Červená Karkulka

Byla jednou jedna holčička, tak milá, že ji měl rád úplně každý, kdo ji jen zahlédl, a ze všech nejvíc ji milovala babička. Babička jí chtěla darovat úplně všechno na světě a jednou jí ušila čepeček z rudého sametu. Slušel holčičce tak dobře, že už nechtěla nosit nic jiného, a od té doby jí všichni říkali jen Karkulka.

Jednoho dne jí maminka řekla: „Pojď, Karkulko, tady máš kousek koláče a láhev vína. Odnes to babičce, je nemocná a slabá, tohle jí udělá dobře. Vyraž na cestu, dokud není horko, a jdi hezky poslušně: neodbočuj z cesty, jinak upadneš a rozbiješ láhev a babička nebude mít nic. A až vejdeš do její světnice, nezapomeň jí popřát dobré ráno a hned se nerozhlížej po všech koutech.“

„Udělám všechno, jak se má,“ slíbila Karkulka a podala mamince na to ruku. Babička totiž bydlela až za vesnicí, v lese, kam se šlo dobrou půlhodinu.

Sotva Karkulka vešla do lesa, potkala vlka. Nevěděla ale, jaké je to zlé zvíře, a tak se ho nebála. „Dobrý den, Karkulko,“ pozdravil ji. „Díky, vlku.“ „Kam máš namířeno tak brzy ráno?“ „K babičce.“ „A co to neseš pod zástěrou?“ „Koláč a víno. Včera jsme pekli a babička je nemocná, tohle jí přidá síly.“ „A kde tvoje babička bydlí?“ „Ještě kus dál v lese, pod třemi velkými duby, dole jsou lískové keře. To určitě znáš,“ řekla mu Karkulka.

Vlk si pomyslel, že by se mu holčička hodila k obědu stejně jako stará babička, jen musí být chytrý, aby dostal obě. Šel tedy kus cesty vedle Karkulky a povídal: „Podívej se, jaké kolem kvetou krásné květiny. Proč se vůbec nerozhlížíš? A neslyšíš, jak líbezně zpívají ptáčci? Ty pádíš pořád rovnou dopředu, jako bys šla do školy, a přitom je tu venku tak hezky.“

Karkulka se rozhlédla, a když uviděla, jak si slunce hraje mezi stromy a jak je všude plno kvítí, pomyslela si, že babička bude mít radost z čerstvé kytice a že je ještě brzy, takže určitě stihne dojít včas. Odbočila proto z cesty a začala trhat květiny. Sotva jednu utrhla, hned se jí zdálo, že o kousek dál kvete ještě hezčí, a tak zacházela čím dál hlouběji do lesa.

Vlk zatím zamířil rovnou k babiččině chaloupce a zaklepal na dveře. „Kdo je tam?“ „Karkulka, nesu koláč a víno. Otevři mi.“ „Jen zmáčkni kliku,“ zavolala babička, „jsem moc slabá, nemůžu vstát.“ Vlk zmáčkl kliku, dveře se otevřely, a beze slova zamířil rovnou k posteli a babičku jedním douškem spolkl. Pak si oblékl její šaty, nasadil si její čepec, ulehl do postele a zatáhl závěsy.

Karkulka zatím pořád ještě trhala květiny, a když jich nasbírala tolik, že už žádnou další neunesla, vzpomněla si na babičku a spěchala k chaloupce. Divila se, že jsou dveře otevřené, a jakmile vstoupila do světnice, připadalo jí tam všechno nějak zvláštní. Pomyslela si, že je jí dnes u babičky nějak úzko, ačkoli sem jindy chodí tak ráda. Zavolala: „Dobré ráno,“ ale nikdo jí neodpověděl. Přistoupila tedy k posteli a odhrnula závěs. Babička tam ležela, čepec stažený hluboko do tváře, a vypadala moc podivně.

„Babičko, copak máš tak velké uši?“ „Abych tě líp slyšela.“ „Babičko, copak máš tak velké oči?“ „Abych tě líp viděla.“ „Babičko, copak máš tak velké ruce?“ „Abych tě líp popadla.“ „Ale babičko, copak máš tak strašně velkou tlamu?“ „Abych tě líp snědla!“

Sotva to vlk dořekl, vyskočil z postele a spolkl i chudinku Karkulku.

Vlk byl teď tak sytý a unavený, že si znovu lehl do postele, usnul a začal hlasitě chrápat. Zrovna v tu chvíli šel kolem chaloupky myslivec a pomyslel si, že takhle hlasitě babička ještě nikdy nechrápala a že se raději půjde podívat, jestli je v pořádku. Vešel do světnice, a když přistoupil k posteli, uviděl v ní ležet vlka. „Tak tady tě mám, ty starý darebáku,“ řekl, „dlouho jsem tě hledal.“

Chtěl už zvednout pušku, ale vtom ho napadlo, že vlk možná babičku jen spolkl a mohlo by se ji ještě podařit zachránit. Nestřílel tedy, opatrně spícího vlka otevřel a vysvobodil oba, celé a nezraněné. Nejdřív se objevil červený čepeček, hned za ním vyskočila Karkulka a zvolala: „Ach, jak jsem se lekla, jak tam bylo tmavo!“ A za chvíli vylezla i babička, celá bez dechu, ale živá a zdravá.

Karkulka rychle vyběhla ven a přinesla velké těžké kameny. Zatímco vlk ještě spal, naplnili mu jimi břicho. Když se pak probudil a chtěl utéct, kameny ho táhly tak k zemi, že se pod jejich vahou skácel a už se nikdy nezvedl.

Všichni tři měli radost. Myslivec si odnesl domů vlčí kůži, babička snědla koláč a vypila víno, které jí Karkulka přinesla, a brzy zase nabrala síly. Karkulka si ale slíbila, že už nikdy v životě neopustí cestu a nepoběží sama do lesa, když jí to maminka zakázala.