Paní Zima

Byla jednou jedna vdova a měla dvě dcery. Jedna byla hezká a pracovitá, druhá ošklivá a líná. Tu línou měla radši, protože to byla její vlastní dcera, a všechnu práci v domě nechávala na té druhé. Ta byla doma za Popelku.

Chudák děvče muselo den co den sedat u studny při cestě a příst od rána do večera, až mělo prsty rozedřené do krve. Jednou se stalo, že se špulka od krve celá umazala. Děvče se s ní naklonilo nad studnu, chtělo ji opláchnout, ale špulka mu vyklouzla z ruky a spadla dolů.

Plakalo, běželo k maceše a povědělo jí, co se stalo. Macecha se ale rozkřikla a bez špetky slitování řekla:

„Když jsi špulku upustila, tak si ji zase přines.“

Dívka se vrátila ke studni a nevěděla, co si počít. Ze samé úzkosti nakonec do studny skočila, aby špulku dostala zpátky.

Ztratila vědomí, a když se probrala, ležela na krásné louce. Svítilo slunce a kolem stálo na tisíc květin.

Vydala se po té louce dál a došla k peci plné chleba. Chléb na ni volal:

„Vytáhni mě, vytáhni mě, nebo se spálím! Už dávno jsem upečený.“

Děvče přistoupilo blíž, vzalo lopatu a jeden bochník po druhém z pece vytáhlo.

Šlo dál a přišlo ke stromu, který se prohýbal pod jablky. Strom zavolal:

„Zatřes mnou, zatřes mnou, my jablka jsme už všechna zralá!“

Dívka stromem zatřásla, až jablka pršela k zemi, a třásla tak dlouho, dokud nahoře nezůstalo jediné. Pak je všechna srovnala na hromádku a šla dál.

Nakonec došla k malému stavení. Z okna vykoukla stará žena. Měla tak veliké zuby, že se děvče leklo a chtělo utéct. Stařena za ním ale zavolala:

„Čeho se bojíš, milé dítě? Zůstaň u mě. Když budeš dělat všechnu práci v domě pořádně, povede se ti dobře. Musíš jenom dávat pozor, abys mi dobře stlala postel a pořádně načechrala peřinu, aby z ní lítalo peří. To pak na světě sněží. Já jsem Paní Zima.“

Stařena mluvila tak vlídně, že dívka sebrala odvahu, svolila a dala se k ní do služby.

Dělala všechno k její spokojenosti a peřinu jí načechrávala tak, že peří poletovalo kolem jako sněhové vločky. Za to se u ní měla dobře: nikdy jediné křivé slovo a každý den něco vařeného a pečeného.

Po nějakém čase dívku přepadl smutek. Sama zprvu nevěděla, co jí schází, až jí došlo, že se jí stýská po domově. Ačkoli se jí tady vedlo tisíckrát líp než doma, přece ji to táhlo zpátky. Nakonec Paní Zimě řekla:

„Stýská se mi po domově. I když se mi tu dole vede sebelíp, déle už zůstat nemůžu. Musím nahoru ke svým.“

„Líbí se mi, že tě to táhne domů,“ odpověděla Paní Zima. „A protože jsi mi věrně sloužila, vyvedu tě nahoru sama.“

Vzala ji za ruku a dovedla ji k veliké bráně. Brána se otevřela, a jak dívka stála přímo pod ní, spustil se hustý zlatý déšť. Všechno zlato na ní zůstalo viset, takže byla od hlavy k patě celá zlatá.

„To si zasloužíš, protože jsi byla pilná,“ řekla Paní Zima a vrátila jí i špulku, která spadla do studny.

Pak se brána zavřela a dívka stála zase nahoře na světě, kousek od domova. Když vešla na dvůr, seděl na studni kohout a volal:

Kykyryký,naše zlatá panna je tady!

Dívka vešla do domu, a protože přišla celá pokrytá zlatem, přijaly ji macecha i sestra vlídně.

Vypravovala jim všechno, co ji potkalo. Když macecha slyšela, jak k tomu bohatství přišla, umínila si, že stejné štěstí dopřeje i té druhé, líné dceři.

Líná dcera si musela sednout ke studni a příst. A aby měla špulku od krve, píchla se do prstů a sáhla rukou do trnitého keře. Pak špulku hodila do studny a skočila za ní.

Octla se jako ta první na krásné louce a šla po téže cestičce dál. Když došla k peci, chléb zase volal:

„Vytáhni mě, vytáhni mě, nebo se spálím! Už dávno jsem upečený.“

„To bych se tak umazala,“ odpověděla líná dcera a šla dál.

Brzy přišla k jabloni a ta zavolala:

„Zatřes mnou, zatřes mnou, my jablka jsme už všechna zralá!“

„To určitě, ještě aby mi některé spadlo na hlavu,“ odpověděla a šla dál.

Když přišla k domu Paní Zimy, nebála se, protože o jejích velkých zubech už slyšela, a hned se k ní dala do služby.

První den se přemáhala, byla pilná a poslouchala Paní Zimu na slovo, protože myslela na tu spoustu zlata, kterou dostane. Druhý den už začala lenošit, třetí ještě víc a ráno se jí vůbec nechtělo vstávat. Postel Paní Zimě nestlala, jak se patří, a peřinu netřepala, aby z ní lítalo peří.

Paní Zimu to brzy omrzelo a službu jí vypověděla. Líné dceři to bylo docela vhod, myslela si, že teď přijde zlatý déšť. Paní Zima ji opravdu dovedla k bráně, ale když pod ní stála, vylil se na ni místo zlata veliký kotel smůly.

„To máš za své služby,“ řekla Paní Zima a bránu zavřela.

Líná dcera přišla domů celá od smůly, a když ji kohout na studni uviděl, zavolal:

Kykyryký,naše umouněná panna je tady!

Smůla na ní držela pevně a nechtěla jít dolů, dokud byla živa.

A proto se v Hesensku říká, že když sněží, stele si Paní Zima postel.