Kráska a zvíře

Byl jednou jeden bohatý kupec a měl šest dětí, tři syny a tři dcery. Všechny tři dcery byly hezké, ale na nejmladší se každý zadíval s obdivem. Dokud byla malá, nikdo jí neřekl jinak než krásné dítě, a to jméno jí zůstalo: říkali jí Kráska.

Starší sestry na ni žárlily. Byly na své bohatství pyšné, hrály si na dámy a smály se jí, že prosedí půl života nad knihami. Nápadníkům odpovídaly, že si vezmou leda vévodu, a v nouzi aspoň hraběte, kdežto Kráska svým nápadníkům vlídně poděkovala a řekla, že chce ještě pár let zůstat u otce.

Pak ale kupec o všechno přišel. Zbyl mu jen malý venkovský domek daleko od města.

Se slzami dětem oznámil, že se tam budou muset odstěhovat a živit se prací jako sedláci. Starší dcery prohlásily, že město neopustí, protože mají dost ctitelů. Jenže sotva zchudly, žádný z těch pánů se po nich už ani neohlédl. O Krásce se ve městě mluvilo docela jinak a i teď ji chtělo několik urozených mladíků za ženu; ona ale odmítla, protože nedokázala nechat otce v neštěstí samotného. Ať pláču sebevíc, řekla si, slzy mi bohatství nevrátí.

Na statku obdělával kupec se syny pole. Kráska vstávala ve čtyři ráno, uklízela dům a vařila; nebyla zvyklá dřít jako služka, ale po dvou měsících zesílila. Když měla hotovo, četla si, hrála na cembalo nebo si při předení zpívala. Sestry se zatím nudily k smrti, vstávaly v deset a vzpomínaly na hedvábné šaty a na plesy; všechnu práci nechávaly na Krásce a ještě ji urážely. Otec obdivoval její trpělivost.

Žili tak v samotě už rok, když kupec dostal dopis: loď s jeho zbožím šťastně dorazila do přístavu. Starší dcery ho hned prosily o nové šaty, čepce a samé tretky. Kráska si neřekla o nic.

„Ty mě o nic neprosíš?“ zeptal se otec.

„Když jsi tak hodný a myslíš i na mě,“ odpověděla, „přivez mi růži. Tady u nás žádné nerostou.“

Kupec odjel, ale o jeho zboží se hned začal dlouhý soud, a když skončil, vracel se domů stejně chudý, jako odjížděl. Zbývalo mu už jen třicet mil, jenže před domovem ležel velký les a v něm zabloudil. Sněžilo, jen se sypalo, vítr ho dvakrát srazil z koně, a když padla noc, myslel si, že zemře zimou nebo že ho dostanou vlci, které slyšel výt. Vtom na konci dlouhé aleje uviděl světlo. Vydal se za ním a došel k velikému zámku, celému ozářenému.

Kupec poděkoval Bohu za pomoc, ale na nádvořích nebyla ani noha. Kůň sám vešel do otevřené stáje k senu a ovsu. Ve velkém sále našel rozdělaný oheň a stůl plný jídla, prostřený pro jednoho. Šel se usušit a čekal, ale když odbilo jedenáct a nikdo nepřišel, hlad ho přemohl. Roztřesený snědl kuře a napil se vína. Pak prošel několika nádherně zařízenými pokoji, našel ustlanou postel a lehl si.

Ráno vstal až v deset a místo svých zničených šatů našel čisté nové. Ten zámek určitě patří nějaké dobré víle, řekl si. Z okna už neviděl sníh, jen záhony plné květin, a na stolku v sále stál šálek čokolády.

„Děkuji vám, paní vílo,“ řekl nahlas, „že jste myslela i na mou snídani.“

Po snídani vyšel ven pro koně. Cestou míjel loubí porostlé růžemi, vzpomněl si na Krásčino přání a utrhl větvičku s několika květy. Vtom se ozval strašný hluk a proti němu šlo zvíře tak hrozné, že div neomdlel.

