Ošklivé káčátko

Na venkově bylo krásně. Bylo léto, žito žloutlo, oves se zelenal, seno leželo na loukách v kupkách a čáp se procházel po dlouhých červených nohou a brebentil egyptsky, jak ho to naučila maminka.

Uprostřed toho slunce stál starý panský dvůr obklopený hlubokými příkopy a od zdi až k vodě rostly lopuchové listy tak vysoké, že se pod nimi mohly postavit malé děti. Tady seděla na hnízdě kachna a čekala na mláďata. Trvalo to dlouho a nikdo za ní nechodil: ostatní kachny raději plavaly v příkopech, než aby si s ní přišly poklábosit.

Konečně začalo praskat vejce za vejcem.

„Píp, píp!“ ozvalo se a všechny žloutky ožily a vystrkovaly hlavičky.

„Kač, kač!“ řekla kachna a káčátka se rozhlížela pod zelenými listy na všechny strany. Matka je nechala, ať se dívají, jak dlouho chtějí, protože zelená barva dělá očím dobře.

„Jak je ten svět veliký!“ říkala káčátka, protože teď měla mnohem víc místa než ve vejci.

„Myslíte, že tohle je celý svět?“ řekla matka. „Ten sahá ještě daleko za zahradu, až na farářovo pole, ale tam jsem nikdy nebyla. Jste už všechna? Nejste, největší vejce tu pořád leží!“ A zase si sedla.

„Tak co, jak to jde?“ zeptala se stará kachna, která ji přišla navštívit.

„S jedním vejcem to trvá strašně dlouho,“ stěžovala si kachna. „Nechce puknout. Ale podívej se na ty ostatní. Viděla jsi někdy roztomilejší káčátka?“

„Ukaž mi ho,“ řekla stará. „Věř mi, to je krůtí vejce. Mě taky jednou takhle napálili a měla jsem s těmi mláďaty jen trápení, protože se bojí vody. Nech ho ležet a uč raději ostatní plavat.“

„Ještě chvilku na něm posedím,“ řekla kachna. „Když jsem seděla tak dlouho, můžu sedět ještě pár dní.“

„Jak myslíš,“ řekla stará kachna a odešla.

Konečně puklo i to velké vejce.

„Píp, píp!“ ozvalo se mládě a vylezlo ven. Bylo veliké a ošklivé.

„To je ale obrovské káčátko,“ divila se kachna. „Žádné z ostatních tak nevypadá. Že by to bylo krůtí kuře? To se brzy dozvíme. Do vody půjde, i kdybych ho tam měla strčit sama.“

Druhý den svítilo slunce na zelené lopuchy a matka kachna se vydala s celou rodinou k vodě. Žbluňk, a byla v ní. „Kač, kač!“ řekla a káčátka skákala za ní jedno po druhém. Voda se jim zavřela nad hlavou, ale káčátka se hned zase vynořila a plavala nádherně. I to ošklivé šedé mládě plavalo s nimi.

„Ne, to není krůta,“ řekla kachna. „Podívejte, jak pěkně používá nohy a jak rovně se drží. Je to moje vlastní dítě, a když se člověk pořádně podívá, je docela hezké. Kač, kač! Pojďte, představím vás na kachním dvoře. Držte se u mě, aby na vás někdo nešlápl, a dejte si pozor na kočky.“

Na kachním dvoře byl hrozný povyk, protože se tam dvě rodiny praly o úhoří hlavu, a nakonec ji stejně dostala kočka.

„Vidíte, tak to na světě chodí,“ řekla matka kachna a nabrousila si zobák, protože tu úhoří hlavu chtěla také. „A teď ukloňte krk před tamtou starou kachnou. Ta je tu nejurozenější a nosí kolem nohy červenou stužku, největší vyznamenání, jaké může kachnu potkat: má ji poznat zvíře i člověk. A nedávejte nohy k sobě. Skloňte krk a řekněte: kač!“

A káčátka to udělala. Ale ostatní kachny si je prohlížely a nahlas říkaly: „No prosím, jako by nás tu nebylo dost! A fuj, jak to jedno káčátko vypadá! To tady trpět nebudeme.“ A hned jedna přiletěla a štípla ho do krku.

