# Sněhurka a Růženka _Bratři Grimmové_ · 11 min read · ages 6-12 Vypráví o dvou sestrách, Sněhurce a Růžence, které v zimě přijmou do své chaloupky medvěda a stanou se jeho přítelkyněmi, zatímco v lese opakovaně zachraňují nevděčného trpaslíka. Když se ukáže, že medvěd je začarovaný princ, jehož prokletí skončí trpaslíkovou smrtí, obě sestry se provdají za něj a jeho bratra a jejich matka žije šťastně po jejich boku. --- Chudá vdova žila o samotě v malé chaloupce a před chaloupkou měla zahrádku. Rostly v ní dva růžové keře, jeden nesl bílé růže a druhý červené. Vdova měla dvě dcery, a ty se těm keřům podobaly: jedna se jmenovala Sněhurka, druhá Růženka. Byly to děti hodné a pilné, jak jen na světě může být, a nikdy si nestěžovaly. Sněhurka byla tišší a jemnější, Růženka zase raději pobíhala po loukách, sbírala květiny a honila motýly. Sněhurka sedávala doma u matky, pomáhala jí v domácnosti nebo jí, když nebylo co dělat, předčítala. Sestry se měly tak rády, že se při každé společné cestě chytily za ruce, a kdykoli Sněhurka řekla: „Nikdy se neopustíme“, Růženka odpověděla: „Dokud budeme žít, ne.“ A matka k tomu vždycky dodala: „Co má jedna, o to se podělí s druhou.“ Často chodívaly samy do lesa na červené jahody, a žádné zvíře jim neublížilo, spíš naopak, zvířata se k nim chovala důvěrně. Zajíček jim z ruky spořádal list zelí, srnka se pásla po jejich boku, jelen kolem nich vesele přeskakoval a ptáci zůstávali sedět na větvích a zpívali, co jim hrdlo stačilo. Nikdy se jim nic zlého nestalo. Když se v lese zdržely a zaskočila je noc, lehly si vedle sebe do mechu a spaly, dokud se neudělalo ráno, a matka to věděla a nedělala si o ně starosti. Jednou, když v lese takhle přenocovaly a probudily je červánky, uviděly u svého lůžka sedět krásné dítě v bílých, zářivých šatečkách. Dítě vstalo, pohlédlo na ně laskavě, ale neřeklo ani slovo a odešlo do lesa. A když se rozhlédly, zjistily, že spaly docela blízko srázu a ve tmě by do něj byly ještě pár kroků a spadly. Matka jim na to řekla, že to musel být anděl, který hlídá hodné děti. Sněhurka a Růženka udržovaly matčinu chaloupku tak čistou, že bylo radost se do ní podívat. V létě se o dům starala Růženka a každé ráno, dřív než se matka probudila, jí stavěla k posteli kytici, v níž byla vždycky jedna růže z každého keře. V zimě zase Sněhurka zatápěla v kamnech a věšela nad oheň kotlík, který byl sice z mosazi, ale tak vydrhnutý, že se leskl jako zlato. Večer, když padal sníh, říkávala matka: „Jdi, Sněhurko, a zastrč závoru.“ Pak si sedly k ohni, matka si nasadila brýle a předčítala jim z veliké knihy, zatímco dívky poslouchaly a předly. Vedle nich na zemi leželo jehňátko a za nimi na bidýlku dřímal bílý holoubek s hlavičkou schovanou pod křídlem. Jednou večer, když takhle důvěrně seděly pohromadě, kdosi zaklepal na dveře, jako by chtěl dovnitř. Matka řekla: „Rychle, Růženko, otevři, to bude asi poutník, který hledá nocleh.“ Růženka odešla, odsunula závoru a myslela si, že za dveřmi stojí nějaký chudý muž. Ale nebyl to muž, byl to medvěd, který strčil do dveří svou velikou černou hlavu. Růženka hlasitě vykřikla a uskočila zpátky. Jehňátko zabečelo, holoubek vylétl a Sněhurka se schovala za matčinu postel. Medvěd ale promluvil a řekl: „Nebojte se, nic vám neudělám. Jsem jen napůl zmrzlý a chtěl bych se u vás trochu ohřát.“ „Ty ubohý medvěde,“ řekla matka, „lehni si k ohni, jen si dej pozor, ať ti neshoří kožich.“ Pak zavolala: „Sněhurko, Růženko, pojďte sem, medvěd vám nic neudělá, myslí to poctivě.“ Obě dívky přišly blíž a pomalu se k medvědovi přiblížilo i jehňátko s holoubkem, přestaly se ho bát. Medvěd řekl: „Děti, oklepejte mi trochu sníh z kožichu.