Ošklivé káčátko

Venku bylo překrásně. Bylo léto, žito stálo žluté, oves zelený, seno se na lukách vršilo v kupkách a čáp kráčel po svých dlouhých červených nohou a klapal zobákem, jako by mluvil egyptsky – tu řeč se naučil od své paní matky. Kolem polí a luk se táhly veliké lesy a uprostřed nich ležela hluboká jezera. Ano, na venkově bylo opravdu krásně.

Přímo na slunci stál starý panský dvorec, obklopený hlubokými příkopy plnými vody. Od zdí až dolů k vodě rostly veliké listy lopuchu, tak vysoké, že se pod nimi mohly děti pohodlně postavit. A tady, v tom zeleném houští, seděla ve svém hnízdě kachna – měla vysedět mladé. Trvalo to už dlouho a málokdo ji přišel navštívit; ostatní kachny se raději plavily v příkopech, než aby si k ní sedly popovídat.

Konečně praskalo jedno vejce za druhým.

„Píp, píp!“ ozvalo se, a všechny žloutky ožily a vystrkovaly hlavičky.

„Kač, kač!“ řekla matka, a všechna mláďata se rozhlížela na všechny strany mezi zelenými listy.

„Jak je ten svět veliký!“ říkala všechna mláďata, protože teď měla mnohem víc místa než ve vejci.

„Myslíte, že je tohle celý svět?“ řekla matka. „Ten se táhne ještě dál, až za zahradu, na farářovo pole. Ale tam jsem ještě nikdy nebyla. Jste už všechny pohromadě?“ Vstala a rozhlédla se. „Ne. To největší vejce tu ještě leží. Jak dlouho to ještě potrvá? Už toho mám dost!“ A zase si sedla.

„Tak co, jak to jde?“ zeptala se stará kachna, která ji přišla navštívit.

„S tím jedním vejcem to trvá pěkně dlouho,“ postěžovala si sedící kachna. „Nechce puknout. Ale podívej se na ostatní – viděla jsi kdy roztomilejší káčátka? Všechna se podobají otci, a ten ničema mě ani nepřijde navštívit!“

„Ukaž mi to vejce,“ řekla stará. „Věř mi, to je krůtí vejce. Mě jednou taky takhle napálili, a měla jsem s tím mládětem jen trápení, protože se bálo vody. Nemohla jsem ho tam nikdy dostat. Nech ho ležet a raději uč ostatní děti plavat.“

„Ještě chvilku na něm posedím,“ řekla kachna. „Když jsem seděla tak dlouho, můžu posedět ještě pár dní.“

„Jak myslíš,“ řekla stará kachna a odešla.

Konečně puklo i to poslední vejce.

„Píp, píp!“ ozvalo se, a mládě vylezlo ven. Bylo veliké a nehezké. Kachna si ho prohlédla.

„To je ale obrovské káčátko,“ řekla. „Žádné z ostatních tak nevypadá. Snad to přece jen není krůtě? No, brzy to zjistíme – do vody musí, i kdybych ho tam měla strčit sama.“

Druhého dne bylo krásně, slunce svítilo na zelené lopuchy. Matka kachna se vydala s celou rodinou dolů k vodě. Žbluňk! Skočila do vody. „Kač, kač!“ řekla, a jedno káčátko za druhým žbluňkalo za ní. Voda se jim srazila nad hlavou, ale hned se zase vynořila a plavala nádherně – i to velké šedivé mládě plavalo s nimi.

„Ne, není to krůtě,“ řekla potěšená matka. „Podívejte, jak pěkně nožkama pádluje, jak rovně se drží – to je moje vlastní dítě. Vlastně je docela hezké, když se na ně člověk pořádně podívá. Kač, kač! Pojďte se mnou, představím vás na kachním dvoře. Ale držte se u mě, ať na vás nikdo nešlápne, a dejte si pozor na kočky!“

A tak přišly na kachní dvůr. Byl tam pěkný povyk, protože se dvě rodiny právě rvaly o úhoří hlavu – a nakonec ji stejně dostala kočka.

