# Pověst o Bruncvíkovi _Retold by Talerie (talerie.com) from Staré pověsti české, after Alois Jirásek_ · 15 min read · ages 7+ Kníže Bruncvík vyráží do světa dobýt lva, pomůže lvu proti sani a na hradě krále Olibria najde meč, který na povel stíná hlavy. Po sedmi letech se Bruncvík vrací v poustevnickém hávu na Neomeniinu svatbu, prstenem v poháru se jí dá poznat a bílý lev se stane znakem země; meč dnes leží zazděný v pilíři Karlova mostu. --- Když zemřel kníže Žibřid, ujal se vlády nad českou zemí jeho syn Bruncvík. Byl šlechetný a spravedlivý, ale pořád myslel na slávu svého otce, a ve třetím roce panování se rozhodl, že vyrazí do světa a dobude cti pro svůj národ. „Můj otec dobyl pro náš znak orla, já chci dobýt lva,“ řekl své ženě Neomenii. Neomenia se velice zarmoutila. S pláčem ho objímala a prosila, ať nejezdí do nebezpečí a nenechává ji samotnou. Bruncvík ji vlídně těšil, že sama nezůstane: poslal pro jejího otce, aby tu byl s ní a vládl místo něj. Pak si Bruncvík stáhl z prstu prsten a řekl: „Tady máš můj prsten a já si beru tvůj. Ať uslyšíš cokoli, nikomu nevěř, dokud tenhle prsten neuvidíš na vlastní oči. Jestli ho do sedmi let neuvidíš, věz, že už nežiju.“ Jakmile její otec přijel, dal Bruncvík osedlat třicet koní, rozloučil se a s družinou rytířů a zbrojnošů se vydal do světa. Jeli mnoha zeměmi, až dojeli k širému moři. Tam si Bruncvík opatřil loď, nalodil se s družinou i s koňmi a pluli neznámo kam. Byli na moři už čtvrt roku, když se jedné noci vítr obrátil a moře se rozbouřilo. Všichni se báli, ale nejvíc se vyděsili, když uviděli daleko ve tmě žlutavou zář a ucítili silnou, pronikavou vůni. To svítila a voněla jantarová hora. Všechno, co se dostane do padesáti mil kolem ní, lidi, zvířata i lodě, k sobě přitáhne, a kdo k ní jednou přistane, už nikdy neodpluje. Plavci se marně modlili, aby se vítr stočil jinam. Bouře je hnala rovnou k hoře, do její žluté záře. Loď se zastavila u břehu ostrova, z jehož středu se hora zvedala, a moře se v tu ránu utišilo. Ráno uviděli, že ostrov je pustý a není tu nic k jídlu. Na pobřeží ležely rozpadlé lodě a v písku se bělaly lidské kosti. Přesto se pokusili odplout. Veslovali, až z nich lil pot, a už doufali, že kouzelnou moc hory přemohou. Loď se ale náhle zastavila, jako by byla na kotvě, a najednou zase stála u břehu pod jantarovou horou. Ještě dvakrát to zkusili a pokaždé skončili tam, odkud vyjeli. Když došly zásoby, zabíjeli koně a jedli jejich maso. Když snědli i posledního koně, Bruncvíkova, přišel krutý hlad. Nakonec si lehli na břeh a čekali na smrt. A ta si brala jednoho po druhém. Zbyli jen Bruncvík a starý rytíř Balád. Jednou spolu seděli a dívali se na moře, když Balád promluvil: „Ach, pane, kdyby tak vaše paní věděla, v jakém jste neštěstí!“ Bruncvíkovi bylo z těch slov těžko u srdce. „Netrapte se, můj pane,“ řekl Balád. „Když mě poslechnete, můžete se odtud dostat. Jen nevím kam.“ „A co ty?“ zeptal se Bruncvík. „O mě se nestarejte. Jsem starý a zůstanu tady. Ale jestli se zachráníte, vzpomeňte si na mou věrnou službu.“ „A co mi radíš?“ „Sám jste viděl, pane, že sem každý rok jednou přiletí pták noh. Přiletí i letos. Ten vás odtud může odnést.