# Smrček _Hans Christian Andersen_ · 9 min read · ages 6-10 Malý smrček v lese touží být větší a nevšímá si ani slunce, ani dětí, které kolem něj chodí na jahody. Po Vánocích stojí smrček zapomenutý na půdě a vypráví myškám o Klumpe-Dumpovi, pak leží na dvoře mezi kopřivami, nejmenší z chlapců mu strhne zlatou hvězdu a čeledín ho rozseká na kousky, které se rozhoří pod kotlem. --- Venku v lese stál hezký malý smrček. Rostl na dobrém místě, slunce na něj svítilo, vzduchu měl dost a kolem dokola se tyčili větší kamarádi. Jenže smrček si ze všeho nejvíc přál být větší. Teplého slunce si nevšímal a na děti, které kolem něj chodily na jahody, se ani nepodíval. Když měly hrneček plný, sedly si vedle něj a říkaly: „Ten je ale roztomilý, takový malinký!“ To slyšel smrček nejmíň rád. Za rok byl o pořádné patro větví vyšší a za další rok zase o jedno. „Kéž bych byl velký jako ostatní!“ vzdychal. „To bych rozložil větve široko daleko a korunou se díval do světa.“ V zimě, když ležel kolem bílý jiskřivý sníh, přibíhal zajíc a jedním skokem smrček přeskočil. Jak ho to zlobilo! Ale dvě zimy minuly a ve třetí byl stromek tak velký, že ho zajíc musel oběhnout. Růst, růst, být velký a starý, to je jediná krása na světě, myslel si smrček. Na podzim přicházeli dřevorubci a káceli ty největší stromy. Větve jim osekali a kmeny zůstaly holé a dlouhé, skoro k nepoznání. Pak je koně odvezli pryč z lesa. Kam je vezou? Co je čeká? Na jaře, když přilétly vlaštovky a čápi, se jich smrček zeptal: „Nevíte, kam je odvezli?“ Vlaštovky nevěděly nic. Čáp pokýval hlavou: „Cestou z Egypta jsem potkal spoustu nových lodí a na nich nádherné stožáry. Voněly smrkem, tak to budou nejspíš ony. Nádhera, nádhera!“ „Kéž bych byl taky tak velký, abych mohl přes moře!“ zatoužil smrček. „Jaké to moře vlastně je?“ „To by bylo na dlouhé povídání,“ řekl čáp a odletěl. „Raduj se ze svého mládí!“ říkaly sluneční paprsky. „Raduj se, že rosteš, že je v tobě mladý život.“ Vítr smrček políbil a rosa nad ním ronila slzy, ale smrček tomu nerozuměl. Před Vánocemi káceli v lese docela mladé stromky, některé ani ne tak velké jako on. Těm větve neosekali, nechali jim všechny, a koně je odvezli pryč z lesa. „Kam jedou tyhle?“ ptal se smrček. „Nejsou větší než já. Proč si směly nechat všechny větve?“ „To víme! To víme!“ zacvrlikali vrabci. „Dole ve městě jsme koukali do oken. Postaví je doprostřed teplé světnice a ověsí zlacenými jablky, perníčky, hračkami a stovkami svíček.“ „A pak?“ zeptal se smrček a zachvěl se ve všech větvích. „A pak? Co se stane pak?“ „Víc jsme neviděli. Ale bylo to k nepopsání.“ „Že by i mě čekala taková zář?“ jásal smrček. „A pak? Pak přijde něco ještě krásnějšího, jinak by nás tak přece nezdobili. Ale co? Ach, jak toužím, sám nevím, co mi je!“ „Raduj se ze svého mládí!“ řekly vzduch a sluneční světlo. „Raduj se, že jsi mladý a venku pod širým nebem.“ Ale smrček se neradoval. Rostl a rostl, v zimě v létě stál tmavě zelený, a lidé, kteří šli kolem, říkali: „To je krásný strom!“ O Vánocích ho porazili ze všech nejdřív. Sekera zajela hluboko do dřeva, smrček padl na zem s povzdechem a ucítil bolest a mdlobu. Bylo mu smutno, že musí odejít z místa, kde vyrostl, a že už nikdy neuvidí staré kamarády. Vzpamatoval se až na dvoře, kde uslyšel, jak nějaký muž říká: „Tenhle je nádherný. Vezmeme jenom tenhle.