# Paleček

_Charles Perrault_ · 18 min read · ages 8-12

Chudý dřevorubec nechá svých sedm synů v hlubokém lese a nejmenší z nich, Paleček, dovede bratry domů a podruhé je zachrání z domu lidožrouta. Paleček pak spícímu lidožroutovi vezme sedmimílové boty, vyláká na jeho ženě všechno bohatství a s tím vším se vrátí do otcova domu, kde zaopatří celou rodinu.

---

Byl jednou jeden dřevorubec a jeho žena a měli spolu sedm dětí, samé chlapce.

Byli velice chudí a těch sedm dětí jim dělalo těžkou hlavu. Žádný z těch chlapců si totiž ještě neuměl vydělat ani na chleba a všechno, co snědli, musel obstarat otec s matkou. Ke všemu je trápilo, že nejmladší z těch sedmi byl útlý a slaboučký a skoro nikdy nepromluvil ani slovo. Brali to jako hloupost, ačkoli to ve skutečnosti bylo znamení dobré a bystré mysli. Byl tak maličký, že když přišel na svět, nebyl o mnoho větší než palec, a proto mu od té doby nikdo neřekl jinak než Paleček.

Ten ubohý chlapec byl v celém domě otloukánkem a ať se stalo cokoli, vina padla nakonec vždycky na něj. Přitom to byl ze všech sedmi bratrů ten nejchytřejší a nejrozvážnější. Mluvil sice málo, zato o to víc poslouchal.

Potom přišel zlý rok. Hlad byl tak veliký, že se ti ubozí lidé nakonec rozhodli, že se svých dětí zbaví. Jednoho večera, když už chlapci leželi v posteli, seděl dřevorubec se ženou u ohně. Srdce se mu bolestí sevřelo a on jí řekl:

„Sama dobře vidíš, že už naše děti neuživíme. Nedokázal bych se dívat, jak mi před očima umírají hlady, a tak jsem se rozhodl, že je zítra zavedu do lesa a nechám je tam. Půjde to docela snadno. Zatímco se budou bavit vázáním otýpek, my se tiše vytratíme a oni si nás ani nevšimnou.“

„Ach!“ vykřikla dřevorubcova žena. „Ty bys dokázal odvést vlastní děti do lesa a nechat je tam?“

Muž jí připomínal, jak veliká je jejich bída, a domlouval jí, jak jenom uměl, ale bylo to marné a souhlasit s tím nedokázala. Byla chudá, ale byla jejich matka. Když si však představila, jaká to pro ni bude bolest, dívat se, jak jí děti umírají hlady, nakonec svolila. Šla si lehnout a plakala přitom.

Paleček slyšel všechno, co si ti dva u ohně řekli. Ze své postele zaslechl, že rodiče spolu mluví o vážných věcech, a tak tiše vstal, vklouzl pod otcovu stoličku a schoulil se tam tak, aby je slyšel a nikdo ho přitom neviděl. Potom se vrátil do postele, ale do rána už oka nezamhouřil, protože přemýšlel, co si počne. Vstal časně, ještě za svítání vyšel z domu, došel k potoku a na jeho břehu si nabral do obou kapes plno malých bílých oblázků. Pak se vrátil domů a nikdo si ničeho nevšiml. Vydali se na cestu a Paleček bratrům neprozradil ani slovo z toho, co věděl.

Šli spolu do hlubokého lesa, tak hustého, že v něm jeden druhého neviděl už na deset kroků. Dřevorubec se tam dal do kácení a chlapci sbírali kolem něj klestí a suché větve a vázali z nich otýpky. Otec s matkou viděli, jak jsou děti zabrané do práce. Začali se od nich nenápadně vzdalovat, krok za krokem, dál a dál, a pak se najednou rozběhli pryč úzkou postranní pěšinou.

Jakmile chlapci zjistili, že v lese zůstali docela sami, dali se do křiku a do pláče, co jim jenom síly stačily. Paleček je nechal křičet a sám se přitom vůbec nebál. Dobře totiž věděl, kudy se dostane domů: cestou do lesa po celou dobu upouštěl na zem bílé oblázky, které měl v kapsách. Obrátil se tedy k bratrům a řekl jim:

„Nebojte se, bratři. Otec s matkou nás tu nechali, ale já vás domů dovedu. Jenom pojďte za mnou.“

Šli tedy za ním a on je opravdu dovedl až k jejich domu, a to po stejné cestě, po které do lesa přišli. Vejít dovnitř si ale zprvu netroufli ani jeden. Postavili se všichni ke dveřím a poslouchali, co si otec s matkou povídají.