“ Balád ukázal na koňskou kůži, která ležela u lodi. Bruncvík si do ní lehl i se svým mečem, starý rytíř kůži zašil řemenem a Bruncvíka v ní odnesl na jantarovou horu. Zakrátko ve vzduchu zašumělo a zvedl se vítr jako před bouří. Nad horou se objevil pták noh a jeho křídla byla jako nesmírný mrak. Střemhlav se snesl dolů, popadl Bruncvíka jako zrnko a odletěl s ním. Na ostrově zůstal jen věrný Balád, vyhladovělý a zesláblý. Seděl v písku opřený o trosky lodi a smutně hleděl za ptákem, který mu odnášel jeho mladého pána, Bůh ví kam. Pták noh letěl tři dny a tři noci, až se snesl nad pusté hory a hodil Bruncvíka do hnízda mezi svá mláďata. Sám zase vzlétl na lov. Hladová mláďata se s křikem vrhla na to velké sousto a trhala kůži. Sotva kůže povolila, Bruncvík vytrhl meč, vyskočil a všechna mláďata pobil. Pak utíkal pustými horami, až došel do hlubokého údolí. Uslyšel divoký řev, ale zpátky už nemohl, a tak se poručil Pánubohu a šel dál. U vysoké skály uviděl lva, jak zápasí s devítihlavou saní. Bojovali na život a na smrt, až se stromy i skála třásly. „Pane Bože, komu mám pomoct?“ pomyslel si Bruncvík. „Kvůli lvu jsem vyšel do světa, kvůli lvu jsem už tolik vytrpěl. Pomůžu lvu, ať se stane cokoli.“ Vytasil meč a pustil se do saně. Jakmile jí začal usekávat hlavy, lev od boje odstoupil a udýchaný si lehl, aby si odpočinul. Bruncvík zůstal v boji sám a bil se statečně, ale saň byla k neudolání. Začaly mu docházet síly a už jen odrážel její útoky. Vtom se odpočatý lev mohutným skokem vrhl na saň a roztrhl ji vejpůl. Jenže pak se zase Bruncvík začal bát lva. Lev na něj neskočil, lehl si mu k nohám, a když se Bruncvík vydal dál, šel za ním krok za krokem. Mladý kníže mu nevěřil a rád by se ho zbavil. Nasbíral si žaludy a bukvice, vylezl na vysoký dub a schoval se v hustém listí. Čekal, až lev odejde, ale ten seděl pod dubem jako věrný pes a hleděl do koruny. Proseděl tam den, noc, další den i další noc a ani se nehnul. Třetího dne zařval lev smutkem tak strašně, že se dub zachvěl. Bruncvík se lekl, pustil větev a spadl na zem. Ležel tam potlučený a slabý a nemohl vstát. Lev odběhl a zanedlouho se vrátil s ulovenou srnou, kterou mu položil k nohám. Teprve tehdy mladý kníže poznal, že lvu křivdil. Když mu lev položil hlavu do klína, Bruncvík ho pohladil po hřívě. Od té chvíle ho měl rád. Tři roky spolu bloudili divokými horami a lesy a lev pro svého pána lovil zvěř. Jednou uviděl Bruncvík z vrcholu hory moře a daleko v něm hrad, první lidské obydlí za celé ty roky. Patnáct dní se prodíral k pobřeží a tam mečem nasekal stromky a proutí a spletl z nich vor. Na vodu ho spustil schválně ve chvíli, kdy byl lev na lovu, protože lva nechtěl brát s sebou. Zrovna když odrazil od břehu, vrátil se lev s kořistí v tlamě. Pustil ji, zařval a obrovským skokem se vrhl do moře za svým pánem. Předními tlapami se zachytil voru a držel se ho, dokud mu Bruncvík, dojatý jeho věrností, nepomohl nahoru. A tak pluli spolu, na jednom konci voru Bruncvík, na druhém lev. Devět dní a nocí je moře houpalo a nejednou stál Bruncvík ve vodě až po krk. Pluli hustým šerem a nevěděli kam. Rozjasnilo se teprve pod Karbunkulovou horou, která jim svítila rudou září. Před nimi se v plném slunci tyčil hrad, ten, který Bruncvík zahlédl z hory. Vládl v něm král Olibrius. Měl dvoje oči, jedny v obličeji a druhé vzadu na hlavě. Ještě podivnější byli jeho dvořané: jednoocí, rohatí, dvouhlaví i takoví, co měli psí hlavu, obři i trpaslíci. Bruncvík chtěl hned zase pryč. Král ho ale zadržel a zeptal se, jestli sem přišel z vlastní vůle, nebo z nouze. „Z domova jsem vyrazil z vlastní vůle, sem jsem přišel z nouze,“ odpověděl Bruncvík. „Prosím vás, pane králi, pomozte mi domů.