# Rampelník _Bratři Grimmové_ · 5 min read · ages 5-10 Chudá mlynářova dcera musí pro chamtivého krále spřádat slámu ve zlato a pomůže jí tajemný skřítek výměnou za dary, nakonec i za slib jejího prvního dítěte. Když se jako královna dozví skřítkovo skryté jméno Rampelník, dítě si zachrání a skřítek v hněvu navždy zmizí pod zemí. --- Byl jednou jeden chudý mlynář, který měl překrásnou dceru. Jednoho dne se dal do řeči s králem, a aby se před ním vytáhl, řekl: „Mám dceru, která umí příst slámu ve zlato.“ Král zbystřil. „To je umění, které se mi velice líbí,“ řekl. „Jestli je tvá dcera tak šikovná, jak říkáš, přiveď ji zítra na zámek. Tam ji vyzkouším.“ Když dívka přišla, král ji zavedl do komnaty plné slámy až po strop. Dal jí kolovrat a řekl: „Dej se do práce. Jestli do rána tuhle slámu nespředeš ve zlato, zemřeš.“ Pak za sebou zamkl dveře a dívka zůstala docela sama. Chudá mlynářova dcera nevěděla, co si počít. Neměla ani tušení, jak se sláma přede ve zlato, a strach v ní narostl tak, že se dala do pláče. Vtom se dveře znenadání otevřely a do komnaty vstoupil malý mužík. „Dobrý večer, mlynářova dcero,“ řekl. „Proč tak pláčeš?“ „Ach,“ odpověděla, „mám příst slámu ve zlato, a vůbec nevím jak.“ „Co mi dáš, když ti ji spředu?“ zeptal se mužík. „Svůj náhrdelník,“ řekla dívka. Mužík si vzal náhrdelník, posadil se ke kolovratu, a kolo se roztočilo: vrr, vrr, vrr, a cívka byla za chvíli plná. Nasadil novou, a zase: vrr, vrr, vrr, i ta byla plná. Tak to šlo celou noc, až bylo k ránu všechna sláma spředena a každá cívka plná zlata. Za úsvitu přišel král, a když spatřil zlato, žasl a měl velikou radost. Ale jeho srdce zatoužilo jen po dalším. Nechal dívku odvést do druhé komnaty, mnohem větší a ještě plnější slámy, a nařídil jí, aby spředla i tuhle do jedné noci, je-li jí život milý. Znovu si dívka nevěděla rady a znovu se rozplakala. A znovu se otevřely dveře a přišel mužík. „Co mi dáš, když ti spředu tuhle slámu ve zlato?“ zeptal se. „Svůj prsten z ruky,“ řekla dívka. Mužík vzal prsten, posadil se ke kolovratu, a do rána byla všechna sláma spředena ve zářivé zlato. Král měl nesmírnou radost, ale ani teď nebyl spokojený. Nechal dívku odvést do třetí, ještě větší komnaty a řekl: „I tuhle musíš spříst ještě dnes v noci. Podaří-li se ti to, staneš se mou ženou.“ Pomyslel si totiž: I kdyby byla jen mlynářovou dcerou, bohatší ženu bych v celém světě nenašel. Když dívka osaměla, přišel mužík potřetí. „Co mi dáš, když ti spředu slámu i tentokrát?“ „Nemám už nic, co bych ti mohla dát,“ odpověděla dívka. „Tak mi slib, že mi až budeš královnou, dáš své první dítě.“ Mlynářova dcera si pomyslela: Kdo ví, jak to ještě dopadne. A protože ve své tísni neviděla jiné východisko, slíbila mužíkovi, co chtěl. Mužík tedy znovu spředl slámu ve zlato, a když ráno přišel král a našel všechno tak, jak si přál, vzal si ji za ženu. Krásná mlynářova dcera se stala královnou. Po roce přivedla na svět překrásné dítě a na mužíka už dávno zapomněla. Ale on najednou stál v její komnatě a řekl: „Teď mi dej, cos mi slíbila.“ Královna se strašně polekala. Nabízela mužíkovi všechno bohatství království, jen aby jí dítě nechal. Ale mužík řekl: „Ne. Něco živého je mi milejší než všechny poklady světa.“ Královna tak žalostně naříkala a plakala, že mužíkovi jí bylo přece jen líto. „Dám ti tři dny,“ řekl. „Jestli do té doby uhodneš mé jméno, smíš si dítě nechat.“ Celou noc královna přemýšlela nad všemi jmény, jaká kdy slyšela, a vyslala posla, aby se po celé zemi vyptával na neobvyklá jména. Když mužík příštího dne přišel, vyjmenovala mu jména: Kašpar, Melichar, Baltazar a všechna ostatní, která znala. Ale při každém mužík jen řekl: „Tak se nejmenuji.“ Druhý den dala vyptávat po okolí, jak se tam lidem říká, a nabídla mužíkovi ta nejpodivnější jména: „Nejmenuješ se snad Žebrobidlo? Nebo Kostrbáč? Nebo Šindelbrada?“ Ale pokaždé přišla stejná odpověď: „Tak se nejmenuji.“ Třetího dne se posel vrátil a vyprávěl: „Žádné nové jméno jsem nikde nenašel. Ale když jsem došel k vysoké hoře, tam, kde lišky dávají dobrou noc, uviděl jsem malý domek. Před ním hořel oheň a kolem ohně poskakoval na jedné noze náramně veselý mužík a volal: Dnes si peču, zítra vařím, pozítří si pro dítě k zámku zamířím. Ach, jak dobře je, že to neví ani pocestník, že se jmenuji Rampelník!“ Jak byla královna šťastná, když to jméno uslyšela, to si dovedete představit! Krátce nato mužík vstoupil dovnitř a zeptal se: „Tak, paní královno, jak se jmenuji?“ „Jmenuješ se Kuba?“ zeptala se nejdřív. „Ne.“ „Jmenuješ se Jenda?“ „Ne.“ „Jmenuješ se snad… Rampelník?“ Tu mužík vykřikl vzteky: „To ti řekl čert, to ti řekl čert!“ Tak prudce dupl nohou o zem, že se mu noha zabořila hluboko do země. A v zlosti, že bylo jeho tajemství prozrazeno, dupal a zuřil dál, až docela zmizel pod zemí a nikdy víc ho nikdo nespatřil. Královna si šťastně přitiskla dítě k srdci, a od té chvíle žily matka s dítětem v klidu a pokoji a nikdo už si pro ně nepřišel. --- - Read online: https://talerie.com/cs/pohadky/rampelnik - Source: Kinder- und Hausmärchen, 7. Auflage (1857) (https://de.wikisource.org/wiki/Rumpelstilzchen_(1857)) - Public-domain basis: Talerie contemporary retelling (CC0 2026), based on: Kinder- und Hausmärchen, 7. Auflage (1857) — original: author died 1859/1863 (+70 passed) - License: CC0-1.0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/)