# Šťastný princ _Oscar Wilde_ · 6 min read · ages 6-12 Vlaštovka se cestou do Egypta zdrží u sochy Šťastného prince a na jeho prosbu mu postupně odnese rubín z jílce meče, obě safírové oči i všechno zlato z jeho těla, aby pomohla chudým lidem ve městě, dokud sama neuhyne zimou u princových nohou. Když dělníci sochu strhnou a přetaví, olověné srdce se v peci nechce roztavit, a Bůh nakonec vybere právě toto srdce spolu s mrtvým ptáčkem jako dvě nejvzácnější věci v celém městě. --- Vysoko nad městem, na štíhlém sloupu, stála socha Šťastného prince. Byl od hlavy až k patě pokrytý tenoučkými plátky ryzího zlata, oči měl ze zářivých safírů a na jílci meče mu svítil rudý rubín. Celé město ho obdivovalo. Když nějaký chlapec plakal, protože nemohl dostat, co chtěl, matka mu říkávala: „Proč nemůžeš být jako Šťastný princ? Ten přece nikdy pro nic nepláče.“ Jedné noci letěla nad střechami vlaštovka, na cestě do Egypta, kam už odletěly všechny její přítelkyně. Sama zůstala pozadu, protože se zamilovala do krásné Rákosinky, která rostla u řeky. Jejich námluvy trvaly celé léto, ale když přišel podzim, omrzelo ji, že Rákosinka neumí mluvit o ničem jiném a že nechce opustit svůj břeh a vydat se s ní na cesty. Rozloučila se tedy s ní a vydala se sama na jih, za teplem. Cestou ji nad městem zastihla noc, a když hledala nocleh, uviděla zlatou sochu a usadila se princi mezi nohama. „Přespím tady,“ pomyslela si. „Pěkné vysoké bidýlko a čerstvého vzduchu dost.“ Sotva si strčila hlavu pod křídlo, dopadla na ni kapka vody, a hned další. Překvapeně vzhlédla, protože obloha byla jasná, a uviděla, že princovy oči jsou plné slz, které mu stékají po zlatých tvářích. „Kdo jsi?“ zeptala se vlaštovka. „Jsem Šťastný princ.“ „Tak proč pláčeš? Celou jsi mě zmáčel.“ Princ jí vyprávěl, že za svého života bydlel v paláci, kam smutek nikdy nesměl vstoupit. Celé dny si tam hrál a tančil za vysokými zdmi a nikdy ho nenapadlo zeptat se, co je za nimi. Říkali mu Šťastný princ, a šťastný skutečně byl, pokud je zábava totéž co štěstí. „Tak jsem žil a tak jsem umřel,“ řekl. „A teď, když jsem mrtvý, mě postavili tak vysoko, že vidím všechnu ošklivost a všechnu bídu svého města. A přestože mám srdce z olova, nedokážu jinak než plakat.“ Pak princ vyprávěl o chudém domku, který viděl v úzké uličce, kde švadlena vyšívala květiny na šaty. Tvář měla hubenou a prsty od jehly do krve rozpíchané. V koutě jí ležel chlapeček nemocný horečkou a plakal po pomerančích, a ona mu neměla co dát, jen říční vodu. „Vlaštovko, vlaštovko, malá vlaštovko,“ řekl princ, „nezanesla bys jí rubín z jílce mého meče? Nohy mám přirostlé k podstavci a nemohu tam dojít sám.“ „Čekají na mě v Egyptě,“ řekla vlaštovka, ale princ vypadal tak smutně, že svolila zůstat ještě jednu noc a posloužit mu jako posel. Vyloupla rubín a odnesla ho přes celé město, nad palácem, kde si nějaká dívka dělala starosti kvůli plesovým šatům, až k chudému domku. Tam položila klenot na stůl a nemocnému chlapci ovívala čelo křídly, dokud horečka nepolevila a dítě neusnulo sladkým spánkem. Cestou zpátky řekla princi: „Je to zvláštní, je mi teď docela teplo, a přitom je noc tak studená.“ „To proto, žes vykonala dobrý skutek,“ řekl princ. Druhý večer přiletěla vlaštovka, aby se s princem doopravdy rozloučila, ale on ji poprosil, aby zůstala ještě jednu noc. Na druhém konci města, ve studené podkrovní světnici, seděl nad svými papíry mladý dramatik, příliš hladový a příliš prokřehlý, než aby dopsal hru, na které pracoval. „Vlaštovko, vlaštovko, malá vlaštovko, zanes mu jedno z mých safírových očí.