“ Dva sloužící ho odnesli do velkého krásného sálu plného obrazů a hraček a postavili ho do veliké nádoby s pískem. Zdobili ho sloužící i slečny. Na větve mu pověsili papírové síťky plné cukrovinek a zlacená jablka a ořechy. Mezi větve připevnili přes sto svíčiček. Houpaly se tam panenky jako živí lidé a úplně nahoru na špičku přišla hvězda ze zlatého papíru. „Kéž by už byl večer!“ myslel si smrček. „Co se asi stane potom? Zapustím tu kořeny a budu ozdobený stát v zimě v létě?“ Pak svíčky zapálili. Jaký lesk! Jaká nádhera! Smrček se chvěl tak, že se od jedné svíčky připálily jehličky. „Panebože!“ vykřikly slečny a plamínek honem uhasily. Teď se smrček nesměl ani zachvět. Bál se, aby o něco ze své parády nepřišel. Vtom se rozlétly dveře, dovnitř se nahrnuly děti, rozjásaly se, tančily kolem stromu a trhaly z něj jeden dárek za druhým. Potom dostaly dovolení strom obrat. Vrhly se na něj, až to ve větvích zapraskalo, a nebýt zlaté hvězdy přivázané ke stropu, byl by se převrátil. Pak si děti tančily se svými hračkami a na smrček se nikdo ani nepodíval. Jenom stará chůva nahlédla mezi větve, jestli tam nezůstal zapomenutý fík. „Pohádku! Pohádku!“ volaly děti a přitáhly ke stromu malého tlustého pána. Sedl si rovnou pod něj. „Tady jsme jako v lese,“ řekl, „a strom si taky rád poslechne. Ale vyprávím jenom jednu. Chcete tu o Ivede-Avedovi, nebo tu o Klumpe-Dumpovi, který spadl ze schodů, a přesto přišel ke cti a dostal princeznu?“ „Ivede-Avede!“ křičeli jedni. „Klumpe-Dumpe!“ křičeli druzí. Jenom smrček mlčel a myslel si: „To já k tomu už nepatřím?“ A pán vyprávěl o Klumpe-Dumpovi, který spadl ze schodů, a přesto přišel ke cti a dostal princeznu. „Tak to na světě chodí,“ říkal si smrček. „Kdoví! Třeba i já jednou spadnu ze schodů a dostanu princeznu.“ Těšil se, jak ho ráno zase ozdobí svíčkami a hračkami a jak zase uslyší o Klumpe-Dumpovi. Celou noc stál tiše a zamyšleně. Ráno přišli sloužící, ale smrček ze sálu vyvlekli po schodech nahoru na půdu a postavili ho tam do tmavého kouta, kam nezasvitl den. „Co to má znamenat?“ divil se. „Co tu mám dělat?“ Opřel se o zeď a přemýšlel a přemýšlel. Míjely dny a noci. Když konečně někdo přišel, bylo to jen proto, aby do kouta postavil velké bedny. Teď stál smrček docela schovaný, jako by na něj nadobro zapomněli. „Venku je zima,“ řekl si. „Země je tvrdá, lidé mě teď nemůžou zasadit, tak tu budu do jara v úkrytu. Jak jsou hodní! Jen kdyby tu nebyla taková tma. Ani zajíček tu není, a v lese jsem ho přitom nemohl vystát. Tady nahoře je hrozně pusto.“ „Pí, pí!“ ozvala se malá myška a hned za ní ještě jedna. Očichaly smrček a vklouzly mezi jeho větve. „Je tu příšerná zima!“ řekly myšky. „Jinak je tu dobře. Viď, ty starý smrku?“ „Nejsem vůbec starý!“ řekl smrček. „Je spousta těch, co jsou mnohem starší!“ „A co víš?“ ptaly se myšky. Byly náramně zvědavé. „Znám les, kde svítí slunce a zpívají ptáci,“ řekl smrček. A vyprávěl jim o svém mládí. Myšky nic takového nikdy neslyšely a říkaly: „Kolik jsi toho viděl! Jak jsi byl šťastný!“ „Já?“ podivil se smrček a přemýšlel o tom, co sám vyprávěl. „Vlastně to byly docela veselé časy.