# Statečný krejčík _Bratři Grimmové_ · 8 min read · ages 5-10 Krejčík, který jednou ranou srazí sedm much, si to vyšije na opasek a lstí postupně přechytračí obry, jednorožce i kance. Nakonec ho v noci zaslechnou žoldnéři, jak ze spaní hlasitě vypočítává svá vítězství, vyděšeně utečou a krejčík zůstává králem až do konce života. --- Jednou ráno seděl krejčík u okna a čile šil, když dole ulicí procházela žena a volala, že má dobrá povidla na prodej. Zavolal ji nahoru, vyšplhala se s těžkým košem po schodech a on očichal hrnec za hrncem, než si koupil jen pár lžic povidel. Žena odešla mrzutá, že prodala tak málo, a krejčík si jimi namazal kus chleba a položil ho vedle sebe. Vůně přilákala mouchy a celé hejno se jich usadilo na sladkém chlebu. Krejčík se rozzlobil, popadl kus sukna a mávl jím po dotěrných hostech. Když se podíval, co dokázal, napočítal sedm mrtvých much najednou. „Aha,“ řekl si pln obdivu sám k sobě, „ty jsi ale hrdina.“ Vyšil si opasek a na něj velkými písmeny: Sedm jednou ranou. Dílna mu najednou připadala příliš malá pro takovou udatnost, a tak se rozhodl vydat do světa. Než odešel, prohledal dům a našel jen starý sýr, který si strčil do kapsy, a ve křoví před vraty chytil ptáčka, jehož přidal k sýru. Cesta ho zavedla na horu, kde na vrcholu odpočíval obrovský obr a rozhlížel se po kraji. Krejčík k němu nebojácně přistoupil, pozdravil ho jako kamaráda a zeptal se, jestli se k němu nechce přidat na cestě do světa. Obr si ho pohrdavě změřil pohledem a nazval ho ubožákem. Krejčík si rozepnul kabátec a ukázal mu opasek se slovy Sedm jednou ranou. Obr si nápis přečetl, pomyslel si, že jde o sedm zabitých mužů, a k malému muži pojal trochu úcty, přesto ho chtěl vyzkoušet. Vzal do ruky kámen a stiskl ho tak, až z něj vytryskla voda. „Tohle mi zopakuj,“ řekl. Krejčík sáhl do kapsy, vytáhl starý sýr a stiskl ho, až vytekla šťáva. Obr nevěděl, co na to říct. Zvedl tedy kámen a hodil ho tak vysoko, že ho oko sotva sledovalo. Krejčík vytáhl z kapsy ptáčka a vypustil ho do vzduchu; ten šťastně vzlétl a už se nevrátil. „A co tomuhle kousku říkáš, kamaráde?“ zeptal se krejčík. „Házet umíš,“ přiznal obr, „ale teď uvidíme, jestli uneseš pořádný náklad.“ Zavedl ho k mohutnému skácenému dubu a vyzval ho, ať mu pomůže odnést ho z lesa. „Ráda,“ řekl krejčík, „ty vezmi kmen na rameno, já ponesu větve s listím, to je přece to nejtěžší.“ Obr si naložil kmen, krejčík se pohodlně usadil mezi větvemi, a protože se obr nemohl otočit, nesl na zádech celý strom i s krejčíkem, který si vesele pohvizdoval, jako by nošení stromů byla hračka. Když obr po kuse cesty únavou zakolísal a chtěl strom pustit, krejčík rychle seskočil, objal kmen oběma pažemi, jako by ho sám celou dobu nesl, a řekl obrovi, že takový velký chlap by přece měl unést i strom. Šli dál a přišli k třešni. Obr ohnul korunu s nejzralejšími plody až k zemi a podal ji krejčíkovi, aby jedl. Ten byl ale příliš slabý, aby korunu udržel, a jakmile ji obr pustil, vymrštila krejčíka vysoko do vzduchu. Dopadl bez úhony a obr se ho zeptal, jestli nemá sílu udržet ani tenký proutek. „Síla mi nechybí,“ odpověděl krejčík, „to je pro toho, kdo umí sedm jednou ranou, jen hračka. Přeskočil jsem strom, protože dole v houští stříleli myslivci. Zkus to po mně, jestli dovedeš.“ Obr to zkusil, ale přes strom se nedostal a uvízl v koruně mezi větvemi. „Když jsi tak udatný,“ řekl obr, „pojď přenocovat k nám do jeskyně.“ Krejčík souhlasil. V jeskyni sedělo u ohně několik dalších obrů a každý z nich hodoval na pečené ovci. Obr mu ukázal postel, do níž si měl lehnout a odpočinout, ale postel byla pro krejčíka příliš velká, a tak se raději schoulil do kouta. O půlnoci, když si obr myslel, že krejčík tvrdě spí, vstal, vzal těžkou železnou tyč a jednou ranou postel prorazil skrz naskrz, přesvědčen, že s tím drobným tvorem navždy skoncoval. Ráno se obři vydali do lesa a na krejčíka docela zapomněli, a když se najednou objevil, vesele a bez škrábnutí, tak se polekali, že utekli, co jim nohy stačily. Krejčík putoval dál za svým nosem, až došel na dvůr královského paláce. Byl unavený, lehl si do trávy a usnul. Lidé, kteří ho tam našli, si přečetli na opasku Sedm jednou ranou a se strachem si šeptali, jaký mocný válečník to asi je. Zpráva došla ke králi, jehož rádcové mu poradili, že takový bojovník by se v případě války znamenitě hodil. Král poslal k spícímu posla s nabídkou vojenské služby. „Přesně proto jsem přišel,“ odpověděl krejčík, jakmile se probudil, „kdo dá sedm jednou ranou, rád poslouží i králi.