„Jsi nevděčník,“ řeklo mu Zvíře děsivým hlasem. „Zachránil jsem ti život, když jsem tě přijal na svém zámku, a ty mi za to kradeš růže, které mám radši než všechno na světě. Za to zaplatíš životem. Dávám ti čtvrt hodiny, aby ses smířil s Bohem.“

Kupec padl na kolena a sepjal ruce.

„Milostivý pane, odpusťte mi,“ prosil. „Nemyslel jsem, že vás urazím, když utrhnu jednu růži pro svou dceru.“

„Nejmenuji se milostivý pane,“ odpovědělo Zvíře, „ale Zvíře. Nemám rád lichotky. Řekl jsi ale, že máš dcery. Odpustím ti pod jednou podmínkou: ať sem jedna z nich přijde dobrovolně a zemře místo tebe. Jeď, a jestli odmítnou, přísahej, že se sem do tří měsíců vrátíš sám.“

Kupec neměl v úmyslu obětovat žádnou z dcer, ale pomyslel si, že je aspoň ještě jednou uvidí, a přísahal.

„Nechci, abys odešel s prázdnou,“ řeklo Zvíře. „V komnatě, kde jsi spal, najdeš velkou prázdnou truhlu a naplníš ji, čím se ti zlíbí. Nechám ti ji poslat domů.“

Když Zvíře odešlo, řekl si kupec: jestli mám zemřít, nechám po sobě dětem aspoň chleba. Naplnil truhlu zlaťáky, vyvedl koně a odjel ze zámku se smutkem právě tak velkým, jako byla radost, se kterou do něj vstupoval. Za pár hodin byl doma.

Děti se seběhly kolem něj, ale on se na ně díval a plakal. V ruce držel větvičku růží.

„Vezmi si je,“ řekl Krásce. „Tvého ubohého otce přijdou hodně draho.“

Pak vypravoval, co ho potkalo. Starší dcery se daly do křiku a spustily na Krásku, která neplakala. Ať se podívají, co dokáže pýcha téhle malé, říkaly: teď zaviní otcovu smrt a ještě neuroní slzu.

„Plakat by bylo k ničemu,“ řekla Kráska. „Proč bych oplakávala otcovu smrt? On nezemře. Když to Zvíře přijme místo něj jednu z dcer, vydám se mu do rukou sama a budu šťastná, že mu zachráním život.“

„Ne, sestřičko,“ řekli všichni tři bratři, „ty nezemřeš. Půjdeme za tím netvorem my.“

„To si nemyslete, děti,“ řekl kupec. „To Zvíře má takovou moc, že ho nikdo nezdolá. Jsem starý a přijdu jen o pár let, a i těch je mi líto jen kvůli vám.“

„Beze mě tam nepojedeš, otče,“ odpověděla Kráska pevně. „Radši ať si mě ten netvor odnese, než abych umřela žalem, kdybych ztratila tebe.“

Nedala si to rozmluvit a sestrám se to náramně hodilo. Kupec na truhlu se zlatem docela zapomněl, ale večer ji našel u své postele. Rozhodl se, že o tom bohatství řekne jen Krásce. Ta ho prosila, aby provdal sestry za dva urozené mladíky, kteří za nimi v jeho nepřítomnosti přijeli; odpustila jim všechno zlé, co jí kdy udělaly.

Když s otcem odjížděla, obě sestry si musely oči natřít cibulí, aby se rozplakaly. Bratři a kupec plakali doopravdy; neplakala jen Kráska, aby jejich bolest ještě nezvětšovala. K večeru uviděli zámek ozářený jako poprvé. V sále našli skvěle prostřenou tabuli pro dva. Kupci nešlo jídlo do úst, ale Kráska se snažila tvářit klidně a obsluhovala ho. Jen si v duchu říkala: to Zvíře mě chce vykrmit, než mě sní.

Po večeři se ozval ten strašný hluk a kupec se ve slzách s dcerou loučil. Kráska se při pohledu na tu hroznou tvář zachvěla, ale sebrala všechnu odvahu.

„Přišla jste sem dobrovolně?“ zeptalo se Zvíře.

„Ano,“ odpověděla roztřeseně.