„Vidíte, tak to na světě chodí,“ řekla matka kachna a brousila si zobák, protože tu hlavu chtěla mít sama. „A teď používejte nožky! Ukloňte krk před tamtou starou kachnou, tou nejváženější ze všech. Má kolem nožky červenou stužku – to je ta největší pocta, jaké se kachně může dostat. Batolte se pěkně, nohy od sebe, a řekněte: kač!“

A ony to udělaly. Ale ostatní kachny si je prohlížely a povídaly nahlas: „Ještě abychom tu měly takového podivína! A fuj, jak to jedno vypadá – to tady trpět nebudeme!“ A hned k němu přiletěla jedna kachna a štípla ho do krku.

„Nech ho být,“ řekla matka. „Vždyť nikomu nic nedělá.“

„To ne, ale je moc velké a nezvyklé,“ řekla štípalka, „a proto ho musíme trochu srovnat.“

„To jsou hezké děti, co ta matka má,“ řekla tlustá kachna s červenou stužkou. „Jen tohle jedno se nepovedlo; škoda, že se nedá předělat.“

„To nejde, Vaše Milosti,“ řekla matka. „Hezké není, to je pravda, ale má dobré srdce a plave stejně dobře jako ostatní, ba troufám si říct, že ještě lépe. Myslím, že vyroste a časem se to srovná – leželo ve vejci příliš dlouho, proto nemá pravou postavu. A je to nakonec kačer, tak na tom tolik nezáleží. Ten už se světem protluče.“

„Ostatní káčátka jsou roztomilá,“ řekla stará kachna. „Chovejte se jako doma, a najdete-li úhoří hlavu, klidně mi ji přineste.“

A tak se snažila cítit jako doma. Ale ubohé káčátko, které se vylíhlo poslední a vypadalo tak nehezky, štípaly a strkaly a měly za blázna kachny i slepice. „Je moc velké,“ říkaly všechny, a krůtí kohout, který se narodil rovnou s ostruhami a myslel si, že je nějaký císař, se na něj nafoukl a rozčepýřil. Ubohé káčátko nevědělo, kam se postavit ani kam jít; bylo smutné, že je ošklivé a že se mu celý dvůr posmívá.

Tak minul první den a bylo čím dál hůř. Honili ho všichni; dokonce i sestry na ně byly zlé a říkaly: „Kdyby tě tak chytila kočka, ty ošklivé stvoření!“ A matka dodávala: „Kdybys jen bylo někde daleko!“ Kachny ho štípaly, slepice klovaly, a děvečka, co krmila zvířata, do něj kopala.

A tak se rozběhlo a přeletělo přes plot; malí ptáci v křoví se poplašeně vznesli. „To proto, že jsem tak ošklivé,“ pomyslelo si a utíkalo dál se zavřenýma očima. Doběhlo až k velkému močálu, kde bydlely divoké kachny. Tam leželo celou noc, unavené a plné smutku.

K ránu si ho divoké kachny prohlédly. „Co jsi zač?“ ptaly se, a káčátko se na všechny strany klanělo, jak jen umělo.

„Jsi neobyčejně ošklivé,“ řekly, „ale to nám může být jedno, jen když se nepřiženíš do naší rodiny.“ Chudinka! Na ženění ani nepomyslelo; bylo by rádo, kdyby jen smělo ležet v rákosí a napít se trochu vody.

Tak tam leželo dva dny; pak přišli dva mladí divocí houseři, ještě rozpustilí, nedávno vylíhlí.

„Poslyš, kamaráde,“ řekli. „Jsi tak ošklivý, že se nám docela líbíš. Nechceš se přidat a letět s námi dál? Kousek odtud je jiný močál, samé sladké slečny, a všechny umí říct kač! Tam bys mohl udělat štěstí, i když jsi tak ošklivý.“

Vtom se ozvaly výstřely a oba mladí houseři padli do rákosí a už se nehnuli; voda kolem se zvířila. Výstřely zněly znovu a znovu, celá hejna se vznášela z rákosí v hrůze. Byl to velký hon; myslivci leželi kolem dokola, modrý dým se táhl nad vodou a psi pobíhali po rákosí. Ubohé káčátko se zděsilo a schovalo hlavu pod křídlo. Vtom stál těsně u něj velký pes, jazyk mu visel z tlamy a oči mu divně svítily. Natáhl čenich přímo ke káčátku, ukázal zuby – a pak jen odběhl dál, aniž se ho dotkl.

