Statečný krejčík

Jednoho letního rána seděl krejčík u okna na svém stole, měl dobrou náladu a šil, co mu síly stačily. Vtom šla ulicí selka a volala: „Dobrá povidla na prodej! Dobrá povidla na prodej!“ Krejčíkovi to znělo lahodně, vystrčil hlavu z okna a zavolal: „Sem nahoru, milá ženo, tady se svého zboží zbavíte.“ Žena vynesla těžký koš po schodech a musela před ním vybalit všechny hrnce. Krejčík je prohlížel, čichal k nim a nakonec si nechal odvážit čtyři loty. Žena, zklamaná, že neprodala víc, odešla mrzutě.

„Bůh ať mi ta povidla požehná,“ řekl si krejčík, „a dá mi sílu a odvahu.“ Ukrojil si krajíc chleba přes celý bochník a namazal ho povidly. „Chuť to jistě bude mít dobrou,“ pomyslel si, „ale nejdřív dokončím kabátec.“ Odložil chléb stranou a šil dál. Zatím se sladká vůně nesla po zdi vzhůru, kde se slétly mouchy a celé hejno se sneslo na chléb. „Kdo vás sem zval?“ řekl krejčík a odháněl je, jenže mouchy se nedaly a vracely se ve stále větším počtu. Nakonec mu došla trpělivost. Popadl kus látky a plácl po nich. Když látku zvedl, leželo tam sedm mrtvých much s nataženýma nožičkama.

„Tak takový jsi chlapík,“ řekl si sám pro sebe s obdivem. „To se musí dozvědět celé město!“ A hned si ušil pás a velkými písmeny na něj vyšil: „Sedm jednou ranou!“ „Co město,“ dodal, „to se dozví celý svět!“ Srdce mu poskakovalo radostí.

Přepásal se tím pásem a rozhodl se vydat do světa, protože dílna byla na jeho odvahu příliš malá. Než odešel, prohledal celý dům, jestli by si něco nevzal s sebou, ale našel jen kus starého sýra, který si strčil do kapsy. Před domem si všiml ptáčka zamotaného v křoví a přidal ho k sýru. Pak se vydal na cestu a šel lehce a čile, jako by ho nic netížilo.

Cesta ho zavedla na horu, kde na vrcholu seděl obr a klidně se rozhlížel po kraji. Krejčík k němu bez bázně přistoupil. „Dobrý den, kamaráde. Prohlížíš si svět? Já jdu právě do něj zkusit štěstí. Nechceš jít se mnou?“ Obr si ho pohrdavě změřil. „Ty ubožáku!“ „To bychom viděli,“ odpověděl krejčík a rozepnul kabát, aby obr viděl jeho pás. Obr přečetl „Sedm jednou ranou“ a myslel si, že jde o sedm poražených lidí, a pojal ke krejčíkovi jistý respekt. Přesto ho chtěl vyzkoušet. Vzal kámen a stiskl ho tak, že z něj vytryskla voda. „Zkus to taky,“ řekl. „To je u nás jen hračka,“ odpověděl krejčík, vytáhl z kapsy měkký sýr a stiskl ho, až z něj vytekla šťáva. Obr nevěděl, co na to říct.

Pak obr zvedl kámen a vyhodil ho tak vysoko, že ho oko sotva sledovalo. „Zkus to po mně, prcku.“ „Dobře hozeno,“ řekl krejčík, „jenže ten kámen zase spadl na zem. Já hodím takový, co se už nevrátí.“ Sáhl do kapsy, vytáhl ptáčka a vypustil ho do vzduchu. Ptáček šťastně odletěl a nevrátil se. „Jak se ti líbí tohle, kamaráde?“ „Házet umíš,“ přiznal obr, „ale teď uvidíme, jestli uneseš něco pořádného.“ Zavedl ho k padlému dubu a řekl: „Pomoz mi ho vynést z lesa.“ „Rád,“ odpověděl krejčík, „ty nes kmen na rameni, já vezmu větve, to je přece to nejtěžší.“ Obr si tedy naložil kmen na rameno, zatímco krejčík se pohodlně usadil na jednu z větví, a obr, který se nemohl ohlédnout, nesl tak celý strom i s krejčíkem. Vzadu si krejčík vesele pohvizdoval, jako by nošení stromů byla dětská hra. Když už obra tíha unavila, zastavil se: „Musím to pustit.“ Krejčík hbitě seskočil, chytil strom, jako by ho celou cestu nesl on, a řekl: „Takový velký chlapík, a strom neuneseš.“

