Kráska a zvíře

Byl jednou jeden bohatý kupec a měl šest dětí: tři syny a tři dcery. Protože to byl moudrý muž, dal každému z nich to nejlepší vzdělání, jaké mohl. Všechny jeho dcery byly krásné, ale nejmladší budila obdiv snad ve všech, kdo ji spatřili. Od dětství jí proto říkali „Kráska“ a to jméno jí zůstalo.

Obě starší sestry byly pyšné na bohatství své rodiny. Trávily dny na plesech a procházkách a své mladší sestře se posmívaly, protože ta raději seděla nad dobrými knihami. Kráska odmítala všechny nápadníky, kteří se o ni ucházeli. Chtěla ještě pár let zůstat po boku svého otce.

Jednoho dne přišlo neštěstí: kupec přišel o celé své jmění. Zbyl mu jen malý domek na venkově a bylo třeba se tam přestěhovat a živit se prací na poli. Obě starší dcery se zprvu zdráhaly opustit město, protože věřily, že si je jejich nápadníci vezmou i tak. Jenže sotva se ti dozvěděli o jejich chudobě, nechtěli o dívkách už ani slyšet. Lidé si pak o obou pyšných sestrách říkali, že si lítost nezaslouží, zato o Krásce se říkalo, jaká je to škoda, vždyť byla tak laskavá a tak dobrá k chudým.

Kráska však dlouho neplakala. Řekla si, že slzy jí ztracené jmění nevrátí a že se musí naučit být šťastná i bez něj. Na venkově vstávala za svítání, aby se postarala o domácnost, a večer hrávala na cembalo nebo si při předení zpívala. Její sestry se naopak k smrti nudily a celé dny litovaly svých krásných šatů.

Tak uplynul rok. Jednoho dne se kupec dozvěděl, že jedna z jeho lodí, kterou už měl za ztracenou, právě dorazila do přístavu. Obě starší dcery byly bez sebe radostí a prosily otce, aby jim přivezl nové šaty a šperky. Kráska nechtěla nic, ale když otec naléhal, poprosila jen o jedinou růži, protože v jejich kraji žádné nerostly.

Cesta se však nevydařila: veškeré zboží bylo zabaveno a dobrý muž se vracel domů stejně chudý jako předtím. Na zpáteční cestě zabloudil v lese, do kterého se navíc přihnala sněhová bouře. Kolem něj vyli vlci a on už myslel, že přišla jeho poslední hodina. V tu chvíli zahlédl na konci dlouhé aleje světla osvětleného zámku.

Utekl se tam před nepohodou. Nikdo se neukázal, ale v krbu hořel oheň, na stole bylo prostřeno a čekala na něj postel. Druhého dne ráno našel dokonce nové šaty, ušité přesně na jeho míru. Když vyšel ven hledat svého koně, prošel pod loubím plným růží a vzpomněl si na slib, který dal Krásce. Utrhl tedy jednu větévku.

Vtom se s hrozným rachotem objevilo Zvíře, tak strašlivé na pohled, že kupec málem omdlel.

„Jste opravdu nevděčný,“ řeklo hlubokým hlasem. „Přijal jsem vás pod svou střechu, a vy se mi odvděčujete tím, že mi kradete růže, věc, kterou mám na světě nejraději. Za to musíte zemřít.“

Kupec padl na kolena a prosil o odpuštění. Vysvětlil, že chtěl tu růži přinést své dceři.

„Odpustím vám,“ řeklo Zvíře, „ale jen pod jednou podmínkou: že jedna z vašich dcer přijde na vaše místo zemřít dobrovolně. Pokud ne, přísahejte, že se vrátíte sám, do tří měsíců.“

Kupec přísahal, protože doufal aspoň, že se ještě jednou obejme se svými dětmi. Než ho Zvíře propustilo, dalo mu naplnit velkou truhlu zlatými mincemi, aby jeho dětem nikdy nic nescházelo.

Kupec se vrátil domů se slzami v očích a všechno vypověděl. Sestry obviňovaly Krásku, že to neštěstí způsobila svou žádostí o růži. Kráska jim však klidně odpověděla:

„Já půjdu za Zvířetem. Ráda zachráním svého otce.“

Bratři chtěli vytáhnout do boje proti obludě, ale otec je od toho odradil, protože moc Zvířete byla příliš velká. Nic nemohlo Krásku odradit od jejího rozhodnutí. Vydala se s otcem na cestu, a aby jeho bolest ještě nezvětšila, neuronila jedinou slzu.

Když se navečer přiblížili k osvětlenému zámku, čekala je večeře prostřená pro dva. Pak se ozval mohutný hluk: přicházelo Zvíře. Kráska se zachvěla, ale zůstala vzpřímená.

„Přišla jste sem z vlastní vůle?“ zeptalo se Zvíře.

„Ano,“ odpověděla mírně chvějícím se hlasem.

„Máte dobré srdce. Zítra ráno odjeďte, dobrý muži, a už se nikdy nevracejte. Sbohem, Krásko.“

„Sbohem, Zvíře,“ odpověděla tiše.

Té noci se Krásce ve snu zjevila jakási dáma a řekla jí: „Jsem ráda za tvé dobré srdce. Tvůj šlechetný čin nezůstane bez odměny.“

Nazítří musel otec odjet sám, se zlomeným srdcem. Kráska, sama v zámku, objevila pokoj nesoucí její jméno, plný knih, hudby a všeho, co měla ráda. V knihovně stála kniha se zlatými písmeny, která hlásala: „Přej si, poroučej: jsi tu paní a královnou.“ Kráska si povzdechla: „Přeji si jen jedno, znovu spatřit svého otce.“ A ve velkém zrcadle vzápětí uviděla otcovský dům a svého otce, jak se vrací domů se smutnou tváří.

