# Paní Zima _Bratři Grimmové_ · 6 min read · ages 5-10 Pracovitá dívka skočí do studny za ztraceným vřetenem, ocitne se v říši paní Zimy a poctivou službou si vyslouží zlatou odměnu. Když se stejné štěstí pokusí získat i její líná nevlastní sestra, vrátí se domů navždy pokrytá smolou, protože se práci i laskavosti vyhýbala. --- Byla jednou jedna vdova a měla dvě dcery. Jedna byla krásná a pracovitá, druhá ošklivá a líná. Tu ošklivou a línou měla mnohem raději, protože to byla její vlastní dcera, a tak musela ta druhá dělat všechnu práci a být v domě jako popelka. Chudák dívka musela každý den sedávat u studny u cesty a příst, až jí z prstů tekla krev. Jednou se stalo, že bylo vřeteno celé od krve. Dívka se s ním sklonila nad studnu, aby ho omyla, jenže jí vyklouzlo z ruky a spadlo dolů. Rozplakala se, běžela to říct maceše a vypověděla jí o tom neštěstí. Macecha se ale rozkřikla tak zle a byla tak bez slitování, že jí řekla: „Když jsi vřeteno upustila, běž si ho taky sama vytáhnout.“ Dívka se vrátila ke studni a nevěděla, co si počít. V tom zoufalství skočila do studny, aby vřeteno našla. Ztratila vědomí, a když se zase probrala, ležela na krásné louce, kde svítilo slunce a rostly tam tisíce květin. Přes tu louku šla dál a přišla k peci plné chleba. Chleby na ni volaly: „Ach, vytáhni nás, vytáhni nás, jinak shoříme! Už jsme dávno upečení!“ Přistoupila tedy blíž a lopatou je jeden po druhém vytáhla ven. Pak šla dál a přišla ke stromu obtěžkanému jablky, který na ni zavolal: „Ach, zatřes mnou, zatřes mnou, jablka jsou už všechna zralá!“ Zatřásla tedy stromem, až jablka padala jako déšť, a třásla, dokud nezůstalo na větvích ani jedno. Když je všechna snesla na hromadu, šla zase dál. Nakonec došla k malému domku. Vykukovala z něj stará žena. Měla ale tak veliké zuby, že se dívka polekala a chtěla utéct. Stařena za ní ale zavolala: „Čeho se bojíš, drahé dítě? Zůstaň u mě. Budeš-li v domě pořádně konat všechnu práci, povede se ti dobře. Musíš jen dbát na to, abys mi pořádně ustlala postel a pilně ji vyklepávala, ať létá peří, protože pak na světě sněží. Já jsem paní Zima.“ Protože k ní stařena mluvila tak vlídně, dodala si dívka odvahu, svolila a nastoupila k ní do služby. Všechno obstarávala k její spokojenosti a postel jí vždycky pořádně vyklepala, až peří poletovalo jako sněhové vločky. Za to se jí u ní vedlo dobře, neslyšela jediné zlé slovo a každý den měla vařené i pečené. Byla tak u paní Zimy nějakou dobu, a pak posmutněla, aniž zprvu sama věděla, co jí schází. Nakonec si uvědomila, že se jí stýská po domově. I když se jí tady vedlo tisíckrát lépe než doma, přece jen ji to tam táhlo. Nakonec paní Zimě řekla: „Zatoužila jsem po domově, a ať se mi tu dole vede sebelépe, nemůžu už déle zůstat. Musím zase nahoru za svými.“ Paní Zima jí na to řekla: „Líbí se mi, že toužíš zpátky domů, a protože jsi mi tak věrně sloužila, dovedu tě tam sama.“ Vzala ji za ruku a přivedla ji k velké bráně. Brána se otevřela, a jak pod ní dívka stanula, spustil se na ni prudký zlatý déšť a všechno zlato na ní ulpělo, takže byla od hlavy k patě obalená zlatem. „To máš mít za to, že jsi byla tak pilná,“ řekla paní Zima a podala jí i vřeteno, které jí kdysi spadlo do studny. Pak se brána zavřela a dívka se ocitla nahoře na světě, nedaleko domu své matky. A když vešla na dvůr, seděl na studni kohout a volal: „Kykyryký, naše zlatá panna je zas tu!“ Vešla tedy dovnitř za matkou, a protože přišla celá obalená zlatem, přivítaly ji matka i sestra s otevřenou náručí. Dívka vyprávěla všechno, co ji potkalo. A když matka slyšela, jak přišla k takovému bohatství, zatoužila stejné štěstí zajistit i té druhé, ošklivé a líné dceři. Musela si tedy sednout ke studni a příst. A aby bylo vřeteno od krve, píchla se schválně do prstů a strčila si ruku do trnitého křoví. Pak vřeteno hodila do studny a sama za ním skočila dovnitř. Přišla, stejně jako ta první, na krásnou louku a šla dál po téže pěšině. Když došla k peci, chleby na ni znovu volaly: „Ach, vytáhni nás, vytáhni nás, jinak shoříme! Už jsme dávno upečení!“ Líná dcera ale odpověděla: „Ještě abych se kvůli vám ušpinila!“ a šla dál. Brzy došla k jabloni, která volala: „Ach, zatřes mnou, zatřes mnou, jablka jsou už všechna zralá!“ Ona jí ale odpověděla: „To by se mi hodilo, ještě aby mi nějaké spadlo na hlavu,“ a šla dál. Když přišla k domku paní Zimy, nebála se, protože o jejích velkých zubech už slyšela, a rovnou k ní nastoupila do služby. První den se přemáhala, aby byla pilná, a poslouchala paní Zimu, kdykoli jí něco řekla, protože myslela na všechno to zlato, které jí dá. Druhý den ale začala lenošit, třetí den ještě víc, a ráno už vůbec nechtěla vstávat. Ani paní Zimě neustlala postel tak, jak se sluší, a nevyklepávala ji, aby létalo peří. To paní Zimu brzy omrzelo a služby jí vypověděla. Líná dcera byla spokojená a myslela si, že teď přijde na řadu zlatý déšť. Paní Zima ji tedy taky dovedla k bráně. Ale když pod ní stanula, vylil se na ni místo zlata veliký kotel plný smůly. „To máš za odměnu svých služeb,“ řekla paní Zima a bránu zavřela. Líná dcera přišla domů celá polepená smůlou, a kohout na studni, jak ji uviděl, zavolal: „Kykyryký, naše dehtová panna je zas tu!“ Smůla jí ale zůstala na kůži navždy přilepená a po celý její život už z ní nešla dolů. Proto se u nás říká, že když sněží, paní Zima si stele peřiny. --- - Read online: https://talerie.com/cs/pohadky/pani-zima - Source: Kinder- und Hausmärchen, 7. Auflage (1857) (https://de.wikisource.org/wiki/Frau_Holle_(1857)) - Public-domain basis: Talerie contemporary retelling (CC0 2026), based on: Kinder- und Hausmärchen, 7. Auflage (1857) — original: author died 1859/1863 (+70 passed) - License: CC0-1.0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/)