„Nechte ho,“ řekla matka. „Vždyť nikomu nic nedělá.“

„To je pravda, ale je moc velké a nezvyklé,“ řekla ta kachna, která ho štípla, „a proto to schytá.“

„Pěkné děti ta matka má,“ řekla stará kachna se stužkou kolem nohy. „Všechny hezké, jen tohle jedno se nepovedlo. Škoda, že se nedá předělat.“

„To nejde, Vaše Milosti,“ řekla matka kachna. „Hezké není, ale má dobré srdce a plave stejně dobře jako každé jiné, ba troufám si říct, že o něco líp. Leželo ve vejci moc dlouho, a proto nedostalo správnou postavu.“ A uhladila mu zobákem peří. „Kromě toho je to kačer, ten se světem protluče.“

„Tak se tu chovejte jako doma,“ řekla stará kachna, „a jestli někde najdete úhoří hlavu, můžete mi ji přinést.“

A káčátka byla jako doma. Jenom to ubohé káčátko, které vylezlo z vejce poslední, kachny štípaly, strkaly do něj a dělaly si z něj legraci, a slepice zrovna tak. A krocan, který přišel na svět rovnou s ostruhami a myslel si proto, že je císař, se nafoukl jako loď s plnými plachtami a vyrazil rovnou na něj. Káčátku bylo smutno, že je ošklivé a že se mu celý dvůr posmívá.

Tak to bylo první den a potom bylo hůř a hůř. Honili ho všichni, i vlastní sourozenci na něj byli zlí a pořád opakovali: „Kdyby si tě tak odnesla kočka, ty ošklivé stvoření!“ A matka řekla: „Kdybys tak bylo někde daleko.“ I děvečka, která krmila drůbež, do něj kopala.

Tak se rozběhlo a přeletělo plot. Malí ptáci v křoví polekaně vylétli do výšky. „To proto, že jsem tak ošklivé,“ pomyslelo si káčátko a běželo dál. Doběhlo až k veliké bažině, kde bydlely divoké kachny, a leželo tam celou noc, unavené a smutné.

Ráno divoké kachny vzlétly a prohlédly si nového kamaráda.

„Co jsi zač?“ ptaly se.

Káčátko se otáčelo na všechny strany a zdravilo, jak nejlíp umělo.

„Jsi náramně ošklivé,“ řekly divoké kachny, „ale nám to může být jedno, jen když se nepřiženíš do naší rodiny.“

Chudák! Na ženění vůbec nemyslelo. Bylo by spokojené, kdyby smělo ležet v rákosí a napít se vody.

Leželo tam celé dva dny. Pak přišli dva divocí houseři. Vylíhli se teprve nedávno, a proto byli tak drzí.

„Poslyš, kamaráde,“ řekl jeden z nich, „ty jsi tak ošklivý, že se nám líbíš. Nechceš jít s námi a stát se stěhovavým ptákem? Kousek odsud je jiná bažina a v ní pár milých divokých hus, samé slečny. Tam bys mohl udělat štěstí, ošklivý nebo ne.“

„Pif! Paf!“ ozvalo se v tu chvíli. Oba houseři klesli do rákosí a už se nezvedli.

„Pif! Paf!“ zaznělo znovu a z rákosí vylétla celá hejna divokých hus. Byl to velký hon. Myslivci leželi kolem dokola bažiny, dým táhl jako oblaka přes vodu a do rákosí se hnali lovečtí psi. Káčátko otočilo hlavu, aby si ji schovalo pod křídlo, ale v tu chvíli stál těsně u něj strašně velký pes. Natáhl čenich, ukázal ostré zuby a pak žbluňk, žbluňk, běžel dál, aniž po něm sáhl.