Šli dál a míjeli třešeň. Obr uchopil korunu stromu s nejzralejšími plody, ohnul ji k zemi a podal krejčíkovi, ať jí. Ale krejčík byl na udržení stromu příliš lehký, a když ho obr pustil, strom se vymrštil vzhůru a krejčíka to vyneslo s ním do vzduchu. Když bez úrazu dopadl zpátky, obr se zeptal: „Copak, nemáš sílu udržet takový proutek?“ „Na síle to nevázne,“ odpověděl krejčík. „Myslíš, že by to bylo něco pro toho, kdo trefil sedm jednou ranou? Přeskočil jsem strom, protože dole střílejí myslivci. Zkus to po mně, jestli dokážeš.“ Obr to zkusil, ale uvízl ve větvích, a tak i tady zůstal krejčík vítězem.

„Když jsi takový hrdina,“ řekl obr, „pojď s námi přespat do jeskyně.“ V jeskyni sedělo u ohně několik dalších obrů, každý s pečenou ovcí v ruce. Krejčík si pomyslel: „Tady je aspoň prostorněji než v mé dílně.“ Ukázali mu postel, ale ta byla pro něj příliš velká, a tak si raději lehl do kouta. O půlnoci, když si obr myslel, že krejčík tvrdě spí, vstal, vzal železnou tyč a jednou ranou postel přeťal, jistý, že s tím malým hostem skoncoval. Ráno obři odešli do lesa a na krejčíka úplně zapomněli — a tu se najednou objevil, veselý a čilý jako vždycky. Obři se tak polekali, že by je mohl všechny pobít, že v největším spěchu utekli.

Krejčík šel dál, kam ho nesl špičatý nos. Po dlouhé cestě dorazil na dvůr královského zámku, ulehl unavený do trávy a usnul. Kolem procházející lidé si ho prohlíželi a četli na pásu: „Sedm jednou ranou.“ „Copak tu takový mocný hrdina dělá uprostřed míru?“ divili se a šli to oznámit králi. Král si pomyslel, že kdyby vypukla válka, hodil by se mu takový muž, a poslal za krejčíkem posla s nabídkou vojenské služby. „Právě proto jsem přišel,“ odpověděl krejčík ochotně, a byl přijat s poctami a dostal vlastní příbytek.

Ostatní vojáci ho ale nemohli vystát. „Co bude, když se s ním pohádáme a on se rozmáchne? Padne sedm na jednu ránu, to nikdo z nás nevydrží,“ říkali si a šli za králem s prosbou o propuštění. Král byl zarmoucen, že by kvůli jednomu muži přišel o všechny věrné vojáky, ale bál se krejčíka propustit, aby ho v hněvu nezabil a nezasedl sám na trůn. Dlouho přemýšlel, až vymyslel plán. Vzkázal krejčíkovi, že v lese jeho země řádí dva obři, kteří loupí, vraždí a pálí, a nikdo se k nim netroufá přiblížit. Pokud je krejčík přemůže, dostane za ženu jeho jedinou dceru a půl království k tomu, a na pomoc mu půjde sto jezdců. „To by se pro takového jako já hodilo,“ pomyslel si krejčík, „krásná princezna a půl království se nenabízí každý den.“ „Zvládnu to,“ odpověděl, „a sto jezdců ani nepotřebuji — kdo trefí sedm jednou ranou, nemusí se bát dvou.“

