Přeskočit na obsah
Z okna hrázděné chaloupky s doškovou střechou natřásá dívka v modrošedých šatech bílou peřinu a peří padá jako sníh. Vedle ní se usmívá stařena v čepci.

Paní Zima

Bratři Grimmové

5 min čtení od 4 let

Nevlastní dcera přede u studny, až jí z prstů teče krev, a když vřeteno oplachuje, vyklouzne jí do studny. Macecha jí poručí, ať si ho vytáhne, a dívka skočí za ním. Probere se na louce plné květin, kde na ni z pece volá chléb, že se spálí, a o kus dál vyhlíží z chaloupky stařena s velikými zuby.


Byla jednou jedna vdova a ta měla dvě dcery. Jedna byla krásná a pracovitá, druhá ošklivá a líná. Vdova měla mnohem radši tu ošklivou a línou, protože to byla její vlastní dcera. Ta druhá byla jen nevlastní, a tak musela dělat všechnu práci a byla v domě za Popelku.

Každý den musela chudák dívka sedět u studny při velké cestě a příst tak dlouho, až jí z prstů tekla krev. Jednou bylo vřeteno celé od krve. Sklonila se tedy nad studnu, aby ho opláchla, ale vřeteno jí vyklouzlo z ruky a spadlo dolů.

Dívka v modrošedých šatech klečí na kamenném okraji studny a s ustaraným výrazem natahuje ruce za vřetenem, které padá do tmavé hlubiny.

S pláčem běžela za macechou a pověděla jí, co se stalo. Macecha se strašně rozzlobila, neměla s ní ani trochu slitování a řekla: „Když jsi vřeteno pustila do studny, tak si ho taky vytáhni!“

Dívka se vrátila ke studni a nevěděla, co si počít. Bylo jí tak úzko, že nakonec skočila do studny pro vřeteno. Ztratila vědomí. Když se probrala, ležela na krásné louce. Svítilo tam slunce a všude rostly tisíce květin.

Děvče šlo po louce, až došlo k peci. Pec byla plná chleba a chléb volal: „Vytáhni mě, vytáhni mě, nebo se spálím! Už dávno jsem upečený.“

Dívka přistoupila a lopatou vytáhla všechny bochníky, jeden po druhém.

Pak šla dál, až přišla k jabloni obsypané jablky. Jabloň na ni volala: „Zatřes mnou, zatřes mnou, my jablka jsme už všechna zralá!“

Dívka stromem zatřásla a jablka padala jako déšť. Třásla tak dlouho, až nahoře nezůstalo ani jedno. Potom jablka posbírala, složila je na hromadu a šla dál.

Usměvavá dívka ve světle modrých šatech třese větví staré jabloně a kolem ní padají červená jablka na rozkvetlou louku.

Nakonec došla k malé chaloupce. Z okna vyhlížela stařena s tak velikými zuby, že se děvče polekalo a chtělo utéct.

Stařena za ní zavolala: „Čeho se bojíš, milé dítě? Zůstaň u mě. Když budeš v domě dělat všechnu práci, jak se patří, bude se ti tu dobře vést. Jen mi musíš pěkně stlát a pořádně natřásat peřiny, aby z nich lítalo peří. Pak totiž na světě sněží. Já jsem Paní Zima.“

Stařena mluvila tak vlídně, že dívka sebrala odvahu a zůstala u ní ve službě. Dělala všechno tak, jak si Paní Zima přála, a peřiny natřásala vždycky tak silně, že peří poletovalo kolem jako sněhové vločky. Za to se u ní měla dobře: nikdy neslyšela zlé slovo a každý den jedla vařené i pečené maso.

