi nerozumíte,“ řeklo káčátko. „My že ti nerozumíme? Tak kdo by ti měl rozumět! Snad nechceš být moudřejší než kocour a naše paní, o sobě ani nemluvím. Nic si o sobě nenamlouvej, dítě, a děkuj svému Stvořiteli za všechno dobré, co tě tu potkalo. Copak ses nedostalo do teplé světnice a nemáš společnost, od které se můžeš něčemu přiučit? Jenže ty jen žvaníš a není příjemné být s tebou. Mně můžeš věřit. Myslím to s tebou dobře. Říkám ti nepříjemné věci, a podle toho se poznají praví přátelé. Hleď, ať se naučíš snášet vejce nebo příst a sršet jiskry.“ „Myslím, že půjdu raději do širého světa,“ řeklo káčátko. „Ano, udělej to,“ řekla slepice. A káčátko šlo. Plavalo po vodě, potápělo se, ale všechna zvířata ho pro jeho ošklivost přehlížela. Pak přišel podzim. Listí v lese zežloutlo a zhnědlo, vítr je popadl, až tančilo kolem dokola, a nahoře ve vzduchu byla velká zima. Mraky visely těžké krupobitím a sněhovými vločkami a na plotě stál havran a mrazem křičel: „Krá! Krá!“ Ano, člověka zamrazilo, jen když na to pomyslel. Ubohé káčátko se opravdu nemělo dobře. Jednoho večera, slunce právě tak krásně zapadalo, vylétlo z křoví hejno nádherných velikých ptáků. Káčátko tak krásné ještě nikdy nevidělo. Byli oslnivě bílí a měli dlouhé pružné krky. Byly to labutě. Vydaly ze sebe zvláštní, dojemný zvuk, rozprostřely svá nádherná dlouhá křídla a letěly z chladného kraje pryč do teplejších zemí, k otevřeným jezerům. Stoupaly tak vysoko, tak vysoko, a ošklivému mladému káčátku bylo docela podivně u srdce. Točilo se ve vodě dokola jako kolo, natahovalo za nimi krk vysoko do vzduchu a vydalo tak hlasitý a zvláštní křik, že se ho samo leklo. Ach, na ty krásné šťastné ptáky nemohlo zapomenout, a jakmile je přestalo vidět, ponořilo se až ke dnu, jako by tam chtělo ukrýt svůj žal; a když se zase vynořilo, bylo úplně bez sebe. Nevědělo, jak se ti ptáci jmenují ani kam letí, ale mělo je rádo tak jako nikdy nikoho. Vůbec jim nezávidělo. Jak by ho vůbec mohlo napadnout přát si takovou krásu? Bylo by šťastné, kdyby ho aspoň kachny mezi sebou strpěly, to ubohé ošklivé zvíře. A zima byla studená, moc studená. Káčátko muselo plavat ve vodě sem a tam, aby úplně nezamrzla, ale každou noc byla díra, ve které plavalo, menší a menší. Mrzlo tak, že v ledu praskalo. Káčátko muselo pořád pracovat nohama, aby se díra nezavřela. Nakonec zesláblo, leželo docela tiše a přimrzlo v ledu. Po ledě se proháněli lidé, ale ubohého mláděte si nikdo nevšiml. Teprve druhý den časně ráno šel kolem sedlák. Když to uviděl, došel k němu, rozbil dřevákem led na kusy a odnesl káčátko domů ke své ženě. Tam přišlo zase k sobě. Děti si s ním chtěly hrát, ale káčátko si myslelo, že mu chtějí ublížit, a strachy vlétlo rovnou do hrnce s mlékem, až mléko stříklo do světnice. Žena spráskla ruce nad hlavou, načež káčátko vlétlo do máselnice, potom dolů do sudu s moukou a zase ven. To bylo podívání! Žena křičela a oháněla se po něm kleštěmi od kamen, děti se jedno přes druhé hnaly, aby ho chytily, a přitom se smály a ječely. Ještě že byly dveře otevřené a káčátko mohlo vyklouznout mezi otýpky do čerstvě