# Slavík _Hans Christian Andersen_ · 12 min read · ages 6-10 Čínský císař se o slavíkovi ve svém lese dočte až z knihy, dá ho přivést ke dvoru, a když mu pak přivezou umělého ptáka posázeného drahokamy, živého zpěváka vyžene ze země. Po letech císař těžce onemocní, slavík se sám vrátí zpívat k jeho oknu, a ráno ho sluhové, kteří ho měli za mrtvého, najdou zdravého a silného. --- V Číně, to jistě víš, je císař Číňan a všichni kolem něho jsou také Číňané. Je to už dávno, a právě proto stojí za to ten příběh vyslechnout, dokud se na něj docela nezapomnělo. Císařův zámek byl nejkrásnější na světě, celý z jemného porcelánu, tak drahocenný a křehký, že se ho člověk musel dotýkat s největší opatrností. V zahradě rostly podivuhodné květiny a na těch nejhezčích visely stříbrné zvonky, aby kolem nich nikdo neprošel bez povšimnutí. Kdo šel zahradou pořád dál, došel do lesa s hlubokými jezery, a ten sahal až k moři, kam velké lodě doplouvaly pod samé větve. V těch větvích bydlel slavík. Zpíval tak krásně, že i chudý rybář, který měl v noci práce dost, nechal sítě sítěmi a poslouchal. „Bože, jak je to hezké,“ říkal si. Pak se musel starat o své a na ptáka zapomněl, ale příští noc, když slavík zpíval znovu, řekl zase totéž: „Bože, jak je to hezké.“ Do císařova města přijížděli cestovatelé z celého světa, a když uslyšeli slavíka, řekli všichni totéž: „Tohle je ze všeho nejlepší.“ Doma o tom vyprávěli, učenci psali o městě tlusté knihy a slavíka v nich stavěli nejvýš. Knihy putovaly po světě a některé se dostaly i k císaři. Seděl ve zlatém křesle, četl a spokojeně pokyvoval hlavou nad popisy svého města. „Ale slavík je ze všeho nejlepší,“ stálo tam napsáno. „Co to má znamenat?“ podivil se císař. „O žádném slavíkovi nic nevím. Takový pták je v mé říši, dokonce v mé zahradě, a já se o něm dozvídám z knížky?“ Zavolal si komořího. Ten byl tak vznešený, že když se ho někdo níže postavený na něco zeptal, neodpověděl nic než „P!“, což neznamená vůbec nic. „Prý tu žije podivuhodný pták, slavík, a prý je to to nejlepší v mé říši,“ řekl císař. „Proč mi o něm nikdo neřekl?“ „Nikdy jsem o něm neslyšel,“ řekl komoří. „U dvora nebyl nikdy představen.“ „Přeji si, aby dnes večer přišel a zazpíval mi. Celý svět ví, co mám, a já to nevím.“ „Nikdy jsem o něm neslyšel,“ opakoval komoří. „Budu ho hledat a najdu ho.“ Ale kde ho hledat? Komoří proběhal všechna schodiště, sály i chodby, a nikdo o slavíkovi jakživ neslyšel. Vrátil se k císaři, že to bude nejspíš vymyšlené. „Vaše Veličenstvo nesmí věřit všemu, co se píše. Jsou to vybájené věci a kus čarování.“ „Tu knihu mi poslal mocný japonský císař, a proto nemůže být nepravdivá. Chci slavíka slyšet, a to ještě dnes večer! Jestli nepřijde, dám celý dvůr po večeři potrestat.“ „Tsing-pe!“ řekl komoří a běžel hledat znovu, a půl dvora s ním, protože nikdo nechtěl přijít o svou kůži. Ptali se a ptali po slavíkovi, kterého znal celý svět, jen u dvora nikdo. Konečně potkali v kuchyni malé chudé děvčátko. „Ach bože, slavíka znám moc dobře,“ řeklo. „Každý večer nosím zbytky od stolu své nemocné mamince dolů k břehu, a když si cestou zpátky odpočinu v lese, slyším ho zpívat. Pokaždé mi vstoupí slzy do očí a je mi, jako by mě maminka políbila.