Vydal se tedy do lesa, jezdci ho následovali, ale na kraji lesa jim nařídil počkat. Brzy oba obry našel — spali pod stromem a chrápali tak, že se větve nad nimi zvedaly a klesaly. Krejčík si naplnil obě kapsy kamením, vylezl na strom a nad spícími se posadil na větev. Pak jednomu shodil kámen za kamenem na hruď. Obr dlouho nic necítil, ale nakonec se probudil a strčil do druha: „Proč mě biješ?“ „Zdá se ti to,“ odpověděl ten a znovu usnuli. Krejčík hodil kámen na druhého. „Co to má znamenat? Proč po mně házíš?“ „Já nehážu,“ zabručel první. Chvíli se hádali, pak únava zvítězila a oba zase usnuli. Krejčík vzal ten největší kámen a hodil ho prvnímu obrovi vší silou na hruď. „Tohle už je moc!“ vykřikl a vzteky vyskočil, strčil do druha tak, že se strom zatřásl. Ten mu to oplatil, a oba se do sebe pustili s takovou zuřivostí, že vyvraceli stromy ze země, dokud oba naráz nepadli mrtví. Krejčík slezl dolů. „Ještě že nevytrhli strom, na kterém jsem seděl,“ řekl si, „jinak bych musel skákat jako veverka. Ale jsme mrštní, my krejčí.“ Vytasil meč, dotkl se jím ještě obou obrů, a pak vyšel k jezdcům. „Je hotovo,“ oznámil, „ale bylo to tuhé, bránili se a vytrhávali stromy — jenže to nic nepomůže proti tomu, kdo bije sedm jednou ranou.“ Jezdci mu nechtěli věřit, dokud sami neviděli obry ležet mezi vyvrácenými stromy.

Krejčík žádal slíbenou odměnu, ale král svého slibu litoval a hledal nový způsob, jak se ho zbavit. „Než dostaneš mou dceru,“ řekl, „musíš ještě chytit jednorožce, který v lese působí škody.“ „Jednorožce se bojím ještě míň než dvou obrů,“ odpověděl krejčík. Vzal si provaz a sekeru a šel do lesa sám. Jednorožec na něj brzy vyrazil, jako by ho chtěl nabodnout na roh. „Pomalu, pomalu,“ řekl krejčík, počkal, až bude zvíře těsně u něj, a pak uskočil za strom. Jednorožec vrazil do kmene tak silně, že mu roh uvízl a nemohl ho vytáhnout. „Teď tě mám,“ řekl krejčík, hodil mu provaz na krk, vysekal roh ze dřeva a odvedl zvíře ke králi.

Král však žádal ještě třetí úkol — chytit divokého kance, který škodil v lese. Myslivci měli krejčíkovi pomoct, ale ten je s sebou nevzal, a oni byli rádi, protože ten kanec je už jednou pořádně vylekal. Když kanec krejčíka spatřil, vyrazil na něj s pěnou u tlamy, ale krejčík vskočil do blízké kapličky a hned zase vyskočil oknem ven. Kanec vběhl dovnitř za ním, krejčík oběhl kolem a zabouchl dveře. Zvíře bylo chyceno, protože bylo příliš těžké, aby vyskočilo oknem. Krejčík zavolal myslivce, aby se sami přesvědčili, a pak šel ke králi, který teď musel, chtě nechtě, dodržet slovo. Dal mu svou dceru i půl království, i když by mu bylo ještě víc líto, kdyby věděl, že si bere obyčejného krejčíka. Svatba se slavila s velkou nádherou, ale s malou radostí — a z krejčíka se stal král.

Po nějakém čase uslyšela mladá královna v noci, jak její muž mluví ze spánku: „Chlapče, ušij mi kabátec a sprav kalhoty, nebo ti přetáhnu loket přes uši!“ A tak poznala, z jaké uličky její manžel pochází. Ráno si postěžovala otci a prosila ho, aby ji od takového muže osvobodil, protože přece není nic jiného než krejčík. Král ji utěšil: „Nech příští noc dveře ložnice otevřené, moji lidé počkají venku, a až usne, svážou ho a odvezou lodí daleko do světa.“ Královna souhlasila, jenže králův zbrojnoš, který měl mladého krále v oblibě, mu celý plán prozradil. „Tomu já zabráním,“ řekl si krejčík.

Večer ulehl se svou ženou jako obvykle. Když si myslela, že spí, vstala a potichu otevřela dveře, pak si zase lehla. Krejčík, který se jen dělal, že spí, náhle nahlas zvolal: „Chlapče, ušij mi kabátec a sprav kalhoty, nebo ti přetáhnu loket přes uši! Trefil jsem sedm jednou ranou, zabil dva obry, přivedl jednorožce, chytil divokého kance — a měl bych se snad bát pár mužů přede dveřmi?“ Muži venku, když ho slyšeli takhle mluvit, dostali takový strach, že utekli, jako by je honila celá armáda, a od té chvíle se na něj nikdo neodvážil ani pomyslet.

A tak krejčík byl a zůstal králem po celý svůj život.