„Ach, zaplaťpánbůh,“ vydechlo káčátko. „Jsem tak ošklivé, že mě nechce zakousnout ani pes.“

Leželo tiše, dokud se rány neztišily, a teprve pozdě večer se odvážilo vstát. Pak utíkalo z močálu, jak nejrychleji umělo.

Běželo přes pole a louky, a strhla se taková bouře, že se sotva drželo na nohou. K večeru došlo k malé sešlé chatrči, tak nakřivo postavené, že sama nevěděla, na kterou stranu spadnout. Dveře byly vytržené z pantu a visely tak, že se skulinou dalo protáhnout dovnitř – a to káčátko udělalo.

Bydlela tam stařena se svým kocourem a slepicí. Kocourovi říkala synáčku a ten uměl hrbit hřbet, příst a sršet jiskrami. Slepice měla krátké nožky, a proto jí říkali Kuřátko Krátkonožka; snášela dobrá vejce a stařena ji milovala jako vlastní dítě.

Ráno si všichni cizince všimli; kocour začal příst, slepice kdákat.

„Co je to?“ zeptala se stařena a rozhlédla se; viděla už špatně, a tak si myslela, že je to tučná kachna, která zabloudila. „To je vzácný úlovek! Teď budu mít kachní vejce – jen aby to nebyl kačer. To zkusíme.“

Tak bylo káčátko na tři týdny přijato na zkoušku, ale žádné vejce nesneslo. Kocour byl v domě pánem a slepice paní, a pořád říkala: „My a svět!“ – domnívala se, že jsou tou lepší polovinou světa. Káčátko si myslelo, že by se dalo mít i jiný názor, ale to slepice nesnesla.

„Umíš snášet vejce?“ ptala se.

„Neumím.“

„Tak buď tak laskavé a mlč.“

A kocour řekl: „Umíš hrbit hřbet, příst a sršet jiskrami?“

„Neumím.“

„Tak si nesmíš dělat žádný názor, když mluví rozumní lidé.“

Káčátko sedělo smutně v koutě. Tu do světnice zavanul čerstvý vzduch a sluneční teplo a přišla mu taková chuť plavat po vodě, že to muselo slepici říct.

„Co tě to napadlo?“ řekla slepice. „Nemáš co dělat, proto ti lezou hlavou hlouposti. Snášej vejce nebo se nauč příst, a přejde tě to.“

„Ale je to tak krásné, plavat po vodě,“ řeklo káčátko, „nechat si ji srazit nad hlavou a ponořit se ke dnu.“

„To je mi ale velká zábava,“ řekla slepice. „Zeptej se kocoura, nejmoudřejšího tvora, jakého znám, jestli má rád plavání. O sobě ani nemluvím. A zeptej se naší paní, moudřejšího na světě není. Myslíš, že by chtěla plavat a nechat si vodu srazit nad hlavou?“

„Vy mi nerozumíte,“ řeklo káčátko.

„My že ti nerozumíme? Kdo by ti měl rozumět, když ne my? Nic si nenamlouvej a děkuj Stvořiteli za všechno dobré, co se ti tu dostalo. Copak jsi nepřišlo do teplé světnice, mezi ty, od kterých se něčemu naučíš? Ale ty jen tlacháš. Hleď se raději naučit snášet vejce nebo příst!“

„Myslím, že raději půjdu do širého světa,“ řeklo káčátko.

„Ano, to udělej,“ řekla slepice.

A káčátko šlo. Plavalo po vodě, potápělo se, ale všude ho pro jeho ošklivost přehlíželi.

Přišel podzim; listí v lese zežloutlo a zhnědlo, vítr je honil dokola, a nahoře ve vzduchu byla zima. Mraky visely těžké deštěm a sněhem, na plotě seděla vrána a mrazem křičela: „Krá, krá!“ Ubohému káčátku se opravdu nevedlo dobře.

