# Statečný cínový vojáček _Hans Christian Andersen_ · 6 min read · ages 6-10 Cínový vojáček, kterému při odlévání zbyla jen jedna noha, se zahledí do papírové tanečnice, vypadne z okna a plaví se strouhou v lodičce z novin, než ho spolkne ryba. Kuchařka rybu rozkrojí a odnese vojáčka do pokoje, jenže chlapec ho hodí do kamen a služebná druhý den najde v popelu jen malé cínové srdce. --- Bylo jednou pětadvacet cínových vojáčků a všichni byli bratři, protože se narodili z jedné staré cínové lžíce. Pušku drželi u ramene, hlavu nesli zpříma a stejnokroj měli červený a modrý. První slovo, které na světě uslyšeli, když se z jejich krabice sundalo víko, znělo: „Cínoví vojáčci!“ To vykřikl malý chlapec, který je dostal k narozeninám, a hned si je postavil na stůl. Jenom ten poslední z nich se odléval, když už cínu nezbývalo, a proto měl nohu jen jednu. A přece na ní stál stejně pevně jako ostatní na dvou. Právě o něm se vypráví. Na stole stálo mnoho jiných hraček, ale nejvíc poutal oči papírový zámek. Před ním leželo kulaté zrcadlo jako jezírko a plavaly po něm voskové labutě. Nejhezčí ze všeho ale byla malá dáma, která stála v otevřených dveřích zámku. Byla vystřižená z papíru a na šatech se jí leskla třpytivá růže velká jako celý její obličej. Obě paže měla rozpřažené, protože byla tanečnice, a jednu nohu zvedala tak vysoko, že ji cínový vojáček vůbec nenašel a myslel si, že má jako on jen jednu. „To by byla žena pro mě!“ pomyslel si. „Jenže je vznešená a bydlí v zámku, kdežto já mám jen krabici a je nás v ní pětadvacet. To pro ni není místo. Ale seznámit se s ní musím!“ Schoval se za tabatěrku a odtamtud si ji mohl dobře prohlížet. Stála dál na jedné noze a ani se nezakymácela. Když nastal večer, ostatní vojáčci si vlezli do krabice a lidé v domě šli spát. Tehdy se hračky daly do hraní a byl z toho takový rámus, že se probudil kanárek a začal mluvit s nimi, a to ve verších. Nehnuli se jen dva: tanečnice na špičce jedné nohy a cínový vojáček na své jediné, s očima upřenýma na ni. Vtom hodiny odbily dvanáct a víko tabatěrky odskočilo. Nebyl v ní tabák, ale černý skřítek. Skřítek se ozval: „Cínový vojáčku, nedívej se po tom, do čeho ti nic není!“ Cínový vojáček dělal, že neslyší. „Jen počkej do zítřka!“ řekl skřítek. Ráno, když děti vstaly, postavily vojáčka do okna. Jestli za to mohl skřítek, nebo průvan, nikdo neví, ale okno se rozlétlo a vojáček vypadl střemhlav ze třetího patra. To byla hrozná jízda! Nohu natáhl vzhůru a zůstal trčet hlavou dolů, s bodákem mezi dlažebními kameny. Služebná a chlapec ho hledali a málem na něj šlápli, ale neviděli ho. Kdyby byl zavolal: „Tady jsem!“, jistě by ho našli. Jenže se mu nezdálo správné křičet, když měl na sobě stejnokroj. Pak se spustil liják, a když přestal, přišli dva kluci z ulice. Jeden z nich zvolal: „Podívej, leží tu cínový vojáček! Ten se musí projet na lodičce!“ Udělali z novin loďku, posadili vojáčka doprostřed a on se plavil pryč strouhou u chodníku. Loďka se houpala nahoru a dolů a chvílemi se otočila tak rychle, že se vojáček zachvěl. Ale zůstal statečný, díval se přímo před sebe a pušku držel u ramene. Loďka vplula pod dlouhý most a byla tam taková tma jako v krabici. „Kam se to dostanu?