Nějaký čas tak dívka u Paní Zimy žila. Pak ale zesmutněla a zprvu sama nevěděla, co jí chybí. Nakonec pochopila, že je to stesk po domově. Tady dole se jí vedlo tisíckrát lépe než doma, a přece ji to táhlo zpátky. Jednoho dne to Paní Zimě řekla: „Stýská se mi po domově. I když se tu mám moc dobře, nemůžu už zůstat. Musím se vrátit nahoru ke svým.“

„To se mi líbí, že tě to táhne domů,“ odpověděla Paní Zima. „A protože jsi mi tak věrně sloužila, sama tě nahoru doprovodím.“

Paní Zima vzala dívku za ruku a dovedla ji k veliké bráně. Brána se otevřela, a když dívka stála přímo pod ní, spustil se hustý zlatý déšť. Zlato na ní ulpívalo, až byla od hlavy k patě celá zlatá.

„To máš za to, že jsi byla tak pilná,“ řekla Paní Zima a vrátila jí i vřeteno, které jí předtím spadlo do studny.

Na dívku v modrých šatech se pod kamenným obloukem s břečťanem lije zlato a ulpívá jí ve vlasech i na šatech. Paní Zima v bílém čepci jí podává vřeteno.

Pak se brána zavřela a dívka se ocitla zase nahoře, kousek od domova. Když vešla na dvůr, seděl na studni kohout a volal:

Kykyryký, naše zlatá panna je tady!

Dívka vešla do domu, a protože byla celá ve zlatě, macecha i líná dcera ji vlídně přivítaly.

Pak jim vyprávěla všechno, co zažila. Když macecha slyšela, jak dívka přišla k takovému bohatství, chtěla stejné štěstí dopřát i své vlastní dceři, té ošklivé a líné.

Líná dcera si tedy musela sednout ke studni a příst. Aby měla vřeteno od krve, píchla se do prstu a strčila ruku do trnitého keře. Pak hodila vřeteno do studny a skočila za ním. Ocitla se na téže krásné louce jako předtím dívka a vydala se po stejné pěšině.

Když líná dcera došla k peci, chléb zase volal: „Vytáhni mě, vytáhni mě, nebo se spálím! Už dávno jsem upečený.“

„Tak to určitě, abych se ušpinila!“ odsekla líná dcera a šla dál.

Brzy přišla k jabloni a ta volala: „Zatřes mnou, zatřes mnou, my jablka jsme už všechna zralá!“

„To by tak hrálo, aby mi nějaké spadlo na hlavu!“ odpověděla líná dcera a šla dál.

Když přišla k chaloupce Paní Zimy, nebála se, protože o jejích velikých zubech už slyšela, a hned se k ní dala do služby.

První den se líná dcera přemáhala, byla pilná a poslouchala Paní Zimu na slovo, protože myslela na všechno to zlato, které od ní dostane. Druhý den už začala lenošit a třetí den ještě víc: ráno se jí ani nechtělo vstávat. Paní Zimě nestlala, jak se patří, a peřiny nenatřásala, aby z nich lítalo peří.

Paní Zima toho měla brzy dost a propustila ji ze služby. Líná dcera byla spokojená, protože čekala, že ji obsype zlatý déšť. Paní Zima ji skutečně dovedla k bráně. Když však pod ní líná dcera stála, vylila se na ni místo zlata smola z velikého kotle.

„To je odměna za tvou službu,“ řekla Paní Zima a zavřela bránu.

Zamračená líná dcera s černými copy stojí na louce u kamenné brány, smola jí stéká z vlasů, ramen a rukou na červené šaty. Opodál se usmívá Paní Zima.

Líná dcera přišla domů celá od smoly. Kohout na studni ji uviděl a zavolal:

Kykyryký, naše umouněná panna je tady!

Smola se na ni přilepila tak pevně, že ji líná dcera ze sebe nesmyla, dokud žila.

Jak se vám pohádka líbila?

Převyprávěla Talerie, zdroj: Kinder- und Hausmärchen (otevře se v novém okně) Volné dílo

Podobné pohádky

Rampelník

4 min čtení od 6 let

O této pohádce

Pohádku o Paní Zimě zapsali bratři Grimmové v Kasselu 13. října 1811 podle vyprávění Dortchen Wild. Otiskli ji roku 1812 v Berlíně jako 24. pohádku prvního dílu své sbírky Kinder- und Haus-Märchen. Německy se jmenuje Frau Holle, stejně jako stařena, u které dívka slouží.