“ Potom jim vyprávěl o Štědrém večeru, kdy byl ozdobený perníčky a svíčkami. „Jak jsi byl šťastný, ty starý smrku!“ vzdychaly myšky. „Nejsem vůbec starý!“ řekl smrček. „Vždyť jsem přišel z lesa teprve letos v zimě!“ Druhou noc přivedly další čtyři. Čím víc smrček vyprávěl, tím jasněji si všechno vybavoval. „Byly to veselé časy. A můžou se vrátit! Klumpe-Dumpe spadl ze schodů, a přesto dostal princeznu.“ „Kdo je Klumpe-Dumpe?“ ptaly se myšky. A smrček jim vyprávěl celou pohádku, pamatoval si každičké slovo. Další noc jich přišlo mnohem víc a v neděli dokonce dvě krysy. Těm se ale pohádka nezdála pěkná, a to myšky zarmoutilo, protože teď si jí přestaly cenit i ony. „Znáte jenom tu jednu pohádku?“ ptaly se krysy. „Jenom tu jednu,“ řekl smrček. „Slyšel jsem ji ve svůj nejšťastnější večer, jenže tehdy mě nenapadlo, jak jsem šťastný.“ „To je hrozně ubohá pohádka. Neznáte žádnou o špeku nebo o loji?“ „Ne,“ řekl smrček. „Tak pěkně děkujeme,“ odpověděly krysy a odešly. Nakonec přestaly chodit i myšky a smrček si povzdechl: „Bývalo hezké, když kolem mě seděly a poslouchaly. Teď je i tohle pryč.“ Jednou ráno přišli lidé uklízet půdu. Bedny odnesli, smrček vytáhli a odvlekli ho ke schodům, kde svítil den. „Teď začne život nanovo!“ pomyslel si smrček. Ucítil čerstvý vzduch a první paprsky slunce a byl venku na dvoře. Ke dvoru přiléhala zahrada a všechno v ní kvetlo, růže i lípy. „Teď budu žít!“ zajásal a rozložil větve doširoka. Jenže ty byly všechny uschlé a zežloutlé a on ležel v koutě mezi plevelem a kopřivami. Hvězda ze zlatého papíru mu pořád seděla na špičce a svítila v jasném slunci. Na dvoře si hrály děti, které o Vánocích kolem stromu tančily. Nejmenší z nich přiběhlo a hvězdu strhlo. „Podívejte, co ještě visí na tom ošklivém starém smrku!“ řeklo a šláplo na větve, až pod botou zapraskaly. A smrček se díval na tu nádheru v zahradě, podíval se na sebe a přál si, aby byl zůstal ležet ve svém tmavém koutě. Vzpomněl si na les, na veselý Štědrý večer i na myšky, které tak rády poslouchaly o Klumpe-Dumpovi. „Pryč! Pryč!“ řekl starý strom. „Kéž bych se byl radoval, dokud jsem mohl! Pryč! Pryč!“ Pak přišel čeledín a rozsekal smrček na kousky. Pod velkým kotlem se jasně rozhořely. Strom zhluboka vzdychal a každý vzdech zněl jako výstřel. Děti si přiběhly sednout před oheň a volaly: „Pif! Paf!“ Ale při každém tom vzdechu myslel smrček na letní den v lese, na Štědrý večer a na Klumpe-Dumpa, jedinou pohádku, kterou kdy slyšel. A pak dohořel. Chlapci si hráli v zahradě a ten nejmenší měl na prsou zlatou hvězdu, kterou strom nosil ve svůj nejšťastnější večer. Ale ten byl pryč, a se stromem byl konec, a s pohádkou taky. Pryč, pryč, a tak je to se všemi pohádkami. --- - Read online: https://talerie.com/cs/pohadky/smrcek - Wikidata: https://www.wikidata.org/wiki/Q2341648 - Source: Sämmtliche Märchen — einzige vollständige vom Verfasser besorgte Ausgabe (Hartknoch, Leipzig) (https://www.projekt-gutenberg.org/andersen/saemmaer/saemmaer.html) - Public-domain basis: Talerie contemporary retelling (CC0 2026), based on: Sämmtliche Märchen — einzige vollständige vom Verfasser besorgte Ausgabe (Hartknoch, Leipzig) — EU anonymous-work rule, translation published ≤1885 (+70 passed) - License: CC0-1.0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/)