# Paleček

_Charles Perrault_ · 14 min read · ages 7-12

Rodiče chudého dřevorubce se za krutého hladomoru dvakrát rozhodnou nechat svých sedm synů v lese, ale nejmladší, drobný a bystrý Paleček, je pokaždé zachrání díky své vynalézavosti. Když je osud nakonec zavede až do domu lidožrouta, prohodí korunky jeho dcer za bratrovské čepičky, ukradne kouzelné sedmimílové boty, zachrání s jejich pomocí bratry a nakonec se stane královským poslem, který zajistí blahobyt celé své rodině.

---

Byl jednou jeden chudý dřevorubec a jeho žena a měli sedm synů. Nebyli to skřítci ani kouzelné bytosti, jen obyčejní chlapci z chudé chalupy na kraji lesa. Nejmladší z nich byl při narození tak drobný, že nebyl o mnoho větší než palec, a tak mu začali říkat Paleček. Bylo to jen přezdívka pro nejmenšího a nejtiššího ze sedmi bratrů, ne že by zůstal navždy tak maličký, jak to bývá v jiných pohádkách o palcových dětech. Rostl jako ostatní děti, jen byl křehčí, mlčenlivější a přemýšlivější než jeho bratři, kteří ho kvůli tichosti často měli za hloupého. Ve skutečnosti byl ze všech nejbystřejší: mluvil málo, ale poslouchal dvojnásob.

Rodina byla velmi chudá a se sedmi hladovými ústy měla stále co dělat, aby vůbec přežila. Jednoho roku přišel na kraj hladomor tak krutý, že dřevorubec se ženou už nevěděli, čím děti nasytit. Večer, když synové leželi v posteli a rodiče seděli u vyhaslého ohně, řekl muž tichým, sevřeným hlasem: „Vidíš sama, že děti už neuživíme. Nemohu se dívat, jak nám umírají hlady před očima. Zítra je zavedu do lesa a necháme je tam. Zatímco budou sbírat větvičky na otop, my se potichu vytratíme, aby nás neviděly.“

„Ach,“ vykřikla žena, „ty bys dokázal vlastní děti takhle opustit?“ Muž jí znovu a znovu připomínal jejich bídu, a ona dlouho nemohla souhlasit, protože byla sice chudá, ale byla to jejich matka. Nakonec si však představila, jak by je musela vidět umírat hladem přímo doma, a s pláčem svolila. Té noci usnula v slzách.

Paleček to všechno slyšel. Sotva zaslechl z postele, že si rodiče o něčem vážně povídají, tiše vstal a přikradl se pod otcovu stoličku, aby vše vyslechl, aniž by ho kdo zahlédl. Pak se vrátil do postele, ale do rána oka nezamhouřil a přemýšlel, co má dělat. Za svítání se vytratil ven, došel k potoku, naplnil si kapsy bílými oblázky a vrátil se domů dřív, než se ostatní probudili. Když se pak celá rodina vydala na cestu, neprozradil bratrům ani slovo z toho, co věděl.

Šli hluboko do hustého lesa, kde na deset kroků nebylo jednoho od druhého vidět. Otec se pustil do kácení dříví a chlapci sbírali chrastí na otýpky. Rodiče se od nich pomalu vzdalovali, jako by pracovali dál, a pak náhle zmizeli po postranní pěšince.

Když se chlapci ocitli sami, dali se do usedavého pláče. Paleček je nechal chvíli plakat, protože věděl přesně, kudy se vrátí domů: cestou totiž rozsypal po zemi bílé oblázky, které měl v kapsách. „Nebojte se, bratři,“ řekl jim. „Otec s matkou nás tu nechali, ale já vás bezpečně dovedu domů. Jen pojďte za mnou.“ Šli za ním a on je po vlastních stopách dovedl až k jejich chalupě. Neodvážili se hned vejít dovnitř, jen se tiskli u dveří a poslouchali, co si rodiče povídají.

Přesně ve chvíli, kdy se dřevorubec s ženou vrátili domů, přišel od vesnického pána posel se starým dluhem, deseti stříbrňáky, které už dávno nečekali. Byla to pro ně záchrana, protože oba už umírali hlady. Muž hned poslal ženu k řezníkovi, a ta po tak dlouhém hladovění koupila třikrát víc masa, než bylo na večeři pro dva třeba. Když se konečně najedli dosyta, žena si povzdechla: „Ach, kde jsou teď naše ubohé děti? Měly by z toho, co nám zbylo, hostinu. Tys to byl, kdo je chtěl ztratit, a já jsem přece hned říkala, že toho budeme litovat. Co teď asi dělají v tom lese? Bože můj, snad je už nesežrali vlci! Byls k vlastním dětem tak nemilosrdný!“

Muž nakonec ztratil trpělivost, protože mu to opakovala už podvacáté, a pohrozil, že ji zbije, nepřestane-li. Ne že by sám netrpěl stejně, ale její nářek mu drásal hlavu. A tak už to na světě bývá: nejednomu je milé, když žena měla pravdu, ale nesnese, když mu to připomíná pořád dokola.