“ „Ven se dostaneš jen železnými vraty,“ řekl král. „A ty ti neotevřu, dokud mi nevysvobodíš dceru. Unesl mi ji drak Bazilišek.“ Bruncvík neměl na vybranou. Olibrius mu dal lodičku a mladý kníže s věrným lvem odplul k drakovu ostrovu. Drakův hrad měl troje brány a každou hlídaly zuřivé obludy. U každé brány byl boj těžší a Bruncvík by se nikdy neprobojoval, nebýt lva: kdykoli mu docházely síly, lev skočil na jeho místo a bil se, dokud si jeho pán neoddechl. V síni paláce našel Bruncvík Olibriovu dceru. Byla krásná, ale od pat až po pás ji ovíjeli hadi. Když rytíře uviděla, užasla. „Utíkejte, rytíři, dokud je čas,“ prosila ho. „Strážce u bran jste přemohl, ale draka Baziliška a jeho družinu nepřemůžete. Každou chvíli tu bude.“ Bruncvík zůstal. Vtom se do síně začala s pištěním a syčením hrnout Baziliškova družina, hadi, ještěři a všelijaké obludy, až byla síň plná. Panna dala Bruncvíkovi prsten, který mu dodal sílu dvaceti mužů. Lev se do oblud pustil tlapami i zuby, a tak lví síla a Bruncvíkův meč celou tu havěť zahubily. Pak síní otřásl hluk jako hrom a vrhl se na ně sám Bazilišek, drak s osmnácti ohony a s ohnivou tlamou. Bruncvík ho několikrát zranil, ale i sám krvácel a drak ho nejednou srazil k zemi. Pokaždé však za něj nastoupil lev, a když lvu docházely síly, pustil se do boje zase Bruncvík. Bojovali od podvečera celou noc až do poledne dalšího dne. Teprve pak Bazilišek padl. Lev hlasitě zařval, ale Bruncvík ležel na zemi samá rána, jako bez duše. Olibriova dcera mu vymyla a obvázala rány a ošetřovala ho, až devátého dne zase vstal. Pak ji Bruncvík i se lvem odvezl k jejímu otci a těšil se, že se mu konečně otevřou železná vrata. Král Olibrius ho přivítal s radostí, ale o vratech nechtěl ani slyšet. Bruncvík prý musí zůstat, protože královská dcera Afrika si svého zachránce zamilovala a chce si ho vzít. Bruncvík se rozhněval na krále i na jeho dceru, ale nedalo se nic dělat. Musel si Afriku vzít za ženu. Myšlenkami byl pořád daleko doma u Neomenie a čím dál víc se mu po ní stýskalo. Vysedával na břehu a vyhlížel loď, ale nikde nezabělala plachta. Jednou zabloudil do sklepení, které nikdy předtím neviděl. Na kamenném stole tam ležel starý meč bez jílce, z vybrané oceli a náramně ostrý. Tak se mu zalíbil, že sundal jílec ze svého meče, nasadil ho na ten starý a zasunul ho do své pochvy. Svůj meč bez jílce položil na stůl a odešel. Africe o tom neřekl, jen se jí zeptal, co je to ve sklepení za meč. Afrika se polekala a hned zamkla sklepení na devět zámků. O to víc Bruncvík vyzvídal. „Kdybys věděl, jakou moc ten meč má!“ řekla jen. Naléhal tak dlouho, až povolila. „Když to tedy chceš vědět, poslouchej. Když ten meč vytáhneš z pochvy a řekneš: ‚Jedna hlava, dvacet, třicet, sto tisíc hlav dolů!‘, hned hlavy padají.