Červená Karkulka

Byla jednou jedna hodná holčička, kterou měl rád každý, kdo se na ni podíval. Babička jí ušila čepeček z červeného sametu, a protože jí tak slušel, že už nechtěla nosit nic jiného, všichni jí říkali jenom Červená Karkulka.

Jednoho rána jí maminka řekla:

„Pojď sem, Karkulko. Tady máš kus koláče a láhev vína, odnes to babičce. Je nemocná a slabá a tohle jí udělá dobře. Jdi pěkně způsobně a neodbíhej ze stezky, ať neupadneš a nerozbiješ láhev. A nezapomeň pozdravit.“

„Všechno udělám, jak říkáš,“ slíbila Karkulka a podala mamince ruku.

Babička bydlela v lese, půl hodiny cesty od vesnice. Sotva Karkulka došla mezi stromy, potkala vlka. Nevěděla, jaké je to zlé zvíře, a vůbec se ho nebála.

„Dobrý den, Karkulko,“ řekl vlk.

„Dobrý den, vlku.“

„Kampak tak časně?“

„K babičce. Nesu jí pod zástěrkou koláč a víno, ať nemocná nabere sílu.“

„A kde tvoje babička bydlí?“

„Kousek dál v lese, pod třemi velkými duby, kde jsou lískové keře,“ řekla Karkulka.

Vlk si pomyslel, že to útlé děvčátko bude lepší sousto než stará babička a že na to musí jít chytře, aby dostal obě. Chvíli šel vedle Karkulky a povídá:

„Karkulko, podívej, jaké tu rostou krásné květiny. Copak neslyšíš, jak sladce zpívají ptáci? Jdeš si rovnou před sebe, jako bys spěchala do školy, a v lese je přitom tak hezky.“

Karkulka zvedla oči, a když uviděla, jak sluneční paprsky tančí mezi stromy a všude je plno květin, řekla si, že babičku potěší kytice. Odběhla ze stezky a trhala. Pokaždé se jí zdálo, že kousek dál roste ještě hezčí květina, a tak zabíhala do lesa čím dál hlouběji.

Vlk zatím zamířil rovnou k babiččině chalupě a zaklepal.

„Kdo je tam?“

„Karkulka. Nesu koláč a víno, otevři.“

„Jen stiskni kliku,“ zavolala babička. „Jsem moc slabá a nemůžu vstát.“

Vlk stiskl kliku, dveře se otevřely a on beze slova zamířil k posteli a babičku spolkl. Pak si oblékl její šaty, nasadil čepec a lehl si do postele za záclony.

Karkulka zatím trhala, dokud už víc květin neunesla. Pak si vzpomněla na babičku a vydala se k ní. Divila se, že jsou dveře otevřené, a ve světnici jí bylo nějak divně, ačkoli u babičky bývala ráda. Zavolala: „Dobré ráno!“ Nikdo se neozval. Šla k posteli, odhrnula záclony, a tam ležela babička s čepcem staženým hluboko do obličeje a vypadala moc podivně.

„Babičko, proč máš tak velké uši?“

„Abych tě lépe slyšela.“

„Babičko, proč máš tak velké oči?“

„Abych tě lépe viděla.“

„Babičko, proč máš tak velké ruce?“

„Abych tě mohla lépe chytit.“

„Ale babičko, proč máš tak hrozně velkou tlamu?“

„Abych tě mohla lépe sníst!“

Sotva to vlk dořekl, vyskočil z postele a spolkl i ubohou Karkulku.

Pak si zase lehl, usnul a hlasitě chrápal. Kolem šel myslivec a napadlo ho, že ta stará paní chrápe nějak podivně a že se raději podívá, jestli jí něco není. Vešel do světnice a v posteli uviděl vlka.

„Tady tě mám, ty starý hříšníku,“ řekl. „Dlouho jsem tě hledal.“

Chtěl už zvednout pušku, ale pak ho napadlo, že vlk mohl babičku spolknout a že by se ještě dala zachránit. Nevystřelil, vzal nůžky a spícího vlka opatrně otevřel. Sotva udělal pár střihů, uviděl červený čepeček a Karkulka vyskočila ven.

„Ach, to jsem se lekla! Ve vlkovi byla taková tma,“ vydechla.

Hned nato vyšla ven i stará babička, živá, a sotva popadala dech. Karkulka rychle přinesla veliké kameny a naplnili jimi vlkovi břicho. Když se vlk probudil a chtěl utéct, byly tak těžké, že hned klesl a bylo po něm.

Všichni tři měli radost. Myslivec si odnesl vlčí kožich domů, babička snědla koláč, vypila víno a zotavila se. A Karkulka si umínila, že už nikdy sama neodběhne ze stezky do lesa, když jí to maminka zakáže.

Vypravuje se také, že jednou nesla babičce něco upečeného a dal se s ní do řeči jiný vlk. I ten ji chtěl svést ze stezky, ale Karkulka si dala pozor a šla rovnou dál. Babičce pak řekla, jak zle se na ni ten vlk díval, a babička hned zamkla dveře.

Zanedlouho někdo zaklepal a volal: „Otevři, babičko, to jsem já, Karkulka.“ Ony ale mlčely a neotevřely. Vlk obešel chalupu, vyskočil na střechu a chtěl počkat, až půjde Karkulka večer domů. Babička ale poznala, co má za lubem. Před chalupou stálo veliké kamenné koryto.

„Vezmi vědro, Karkulko,“ řekla. „Včera jsem vařila klobásy, tak nanos tu vodu, co se v ní vařily, do koryta.“

Karkulka nosila tak dlouho, až bylo koryto plné. Vůně klobás stoupala vlkovi až do nosu. Čichal, natahoval krk dolů a nakonec se neudržel, sklouzl ze střechy rovnou do koryta a utopil se. A Karkulka šla vesele domů a nikdo jí neublížil.