“ pomyslel si. „Za všechno může ten skřítek. Kdyby tu se mnou v loďce seděla ta malá dáma, mohla by tu být klidně dvakrát taková tma!“ Vtom připlula velká vodní krysa, která pod mostem bydlela. Krysa se zeptala: „Máš pas? Sem s pasem!“ Cínový vojáček mlčel a jen pevněji sevřel pušku. Loďka plula dál a krysa za ní. Cenila zuby a volala na třísky a na slámu: „Zadržte ho! Zadržte ho! Nezaplatil clo! Neukázal pas!“ Proud sílil a sílil. Tam, kde most končil, uviděl vojáček denní světlo, ale zároveň uslyšel hučení, ze kterého by šla hrůza i statečnému muži. Strouha tam ústila do velkého kanálu, a to byl pro něj vodopád. Zastavit se už nedalo. Loďka vyjela ven a ubohý cínový vojáček se držel co nejzpříma. Nikdo o něm nesměl říct, že jen mrkl okem. Loďka se třikrát čtyřikrát zatočila dokola a naplnila se vodou až po okraj. Musela se potopit. Vojáček stál po krk ve vodě, papír se rozmáčel a pak už mu voda šla přes hlavu. Myslel na malou tanečnici, kterou už nikdy neuvidí, a v uších mu znělo: Plav si, plav si, vojáku, smrt tě čeká v soumraku. Papír se roztrhl, vojáček se propadl dolů a v tu chvíli ho spolkla veliká ryba. Uvnitř byla tma ještě větší než pod mostem. Cínový vojáček ale zůstal statečný a ležel, jak byl dlouhý, s puškou u ramene. Ryba plavala sem a tam a házela sebou, až náhle ztichla. Pak zasvitlo jasné světlo a nějaký hlas zvolal: „Cínový vojáček!“ Rybu totiž chytili, prodali na trhu a v kuchyni ji kuchařka rozkrojila velkým nožem. Vzala vojáčka dvěma prsty v pase a odnesla ho do pokoje, aby všichni viděli toho podivuhodného cestovatele z rybího břicha. Postavili ho na stůl, a jak zvláštně to na světě chodí! Byl v témž pokoji jako dřív a na stole stál nádherný zámek s malou tanečnicí. Pořád ještě stála na jedné noze. I ona byla statečná. Vojáček by byl málem plakal cínové slzy, jenže se to nehodilo. Díval se na ni a ona neřekla nic. Vtom vzal ten malý chlapec vojáčka a hodil ho do kamen, a proč, to neřekl. Určitě za tím byl skřítek z tabatěrky. Cínový vojáček stál v záři ohně a cítil hrozné horko, ale jestli je z ohně, nebo z lásky, to nevěděl. Díval se na malou dámu, ona se dívala na něj, a on cítil, jak se rozplývá. Pořád ale stál pevně s puškou u ramene. Vtom se otevřely dveře, vítr uchopil tanečnici a ona vlétla jako víla do kamen k cínovému vojáčkovi, vzplanula a byla pryč. Vojáček se roztavil v hrudku, a když druhý den služebná vybírala popel, našla ho jako malé srdce. Z tanečnice zbyla jen ta růže, uhlově černá. --- - Read online: https://talerie.com/cs/pohadky/statecny-cinovy-vojacek - Source: Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena, přel. Karel Bohuš Kober (I. L. Kober, 1872) (https://cs.wikisource.org/wiki/Výbor_veškerých_povídek_a_báchorek_H._C._Andersena/Statný_cínový_voják) - Public-domain basis: Talerie contemporary retelling (CC0 2026), based on: Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena, přel. Karel Bohuš Kober (I. L. Kober, 1872) — translation: author died 1875 (+70 passed); translator Karel Bohuš Kober died 1890 (+70 passed) - License: CC0-1.0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/)