„Ach, zaplaťpánbůh,“ vydechlo káčátko. „Jsem tak ošklivé, že mě nechce ani pes.“

A tak leželo tiše, zatímco broky svištěly rákosím a rána střídala ránu. Teprve pozdě odpoledne se utišilo a káčátko se odvážilo z bažiny pryč. Jenže se strhla taková vichřice, že se sotva hnulo z místa.

K večeru došlo káčátko k malé chudé chaloupce. Byla tak sešlá, že sama nevěděla, na kterou stranu se má skácet, a proto zůstala stát. Dveře visely nakřivo, takže se dalo škvírou proklouznout do světnice.

Bydlela tam stará žena s kocourem a slepicí. Kocour, kterému říkala synáčku, uměl hrbit hřbet a příst, dokonce sršel jiskrami, ale to se musel hladit proti srsti. Slepice měla úplně krátké nožky, a proto se jí říkalo Kuřátko Krátkonožka. Žena ji milovala jako vlastní dítě.

Ráno si cizího káčátka hned všimli. Žena špatně viděla, a tak si myslela, že je to tlustá kachna, která zabloudila. „To je vzácný úlovek,“ řekla. „Teď budu mít kachní vejce. Jen jestli to není kačer.“

A tak káčátko přijali na tři týdny na zkoušku. Ale žádná vejce nepřišla. Kocour byl v domě pánem a slepice paní a pořád říkala: „My a svět!“ Byla totiž přesvědčená, že jsou ta lepší půlka světa.

„Umíš snášet vejce?“ zeptala se slepice.

„Neumím.“

„Tak buď tak hodné a mlč!“

A kocour se zeptal: „Umíš hrbit hřbet, příst a sršet jiskry?“

„Neumím.“

„Tak nesmíš mít ani názor, když mluví rozumní lidé!“

Káčátko sedělo v koutě a bylo mu smutno. Vtom do světnice zavanul čerstvý vzduch a sluneční světlo a káčátku se tak zastesklo po vodě, že to muselo říct slepici.

„Co tě to napadá?“ zeptala se slepice. „Nemáš co dělat, proto ti lezou do hlavy takové nesmysly. Snášej vejce nebo se nauč příst, a přejde tě to.“

„Ale vždyť je tak krásné plavat,“ řeklo káčátko, „nechat si nad hlavou zavřít vodu a potopit se až ke dnu.“

„To je mi ale zábava,“ smála se slepice. „Ty ses snad zbláznilo. Zeptej se kocoura, nejmoudřejšího tvora, jakého znám, jestli má rád plavání.“

„Vy mi nerozumíte,“ řeklo káčátko.

„My že ti nerozumíme? A kdo by ti tedy měl rozumět? Snad nechceš být moudřejší než kocour a naše paní. Nedostalo ses do teplé světnice a do společnosti, od které se můžeš něčemu přiučit? Říkám ti nepříjemné věci, a právě podle toho se poznají praví přátelé. Hleď, ať se naučíš snášet vejce nebo příst!“

„Myslím, že půjdu do širého světa,“ řeklo káčátko.

„Jen jdi,“ řekla slepice.

A káčátko šlo. Plavalo po vodě, potápělo se, ale nikdo si ho pro jeho ošklivost ani nevšiml.

Pak přišel podzim. Listí v lese zežloutlo a vítr se do něj opíral, až tančilo dokola. Na plotě stál havran a křičel zimou: „Krá! Krá!“ Ubohé káčátko se opravdu nemělo dobře.