„Jste hodná a jsem vám zavázán. Dobrý muži, ráno odjeď a nikdy se sem nevracej. Sbohem, Krásko.“

„Sbohem, Zvíře,“ odpověděla, a netvor odešel.

„Ach, dcerko,“ řekl kupec a objal ji, „já jsem hrůzou napůl mrtvý. Nech mě tady místo sebe.“

„Ne, otče,“ řekla Kráska pevně. „Ráno odjedeš a necháš mě v ochraně nebes.“

Mysleli si, že celou noc oka nezamhouří, ale sotva ulehli, oči se jim zavřely. Ve spánku uviděla Kráska krásnou paní, která jí řekla: „Tvé dobré srdce mě těší, Krásko. To, že dáváš svůj život za otcův, nezůstane bez odměny.“ Ráno ten sen otci vyprávěla, a přece naříkal, když se s ní musel rozloučit.

Když odjel, rozplakala se i Kráska. Byla ale statečná a rozhodla se, že se nebude trápit tou trochou času, která jí zbývá; byla si jistá, že ji Zvíře večer sní. Šla se zatím projít po zámku a překvapilo ji, když našla dveře s nápisem: Krásčina komnata. Uvnitř ji nejvíc zarazila veliká knihovna, cembalo a spousta not.

„Nechtějí, abych se nudila,“ řekla si tiše.

A hned nato ji napadlo: kdybych tu měla zůstat jediný den, nechystali by mi tohle všechno. To jí dodalo odvahy. V jedné knize stálo zlatými písmeny: Přej si a poroučej, jsi tu královnou a paní. Ach, povzdechla si jen pro sebe, nepřeji si nic než uvidět svého ubohého otce. V tu chvíli se ve velkém zrcadle objevil domov a otec, jak přijíždí se smutnou tváří. Sestry mu šly naproti, a přes všechny zarmoucené obličeje jim z tváří koukala radost. Pak obraz zmizel a Kráska si pomyslela, že se toho laskavého Zvířete snad nemusí bát.

V poledne našla prostřený stůl a při obědě poslouchala hudbu, i když neviděla jediného hudebníka. Večer, právě když si sedala ke stolu, uslyšela Zvíře přicházet.

„Krásko, dovolíte, abych se díval, jak večeříte?“ zeptalo se Zvíře.

„Jste tu pánem,“ odpověděla roztřeseně.

„Ne, tady není jiné paní než vy. Stačí říct, ať odejdu, a hned půjdu. Řekněte mi, není pravda, že vám připadám hrozně ošklivý?“

„To je pravda,“ řekla Kráska, „protože neumím lhát. Ale myslím, že jste velmi hodný.“

„Máte pravdu,“ odpovědělo Zvíře. „Nejsem jenom ošklivý, ještě k tomu nemám rozum. Dobře vím, že jsem jen zvíře.“

„Kdo si myslí, že nemá rozum, ten žádné zvíře není,“ odpověděla Kráska. „Hlupák to o sobě nikdy neví.“

„Tak jezte, Krásko, a nenuďte se ve svém domě, protože tohle všechno je vaše.“

„Přiznám se, že vaše srdce mě těší,“ řekla Kráska. „Když na ně myslím, ani mi nepřipadáte tak ošklivý.“

„To víte, srdce mám dobré,“ odpovědělo Zvíře, „ale jsem netvor.“

„Je dost lidí, kteří jsou většími netvory než vy,“ řekla Kráska. „Radši mám vás v téhle podobě než ty, kdo mají lidskou tvář a pod ní falešné srdce.“

„Kdybych měl rozum, složil bych vám za to velký kompliment,“ řeklo Zvíře. „Takhle vám můžu říct jen tolik, že jsem vám velmi zavázán.“

Kráska povečeřela s chutí. Netvora se už skoro nebála, ale strachy málem umřela, když se jí zeptal: „Krásko, chcete být mou ženou?“

Chvíli neodpovídala, protože se bála, že ho odmítnutím rozzlobí. Nakonec roztřeseně řekla: „Ne, Zvíře.“

Ubohý netvor chtěl vzdychnout a vyšlo z něj tak strašné zahvízdání, že se celý zámek rozezněl. Kráska se ale hned uklidnila, protože Zvíře jen smutně řeklo: „Tak sbohem, Krásko,“ a odešlo. Cestou se ještě několikrát otočilo, aby se na ni podívalo. Taková škoda, že je tak ošklivé, říkala si, když je tak hodné.