Zrovna ve chvíli, kdy se dřevorubec se ženou vrátili domů, poslala jim vrchnost deset tolarů, které jim už dávno dlužila a se kterými už ani jeden z nich nepočítal. Těch deset tolarů jim vrátilo život, protože ti chudáci do té chvíle umírali hlady. Dřevorubec poslal ženu rovnou k řezníkovi pro maso. A protože už dlouho pořádně nejedla, nakoupila třikrát víc masa, než bylo na večeři pro dva lidi potřeba.

Když se potom oba najedli dosyta, řekla žena: „Ach, kde jsou teď naše ubohé děti? Ty by si na tom, co nám tady zbylo, pochutnaly! Ale to tys je chtěl v lese nechat, Viléme, a já ti přece říkala, že toho budeme litovat. Co jenom teď v tom lese dělají? Panebože, možná už je sežrali vlci! Jsi ukrutník, žes takhle zahodil vlastní děti.“

Dřevorubci nakonec došla trpělivost. Žena mu totiž víc než dvacetkrát opakovala, že toho budou litovat a že mu to říkala předem. Nakonec jí pohrozil, že ji zbije, jestli konečně nezmlkne. Ne že by se snad netrápil ještě víc než ona. Ale ona mu pořád hučela do hlavy, a on byl jako mnoho jiných lidí, kteří mají moc rádi, když žena mluví rozumně, ale hůř snášejí tu, která měla pravdu pokaždé.

Dřevorubcova žena se rozplakala. „Kde jsou teď moje děti, moje ubohé děti?“

Jednou to zanaříkala tak nahlas a tak žalostně, že ji chlapci za dveřmi uslyšeli a všichni najednou začali volat: „Tady jsme! Tady jsme!“

Rozběhla se jim otevřít dveře, objímala je jednoho po druhém a povídala: „Jak jsem ráda, že vás zase vidím, moji milí! Jste unavení a máte hlad. A ty, Petříku, ty jsi ale zablácený! Pojď sem, umyju tě.“

Ten Petřík byl její nejstarší syn a měla ho radši než všechny ostatní, protože byl trochu zrzavý a ona byla taky trochu zrzavá. Sedli si potom ke stolu a jedli s takovou chutí, že z toho měli otec i matka radost. Vyprávěli jim přitom, jaký měli v tom lese strach, a mluvili skoro pořád jeden přes druhého. Ti dobří lidé byli štěstím bez sebe, že mají děti zase doma, a ta radost trvala přesně tak dlouho jako těch deset tolarů.

Ale jakmile ty peníze došly, spadli zpátky do starého trápení a rozhodli se, že děti znovu nechají v lese. A aby jim to tentokrát vyšlo, umluvili se, že je zavedou mnohem dál než poprvé.

Nemohli se o tom domluvit tak potají, aby je Paleček nezaslechl. Umínil si, že se z toho dostane stejně chytře jako posledně. Vstal časně ráno a chtěl si zase nasbírat oblázky, jenže tentokrát se mu to nepovedlo: dveře domu byly zamčené na dva západy a ven se nedostal. Chvíli nevěděl, co si počít. Pak ale matka dala každému z nich kus chleba k snídani a napadlo ho, že místo oblázků použije ten chléb a bude ho po cestě drobit. Schoval si ho tedy celý do kapsy a nesnědl z něj ani kousek.

Otec s matkou je tentokrát zavedli na nejhustší a nejtemnější místo v celém lese, a sotva tam byli, uhnuli stranou a nechali chlapce stát, kde byli. Paleček si z toho zprvu moc nedělal, protože si myslel, že cestu snadno najde podle chleba, který rozdrobil všude, kudy šli. Byl proto hodně překvapený, když se po tom chlebu ohlédl a nenašel ani jediný drobek. Přiletěli ptáci a snědli všechno do posledního.

Teď teprve byli nešťastní. Čím dál šli, tím víc bloudili, a čím víc bloudili, tím hlouběji se zamotávali do lesa. Přišla noc a zvedl se veliký vítr, ze kterého na ně šla strašlivá hrůza. Ze všech stran jako by slyšeli jenom vytí vlků, kteří si pro ně jdou a chtějí je sežrat. Skoro se neodvažovali promluvit a báli se i otočit hlavu. Pak se ke všemu spustil hustý déšť a promáčel je až na kost. Na každém kroku klouzali a padali do bláta. Vstávali z něj celí umazaní od hlavy k patě a nevěděli, kam s rukama.