“ Byl přijat se ctí, dostal byt i slušný plat. Královi rytíři mu ale záviděli a báli se ho. Mezi sebou si říkali, že kdyby s ním přišli do sváru a on udeřil, padlo by jich při každé ráně sedm jednou ranou, a proti tomu nikdo neobstojí. Nakonec šli všichni společně za králem a požádali o propuštění ze služby, protože prý nedokážou žít po boku muže takové síly. Král se zarmoutil, že kvůli jednomu muži přijde o všechny věrné služebníky, ale bál se ho propustit, aby se mu nepomstil. Dlouho přemýšlel, až vymyslel plán. V jednom lese jeho země řádili dva obři, kteří loupili a vraždili a nikdo si na ně netroufal. Slíbil krejčíkovi, že pokud oba obry přemůže, dostane za ženu jeho jedinou dceru a k tomu půl království, a na pomoc mu dá sto jezdců. „To je práce pro muže, jako jsem já,“ pomyslel si krejčík a jezdcům řekl, ať počkají na kraji lesa, že kdo srazí sedm jednou ranou, dvou obrů se bát nemusí. Vešel sám mezi stromy a brzy oba obry našel, jak spí pod dubem a chrápou tak, že se nad nimi chvějí větve. Nabral si plné kapsy kamení, vylezl na strom a jal se házet kameny jednomu obrovi na hruď. Ten se probudil a osopil se na druha, že ho bije, ale druhý se bránil, že o ničem neví. Krejčík hodil kámen i na něj, a když se popřeli podruhé i potřetí, rozzuřili se natolik, že vytrhli ze země celé stromy a mlátili se jimi navzájem, až oba mrtví klesli k zemi. Krejčík slezl dolů a vyšel z lesa k jezdcům. Jezdci mu nechtěli věřit, ale když vešli do lesa, našli oba obry mrtvé mezi vyvrácenými stromy a s úžasem to vypravovali králi. Ten litoval svého slibu a přemýšlel, jak se krejčíka zbavit. Uložil mu tedy druhý úkol: chytit jednorožce, který škodil v jiném lese. Krejčík vzal provaz a sekeru a šel sám do lesa. Jednorožec se na něho hnal, jako by ho chtěl nabodnout na roh, ale krejčík v poslední chvíli uskočil za strom. Zvíře vrazilo rohem tak silně do kmene, že je nemohlo vytáhnout. Krejčík mu hodil provaz kolem krku, sekerou uvolnil roh ze dřeva a jednorožce přivedl králi. Král nechtěl slib ještě splnit a uložil mu třetí úkol: chytit divokého kance, kterému měli pomáhat myslivci. Krejčík je nechal čekat venku a sám vešel do lesa. Kanec se na něj vyřítil se skřípajícími zuby, ale krejčík vklouzl do staré kaple a hned zase vyskočil oknem ven. Kanec vběhl dovnitř za ním, krejčík rychle přiběhl a zabouchl za ním dveře. Rozzuřené zvíře bylo příliš těžké, aby vyskočilo oknem, a tak zůstalo lapené uvnitř. Krejčík zavolal myslivce, aby se přesvědčili na vlastní oči. Král teď musel, ať chtěl nebo ne, splnit svůj slib a dát krejčíkovi dceru i půl království. Kdyby tušil, že před ním nestojí žádný válečný hrdina, ale obyčejný krejčí, mrzelo by ho to ještě víc. Svatba se konala s velkou nádherou, a z krejčíka se tak stal král. Nějaký čas po svatbě zaslechla mladá královna, jak její manžel v noci mluví ze spaní: „Chlape, ušij mi kabátec, sprav ty kalhoty, nebo ti přetáhnu loktem přes uši!“ Pochopila, s kým se to provdala, a druhého dne si postěžovala otci. Král jí poradil, ať příští noc nechá dveře ložnice otevřené, aby tam mohli v noci vejít žoldnéři, svázat krejčíka a odvézt ho lodí daleko z království. Královský panoš, který měl krejčíka rád, vše vyslechl a spěchal ho varovat. Večer si krejčík lehl vedle ženy jako obvykle a předstíral spánek. Královna po chvíli vstala a tiše otevřela dveře. Krejčík na to jen čekal a spustil hlasitě, jako by mluvil ze sna: „Chlape, ušij mi kabátec, sprav ty kalhoty, nebo ti přetáhnu loktem přes uši! Zabil jsem sedm jednou ranou, přemohl dva obry, chytil jednorožce i divokého kance, a měl bych se snad bát těch, co čekají za dveřmi?“ Žoldnéři, kteří to za dveřmi zaslechli, se tak vyděsili, že utekli, co jim nohy stačily, a od té chvíle se ho už nikdo neodvážil ani dotknout. Krejčík zůstal králem až do konce svého života. --- - Read online: https://talerie.com/cs/pohadky/statecny-krejcik - Source: Kinder- und Hausmärchen, 7. Auflage (1857) (https://de.wikisource.org/wiki/Das_tapfere_Schneiderlein_(1857)) - Public-domain basis: Talerie contemporary retelling (CC0 2026), based on: Kinder- und Hausmärchen, 7. Auflage (1857) — original: author died 1859/1863 (+70 passed); cross-checked against the period Czech translation by Pavel J. Šulc (1885, d. 1897) - License: CC0-1.0 (https://creativecommons.org/publicdomain/zero/1.0/)