Žena znovu propukla v pláč: „Ach, kde jsou teď mé děti, mé ubohé děti!“ Vykřikla to jednou tak hlasitě, že to chlapci za dveřmi zaslechli a všichni najednou zvolali: „Tady jsme! Tady jsme!“ Žena k nim vyběhla otevřít a s objetím volala: „Jak jsem ráda, že vás zase vidím, mé drahé děti! Jistě jste unavení a hladoví.“ Posadili se ke stolu a jedli s takovou chutí, že to rodiče těšilo, zatímco jim chlapci, všichni najednou a přeskakujíce si do řeči, vyprávěli, jak se v lese báli. Radost trvala, dokud vystačilo deset stříbrňáků.

Jenže jakmile peníze došly, vrátil se starý zármutek a rodiče se rozhodli děti ztratit znovu, tentokrát tak, aby se jim to nemohlo nepovést: zavedou je mnohem hlouběji do lesa než poprvé.

I tentokrát se nedokázali domluvit tak potají, aby je Paleček neslyšel, a ten si hned řekl, že si poradí jako minule. Vstal časně ráno, aby si nasbíral oblázky, ale dveře chalupy byly tentokrát zamčené na dva západy a ven se nedostal. Nevěděl si rady, dokud mu matka k snídani nedala každému kus chleba. Napadlo ho, že místo oblázků použije drobky chleba a bude je sypat po cestě. Chléb si tedy schoval do kapsy.

Rodiče je zavedli do nejhustší a nejtemnější části lesa, a jakmile tam byli, potají odbočili postranní stezkou a nechali je tam. Paleček se tím zprvu příliš netrápil, protože věřil, že cestu snadno najde podle drobků, které cestou rozsypával. Jenže když se je pokusil hledat, nezbyl po nich ani drobeček: ptáci přiletěli a všechno sezobali.

Chlapci byli zoufalí, protože čím dál šli, tím víc bloudili a zabíhali hlouběji do lesa. Přišla noc a zvedl se prudký vítr, který jim naháněl hrůzu. Zdálo se jim, že ze všech stran slyší vytí vlků, kteří si pro ně jdou. Sotva se odvažovali promluvit nebo otočit hlavu. Spustil se prudký déšť, promáčel je až na kůži, klouzali a padali do bláta, ze kterého vstávali celí zablácení, nevědouce, co si počít.

Paleček vylezl na vysoký strom, aby se rozhlédl. Otočil hlavu na všechny strany a daleko za lesem uviděl slabounké světýlko, jako z jedné svíčky. Slezl dolů, a jakmile stanul na zemi, světlo mu zmizelo, což ho zarmoutilo. Ale když s bratry chvíli šli tím směrem, kde je viděl, znovu je zahlédli, sotva vyšli z houštiny.

Konečně došli k domu, odkud světlo svítilo, ale ne bez mnoha úleků, protože je mnohokrát ztratili z očí, pokaždé, když sešli do nějaké prohlubně. Zabušili na dveře a otevřela jim nějaká žena. Zeptala se, co chtějí. Paleček jí řekl, že jsou to ubohé děti, které zabloudily v lese, a prosí z milosrdenství o nocleh. Žena, když viděla, jak jsou všichni hezcí, se rozplakala a řekla jim: „Ach, ubohé děti, kam jste to jen přišly? Víte vůbec, že tohle je dům lidožrouta, který požírá malé děti?“ „Ach, paní,“ odpověděl jí Paleček, celý se třesa strachy stejně jako jeho bratři, „co si počneme? Určitě nás v lese v noci sežerou vlci, když nás nevezmete k sobě. A pokud tak jako tak máme být sežráni, radši ať nás sní váš pán. Snad se nad námi slituje, budete-li ho o to prosit.“ Žena lidožrouta, která si myslela, že je do rána dokáže před mužem ukrýt, je pustila dovnitř a zavedla je ohřát k pěknému ohni, na kterém se pekl celý beran k lidožroutově večeři.