“ Přinesly koště a medvědovi ho pěkně vyčesaly. On se natáhl u ohně a spokojeně si pobrukoval. Netrvalo dlouho a docela si na sebe zvykli a začaly si s nemotorným hostem dovolovat žertíky. Čechraly mu srst rukama, stavěly mu nožky na hřbet a převalovaly ho sem a tam, nebo vzaly lískovou metličku a naplácaly mu, a když zabručel, smály se. Medvěd si to nechal líbit, jen když to přehnaly, zvolal: „Nechte mě, děti, prosím, žít, Sněhurko, Růženko, přestaňte bít, vždyť já jsem ženich, váš budoucí pán, tak ušetřete mě zbytečných ran!“ Když nastal čas jít spát a ostatní se ukládaly k odpočinku, řekla matka medvědovi: „Klidně zůstaň ležet u kamen, budeš aspoň chráněný před zimou a nepohodou.“ Jakmile se rozednilo, vypustily ho obě dívky ven a on odklusal po sněhu zpátky do lesa. Od té chvíle přicházel medvěd každý večer v tutéž hodinu, líhal si ke kamnům a dovolil dětem, aby si s ním dováděly, jak dlouho chtěly. A tak si na něj zvykly, že dveře nezastrčily závorou, dokud černý přítel nedorazil. Když přišlo jaro a venku se všechno zazelenalo, řekl medvěd jednoho rána Sněhurce: „Teď musím odejít a celé léto se nesmím vrátit.“ „Kam vlastně jdeš, milý medvěde?“ zeptala se Sněhurka. „Musím do lesa hlídat svůj poklad před zlými trpaslíky. V zimě, když je země tvrdě zmrzlá, musí zůstat dole a nemohou se prokopat na povrch. Ale teď, když ji slunce prohřálo, se prokopávají nahoru, hledají a kradou. Co jednou padne do jejich rukou a skončí v jejich jeskyních, to se jen tak zpátky na denní světlo nevrátí.“ Sněhurku loučení velice rmoutilo, a když mu odsunula závoru a medvěd se protahoval ven, zachytil se kožichem o dveřní hák a kus kůže se mu roztrhl. Sněhurce se v tu chvíli zdálo, že trhlinou prosvítá zlato, ale nebyla si jistá. Medvěd rychle odběhl a brzy zmizel mezi stromy. Po nějaké době poslala matka dívky do lesa na chrastí. Venku našly veliký strom, který ležel poražený na zemi, a u kmene mezi trávou něco poskakovalo nahoru a dolů, jenže nepoznaly co. Když přišly blíž, uviděly trpaslíka se svraštělou, starou tváří a dlouhým sněhobílým vousem, který mu sahal skoro k zemi. Konec vousu měl zaklíněný ve štěrbině kmene a človíček skákal sem a tam jako pejsek na provaze a nevěděl, jak si pomoct. Zahleděl se na dívky svýma rudýma, ohnivýma očima a vykřikl: „Co tu tak stojíte! Copak mi nemůžete přijít pomoct?“ „Co se ti stalo, mužíčku?“ zeptala se Růženka. „Hloupá, zvědavá husa,“ odpověděl trpaslík, „chtěl jsem si rozštípnout tenhle strom na drobné dřevo do kuchyně. Na tlustých špalcích by mi hned připálilo to málo jídla, co náš druh potřebuje, my přece nehltáme tolik jako vy, hrubý a nenasytný lide. Klín jsem už měl šťastně zaražený a všechno šlo, jak jsem si přál, jenže to zatracené dřevo bylo příliš hladké, klín znovu vyskočil ven a strom se zavřel tak rychle, že jsem si nestačil vytáhnout svůj krásný bílý vous. Teď v něm vězí a já nemůžu pryč. A vy se tomu ještě smějete, hlupačky nafoukané! Fuj, jak jste protivné!“ Dívky se snažily ze všech sil, ale vous nešel vytáhnout, vězel příliš pevně. „Zaběhnu pro lidi na pomoc,“ řekla Růženka. „Pošetilé hlavy skopové,“ zavrčel trpaslík, „kdopak bude hned svolávat lidi? Vás dvou už je na mě moc. Nenapadá vás nic lepšího?“ „Jen buď trpělivý,“ řekla Sněhurka, „už si nějak poradím,“ vytáhla z kapsy nůžtičky a uřízla konec vousu. Jakmile se trpaslík cítil volný, popadl pytel, který vězel mezi kořeny stromu a byl plný zlata, vytáhl ho a zabručel si pro sebe: „Hrubý lide, uřízli mi kus mého pyšného vousu! Za to vás kohout kopni!“ S tím si hodil pytel na záda a odešel, aniž by se na dívky ještě jednou podíval. Za nějaký čas chtěly Sněhurka a Růženka nachytat k obědu pár rybiček. Když byly blízko potoka, uviděly, jak se něco jako veliká kobylka žene k vodě, jako by se do ní chtělo vrhnout. Přiběhly blíž a poznaly trpaslíka. „Kam se to chystáš?“ řekla Růženka, „snad nechceš do vody?“ „Takový blázen nejsem,“ vykřikl trpaslík, „copak nevidíte, že mě ta zatracená ryba táhne dovnitř?