“ Vlaštovka se nad tou myšlenkou rozplakala, ale poslechla, a nechala klenot ležet a zářit mezi zvadlými fialkami na spisovatelově stole. „Konečně si mě někdo začíná vážit,“ zvolal mladík plný radosti, a ani netušil, odkud ten dar přišel. Třetí noc ji princ poprosil ještě jednou. Dole na náměstí stála holčička, která prodávala sirky. Spadly jí do stoky a všechny se jí zkazily, a kdyby přišla domů bez peněz, otec by ji zbil. „Vlaštovko, vlaštovko, malá vlaštovko,“ řekl princ, „vyloupni mi i druhé oko a dej jí ho.“ „Pak budeš slepý,“ řekla vlaštovka, ale udělala, oč ji princ požádal, a vložila dívence klenot do dlaně. Ta se pěknému kousku skla jen zasmála a šťastně odběhla. Když se vlaštovka vrátila, řekla: „Už nevidíš vůbec nic, a tak už u tebe zůstanu navždy,“ a ať ji princ prosil sebevíc, aby odletěla do teplého Egypta, nechtěla ho opustit. Usedla princi na rameno a vyprávěla mu o dalekých zemích, které viděla, o zlatých chrámech a pestrobarevných ptácích, ale princ řekl, že nic není podivuhodnějšího než utrpení obyčejných lidí, a poprosil ji, aby ještě jednou přeletěla město a pověděla mu, co tam uvidí. Vlaštovka tedy letěla nad ulicemi a viděla boháče, jak hodují, zatímco žebráci sedí u jejich bran, a bledé, hladové děti, jak lhostejně vyhlížejí z tmavých vchodů, a dva chlapce, jak se choulí k sobě pod mostem, aby se trochu zahřáli. Vrátila se a všechno princi vypověděla. „Jsem celý pokrytý ryzím zlatem,“ řekl princ. „Sundej ho, plátek po plátku, a rozdej ho mým chudým.“ Vlaštovka tedy snášela zlato, plátek za plátkem, dokud princ nezůstal celý šedý a matný, a nosila ho chudým ve městě, a jejich vpadlé tváře znovu zrůžověly, a děti se smály a hrály si v ulicích. „Teď máme chleba,“ říkaly si. Pak přišel sníh, a po sněhu mráz, a ulice zbělely a zaleskly se. Vlaštovce bylo den ode dne zima, ale prince milovala příliš na to, aby ho opustila. Jedla drobty, které našla, a mávala křídly, aby se zahřála, ale nakonec poznala, že jí nezbývá síla ani na let. Ještě jednou se vzepjala a usedla princi na rameno. „Sbohem, drahý princi,“ zašeptala. „Dovolíš mi políbit ti ruku?“ „Jsem rád, že konečně letíš do Egypta, malá vlaštovko,“ řekl princ. „Zůstala jsi tu příliš dlouho. Ale políbit musíš mě na rty, protože tě miluji.“ „Nemířím do Egypta,“ řekla vlaštovka tiše. „Odcházím do domu smrti.“ A políbila Šťastného prince na rty a padla mu mrtvá k nohám. V tu chvíli něco v soše prasklo, jako by se rozlomila věc velké ceny. Bylo to olověné srdce, tiše pukající vejpůl. Druhý den ráno šel pod sloupem starosta se svými radními. „Ale ale, jak sešlý je ten Šťastný princ,“ řekl. „Rubín mu zmizel z meče, oči jsou pryč a zlatý už vůbec není. Není o nic lepší než žebrák. A podívejte, u nohou mu leží mrtvý pták.“ Sochu tedy strhli a roztavili v peci. Zlomené olověné srdce se ale roztavit nechtělo, ať oheň hořel sebeprudčeji, a dělníci ho hodili na smetiště, kam předtím odnesli i mrtvou vlaštovku. „Přines mi ty dvě nejvzácnější věci ve městě,“ řekl Bůh jednomu ze svých andělů, a anděl mu přinesl olověné srdce a mrtvého ptáka. „Vybral jsi správně,“ řekl Bůh, „neboť v mé rajské zahradě bude tento ptáček zpívat navěky a v mém zlatém městě mě bude Šťastný princ chválit.“ --- - Read online: https://talerie.com/cs/pohadky/stastny-princ - Source: The Happy Prince and Other Tales, by Oscar Wilde (Project Gutenberg #30120) (https://www.gutenberg.org/ebooks/30120) - Public-domain basis: Talerie contemporary retelling (CC0 2026), based on: The Happy Prince and Other Tales, by Oscar Wilde (Project Gutenberg #30120) — original: author died 1900 (+70 passed) - License: CC0-1.0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/)