Neznámý autor

Tyto pohádky dlouho nikdo nezapisoval. Vyprávěly je většinou ženy, které sloužily v cizích domácnostech: služky, chůvy, kuchařky a babičky, kterým svěřili děti. Uměly je nazpaměť a opakovaly je pořád dokola, celé roky. Do knih se ty příběhy dostaly až mnohem později, bez jediného jména.

U jedné z těch pohádek se ví o něco víc. V květnu 1875 otiskl americký časopis St. Nicholas pohádku o perníkovém panáčkovi. Člověk, který ji do redakce poslal, k ní připsal, že si ji nevymyslel: vyprávěla ji jeho dětem služka z Maine a ta ji sama slyšela jako malá od staré paní. Ani jednu z těch dvou žen časopis nejmenuje a víc se o nich neví.

Ptát se na jméno nikoho nenapadlo. Kdo pohádku zapsal, podepsal se pod ni, protože se cenilo sbírání. Žena, která příběh uměla, platila za pramen, ne za autorku. Vyprávěný příběh navíc nebyl pevně daný text. Vypravěčka ho pokaždé přizpůsobila dítěti, které měla před sebou: unavenému ho zkrátila, nepozornému ho odbyla. Vytištěná pohádka je jedno takové vyprávění, které se pak už neměnilo. Portrét je jen představa: podoba žádné z těch žen se nedochovala.