“ Bruncvík se tomu zasmál, ale ta slova mu nešla z hlavy. Když k němu jednou do komnaty vešlo několik těch zrůdných dvořanů, vytrhl meč a řekl: „Těm prvním obludám hlavy dolů!“ Hned jim všem padly hlavy a Bruncvík je hodil do moře. Za nějaký čas seděl král Olibrius s dcerou a celým dvorem u stolu. Bruncvík najednou vytrhl meč a vykřikl: „Můj milý meči! Těm obludám i králi s dcerou, všem hlavy dolů!“ A tak se stalo. Král, Afrika i celý dvůr zůstali u stolu bez hlav. Bruncvík otevřel železná vrata, naložil na loď jídlo, zlato a drahé kamení, vzal svého lva a vesele vyplul k domovu. Sedmého dne plavby míjel Bruncvík ostrov, kde se k nebi zvedaly košaté stromy a mezi nimi prosvítaly nevídaně krásné stavby. Vítr odtud nesl hudbu, víření bubnů a sladký zpěv. Zastesklo se mu po lidech a srdce ho táhlo k ostrovu. Když přistál, uviděl velké veselí. Lidé v sametu a hedvábí tančili a zpívali a rytíři v nádherné zbroji pořádali turnaj. Sotva se na ně Bruncvík zadíval, nahrnuli se k němu a volali: „Jak ses k nám dostal? Ale to je jedno, budeš tancovat!“ „Zůstaneš s námi!“ „Nepustíme tě! Zůstaneš s námi navždycky!“ Krásné panny ho braly za ruce, muži ho obstupovali. Bruncvík se však vzpamatoval a pochopil, že v tom sladkém veselí na něj číhá záhuba. Vytrhl se jim, tasil meč a zvolal: „Těm nejbližším hlavy dolů!“ A hned se tak stalo. Ostatní se ale nezalekli a volali: „Z našich rukou neutečeš. Stejně budeš s námi tancovat. Jsme Azmodeové, ďábli zaklení na tomhle ostrově, a máme tu moc…“ Jakmile to Bruncvík uslyšel, vykřikl: „Všem ďáblům hlavy dolů!“ A všem ďáblům padly hlavy. Bruncvík pospíchal na loď a plul dál. Bloudil po moři mnoho týdnů, až konečně uviděl překrásné město. Bylo prázdné, jako by vymřelo, ale domy stály otevřené a všude byly prostřené stoly s jídlem a vínem. Najednou uslyšel trubače a bubeníky. Do města táhlo vojsko Astriolů a v čele na vraném koni jel jejich král Astriolus. Bruncvík chtěl z města pryč, ale už ho uviděli a ptali se, jak se sem dostal. „Ať jsem se sem dostal jakkoli, vězte, že se vás nebojím,“ odpověděl Bruncvík. Popadli ho a odvedli před krále. „Buď mi slíbíš, že tu s námi zůstaneš navěky, nebo tě dám posadit na ohnivého koně,“ řekl Astriolus. „Tvých hrozeb se nebojím. Bůh mi už pomohl z velkých nebezpečí a pomůže mi i odtud.“ Astriolus dal přivést ohnivého koně. Když Bruncvíka začali čtyři muži táhnout ke koni, vytrhl meč a řekl: „Těm čtyřem hlavy dolů!“ Hned přišli o hlavy a lev je roztrhal. Astriolus se rozzuřil a zavolal na celé vojsko. S hlukem a troubením se přihnaly tisíce vojáků a obklíčily Bruncvíka. Ten se nebál. Stál uprostřed nich, zablýskl mečem a zvolal: „Dvaceti, třiceti, stu, tisícům hlavy dolů!“ Hlavy padaly a těla se kácela v takovém množství, že se až země otřásla. Všechny přepadla hrůza a král volal: „Bruncvíku, vzpamatuj se! Pro svého Boha, schovej ten meč! Dopravím tě domů, jen už nezabíjej!