Kocour v botách

Byl jednou jeden mlynář, který po sobě nezanechal mnoho. Když zemřel, měl svým třem synům co odkázat jen mlýn, osla a kocoura. Dělení šlo rychle, bez notáře a bez velkých řečí. Nejstarší syn dostal mlýn, prostřední osla a nejmladší, ten poslední v pořadí, dostal jen kocoura.

Mladík z toho radost neměl. „Bratři se o svůj podíl mohou postarat společně,“ říkal si smutně. „Ale co si počnu já? Až sním svého kocoura a z jeho kůže si udělám rukávník, nezbude mi nic než umřít hlady.“

Kocour to všechno slyšel, ale nedal na sobě nic znát. Klidně a vážně mu řekl: „Netrapte se, pane. Stačí, když mi dáte pytel a necháte mi udělat pár bot, abych mohl chodit po houštinách. Uvidíte, že váš podíl není tak chudý, jak si myslíte.“

Mladík si od těch slov mnoho nesliboval. Ale kocoura už tolikrát viděl, jak vymýšlí lstivé kousky na myši a krysy, jak se dělá mrtvým v mouce nebo visí za tlapky jako bez ducha, že si řekl: možná mu přece jen dokáže pomoct.

Jakmile kocour dostal boty, hrdě si je obul, pytel si pověsil kolem krku a jeho tkanice si přidržel předními tlapkami. Vydal se do houštiny plné králíků. V pytli nechal trochu otrub a čerstvé trávy, natáhl se, jako by byl mrtvý, a čekal, až se dovnitř nastrčí nějaký nezkušený mladý králík.

Nečekal dlouho. Do pytle vlezl neopatrný králíček a kocour hned utáhl tkanice a měl ho. Pyšný na svůj úlovek se vydal na královský zámek a požádal, aby s ním mohl mluvit. Uvedli ho před krále. Kocour se hluboko uklonil a řekl:

„Vaše Veličenstvo, tady je králík z houštiny, kterého vám posílá pan markýz z Karabasu.“ To jméno si právě vymyslel pro svého pána.

„Vyřiď svému pánovi, že mu děkuji a že mi udělal velkou radost,“ odpověděl král.

Jindy se kocour schoval v obilném poli, pytel stále otevřený, a chytil dvě koroptve, které stejně jako předtím donesl králi. Král byl potěšený a nechal ho odměnit. Tak to šlo dva tři měsíce: kocour králi pořád nosil zvěřinu, vždycky jménem markýze z Karabasu.

Jednoho dne se kocour dozvěděl, že se král chystá na projížďku podél řeky se svou dcerou princeznou. Řekl svému pánovi: „Poslechnete-li mou radu, vaše štěstí je hotové. Jděte se vykoupat na místo, které vám ukážu, a o zbytek se postarám já.“

Mladík poslechl, i když nechápal proč. Zatímco se koupal, projížděl kolem královský kočár a kocour se dal do křiku, jak nejvíc mohl: „Pomoc, pomoc! Pan markýz z Karabasu se topí!“

Král, který kocoura poznal, protože mu tak často nosil zvěřinu, hned poslal stráže, aby markýze zachránily. Zatímco mladíka tahali z vody, kocour přiběhl ke kočáru a vyprávěl, že zatímco se jeho pán koupal, přišli zloději a ukradli mu šaty. On sám je prý viděl schované pod velkým kamenem kousek odtud.

Král hned nechal mladíkovi přinést jeden ze svých nejkrásnějších šatů. Takto oblečený, a byl to od přírody hezký a statný mladík, vypadal tak skvěle, že si ho král vzal k sobě do kočáru na projížďku.

Kocour, potěšený, že se jeho plán daří, běžel napřed. Potkal sedláky, kteří sekali louku, a řekl jim: „Dobří lidé, jestli se vás někdo zeptá, komu patří tahle louka, řekněte, že panu markýzovi z Karabasu, jinak z vás bude sekaná.“

Když se král zeptal, komu ta louka patří, všichni odpověděli jedním hlasem: „Panu markýzovi z Karabasu!“

„To je pěkné dědictví,“ řekl král obdivně. O kus dál udělal kocour totéž se ženci, kteří odpověděli stejně. Král se s každým polem víc a víc divil bohatství mladého markýze.

Nakonec kocour dorazil k nádhernému zámku. Patřil obrovi, nejbohatšímu a nejmocnějšímu, jakého kdy kdo viděl, protože všechny země, kterými král projížděl, patřily právě jemu. Kocour se předem vyptal na obrovy schopnosti a požádal, aby s ním mohl mluvit. Nechtěl prý projít tak blízko, aniž by mu vzdal úctu.

Obr ho přijal se zdvořilostí, jaké je obr schopen. Kocour mu řekl: „Slyšel jsem, že se dovedete proměnit v jakékoli zvíře, dokonce ve lva nebo slona.“

„To je pravda,“ řekl obr. „Podívejte se.“

A proměnil se ve lva. Kocour se vyděsil a vyšplhal na okap na střeše, i když to v botách nebylo vůbec snadné.

Když obr znovu nabyl svou podobu, kocour slezl dolů, přiznal svůj strach a pak dodal, jako by pochyboval: „Slyšel jsem ale také, že se umíte proměnit i v ta nejmenší zvířata, třeba v myš. Tomu se mi věří jen těžko.“

„Nemožné, říkáte? Podívejte se tedy!“

A obr se proměnil v myš, která se dala běžet po podlaze. Kocour na ni bez váhání skočil a obr se už nikdy neobjevil.

Král mezitím zahlédl krásný zámek a chtěl si ho prohlédnout. Kocour uslyšel, jak kočár přejíždí padací most, běžel mu naproti a zvolal: „Vítejte, Vaše Veličenstvo, na zámku pana markýze z Karabasu!“

„Cože, pane markýzi,“ zvolal král, „i tenhle zámek je váš? Nic krásnějšího jsem neviděl. Pojďme dál, prosím.“

Ve velkém sále našli bohatou hostinu, kterou obr připravil pro své přátele. Ti se ale, když se dozvěděli, že přijíždí král, neodvážili přijít. Král, okouzlený mladíkovým chováním a ohromený jeho panstvím, mu po několika číších vína řekl: „Stačí, abyste chtěl, pane markýzi, a stanete se mým zetěm.“

Mladík se s vděčnou úklonou poklonil a tuto čest přijal. Ještě téhož dne se s princeznou oženil.

Kocour se od té chvíle stal váženým pánem u dvora a na myši se hnal už jen tak, pro radost.