Chudý mlynářův syn zdědí po otci jen kocoura, ten mu ale vymyslí jméno markýz Karabas, uloví pro krále zvěř a lstí mu opatří šaty i panství. Když král spatří zámek a bohatou hostinu, nabídne mladíkovi princeznu za ženu; ten se s ní téhož dne ožení a kocour se stane velkým pánem, který za myšmi běhá už jen pro zábavu.
Byl jednou jeden mlynář a neměl na světě nic než mlýn, osla a kocoura. Když umíral, rozdělil to mezi své tři syny. Nejstarší dostal mlýn, prostřední osla a na nejmladšího zbyl kocour.
Nejmladší si nad svým podílem hořce povzdechl.
„Bratři se dají dohromady a nějak se uživí,“ říkal si. „Ale co si počnu já? Kocoura sním, z kožíšku si ušiju rukávník, a pak už mi zbude jenom hlad.“
Kocour ta slova slyšel, ale nedal na sobě nic znát. Posadil se, vážně se na svého pána podíval a povídá:
„Netrap se, pane. Opatři mi pytel a nech mi ušít pořádné boty, abych mohl chodit i trním. Uvidíš, že jsi nedopadl tak zle, jak si myslíš.“
Mladík mu příliš nevěřil. Viděl ale kocoura už mnohokrát, jak se věší za zadní nohy nebo jak se schovává v mouce a dělá mrtvého, jen aby chytil myš. Řekl si tedy: „Kdo ví, třeba mi z té bídy opravdu pomůže.“
Jakmile kocour dostal, oč prosil, natáhl si boty, přehodil si pytel přes rameno, chytil šňůry do předních tlapek a vypravil se do houští, kde se to králíky jen hemžilo. Do pytle nasypal otruby a natrhal mladé listí, sám si lehl do trávy a dělal, že už nedýchá.
Netrvalo dlouho a měl, co chtěl. Nezkušený mladý králík vlezl do pytle za tou dobrotou, kocour utáhl šňůry a bylo po lovu.
Pyšný na svůj úlovek zamířil rovnou ke králi a nechal se ohlásit. Uvedli ho nahoru do královy komnaty. Tam se hluboce uklonil a řekl:
„Vaše Veličenstvo, tohoto králíka vám posílá můj pán, markýz Karabas.“
To jméno si kocour vymyslel cestou a od té chvíle mladíkovi zůstalo.
„Vyřiď svému pánovi, že mu děkuji a že mě potěšil,“ odpověděl král.
Jindy se kocour schoval s otevřeným pytlem v obilí, a když do pytle vběhly dvě koroptve, utáhl šňůry a měl obě. Odnesl je králi zrovna tak jako toho králíka a král ho štědře odměnil. Takhle to šlo dva tři měsíce: kocour čas od času nosil králi zvěř jménem svého pána.
Jednou se doslechl, že se král chystá s dcerou na projížďku podél řeky, a promluvil si se svým pánem.
„Poslechni mě, a máš vystaráno,“ řekl. „Půjdeš se vykoupat do řeky na místo, které ti ukážu. O ostatní se postarám.“
Mladík udělal, co mu kocour poradil, i když netušil, k čemu to bude dobré. Zrovna když byl ve vodě, blížil se po cestě královský kočár. Kocour se rozběhl a začal křičet, co mu hrdlo stačilo:
„Pomoc! Pomoc! Pan markýz Karabas se topí!“
Král vyhlédl z okénka, poznal kocoura, který mu tolikrát nosil dary, a hned poslal stráže, aby markýze z vody vytáhly.
Zatímco pána vynášeli na břeh, kocour králi namluvil, že přišli zloději a odnesli markýzovi šaty. Ve skutečnosti je ten šibal sám schoval pod velký kámen.
Král ihned poslal pro jedny ze svých nejkrásnějších šatů. Mladíkovi to v nich ještě víc slušelo, byl totiž hezký a urostlý. Princezně se zalíbil na první pohled, a tak ho král pozval do kočáru, aby jel s nimi.