Paleček vylezl na vysoký strom, aby se rozhlédl a zjistil, jestli přece jen něco neuvidí. Otáčel hlavu na všechny strany, díval se dlouho, a nakonec zahlédl malé světýlko jako od svíčky, ale hodně daleko, až někde za lesem. Slezl ze stromu dolů, a jakmile stál na zemi, neviděl už vůbec nic. To ho hodně zarmoutilo. Přesto šel s bratry nějakou dobu tím směrem, kde světlo předtím viděl, a když vycházeli z lesa, uviděl to světlo znovu.

Nakonec došli až k domu, ve kterém ta svíčka svítila, ale nahnalo jim to pořádný strach. Světlo jim totiž často mizelo z očí, a stávalo se to pokaždé, když sestoupili do nějaké prohlubně. Zaklepali tedy na dveře a otevřela jim jedna hodná žena. Zeptala se jich, co si přejí a co je k ní přivádí. Paleček jí řekl, že jsou ubohé děti, které zabloudily v lese, a že prosí, jestli by u nich mohly z milosrdenství přespat. Ta žena se na ně podívala, a když viděla, jak jsou všichni hezcí, dala se do pláče a řekla jim:

„Ach, moji ubozí chlapci, kam jste to přišli? Copak nevíte, že tohle je dům lidožrouta, který jí malé děti?“

„Ach, paní,“ odpověděl jí Paleček, který se třásl na celém těle stejně jako jeho bratři, „co si tedy máme počít? Jestli nás k sobě nevezmete, vlci v lese nás dnes v noci docela jistě sežerou. A když je to tak, je nám milejší, ať nás sní pán domu. Třeba se nad námi slituje, když ho o to poprosíte.“

Lidožroutova žena si myslela, že je až do rána před svým mužem schová, a tak je pustila dovnitř a zavedla je k pěknému ohni, aby se ohřáli a usušili. Na rožni se totiž opékal celý beran a měla to být lidožroutova večeře.

Sotva se u ohně stačili ohřát, ozvaly se na dveřích tři nebo čtyři pořádné rány. To se vracel domů lidožrout. Žena chlapce honem schovala pod postel a šla mu otevřít. Lidožrout se nejdřív zeptal, jestli je hotová večeře a jestli natočili víno, a potom si hned sedl ke stolu. Beran byl ještě celý krvavý, ale jemu proto chutnal jenom líp. Čichal přitom napravo nalevo a povídal, že cítí čerstvé maso.

„To bude to tele, co jsem právě stáhla,“ řekla mu žena. „To cítíš.“

„Cítím čerstvé maso, říkám ti to už podruhé,“ odsekl lidožrout a podíval se na ni úkosem. „Něco tady je a mně to nejde do hlavy.“

Při těch slovech vstal od stolu a šel rovnou k posteli.

„Á,“ řekl, „tak takhle mě chceš podvést, ty zatracená ženská! Nevím, co mě drží, abych nesnědl i tebe. Máš štěstí, že jsi stará potvora. A tahle zvěřina mi přišla zrovna vhod, pohostím jí tři lidožrouty, své přátele, kteří se u mě mají tyhle dny zastavit.“

Sáhl pod postel a vytáhl chlapce ven na světlo, jednoho po druhém. Ubozí hoši padli před ním na kolena a prosili ho o milost, jenže měli co dělat s tím nejukrutnějším ze všech lidožroutů na světě. Ten neměl ani špetku soucitu a už si je prohlížel, jako by je hltal očima. Ženě přitom říkal, že to budou lahodná sousta, až k nim udělá dobrou omáčku.

Došel si pro veliký nůž. Blížil se k těm ubohým dětem krok za krokem a přitom si ten nůž brousil na dlouhém kameni, který držel v levé ruce. Jednoho z chlapců už měl v hrsti, když mu žena řekla:

„Co chceš dělat v tuhle hodinu? Copak na to nebudeš mít dost času zítra?“

„Mlč,“ odbyl ji lidožrout. „Aspoň se víc uleží.“

„Ale vždyť tu ještě máš tolik masa,“ namítla žena. „Je tu tele, dva berani a půl prasete!“

„Máš pravdu,“ řekl lidožrout. „Dej jim pořádně navečeřet, ať nezhubnou, a jdi je uložit.“

Ta dobrá žena měla velikou radost a přinesla jim bohatou večeři, jenže oni nedokázali sníst ani sousto, jak byli strachy bez sebe. Lidožrout se zase pustil do pití, celý šťastný, že bude mít čím své přátele tak dobře pohostit. Vypil o tucet pohárů víc než obyčejně. Stouplo mu to trochu do hlavy a musel si jít lehnout.