“ Človíček tam seděl a chytal ryby, a vítr mu neštěstím zapletl vous do vlasce. Když se hned nato chytila veliká ryba, nemělo to slabé stvoření dost síly ji vytáhnout. Ryba měla navrch a táhla trpaslíka k sobě. Držel se sice všech stébel a rákosí kolem sebe, ale moc to nepomáhalo, musel se řídit pohyby ryby a hrozilo, že ho co chvíli stáhne do vody. Dívky přišly zrovna včas, chytily ho a pokoušely se vous z vlasce uvolnit, ale marně, vous a vlasec byly pevně propletené. Nezbylo než znovu vytáhnout nůžtičky a vous ustřihnout, přičemž z něj zase o kus ubylo. Když to trpaslík uviděl, okřikl je: „Copak to je způsob, vy hnusná havěti, takhle člověku znetvořit obličej? Nestačilo, že jste mi vous vzadu ostřihaly, teď mi uřezaly nejlepší kus z něj! Teď se nesmím před svými ani ukázat. Kéž byste musely běhat, až by vám z bot spadly podrážky!“ Pak vylovil z rákosí pytel perel, beze slova ho odtáhl a zmizel za kamenem. Brzy nato poslala matka obě dívky do města koupit nitě, jehly, tkaničky a stužky. Cesta vedla přes stráň, kde tu a tam ležely mohutné balvany. Tam uviděly velkého ptáka, jak se vznáší ve vzduchu, pomalu nad nimi krouží, klesá stále níž a nakonec se snese nedaleko jedné skály. Hned nato uslyšely pronikavý, žalostný křik. Přiběhly a se zděšením spatřily, že orel popadl jejich starého známého, trpaslíka, a chystal se ho odnést. Soucitné dívky hned popadly človíčka a tahaly se s orlem tak dlouho, dokud nepustil svou kořist. Když se trpaslík vzpamatoval z prvního leknutí, zaječel svým skřehotavým hlasem: „Copak jste se mnou nemohly zacházet opatrněji? Roztrhaly jste mi tenký kabátek tak, že je celý potrhaný a děravý, vy nešikovná a neohrabaná chásko!“ Pak vzal pytel s drahokamy a vklouzl zpátky pod skálu do své jeskyně. Dívky už byly na jeho nevděk zvyklé, pokračovaly cestou a vyřídily si ve městě, co potřebovaly. Když se na zpáteční cestě znovu vracely přes stráň, přistihly trpaslíka, jak si na čistém místečku vysypal pytel s drahokamy, protože nečekal, že by tak pozdě ještě někdo šel kolem. Večerní slunce svítilo na lesklé kameny, a ty se leskly a zářily tak nádherně všemi barvami, že se dívky zastavily a dívaly se na ně. „Co tu stojíte a čumíte s otevřenou pusou!“ vykřikl trpaslík a jeho popelavá tvář zrudla vzteky doruda. Chtěl právě pokračovat ve svém spílání, když se ozvalo hlasité zabručení a z lesa přiklusal černý medvěd. Trpaslík polekaně vyskočil, ale ke svému úkrytu už nedoběhl, medvěd byl příliš blízko. V úzkosti zvolal: „Milý pane medvěde, ušetřete mě, dám vám všechny své poklady, podívejte se na ty krásné drahokamy. Darujte mi život! Co byste ze mě, malého, hubeného chlapíka, měl? Vždyť byste mě mezi zuby ani necítil. Radši si vezměte tamty dvě bezbožné holky, to jsou pro vás sousta jemná jako mladé křepelky, ty si k obědu klidně dejte.“ Medvěd se jeho slovy vůbec nezabýval, jednou jedinou ranou tlapy srazil zlomyslného tvora k zemi, a ten se už nikdy nepohnul. Dívky se daly na útěk, ale medvěd za nimi volal: „Sněhurko a Růženko, nebojte se, počkejte, půjdu s vámi.“ Poznaly jeho hlas a zůstaly stát, a když k nim medvěd došel, náhle z něj spadla medvědí kůže a on tu stál jako krásný muž, oblečený celý ve zlatě. „Jsem synem krále,“ řekl, „a ten bezbožný trpaslík, který mi ukradl poklady, mě proklel, abych jako divoký medvěd chodil po lese, dokud mě nevysvobodí jeho smrt. Teď dostal svůj zasloužený trest.“ Sněhurka se za něj provdala a Růženka za jeho bratra, a rozdělily si mezi sebou velké poklady, které trpaslík ve své jeskyni nashromáždil. Stará matka žila ještě dlouhá léta klidně a šťastně u svých dcer. Oba růžové keře si však vzala s sebou, a stály před jejím oknem a rodily každý rok ty nejkrásnější růže, bílé i červené. --- - Read online: https://talerie.com/cs/pohadky/snehurka-a-ruzenka - Source: Kinder- und Hausmärchen, 7. Auflage (1857) (https://de.wikisource.org/wiki/Schneeweißchen_und_Rosenroth_(1857)) - Public-domain basis: Talerie contemporary retelling (CC0 2026), based on: Kinder- und Hausmärchen, 7. Auflage (1857) — original: author died 1859/1863 (+70 passed) - License: CC0-1.0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/)