“ „Malá kuchtičko,“ řekl komoří, „dostaneš stálé místo v kuchyni a smíš se dívat, jak císař obědvá, když nás ke slavíkovi dovedeš. Je na dnešní večer pozván.“ A tak se vypravili do lesa, kde slavík zpívával. Když byli v nejlepším, začala bučet kráva. „Á!“ zvolali dvořané. „Už ho máme! Jaká podivuhodná síla v tak malém tvorovi!“ „Ne, to bučí krávy,“ řeklo děvčátko. „Jsme ještě daleko.“ Pak se v bažině rozkvákaly žáby. „Nádhera!“ řekl dvorní kazatel. „Už ho slyším, zní to jako malé kostelní zvonky.“ „Ne, to jsou žáby,“ řeklo děvčátko. „Ale brzy ho uslyšíme.“ A vtom se slavík rozezpíval. „To je on!“ zvolalo děvčátko. „Poslouchejte! Tamhle sedí.“ A ukázalo na malého šedého ptáčka nahoře ve větvích. „Je to možné?“ podivil se komoří. „Takhle jsem si ho nepředstavoval, jak prostě vypadá! Jistě ztratil barvu leknutím, když uviděl tolik vznešených lidí.“ „Slavíčku,“ zavolalo děvčátko, „náš nejmilostivější císař si přeje, abyste mu zazpíval.“ „S největší radostí,“ řekl slavík a zpíval, až to byla radost. „Zní to jako skleněné zvonky, a jak se to hrdélko namáhá!“ řekl komoří. „Mám tu čest pozvat vás dnes večer k dvorní slavnosti, kde svým zpěvem okouzlíte Jeho císařskou Milost.“ „Nejlíp se to poslouchá v zeleni,“ řekl slavík, ale rád šel s nimi, když slyšel, že si to císař přeje. Na zámku bylo naparáděno, porcelánové stěny se leskly v záři tisíců lamp a po chodbách zvonily květiny. Uprostřed velikého sálu stála před císařem zlatá tyčka a na ni si měl slavík sednout. Byl tam celý dvůr a malá kuchtička směla stát za dveřmi, protože dostala titul dvorní kuchařky. Slavík zpíval tak krásně, že císaři vstoupily slzy do očí. Tu zpíval ještě krásněji a šlo to přímo k srdci. Císař mu chtěl z radosti pověsit kolem krku zlatý střevíček, ale slavík poděkoval a odmítl. „Viděl jsem v císařových očích slzy, a to je pro mě ten nejbohatší poklad. Císařovy slzy mají zvláštní moc. Bůh ví, že jsem odměněn dost.“ A zpíval znovu svým sladkým hlasem. Slavík měl teď zůstat u dvora. Dostal vlastní klec a směl si vyletět dvakrát ve dne a jednou v noci, ale vždy s dvanácti sluhy, kteří ho drželi za hedvábné stužky uvázané kolem nožky. Taková vycházka nebyla žádné potěšení. Celé město o něm mluvilo a jedenáct kupeckých dětí po něm dostalo jméno. Jednoho dne přišel císaři velký balík a stálo na něm: Slavík. „Tady máme novou knihu o našem slavném ptákovi,“ řekl císař. Nebyla to však kniha. Ve skřínce ležel umělý slavík posázený diamanty, rubíny a safíry. Když ho natáhli, zazpíval jeden z kousků živého ptáka a hýbal přitom ocáskem ze stříbra a zlata. Na stužce kolem krku stálo: „Slavík japonského císaře je proti slavíkovi císaře čínského chudák.“ „Nádhera!“ řekli všichni. „Teď musí zazpívat spolu. To bude dueto!“ Jenže to nešlo dohromady, protože živý slavík zpíval po svém a umělý pták na válečky. Umělý pták měl tedy zpívat sám. Měl úspěch stejný jako živý a třpytil se jako náramky a spony. Třiatřicetkrát za sebou zazpíval týž kousek a nebyl unavený. Lidé by ho poslouchali dál, ale císař chtěl slyšet i živého slavíka. Jenže kde byl? Nikdo si nevšiml, že vyletěl otevřeným oknem ke svým lesům. „Co to má znamenat?