Brémští muzikanti

Jeden sedlák měl osla, který mu dlouhá léta věrně a bez ustání nosil pytle do mlýna. Teď ale jeho síly docházely a k práci se hodil čím dál míň. Sedlák si řekl, že ho přestane krmit. Osel však vycítil, že mu už nefouká dobrý vítr, a tak utekl a vydal se na cestu do Brém. Tam, myslel si, se přece může stát městským muzikantem.

Když už kus cesty ušel, našel u cesty ležet loveckého psa, který sotva popadal dech, jako by se pořádně uběhal. „Copak tak funíš, kamaráde?“ zeptal se ho osel. „Ach,“ povzdechl si pes, „jsem starý a den ode dne slabší, na hon už nestačím, a tak mě chtěl pán utratit. Utekl jsem mu proto. Jenže čím si teď vydělám na chleba?“ „Víš co,“ řekl osel, „já jdu do Brém a chci se tam stát městským muzikantem. Pojď se mnou a zkus své štěstí taky. Já budu hrát na loutnu a ty budeš bubnovat.“ Psovi se ten nápad zalíbil a šli spolu dál.

Netrvalo dlouho a u cesty seděla kočka, tvářila se, jako by tři dny v kuse pršelo. „Copak se ti stalo, fousku?“ zeptal se osel. „Kdo by se radoval, když mu jde o krk,“ odpověděla kočka. „Stárnu, zuby už mám otupělé a raději bych sedávala za kamny a předla, než honila myši, a tak mě chtěla paní utopit. Utekla jsem, ale kam teď?“ „Pojď s námi do Brém,“ řekl osel, „ty přece rozumíš noční hudbě, taky z tebe může být muzikant.“ Kočce se to zamlouvalo, a tak šla s nimi.

Cestou pak ti tři uprchlíci míjeli jeden dvůr. Na vratech tam seděl kohout a křičel, co mu hrdlo stačilo. „Ty ale řveš, div uši nebolí,“ řekl mu osel. „Co se děje?“ „Předpověděl jsem pěkné počasí,“ řekl kohout, „protože dnes je ten den, kdy Panna Maria pere Jezulátku košilky a chce je usušit. Jenže zítra přijdou na neděli hosté, a hospodyně se nade mnou neslitovala, řekla kuchařce, ať mě zítra dá do polévky. Proto mi dnes večer mají srazit hlavu. Tak si ještě zazpívám z plných plic, dokud můžu.“ „Ale co, kohoutku, pojď radši s námi,“ řekl osel. „Jdeme do Brém a tam určitě najdeš něco lepšího než smrt. Máš pěkný hlas, a když si spolu zamuzicírujeme, bude to znít krásně.“ Kohoutovi se ten návrh zalíbil, a tak šli teď všichni čtyři spolu.

Do Brém se však za jeden den dojít nedalo, a tak je večer zastihl v lese, kde se rozhodli přespat. Osel s psem si lehli pod velký strom, kočka s kohoutem vylezli do větví, kohout dokonce až úplně nahoru, kde mu bylo nejbezpečněji. Než usnul, rozhlédl se ještě jednou na všechny strany. Zdálo se mu, že v dálce vidí zář malého plamínku, a zavolal na své druhy, že nedaleko musí být nějaký dům, protože tam svítí světlo. Osel na to řekl: „Tak se tam vydejme, tady se nocuje mizerně.“ Pes dodal, že by mu přišlo vhod pár kostí s trochou masa. Vydali se tedy směrem, odkud světlo svítilo, a čím dál šli, tím jasněji zářilo, až stanuli před jasně osvětleným domem, kde bydleli loupežníci.

Osel jako nejvyšší z nich přistoupil k oknu a nakoukl dovnitř. „Co vidíš, šediváku?“ zeptal se kohout. „Co vidím?“ odpověděl osel. „Prostřený stůl s dobrým jídlem a pitím, a kolem sedí loupežníci a hodují.“ „To by bylo něco i pro nás,“ řekl kohout. „Ano, ano, kéž bychom tam tak byli,“ povzdechl si osel. Zvířata se radila, jak by se dalo loupežníky vyhnat, a nakonec na to přišla. Osel se postavil předníma nohama na okno, pes mu vyskočil na hřbet, kočka vylezla na psa a nahoru vyletěl i kohout a usadil se kočce na hlavě. Když byli takhle sesazeni, spustili na dané znamení všichni najednou svou muziku: osel hýkal, pes štěkal, kočka mňoukala a kohout kokrhal. A hned nato se vřítili oknem do světnice, až tabulky zazvonily. Loupežníci se při tom strašlivém randálu vyděsili, mysleli, že na ně jde nějaké strašidlo, a v hrůze utekli do lesa. Čtyři druhové se pak posadili ke stolu, spokojili se s tím, co po loupežnících zbylo, a jedli, jako by měli hladovět ještě čtyři týdny.

Když dojedli, sfoukli světlo a hledali si každý místo ke spánku podle své povahy a pohodlí. Osel si lehl na hnůj, pes za dveře, kočka na teplý popel u ohniště a kohout se usadil na trám pod střechou. Byli unavení dlouhou cestou, a tak brzy usnuli. Po půlnoci si loupežníci z dálky všimli, že v domě už nesvítí žádné světlo a všude je klid, a vůdce jim řekl: „Vlastně jsme se nechali vystrašit zbytečně.“ Poslal proto jednoho z nich, ať dům prohlédne.

Vyslanec našel všechno tiché, vešel do kuchyně, aby si zapálil světlo, a protože kočičiny žhnoucí oči pokládal za žhavé uhlíky, přiložil k nim sirku, aby ji zapálil. Kočka si však žádnou legraci dělat nenechala, skočila mu do obličeje, prskala a drápala. Muž se hrozně polekal a chtěl utéct zadními dveřmi, jenže pes, který tam ležel, vyskočil a kousl ho do nohy. A když pak utíkal přes dvůr kolem hnoje, dostal od osla ještě pořádný kopanec zadní nohou. Kohout, kterého ten rámus probudil a docela rozveselil, na to seshora z trámu zakokrhal: „Kykyryký!“

Loupežník utíkal, co mu nohy stačily, zpátky za svým vůdcem a vyprávěl mu: „V domě sedí strašlivá čarodějnice, dýchla na mě a dlouhými prsty mi rozdrásala obličej. U dveří stojí muž s nožem a bodl mě do nohy. Na dvoře leží černá obluda a mlátila do mě dřevěnou palicí. A nahoře na střeše sedí soudce a křičel: ‚Přiveďte mi toho darebáka!‘ Tak jsem se raději co nejrychleji ztratil.“ Od té doby se tam loupežníci už neodvážili vrátit. Čtyřem brémským muzikantům se tam ale zalíbilo tak, že se jim ven vůbec nechtělo. A kdo tenhle příběh vyprávěl jako poslední, tomu prý ještě dnes od úst kouří.