Kráska strávila na zámku tři měsíce docela klidně. Každý večer ji Zvíře navštívilo a povídalo si s ní u večeře rozumně, i když nikdy vtipně. Zvykla si na jeho ošklivost a místo aby se jeho návštěvy bála, dívala se často na hodiny, jestli už není devět. Trápilo ji jen jedno: než odešlo spát, pokaždé se jí zeptalo: „Krásko, chcete být mou ženou?“ a pokaždé se zdálo hluboce zarmoucené, když řekla ne.

Jednou mu odpověděla: „Zarmucujete mě, Zvíře. Chtěla bych si vás moci vzít, ale jsem příliš upřímná, než abych vás nechala věřit, že se to někdy stane. Vždycky budu vaše přítelkyně.“

„Nic jiného mi nezbývá,“ odpovědělo Zvíře. „Vím dobře, jak jsem hrozný. Ale mám vás moc rád a jsem šťastný aspoň za to, že tu chcete zůstat. Slibte mi, že mě nikdy neopustíte.“

Kráska při těch slovech zčervenala. V zrcadle totiž viděla, že její otec je nemocný žalem, a moc si přála ho vidět.

„Můžu vám slíbit, že vás neopustím nadobro,“ řekla. „Ale tolik toužím vidět otce, že umřu bolestí, jestli mi to nedovolíte.“

„Radši sám zemřu, než abych vás zarmoutil,“ řeklo Zvíře. „Pošlu vás k otci. Vy tam zůstanete a vaše ubohé Zvíře umře žalem.“

„Ne,“ řekla Kráska a rozplakala se, „mám vás příliš ráda, než abych zavinila vaši smrt. Slibuji, že se za osm dní vrátím. Sestry jsou vdané, bratři odešli k vojsku a otec je docela sám.“

„Zítra ráno tam budete,“ odpovědělo Zvíře, „ale pamatujte na svůj slib. Až se budete chtít vrátit, stačí, když si večer položíte prsten na stůl. Sbohem, Krásko.“

Zvíře po svém zvyku vzdychlo a Kráska šla spát smutná.

Ráno se probudila v otcově domě. Zazvonila na zvonek u postele, přišla služebná a při pohledu na ni vykřikla. Otec přiběhl a radostí div neomdlel. Kráska neměla co na sebe, ale ve vedlejším pokoji stála velká truhla plná šatů ze zlata a diamantů. Poděkovala svému dobrému Zvířeti, vzala si ten nejprostší šat a ostatní chtěla dát sestrám. Sotva to řekla, truhla zmizela; Zvíře si přálo, aby si všechno nechala, a šaty i truhla byly hned zase na svém místě.

Sestry přiběhly se svými muži a obě byly velmi nešťastné. Starší si vzala pána krásného jako den, jenže ten byl do své vlastní tváře tak zamilovaný, že si své ženy vůbec nevšímal. Druhá si vzala muže s bystrým rozumem, který ho používal jen k tomu, aby lidi dráždil, a nejvíc svou ženu. Když uviděly Krásku ustrojenou jako princeznu, málem pukly závistí, a ta ještě vzrostla, když jim Kráska vyprávěla, jak je šťastná.

Sešly do zahrady, aby se tam mohly vyplakat.

„Proč je ta malá šťastnější než my?“ řekla mladší z nich.

„Něco mě napadlo,“ odpověděla starší. „Zkusme ji tu zdržet déle než osm dní. To její hloupé Zvíře se rozzlobí, že nedodržela slovo, a možná si ji odnese.“

„Máš pravdu,“ řekla druhá. „Musíme ji zahrnout laskavostmi.“

Projevovaly pak sestře tolik lásky, že Kráska plakala radostí, a po osmi dnech tolik nad jejím odjezdem naříkaly, že slíbila, že zůstane ještě týden.