“ Teprve když Astriolus svatě přísahal, že ho i se vším, co má, i se lvem dopraví bez úhony do české země, zastrčil Bruncvík meč. A Astriolus slovo dodržel. Za soumraku vysadil Bruncvíka na hranicích Čech a odtud už kníže došel bez nesnází domů. U Prahy si oblékl poustevnický háv a šel se lvem na svůj hrad. Bylo tam hlučno a veselo, protože se zrovna vdávala Neomenia. Od jeho odchodu uplynulo víc než sedm let, a protože za celou tu dobu prsten neuviděla, poslechla otce a svolila, že si vezme vznešeného knížete. Když to Bruncvík uslyšel, velice se zarmoutil. Nikomu se nedal poznat. Jen přistoupil k číšníkovi, který nosil na stůl poháry, a do poháru, ze kterého pila Neomenia, pustil prsten, který celou tu dobu nosil. Pak odešel, a když procházel branou, napsal na vrata: „Ten, kdo před sedmi lety odešel, je tu.“ Neomenia mezitím dopila zlatý pohár, uviděla na dně prsten a hned ho poznala. Byla tak dojatá, že nedokázala zatajit, čí je ten prsten a že se Bruncvík vrátil. Ženich se lekl. Dal osedlat koně a s třiceti jezdci se hnal za svým sokem, aby ho zahubil. Dohonil ho a obklíčil. Bruncvík viděl, že mu jde o život, vytasil meč a zvolal: „Tomuhle ženichovi i jeho služebníkům hlavy dolů!“ Ženich i jeho jezdci padli bez hlav z koní a koně se bez jezdců rozběhli zpátky do města. Bruncvík pak svolal pány a zemany a ti ho s radostí doprovodili do Prahy. Cestou potkali Neomenii s otcem a velkou družinou, protože i oni se vydali Bruncvíka hledat. Všichni se ze shledání radovali a nejvíc Neomenia, které štěstím tekly slzy. V Praze Bruncvíka s jásotem vítali staří i mladí, že se jim kníže vrátil a že jim přinesl lva. Kníže dal po všech městech provolat, že lev bude znakem země, a dal ho malovat na brány i na zemskou korouhev: bílého lva v červeném poli. A celá země se radovala. Bruncvík pak žil s Neomenií spokojeně a vládl šťastně ještě dobrých čtyřicet let. Věrný lev od něj nikdy neodešel. Když Bruncvík ve vysokém věku zemřel a zanechal po sobě jediného syna Ladislava, lev nechtěl bez svého pána žít. Chřadl steskem, až u Bruncvíkova hrobu naposledy zařval a zemřel. A co se stalo se zázračným mečem? Před smrtí ho dal Bruncvík tajně ukrýt. Dnes je hluboko zazděný v pilíři Karlova mostu, tam, kde stojí Bruncvíkova socha se lvem u nohou. Objeví se teprve tehdy, až bude české zemi nejhůř. Tehdy jí přijedou na pomoc blaničtí rytíři a povede je sám svatý Václav. Až svatý Václav pojede po Karlově mostě, jeho bělouš klopýtne a vyhrabe kopytem z kamení Bruncvíkův meč. Svatý Václav se ho chopí, zatočí jím nad hlavou a zvolá: „Všem nepřátelům české země hlavy dolů!“ A tak se stane a v naší zemi zavládne pokoj. --- - Read online: https://talerie.com/cs/pohadky/povest-o-bruncvikovi - Characters: Neomenia - Version: gentler retelling; the longer, more faithful retelling: https://talerie.com/cs/pohadky/povest-o-bruncvikovi-original.md - Author's country: Czechia (https://talerie.com/cs/pohadky/zeme/cesko) - Subject (Wikidata): https://www.wikidata.org/wiki/Q11354363 - Source: Staré pověsti české, Alois Jirásek (1. vyd., Jos. R. Vilímek, Praha [1894]), «O Bruncvíkovi» (https://www.ceskadigitalniknihovna.cz/view/uuid:6f7f0b10-ef70-11e4-a511-5ef3fc9ae867?page=uuid:636f32e0-0e07-11e5-b309-005056825209) - Public-domain basis: Talerie contemporary retelling (CC0 2026), based on: Staré pověsti české, Alois Jirásek (1. vyd., Jos. R. Vilímek, Praha [1894]), «O Bruncvíkovi» — original: author died 1930 (+70 passed) - License: CC0-1.0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/)