Jednoho večera, když slunce krásně zapadalo, vyletělo z houští celé hejno nádherných velkých ptáků – tak krásné stvoření káčátko ještě nevidělo. Byli oslnivě bílí, s dlouhými ohebnými krky. Byly to labutě. Vydaly zvláštní volání, rozestřely nádherná dlouhá křídla a letěly do teplejších krajů, k otevřeným vodám. Stoupaly výš a výš, a ošklivému káčátku bylo u srdce zvláštně. Točilo se ve vodě dokola, natahovalo za nimi krk a vydalo tak hlasitý a podivný výkřik, že se samo polekalo. Nemohlo na ty krásné ptáky zapomenout; a jakmile zmizeli z dohledu, ponořilo se až ke dnu a vynořilo se úplně omámené. Nevědělo, jak se ti ptáci jmenují ani kam letí, a přece je mělo rádo jako nikoho na světě. Vůbec jim nezávidělo – jak by ho mohlo napadnout přát si takovou krásu? Bylo by rádo, kdyby ho jen kachny trpěly mezi sebou.

A zima byla čím dál studenější. Káčátko muselo pořád plavat sem a tam, aby voda kolem něj úplně nezamrzla, ale díra byla každou noc menší. Nakonec zesláblo, leželo tiše a přimrzlo k ledu.

Časně ráno šel kolem sedlák; uviděl je, rozbil led dřevákem a odnesl káčátko domů své ženě. Tam se zase probralo. Děti si s ním chtěly hrát, ale vyděšené káčátko myslelo, že mu chtějí ublížit, a v úzkosti skočilo do hrnce s mlékem, pak do máselnice, pak do sudu s moukou. Bylo to k popukání i k pláči zároveň – selka po něm mávala pohrabáčem, děti křičely a smály se. Naštěstí byly dveře otevřené a káčátko se protáhlo ven, do čerstvě napadaného sněhu, kde vyčerpaně zůstalo ležet.

O všem soužení, které muselo přestát tu dlouhou zimu, netřeba dlouho vyprávět – bylo by to příliš smutné. Ale konečně leželo zase v rákosí u močálu, když slunce začalo znovu hřát. Skřivani zpívali, přišlo krásné jaro.

A najednou káčátko zjistilo, že dokáže mocně mávnout křídly; nesla ho dál a dál, a než se nadálo, octlo se ve veliké zahradě, kde voněl šeřík a jeho větve se skláněly až k vodě. Bylo tu tak krásně, tak svěže po jaru! A z houští vyplulo troje nádherných bílých labutí; šuměly peřím a lehce klouzaly po vodě. Káčátko ty ptáky poznalo, a padl na něj zvláštní smutek.

„Poletím k nim, k těm královským ptákům. Ať mě třeba ubijí, protože se k nim odvažuji přiblížit, tak ošklivé. Ale to je jedno – lepší, když mě zabijí oni, než abych dál trpělo štípání a hlad.“ A vyplulo na vodu vstříc labutím.

Ty ho spatřily a rozletěly se k němu se šuměním peří.

„Jen mě zabijte,“ řeklo ubohé zvíře a sklonilo hlavu k hladině, čekajíc na smrt. Ale co spatřilo ve vodě pod sebou? Svůj vlastní obraz – a nebyl to už neohrabaný šedý pták, ošklivý a nemotorný. Byla to labuť.

Nevadí, když se člověk narodí na kachním dvoře – stačí, když ležel v labutím vejci.

Cítilo se šťastné za všechnu tu nouzi a soužení, které přestálo, protože teprve teď doopravdy poznalo cenu štěstí, jež ho čekalo. A velké labutě kolem něj plavaly a hladily ho zobáky.

Do zahrady přišly děti a házely do vody chléb a zrní; nejmenší z nich zvolalo: „Podívejte, přiletěla nová!“ A ostatní tleskaly a volaly: „Ano, nová labuť, ta nejkrásnější ze všech, tak mladá a nádherná!“ A staré labutě se před ní klonily.

Bylo mu z toho div ne úzko, schovalo hlavu pod křídlo a nevědělo, co si počít. Bylo přešťastné, ale ani trochu pyšné. Vzpomínalo, jak bylo kdysi pronásledováno a posmívané, a teď slyšelo, že je to nejkrásnější ze všech krásných ptáků. Šeřík se k němu skláněl až do vody a slunce svítilo teple a mírně. Zašumělo peřím, vztyčilo štíhlý krk a z plného srdce si pomyslelo:

„O takovém štěstí se mi ani nesnilo, když jsem bylo ještě ošklivé káčátko.“