Sotva se začali ohřívat, uslyšeli tři nebo čtyři mocné rány na dveře: to se vracel lidožrout. Žena je hned schovala pod postel a šla otevřít. Lidožrout se zeptal, je-li hotová večeře a je-li natočeno víno, a hned se posadil ke stolu. Beran byl ještě krvavý, ale jemu chutnal tím víc. Čenichal na všechny strany a tvrdil, že cítí čerstvé maso. „To bude tím teletem, co jsem právě stáhla,“ řekla mu žena. „Cítím čerstvé maso, povídám ti znovu,“ opakoval lidožrout a podíval se na ženu podezíravě, „a je tu něco, čemu nerozumím.“ Při těch slovech vstal od stolu a šel rovnou k posteli. „Ach tak,“ řekl, „ty mě chceš takhle obalamutit, proklatá ženo! Sotva se držím, abych nesnědl i tebe, měj štěstí, že jsi stará hloupá husa. Tahle zvěřina se mi hodí, čekám totiž na návštěvu tří přátel lidožroutů.“

Vytáhl je zpod postele, jednoho po druhém. Ubozí chlapci padli na kolena a prosili o milost, ale narazili na nejukrutnějšího ze všech lidožroutů, který se nad nimi nejenže neslitoval, ale už je hltal očima a povídal ženě, jaké to bude pochoutka, až jim připraví dobrou omáčku.

Šel si pro velký nůž a cestou k dětem si ho brousil o dlouhý brousek, který držel v levé ruce. Jednoho už popadl za ruku, když mu žena řekla: „Co to chcete dělat teď? Copak na to nebude dost času zítra?“ „Mlč,“ odpověděl lidožrout, „tím budou zítra jen šťavnatější.“ „Vždyť máte ještě tolik masa,“ namítla žena, „telecí, dva berany a půl vepře!“ „Máš pravdu,“ řekl lidožrout, „dej jim dobře navečeřet, ať mi nezhubnou, a ulož je spát.“

Dobrá žena se zaradovala a přinesla jim bohatou večeři, ale strachem nemohli sousto do sebe dostat. Lidožrout se zase pustil do pití, potěšen, že bude mít čím tak dobře pohostit přátele. Vypil o dobrý tucet číší víc než obvykle, až se mu z toho zatočila hlava, a musel jít spát.

Lidožrout měl sedm dcer, ještě docela malých dětí. Tyhle malé lidožroutky měly krásnou pleť, protože jako jejich otec jedly čerstvé maso, ale měly drobné kulaté šedé oči, zahnutý nos a velmi velká ústa s dlouhými ostrými zuby, mezi kterými byly velké mezery. Nebyly ještě příliš zlé, ale slibovaly to: už teď kousaly malé děti, aby jim vysály krev. Uložily je brzy do postele, všech sedm v jedné velké posteli, každou se zlatou korunkou na hlavě.

V téže světnici stála druhá stejně velká postel a do ní žena lidožrouta uložila sedm chlapců. Pak šla spát i ona.

Paleček si všiml, že dcery lidožrouta mají na hlavách zlaté korunky, a bál se, že by lidožrouta mohlo ještě v noci přepadnout svědomí, že chlapce hned nezabil. Uprostřed noci vstal, vzal čepičky svých bratrů i tu svou a potichoučku je nasadil na hlavy sedmi lidožroutových dcer, kterým předtím sundal zlaté korunky. Ty pak nasadil sobě a svým bratrům, aby si je lidožrout spletl se svými dcerami a jeho dcery s chlapci, které chtěl zabít. Vyšlo mu to přesně tak, jak si to vymyslel: lidožrout se totiž kolem půlnoci probudil a litoval, že odložil na zítřek, co mohl vyřídit hned večer. Vyskočil prudce z postele a řekl: „Jdeme se podívat, jak se mají naši mrňousové, ať to neodkládáme dvakrát.“

Vydal se poslepu do pokoje svých dcer a přistoupil k posteli, kde spali chlapci, všichni kromě Palečka, který se hrozně vyděsil, když ucítil lidožroutovu ruku, jak mu ohmatává hlavu, tak jako předtím ohmatal hlavy jeho bratrů. Lidožrout nahmatal zlaté korunky a řekl si: „To bych se dopustil pěkné hlouposti, vidím, že jsem včera večer vypil trochu příliš.“ Pak šel k posteli svých dcer, a když nahmatal chlapecké čepičky, řekl: „Á, tady jsou ti darebové, dáme se do práce.“ A při těch slovech, bez váhání, usmrtil svých sedm dcer, přesně tak, jak zamýšlel usmrtit chlapce. Spokojený, že má hotovo, vrátil se do své postele a znovu usnul.

Sotva Paleček uslyšel lidožrouta chrápat, probudil bratry a řekl jim, ať se rychle obléknou a jdou za ním. Potichu sešli na zahradu a přeskočili zeď. Utíkali skoro celou noc, celí roztřesení a bez tušení, kam vlastně míří.