Jednou večer, když slunce krásně zapadalo, vylétlo z křoví celé hejno nádherných velkých ptáků. Byli oslnivě bílí, s dlouhými, ohebnými krky. Byly to labutě. Vydaly zvláštní zvuk, rozprostřely dlouhé perutě a odlétaly z chladného kraje do teplejších zemí. Stoupaly výš a výš a káčátku bylo najednou podivně u srdce. Točilo se na vodě dokola jako kolo, natahovalo za nimi krk a vydalo tak hlasitý a zvláštní křik, že se ho samo leklo. Nevědělo, jak se ti ptáci jmenují ani kam letí, a přece je mělo rádo jako nikoho předtím. Nezávidělo jim ani trochu; bylo by rádo, kdyby ho aspoň kachny mezi sebou trpěly.

A zima byla studená, moc studená. Káčátko muselo plavat sem a tam, aby voda docela nezamrzla, ale díra, ve které plavalo, byla každou noc menší. Nakonec zesláblo, leželo docela tiše a přimrzlo k ledu. Ráno šel kolem sedlák, rozbil dřevákem led na kusy a odnesl káčátko domů ke své ženě. Tam přišlo zase k sobě.

Děti si s ním chtěly hrát, ale káčátko si myslelo, že mu chtějí ublížit, a strachem vletělo rovnou do hrnce s mlékem, až mléko stříklo po světnici. Žena spráskla ruce, káčátko se leklo, vletělo do máselnice, odtud do sudu s moukou a zase ven. Ještě že byly dveře otevřené a mohlo vyklouznout do sněhu. Tam zůstalo ležet docela vyčerpané.

Vypravovat všechnu bídu, kterou to ubohé káčátko v té tuhé zimě zkusilo, by bylo příliš smutné. Leželo v bažině mezi rákosím, když slunce začalo zase hřát. Skřivani zpívali. Bylo nádherné jaro.

Vtom káčátko najednou rozprostřelo křídla. Zašuměla silněji než kdy dřív a odnesla ho pryč, a než se vzpamatovalo, bylo ve veliké zahradě, kde kvetly jabloně a bezový keř skláněl své zelené větve až k vodě. A zepředu z houští připluly tři nádherné bílé labutě. Káčátko ty krásné ptáky poznalo a zmocnil se ho zvláštní smutek.

„Poletím k nim, k těm královským ptákům. Zabijí mě, že se k nim opovažuji přiblížit, já takový ošklivec. Ale je to jedno. Radši ať mě zabijí oni, než aby mě štípaly kachny, klovaly slepice a než abych zase celou zimu strádalo.“

A vlétlo do vody a plavalo nádherným labutím vstříc. Ony ho spatřily a s načepýřeným peřím se hnaly proti němu.

„Jen mě zabijte,“ řeklo ubohé zvíře, sklonilo hlavu k hladině a čekalo na smrt. Ale co to vidělo v čisté vodě? Svůj vlastní obraz, a nebyl to už neohrabaný černošedý pták. Byla to labuť.

Nevadí, že se někdo narodil na kachním dvoře, když ležel v labutím vejci.

Bylo jí skoro dobře při vzpomínce na všechnu tu nouzi, kterou přestála. Teprve teď poznala, jaké má štěstí. A velké labutě kolem ní plavaly a hladily ji zobáky.

Do zahrady přišlo několik malých dětí. Házely do vody chleba a zrní a to nejmenší zvolalo: „Je tam nová!“ A ostatní děti jásaly s ním: „Ano, přiletěla nová!“ Tleskaly rukama, běžely pro tatínka a maminku a do vody se házel chléb a buchty. „Ta nová je nejkrásnější!“ říkali všichni. A staré labutě se před ní ukláněly.

Tu se zastyděla a schovala hlavu pod křídlo. Sama nevěděla, co si počít. Byla příliš šťastná, ale ani trochu pyšná. Vzpomínala, jak ji pronásledovali a jak se jí posmívali, a teď slyšela ode všech, že je nejkrásnější ze všech krásných ptáků. Tu zašumělo její peří, štíhlý krk se zvedl a z plného srdce zajásala: „O takovém štěstí se mi ani nesnilo, když jsem byla ošklivé káčátko!“