Každý večer přesně v devět hodin přicházelo Zvíře, aby jí dělalo společnost při večeři. Mluvilo s ní rozvážně, nikdy vtipně, ale vždy laskavě. Kráska si pomalu zvykala na jeho děsivou tvář a časem se přistihla, jak sama vyhlíží hodinu jeho příchodu.

Trápila ji jen jedna věc: každý večer se jí Zvíře před odchodem ptalo:

„Krásko, chtěla byste být mou ženou?“

A pokaždé odpověděla mírně, ale pevně:

„Ne, Zvíře.“

Netvor si pak tak zhluboka povzdechl, že se celý zámek otřásl, a odcházel smutný, ještě několikrát se ohlédl, aby se na ni podíval.

„Je opravdu škoda, že je tak ošklivé,“ říkávala si Kráska, „když má tak dobré srdce.“

Tak uplynuly tři měsíce. Jednoho dne Kráska ve svém zrcadle spatřila, že její otec churaví žalem po její ztrátě. Poprosila Zvíře, aby ji nechalo odjet za ním.

„Raději zemřu, než abych vám způsobilo bolest,“ řeklo Zvíře. „Nechám vás odjet. Ale slibte mi, že se vrátíte do osmi dnů. Když se budete chtít vrátit, položte večer svůj prsten na stůl a ráno se probudíte zpátky tady.“

Nazítří se Kráska probudila v domě svého otce, který plakal radostí, že ji zase vidí. Její sestry, které se mezitím provdaly, ale byly ve svém manželství velmi nešťastné, ji uviděly přijíždět oblečenou jako princeznu a žárlivost je hlodala víc než kdy dřív. Vymyslely tedy plán: zdržet ji déle než osm dní, v naději, že se Zvíře, rozzuřené jejím zrazeným slibem, na ni vrhne. Zahrnuly ji předstíranou láskou a Kráska, dojatá, slíbila, že zůstane ještě týden.

Desátou noc se jí však zdálo, že vidí Zvíře, jak leží v trávě zámecké zahrady, umírající, a vyčítá jí její nepřítomnost. Probudila se v slzách.

„Copak nejsem opravdu zlá,“ řekla si, „že působím bolest tomu, kdo je ke mně tak dobrý? Vždyť štěstí nedává krása ani důvtip, ale dobrota srdce, a té má Zvíře tolik. Myslela jsem, že ho nemiluji láskou, ale teď cítím, že bych bez něj nedokázala žít.“

Položila svůj prsten na stůl a usnula. Ráno se probudila zpátky v zámku. Když však večer odbilo devět hodin, Zvíře se neukázalo. Znepokojená proběhla celý zámek a pak si vzpomněla na svůj sen. Rozběhla se k zahradnímu jezírku a tam našla Zvíře, jak leží bez sil, jako by bylo mrtvé.

Vrhla se k němu bez sebemenší hrůzy, a když ucítila, že mu ještě tluče srdce, polila mu čelo vodou. Zvíře otevřelo oči.

„Zapomněla jste na svůj slib,“ řeklo slabým hlasem. „Žal nad vaší ztrátou mi vzal chuť k jídlu. Ale umírám šťastné, protože vás ještě jednou vidím.“

„Ne, milé Zvíře, ty neumřeš,“ řekla Kráska s pláčem. „Budeš žít a staneš se mým manželem. Dávám ti svou ruku, budu navždy tvá. Myslela jsem, že k tobě cítím jen přátelství, ale bolest, kterou teď prožívám, mi dokazuje, že tě miluji.“

Sotva to dořekla, celý zámek se rozzářil tisíci světly a zazněla radostná hudba. Kráska se otočila ke Zvířeti a u svých nohou místo něj spatřila prince, krásnějšího, než kdy viděla.

„Kde je Zvíře?“ zeptala se udiveně.

„Stojí před tebou,“ odpověděl princ. „Zlá víla mě odsoudila zůstat v této podobě, dokud nějaká dívka nesvolí stát se mou ženou, a zakázala mi ukázat jakoukoli chytrost. Jenom ty jsi dokázala svou dobrotou vidět dál, než sahal můj vzhled.“

Společně pak vešli do velkého sálu, kde Kráska k velké radosti nalezla svého otce a celou svou rodinu, kterou tam přenesla víla ze snu. Tatáž víla, vznešená a zářivá dáma, se obrátila ke Krásce:

„Dala jsi přednost dobrotě před krásou i důvtipem. Zasloužíš si mít všechny tři vlastnosti spojené v jednom srdci. Staneš se královnou.“

Poté se obrátila k oběma žárlivým sestrám a řekla vážným hlasem:

„Znám zlobu vašich srdcí. Staňte se kamennými sochami u brány paláce své sestry, abyste byly svědky jejího štěstí, aniž byste se z něj mohly radovat. Svou pravou podobu získáte zpět teprve v den, kdy uznáte svou vinu, ale obávám se, že takový den možná nikdy nepřijde.“

Máchnutím hůlky pak víla přenesla všechny do princova království. Lid vítal svého panovníka s radostným jásotem a princ si Krásku vzal za ženu. Žili spolu dlouho v prostém a pevném štěstí, protože stálo na dobrotě jejich srdcí.