Kocour viděl, že se jeho plán začíná dařit, a rozběhl se napřed. Na louce potkal sekáče.
„Dobří lidé, jestli králi neřeknete, že tahle louka patří panu markýzi Karabasovi, bude s vámi zle,“ řekl jim.
Král se opravdu zeptal, komu ta louka patří.
„Panu markýzi Karabasovi,“ odpověděli všichni jedním hlasem, protože z kocoura šel strach.
„To máte pěkné dědictví,“ řekl král markýzi Karabasovi.
„Je to louka, která každý rok bohatě nese, Vaše Veličenstvo,“ odpověděl markýz.
Kocour běžel pořád napřed a potkal žence.
„Dobří lidé, jestli králi neřeknete, že tohle obilí patří panu markýzi Karabasovi, bude s vámi zle,“ řekl jim.
Za chvíli se král zeptal, čí je to obilí.
„Pana markýze Karabase,“ odpověděli ženci. A král žasl, jaké má markýz statky. Kocour říkal totéž každému, koho cestou potkal.
Nakonec doběhl ke krásnému zámku. Patřil lidožroutovi, nejbohatšímu, jakého kdo kdy viděl, protože všechny ty pozemky, kterými král projížděl, patřily k jeho panství. Kocour se cestou vyptal, co ten lidožrout dovede, a poslal dovnitř vzkaz, že by nerad prošel kolem tak krásného zámku, aniž by se jeho pánovi poklonil.
Lidožrout ho přijal tak zdvořile, jak to lidožrout umí, a vybídl ho, ať si odpočine.
„Vypráví se o vás,“ začal kocour, „že se dokážete proměnit v jakékoli zvíře. Prý i ve lva nebo ve slona.“
„To je pravda,“ odsekl lidožrout. „A hned to uvidíte.“
V tu chvíli stál před kocourem lev. Kocour se tak lekl, že jediným skokem vyletěl až pod strop a chytil se stropního trámu. V botách se na něm držel jen s velkou námahou.
Když se lidožrout vrátil do své podoby, kocour slezl dolů a přiznal, že měl pořádný strach.
„Ještě se povídá,“ dodal, „že se umíte proměnit i v docela malé zvířátko, třeba v myš. Tomu já ovšem nevěřím. To přece není možné.“
„Není možné?“ rozhořčil se lidožrout. „Tak se dívejte!“
A proměnil se v myš, která se rozběhla po podlaze. Kocour po ní skočil, a bylo po lidožroutovi.
Vtom zarachotil na padacím mostě královský kočár. Král chtěl ten krásný zámek vidět zblízka. Kocour vyběhl ven a volal:
„Vítejte, Vaše Veličenstvo, na zámku pana markýze Karabase!“
„Jakže, pane markýzi,“ zvolal král, „i tento zámek je váš? Krásnější nádvoří jsem neviděl. Ukažte nám, prosím, i vnitřek.“
Král vešel do velkého sálu první a markýz za ním. Čekala tam bohatá hostina, kterou dal lidožrout nachystat pro přátele. Ti si ale dovnitř netroufli, když viděli, že je na zámku král.
Král byl z mladíka nadšený, a když viděl jeho statky, řekl po několika číších vína:
„Pane markýzi, jen na vás záleží, jestli se stanete mým zetěm.“
Markýz se hluboce uklonil, přijal čest, kterou mu král prokazoval, a ještě téhož dne se oženil s princeznou. A kocour? Stal se velkým pánem a za myšmi běhal už jenom pro zábavu.
Převyprávěla Talerie, Zdroj: Le Maître chat ou le Chat botté (otevře se v novém okně)
Licence: Volné díloText můžete kopírovat, upravovat a používat, jak chcete. Odkaz na Talerii potěší, povinný není.CC0 1.0 (otevře se v novém okně)