“ řekl císař a dvořané se rozhořčili, že je slavík nevděčník. „Toho lepšího ptáka máme přece my,“ říkali. A tak musel umělý pták zazpívat týž kousek počtyřiatřicáté; nazpaměť ho stejně neuměli. Kapelník ho chválil až do nebe: je prý lepší než živý slavík, nejen navenek, ale i uvnitř. „Považte, vzácné panstvo: u živého slavíka se nikdy neví, co přijde. U umělého je všechno určeno předem. Dá se otevřít a ukázat, jak válečky leží a jak jedno vyplývá z druhého.“ „Přesně to si myslíme i my,“ řekli všichni. Příští neděli směl kapelník ptáka ukázat lidem a císař poručil, aby ho i slyšeli. Byli veselí, jako by se opili čajem, což je docela po čínsku. Jen rybáři, kteří slyšeli živého slavíka, řekli: „Zní to hezky, melodie je skoro stejná, ale něco tomu chybí. Nevím co.“ Živého slavíka vypověděli ze země a z celé říše. Umělý pták dostal místo na hedvábném polštáři u císařovy postele, kolem dokola ležely dary, zlato a drahé kameny, a císař mu pověsil na krk zlatý střevíček, který živý slavík odmítl. V titulu to umělý pták dotáhl na vysoce císařského nočního zpěváka po levé straně, protože císař pokládal za vznešenější stranu srdce. Kapelník o něm napsal učené dílo o pětadvaceti svazcích a všichni říkali, že ho četli a rozuměli mu. Tak to šlo celý rok. Císař, dvůr i celá Čína uměli každé zaklokotání umělého ptáka nazpaměť, a právě proto se jim líbil nejvíc: mohli zpívat s ním. Kluci na ulici zpívali „cvrlik, cvrlik, klok, klok, klok“ a císař to zpíval s nimi. Jednoho večera však, když umělý pták zpíval a císař ho poslouchal z postele, ozvalo se v něm „švih!“. Něco povolilo, „šrrr!“ všechna kolečka se roztočila a hudba se zastavila. Císař dal zavolat svého lékaře, ale co ten mohl pomoci? Poslali pro hodináře a ten ptáka jakžtakž spravil, ale řekl, že se s ním musí šetřit: čepy jsou opotřebované a hudba už nikdy nepůjde tak jistě jako dřív. Nastal veliký smutek, protože umělý pták teď směl zpívat jen jednou do roka. Kapelník však pronesl krátkou řeč plnou závažných slov a řekl, že je to stejně dobré jako dřív. A tak to bylo stejně dobré jako dřív. Uplynulo pět let a celou zemi zachvátil smutek. Císař byl těžce nemocný a povídalo se, že už dlouho nebude živ, a Číňané ho měli doopravdy rádi. Nový císař byl už zvolen a lidé se na ulici ptali komořího, jak se starému daří. „P!“ řekl komoří a zavrtěl hlavou. Studený a bledý ležel císař ve veliké posteli a dvůr ho pokládal za mrtvého; jeden po druhém běželi pozdravit nového. Po sálech a chodbách bylo rozloženo sukno, aby nebylo slyšet kroky, a bylo tam ticho, docela ticho. Ale císař ještě nebyl mrtvý. Ležel bez hnutí v posteli se sametovými záclonami a vysoko nahoře stálo otevřené okno, kterým měsíc svítil na císaře i na umělého ptáka. Skoro nemohl dýchat, jako by mu něco sedělo na prsou. Otevřel oči a uviděl, že je to smrt. Nasadila si jeho zlatou korunu, v jedné ruce držela jeho šavli a ve druhé jeho prapor. A ze záhybů záclon vykukovaly podivné hlavy, některé ošklivé, jiné milé a laskavé: všechny císařovy zlé i dobré skutky se teď na něj dívaly. „Pamatuješ se na tohle?“ šeptala jedna po druhé. „A na tohle si vzpomínáš?“ A vyprávěly mu toho tolik, až mu po čele stékal pot. „To jsem nevěděl!“ volal císař. „Hudbu, hudbu! Velký čínský buben! Ať nemusím poslouchat všechno, co říkají!“ Ony však mluvily dál a smrt ke všemu přikyvovala jako Číňan. „Hudbu, hudbu!