Přitom si vyčítala, jakou bolest působí svému ubohému Zvířeti, které měla z celého srdce ráda. Desátou noc se jí zdálo, že Zvíře leží v zámecké zahradě v trávě, umírá a vyčítá jí nevděk. Kráska se s trhnutím probudila a rozplakala se. Copak nejsem zlá, říkala si, když trápím Zvíře, které je ke mně tak laskavé? Je hodné, a to je víc než všechno ostatní. Ženu nedělá šťastnou mužova krása ani jeho vtip, ale dobrá povaha, a tu Zvíře má. Celý život bych si ten nevděk vyčítala.

Vstala, položila prsten na stůl a šla si znovu lehnout. Ráno se s radostí probudila v zámku Zvířete, nádherně se ustrojila a celý den čekala na devátou hodinu. Hodiny ale odbily a Zvíře nikde. Kráska se lekla, že zavinila jeho smrt. Zoufale proběhla celý zámek a volala, a když ho nenašla, běžela podle svého snu do zahrady ke kašně. Ubohé Zvíře tam leželo bez hnutí. Vrhla se na ně, aniž by se jeho tváře štítila, a když ucítila, že mu ještě bije srdce, polila mu hlavu vodou z kašny.

Zvíře otevřelo oči.

„Zapomněla jste na svůj slib,“ řeklo. „Ze žalu, že jsem vás ztratil, jsem se rozhodl umřít hlady. Ale umírám spokojený, protože vás ještě jednou vidím.“

„Ne, mé drahé Zvíře, vy nezemřete,“ řekla Kráska. „Budete žít a stanete se mým mužem. Od téhle chvíle vám dávám svou ruku a přísahám, že budu jenom vaše. Myslela jsem, že k vám cítím jen přátelství, ale ta bolest mi ukázala, že bez vás bych žít nedokázala.“

Sotva to dořekla, zámek se rozzářil světly, k nebi vylétly ohňostroje a rozezněla se hudba. Kráska se po té slávě ani neohlédla a otočila se ke Zvířeti. Bylo pryč. U jejích nohou klečel princ krásný jako den a děkoval jí, že ho vysvobodila ze zakletí.

„Kde je Zvíře?“ zeptala se.

„Máte je u svých nohou,“ odpověděl princ. „Zlá víla mě odsoudila k tomu, abych zůstal v té podobě, dokud nějaká krásná dívka nesvolí, že si mě vezme, a zakázala mi ukázat, že mám rozum. Jen vy jediná jste se dala dojmout mou povahou. I kdybych vám nabídl svou korunu, nesplatil bych, co vám dlužím.“

Kráska podala princi ruku a pomohla mu vstát. Šli spolu do zámku a ve velkém sále našla svého otce a celou rodinu, protože je tam přenesla ta krásná paní ze snu.

„Krásko,“ řekla ta paní, a byla to velká víla, „přijmi odměnu za svou dobrou volbu. Dala jsi přednost dobrému srdci před krásou i bystrým rozumem a zasloužíš si najít všechny tyhle přednosti v jednom člověku. Staneš se velkou královnou a já doufám, že ti trůn tvou dobrotu nevezme.“

Pak se obrátila ke Krásčiným sestrám.

„Znám vaše srdce i všechnu zlobu, kterou v sobě nosí. Staňte se dvěma sochami, ale pod kamenem, který vás obalí, si podržte celý svůj rozum. Budete stát u brány sestřina paláce a jiný trest vám neukládám, než že budete svědky jejího štěstí. Do své podoby se vrátíte, až uznáte své chyby. Bojím se ale, že sochami zůstanete navždy. Pýchy, hněvu i lenosti se člověk dokáže zbavit, ale aby se obrátilo závistivé srdce, na to je potřeba zázrak.“

V tu chvíli mávla víla proutkem a přenesla všechny do princova království. Poddaní ho přivítali s radostí, princ se s Kráskou oženil a žili spolu dlouhá léta v dokonalém štěstí, protože stálo na dobrotě srdce.