Lidožrout se ráno probudil a řekl ženě: „Jdi nahoru obléct ty včerejší mrňousy.“ Lidožroutka žasla nad manželovou náhlou laskavostí, netušíc, jak to vlastně myslel, a myslela si, že jí přikazuje jen je obléknout. Vyšla nahoru, a tam ji čekalo hrozné probuzení: spatřila svých sedm dcer mrtvých v posteli. Leknutím omdlela.

Lidožrout, obávaje se, že se žena s tou prací nahoře příliš zdržuje, vyšel jí pomoct. I on užasl, sotva spatřil, co se stalo. „Ach, co jsem to udělal!“ zvolal. „Ti darebové mi to zaplatí, a hned teď.“

Vychrstl ženě do tváře konev vody, a jakmile se probrala, řekl jí: „Rychle mi dej sedmimílové boty, ať je doženu.“ Vydal se do kraje, a když už proběhl kus světa všemi směry, vkročil konečně na cestu, po které utíkaly ony ubohé děti, jen sto kroků od otcovské chalupy. Chlapci uviděli lidožrouta, jak přeskakuje z hory na horu a přechází řeky snadněji, než by kdo přebrodil potůček. Paleček zahlédl nedaleko dutou skálu, schoval do ní všech šest bratrů a vlezl tam i sám, přitom stále sledoval, co bude lidožrout dělat. Ten, unavený tou dlouhou a marnou cestou (sedmimílové boty totiž svého majitele pořádně vyčerpají), se chtěl trochu odpočinout, a náhodou si sedl právě na kámen, pod nímž se chlapci ukrývali.

Byl tak vyčerpaný, že po chvíli usnul a chrápal tak strašlivě, že se ho ubozí chlapci báli skoro stejně jako předtím, když nad nimi stál s vytaseným nožem. Paleček se ale nebál a řekl bratrům, ať rychle utečou domů, dokud lidožrout tvrdě spí, a ať se o něj nestarají. Poslechli ho a spěchali k domovu.

Paleček se přiblížil k lidožroutovi, jemně mu z nohou stáhl sedmimílové boty a hned si je obul sám. Boty byly obrovské a široké, jenže byly kouzelné a uměly se přizpůsobit noze toho, kdo si je obul, takže mu sedly k nohám a lýtkům, jako by byly ušité právě pro něj.

Zamířil rovnou k lidožroutovu domu, kde našel jeho ženu, jak pláče nad svými zabitými dcerami. „Váš muž je ve velkém nebezpečí,“ řekl jí Paleček. „Zajala ho tlupa lupičů, kteří přísahali, že ho zabijí, pokud jim nevydá všechno zlato a stříbro. Ve chvíli, kdy mu drželi dýku na hrdle, mě zahlédl a poprosil, abych vás přišel varovat, v jakém je stavu, a řekl vám, ať mi vydáte všechno jeho jmění, nic si neponechávejte, jinak ho bez milosti zabijí. Protože je to naléhavé, chtěl, abych si vzal jeho sedmimílové boty, tady je máte, abych si pospíšil, a také abyste mi věřila, že nejsem podvodník.“

Vyděšená žena mu hned vydala vše, co měla, protože ten lidožrout, ač jedl malé děti, byl jinak dobrým manželem. Paleček, obtížen celým lidožroutovým jměním, se vrátil domů k otci, kde ho přijali s velikou radostí.

Od té chvíle šlo vše k dobrému. Paleček si obul sedmimílové boty a odešel s nimi ke dvoru, kde se v té době s obavami čekalo, jak dopadla vzdálená bitva a co se děje s královským vojskem. Nabídl králi, že mu do večera přinese zprávy z bojiště, a král mu za to slíbil štědrou odměnu, podaří-li se mu to. Paleček se vrátil s novinkami ještě téhož večera, a od té doby ho na dvoře znali a vážili si ho. Vydělal si, na co si vzpomněl, protože král ho platil skvěle za to, že jeho rozkazy nosil k vojsku rychleji než kdokoli jiný. Když si takovou službou po nějaký čas vydělal slušné jmění, vrátil se domů k otci, kde nastala radost, jakou si nikdo neuměl ani představit. Postaral se, aby se celé rodině vedlo dobře: otci i bratrům koupil úřady, díky nimž se všichni dobře uchytili, a sám si tím zároveň zajistil místo u dvora nastálo.

---

- Read online: https://talerie.com/cs/pohadky/palecek
- Source: Le Petit Poucet (Charles Perrault, 1697 ; éd. 1902 des Contes de Perrault) (https://fr.wikisource.org/wiki/Contes_de_Perrault_(éd._1902)/Le_Petit_Poucet)
- Public-domain basis: Talerie contemporary retelling (CC0 2026), based on: Le Petit Poucet (Charles Perrault, 1697 ; éd. 1902 des Contes de Perrault) — original: author died 1703 (+70 passed)
- License: CC0-1.0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/)