Lidožrout měl sedm dcer a všechny byly ještě děti. Ty malé lidožroutky měly moc krásnou pleť, protože jedly čerstvé maso stejně jako jejich otec. Zato měly malá šedá očka, docela kulatá, křivý nos a hodně velká ústa a v nich dlouhé ostré zuby, které od sebe stály daleko. Zlé ještě nebyly, ale mnoho slibovaly: malé děti už kousaly, aby z nich sály krev. Toho večera je poslali spát brzy a ležely tam všechny v jedné veliké posteli, každá se zlatou korunkou na hlavě.

V téže komoře stála ještě jedna postel, stejně veliká, a do té uložila lidožroutova žena těch sedm chlapců. Potom si šla lehnout sama do své postele.

Paleček si dobře všiml, že lidožroutovy dcery mají na hlavách zlaté korunky. Bál se, aby lidožrouta v noci nezamrzelo, že chlapcům nepodřezal krky hned večer. Vstal tedy uprostřed noci, vzal čepice svých bratrů i tu svoji a docela tiše je nasadil na hlavy sedmi lidožroutovým dcerám. Předtím jim opatrně sundal zlaté korunky a nasadil je bratrům i sobě. Chtěl, aby si lidožrout spletl jeho a jeho bratry se svými dcerami a své dcery s chlapci, kterým chtěl podřezat krk.

Všechno vyšlo přesně tak, jak si to promyslel. Lidožrout se totiž kolem půlnoci probudil a zamrzelo ho, že odložil na zítřek, co mohl vyřídit už večer. Prudce vyskočil z postele, popadl svůj veliký nůž a řekl si: „Jdeme se podívat, jak se daří našim mrňousům. Ať to nemusíme dělat dvakrát.“

Potmě vyšel po hmatu nahoru do komory svých dcer a přistoupil rovnou k posteli, ve které leželi chlapci. Všichni spali, jenom Paleček ne. Ten dostal veliký strach, když na své hlavě ucítil lidožroutovu ruku. Ohmatala mu ji stejně, jako předtím ohmatala hlavy všech jeho bratrů. Lidožrout nahmatal zlaté korunky a řekl: „No ne, to bych byl provedl pěknou věc! Vidím, že jsem se včera večer napil až moc.“

Pak přešel k posteli svých dcer, nahmatal na jejich hlavách chlapecké čepice a řekl: „Á, tady jsou, ti naši mládenci. Do práce, a zostra.“

A jak to dořekl, podřízl bez zaváhání krk všem sedmi svým dcerám. Se svou noční prací byl velmi spokojený a šel si do své komory zase klidně lehnout.

Jakmile Paleček uslyšel, že lidožrout chrápe, vzbudil bratry a řekl jim, ať se rychle obléknou a jdou za ním. Tiše sešli dolů do zahrady a přeskočili přes zeď na druhou stranu. Běželi skoro celou noc, celou tu dobu se třásli strachem a vůbec nevěděli, kam jdou a kde jsou.

Když se lidožrout probudil, řekl ženě: „Jdi nahoru a ustroj ty včerejší mrňousy.“ Lidožroutka se hodně podivila, jak je její muž ten den najednou hodný. Vůbec ji totiž nenapadlo, jak to slovo myslí, a věřila, že jí poroučí, aby chlapce oblékla. Vyšla tedy nahoru, a tam ji čekalo strašné překvapení: uviděla svých sedm dcer s podřezanými krky, jak leží ve své krvi.

Nejdřív ze všeho omdlela, protože to je první východisko, které v takových chvílích napadne skoro každou ženu. Lidožrout se bál, aby jeho ženě práce, kterou jí uložil, netrvala příliš dlouho, a šel nahoru, aby jí pomohl. Když uviděl tu strašnou podívanou, ulekl se neméně než před chvílí ona. „Co jsem to provedl?“ vykřikl. „Zaplatí mi to, ti darebáci, a hned teď!“

Chrstl ženě do obličeje celý hrnec vody, a jakmile ji přivedl k sobě, řekl jí: „Rychle mi podej sedmimílové boty, ať je stihnu chytit.“

Vydal se do kraje. Naběhal se pořádně na všechny strany a dostal se nakonec zrovna na tu cestu, po které ty ubohé děti šly. Ty už tou dobou nebyly od otcova domu ani sto kroků. Uviděly lidožrouta, jak jde z jedné hory na druhou a překračuje řeky stejně lehce, jako by to byly ty nejmenší potůčky. Paleček zahlédl kousek od nich dutou skálu. Schoval do ní svých šest bratrů, vlezl tam sám taky a po celou dobu sledoval, co lidožrout udělá.