napadaného sněhu. Tam leželo docela vysílené. Ale vypravovat všechnu nouzi a bídu, kterou ubohé káčátko v té tuhé zimě muselo vytrpět, by bylo příliš smutné. Leželo v močále mezi rákosím, když slunce zase začalo hřát. Skřivani zpívali; bylo nádherné jaro. Tu se najednou káčátko mohlo rozmáchnout křídly. Zašuměla silněji než dřív a mocně ho nesla pryč, a než se nadálo, bylo ve veliké zahradě, kde jabloně stály v plném květu, kde voněl bez a skláněl své dlouhé zelené větve až dolů k vinoucím se příkopům. Ach, jak tu bylo krásně, jak svěže a jarně! Byl to opravdový ráj! A zepředu z houští připluly tři nádherné bílé labutě; šuměly peřím a lehce plavaly po vodě. Káčátko ty nádherné ptáky poznalo a zmocnil se ho zvláštní, bolestný smutek. „Poletím k nim, k těm královským ptákům! Ubijí mě za to, že se jim já, tak ošklivé, opovažuji přiblížit. Ale to je jedno. Ať mě raději zabijí ony, než aby mě klovaly kachny, bily slepice, kopala děvečka, co hlídá kurník, a než abych v zimě trpělo nouzí.“ A vylétlo na vodu a plavalo nádherným labutím vstříc. Ty ho spatřily a s načepýřeným peřím se k němu hnaly. „Jen mě zabijte!“ řeklo ubohé zvíře, sklonilo hlavu k vodní hladině a čekalo na smrt. Ale co to spatřilo v čisté vodě? Vidělo pod sebou svůj vlastní obraz, svou vlastní podobu, a to už nebyl neohrabaný černošedý pták, ošklivý a odporný, ale labuť. Nezáleží na tom, že se někdo narodil na kachním dvoře, když jen ležel v labutím vejci. Byla teď ráda i za všechnu tu nouzi a soužení, které vytrpěla. Teprve teď dokázala docenit své štěstí a všechnu tu nádheru, která ji vítala. A veliké labutě kolem ní plavaly a hladily ji zobáky. Do zahrady přišlo několik malých dětí a házely do vody chleba a zrní, a to nejmenší vykřiklo: „Je tu nová!“ A ostatní děti jásaly s ním: „Ano, přiletěla nová!“ A tleskaly rukama a tančily dokola, běžely k tatínkovi a k mamince a do vody se házel chleba a koláč a všichni říkali: „Ta nová je nejkrásnější! Tak mladá a nádherná!“ A staré labutě se před ní ukláněly. Tu se zastyděla a schovala hlavu pod křídlo. Sama nevěděla, co si počít. Byla až příliš šťastná, ale vůbec ne pyšná. Vzpomínala na to, jak ji pronásledovali a jak se jí posmívali, a teď slyšela ode všech, že je nejkrásnější ze všech krásných ptáků. I bezový keř sklonil své květy a větve až k ní dolů do vody a slunce svítilo teple a mírně. Tu jí zašuměla křídla, štíhlý krk se zvedl a z plného srdce zajásala: „O takovém štěstí se mi ani nesnilo, když jsem byla ještě ošklivé káčátko!“ --- - Read online: https://talerie.com/cs/pohadky/osklive-kacatko-original - Source: H. C. Andersena Povídky a báchorky, přel. Josef Mikuláš Boleslavský (I. L. Kober, 1863) (https://cs.wikisource.org/wiki/H._C._Andersena_Povídky_a_báchorky/Škaredé_mládě) - Public-domain basis: Talerie contemporary retelling (CC0 2026), based on: H. C. Andersena Povídky a báchorky, přel. Josef Mikuláš Boleslavský (I. L. Kober, 1863) — translation: author died 1875 (+70 passed); translator Josef Mikuláš Boleslavský died 1892 (+70 passed) - License: CC0-1.0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/)