“ volal císař. „Ty malý zlatý ptáčku, zpívej přece, zpívej! Dal jsem ti zlato a drahocennosti, sám jsem ti pověsil na krk svůj zlatý střevíček. Zpívej přece, zpívej!“ Pták však mlčel, protože tu nebyl nikdo, kdo by ho natáhl. A smrt se na císaře dál dívala velkýma prázdnýma očima a bylo ticho, hrozné ticho. Vtom se od okna ozval ten nejkrásnější zpěv. Venku na větvi seděl malý živý slavík; doslechl se o císařově nouzi a přiletěl mu zazpívat útěchu a naději. A jak zpíval, hlavy v záclonách bledly, císaři se ve slabých údech rozproudila krev, a i sama smrt poslouchala a řekla: „Zpívej dál, slavíčku, zpívej dál!“ „Dáš mi za to zlatou šavli?“ ptal se slavík. „Dáš mi bohatý prapor? Dáš mi císařskou korunu?“ A smrt dala za každou píseň jeden klenot. Slavík zpíval dál, o tichém hřbitově, kde rostou bílé růže, kde voní bez a kde svěží trávu smáčejí slzy pozůstalých. Tu se smrti zastesklo po její zahradě a odplula oknem ven jako studená bílá mlha. „Děkuji ti, děkuji,“ řekl císař. „Ty nebeský ptáčku, dobře tě znám. Vyhnal jsem tě ze své země, a přesto jsi mi odzpíval ty zlé tváře od postele a smrt od srdce. Čím se ti odměním?“ „Už jsi mě odměnil,“ řekl slavík. „Vyloudil jsem ti slzy z očí, když jsem ti zpíval poprvé, a to jsou klenoty, které potěší srdce zpěváka. Ale teď spi a přijdeš zase k síle. Já ti budu zpívat.“ A zpíval, a císař upadl do sladkého spánku, mírného a hojivého. Když se probudil zdravý a silný, svítilo do oken slunce. Nikdo ze služebnictva se nevrátil, všichni ho měli za mrtvého. Jen slavík u něho seděl a zpíval. „Musíš u mě zůstat navždycky,“ řekl císař. „Budeš zpívat, jen když sám budeš chtít, a umělého ptáka roztluču na tisíc kousků.“ „To nedělej,“ řekl slavík. „Vykonal dobrou službu, dokud mohl. Nech si ho jako dosud. Hnízdo si v zámku postavit neumím, ale nech mě přilétat, kdy budu mít chuť. Sednu si večer na větev u okna a zazpívám ti, aby ti bylo veselo a zároveň do přemýšlení. Budu zpívat o šťastných i o těch, kdo trpí, o dobrém i o zlém, které kolem tebe zůstává skryté. Létám daleko, k chudému rybáři i pod střechu venkovana, ke každému, kdo je od tvého dvora daleko. Mám tvé srdce raději než tvou korunu, a přece je kolem koruny cosi jako vůně posvátné věci. Ale jednu věc mi musíš slíbit.“ „Všechno!“ řekl císař. Stál tam v císařském rouchu, které si sám oblékl, a tiskl si k srdci zlatou šavli. „O jedno tě prosím. Neříkej nikomu, že máš malého ptáčka, který ti všechno poví. Pak půjde všechno ještě líp.“ A slavík odletěl. Vešli sluhové, aby se podívali na svého mrtvého císaře. Stáli tam a dívali se, a císař řekl: „Dobré jitro!“ --- - Read online: https://talerie.com/cs/pohadky/slavik - Source: Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena, přel. Karel Bohuš Kober (I. L. Kober, 1872) (https://cs.wikisource.org/wiki/Výbor_veškerých_povídek_a_báchorek_H._C._Andersena/Slavík) - Public-domain basis: Talerie contemporary retelling (CC0 2026), based on: Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena, přel. Karel Bohuš Kober (I. L. Kober, 1872) — translation: author died 1875 (+70 passed); translator Karel Bohuš Kober died 1890 (+70 passed) - License: CC0-1.0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/)