Lidožrout byl z té dlouhé a zbytečné cesty hodně unavený (v sedmimílových botách se totiž člověk pořádně utahá) a chtěl si odpočinout. Náhodou si sedl zrovna na tu skálu, pod kterou se chlapci schovali.

Únavou už nemohl dál. Chvíli odpočíval, potom usnul a začal chrápat tak strašlivě, že ubohé děti měly zrovna takový strach jako ve chvíli, kdy nad nimi držel svůj veliký nůž a chtěl jim podřezat krky. Paleček se bál míň. Řekl bratrům, ať rychle utíkají domů, dokud lidožrout tvrdě spí, a ať se o něj nestrachují. Poslechli ho, dali se do běhu a doběhli až k otcovu domu.

Paleček se k lidožroutovi přikradl, zlehka mu stáhl boty z nohou a hned si je obul. Ty boty byly hrozně velké a hrozně široké, ale byly kouzelné a měly ten dar, že se samy zvětšovaly a zmenšovaly podle nohy toho, kdo si je nazul. Padly mu proto na nohy i na lýtka tak přesně, jako by mu je někdo ušil na míru.

Potom šel rovnou k lidožroutovu domu a našel tam jeho ženu, jak pláče u svých podřezaných dcer.

„Váš muž je ve velkém nebezpečí,“ řekl jí Paleček. „Zajala ho tlupa lupičů, kteří přísahali, že ho zabijí, jestli jim nedá všechno své zlato a stříbro. Zrovna ve chvíli, kdy mu drželi dýku na krku, mě zahlédl a poprosil mě, abych vám přišel povědět, v jakém je stavu, a vyřídil vám, ať mi dáte všechno cenné, co má, a nic si nenecháte, protože jinak ho bez milosti zabijí. A protože ta věc velice spěchá, chtěl, abych si vzal jeho sedmimílové boty, tady je vidíte, jednak abych si pospíšil, jednak abyste si nemyslela, že jsem podvodník.“

Ta dobrá žena se hrozně vylekala a hned mu dala všechno, co v domě měla, protože ten lidožrout byl pořád ještě velmi dobrý manžel, i když jedl malé děti. A tak se Paleček, obtížený vším lidožroutovým bohatstvím, vrátil do otcova domu, kde ho přivítali s velikou radostí.

Je hodně lidí, kteří s touhle poslední okolností nesouhlasí a tvrdí, že Paleček lidožrouta nikdy neokradl. Prý si opravdu nedělal svědomí z toho, že mu vzal sedmimílové boty, protože je lidožrout používal jenom k tomu, aby doháněl malé děti. Tihle lidé ujišťují, že to vědí z dobrého pramene, a dokonce prý sami jedli a pili v dřevorubcově domě. Tvrdí, že když si Paleček lidožroutovy boty obul, vydal se ke dvoru. Věděl totiž, že tam mají velkou starost o vojsko, které stálo dvě stě mil daleko, a o výsledek bitvy, která se právě strhla. Prý zašel za králem a řekl mu, že jestli si to bude přát, přinese mu zprávy o vojsku ještě před koncem dne. Král mu za to slíbil velkou sumu peněz, jestli to opravdu dokáže. Paleček přinesl ty zprávy opravdu hned týž večer, a protože ho ta první cesta proslavila, vydělával si potom, kolik chtěl. Král mu totiž výborně platil za to, že nosil jeho rozkazy vojsku. Když nějaký čas dělal královského posla a nashromáždil při tom veliký majetek, vrátil se domů k otci, a nikdo si ani neumí představit, jakou z něj měli doma radost. Zajistil potom celou svou rodinu, aby už nikdy netrpěla nouzí. Otci i bratrům koupil nově zřízené úřady, tím je všechny zaopatřil a zároveň si výborně posloužil u dvora.

---

- Read online: https://talerie.com/cs/pohadky/palecek-original
- Source: Le Petit Poucet (Charles Perrault, 1697 ; éd. 1902 des Contes de Perrault) (https://fr.wikisource.org/wiki/Contes_de_Perrault_(éd._1902)/Le_Petit_Poucet)
- Public-domain basis: Talerie contemporary retelling (CC0 2026), based on: Le Petit Poucet (Charles Perrault, 1697 ; éd. 1902 des Contes de Perrault) — original: author died 1703 (+70 passed)
- License: CC0-1.0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/)