V prvním vydání dívka spadne do studny, když nabírá vodu, a chybí v něm macecha i kohout. Od roku 1819 dívka přede u studny, až jí krvácejí prsty, upustí do ní vřeteno, macecha jí přikáže, ať si ho vytáhne, a dívka za ním skočí. Naše převyprávění vychází ze sedmého vydání z roku 1857, posledního, jež bratři připravili sami.

Paní Zima u Grimmů v letech 1812 a 1857

Grimmové 1812Grimmové 1857
Cesta do studnynakloní se pro vodu a spadneskočí pro vřeteno, které upustila
Vřetenov příběhu nenízakrvácené, stařena ho dívce vrátí
Macechanení, vdova je dívčina matkapošle dívku pro vřeteno do studny
Steskdívce je smutno u srdcepozná, že je to stesk po domově
Kohoutchybíohlásí návrat obou dívek
Líná dceramusí se do studny vrhnoutpíchne se, poraní si ruku v trní, skočí
Smolazůstane na ní celý živottotéž
Zobrazit více
Kykyryký, naše zlatá panna je tady!
Grimmové, 1857: kikeriki, / unsere goldene Jungfrau ist wieder hie.

Co vypráví náš text

Náš text vypráví znění z roku 1857 celé, bez škrtů a bez zjemňování. Dívka přede, až jí z prstů teče krev, macecha ji pošle pro vřeteno do studny a dívka z úzkosti skočí za ním. Ztratí vědomí a probudí se na louce plné květin. Vytáhne chleba z pece, zatřese jabloní a dojde ke stařeně s velikými zuby, která se představí jako Paní Zima. Když jí dívka natřásá peřiny, na světě sněží. Grimmové k tomu v poznámce pod čarou dodávají, že se v Hesensku při sněžení říká, že Frau Holle stele postel; tuto poznámku náš text nemá.

Dívku za věrnou službu zasype pod branou zlatý déšť a doma ji ohlásí kohout. Líná dcera si vřeteno zakrvácí schválně a skočí za ním. Chleba z pece nevytáhne a jabloní nezatřese. Paní Zimě pak slouží špatně, a tak se pod branou místo zlata vylije smola na línou dceru a zůstane na ní, dokud žije. Pokud předčítáte malým dětem, hodí se vědět, že v příběhu nikdo neumírá: dívka ve studni jen omdlí a probudí se na louce.

Podobné příběhy a s čím si Paní Zimu neplést

Bolte a Polívka uvádějí pohádky o hodné a zlé sestře z mnoha zemí Evropy i odjinud. Z východních Čech zmiňují verzi s koulejícím se koláčem, švestkou, jabloní, studnou, pecí a koníkem, v níž si dívka u stařeny vybere nevzhlednou truhlu. Z Moravy uvádějí Kuldovu pohádku, kterou nazývají „Die zwei Knäuel“: dvě sestry jdou za dvěma hedvábnými klubky a slouží starci; hodná a zbožná si domů odnese spoustu zlata a té druhé se dary promění v hady a štíry. V pověsti, kterou Grimmové vydali roku 1816, bydlí Holle v rybníce na hoře Meißner v Hesensku. Když sněží, vyklepává peřiny; líné přadleny trestá a pilným daruje vřetena.

O dívce náš text říká, že byla v domě za Popelku, a Bolte a Polívka ji s Popelkou také srovnávají. Popelka je ale jiná pohádka. Ani Sněhová královna s Paní Zimou nesouvisí, i když oba názvy připomínají zimu.

Zdroje

Dobové texty

Údaje jsme v těchto zdrojích ověřili 30. října 2026.

Omalovánky k vytisknutí

Kde ještě tuto pohádku najdete