Brémští muzikanti

Jeden hospodář měl osla, který mu dlouhá léta bez reptání nosil pytle do mlýna. Sil mu však ubývalo a k práci byl den ode dne méně platný. Hospodář si spočítal, že takového osla už nemá cenu krmit. Osel poznal, že se nad ním stahují mraky, sebral se a vydal se na cestu do Brém. Tam by se z něj přece mohl stát městský muzikant.

Nešel dlouho a u cesty uviděl ležet loveckého psa. Oddechoval, jako by uběhl celý svět.

„Copak tak funíš, chlupáči?“ zeptal se osel.

„Co bych nefunil,“ povzdechl si pes. „Jsem starý a každý den slabší, na lovu už neuběhnu ani kousek, a tak se mě chtěl pán zbavit nadobro. Utekl jsem mu. Jenže čím si teď vydělám na chleba?“

„Víš co?“ řekl osel. „Jdu do Brém a budu tam městským muzikantem. Pojď se mnou a dej se k muzice taky. Já budu hrát na loutnu a ty budeš tlouct do bubnu.“

Psovi se to zamlouvalo a šli dál spolu. Netrvalo dlouho a u cesty seděla kočka a tvářila se jako mrak.

„Copak tě potkalo, ty stará mourovatá?“ zeptal se osel.

„Komu jde o krk, tomu do smíchu není,“ odpověděla kočka. „Přibývá mi let, zuby už mi otupěly a raději si předu za kamny, než abych honila myši. Paní mě proto chtěla utopit. Utekla jsem sice včas, ale co si mám teď počít?“

„Pojď s námi do Brém. Noční muzice přece rozumíš, tam z tebe bude městská muzikantka.“

Kočce se ten nápad zalíbil a přidala se. Kousek za vsí pak šli všichni tři kolem statku a na vratech seděl kohout a křičel ze všech sil.

„Křičíš, až jde z toho mráz po zádech,“ řekl osel. „Copak to s tebou je?“

„Prorokoval jsem na zítřek pěkné počasí,“ odpověděl kohout, „jenže zítra je neděle a přijdou hosté. Hospodyně nemá slitování a řekla kuchařce, že mě chce mít v polévce. Tak křičím z plna hrdla, dokud ještě mohu.“

„Ale co, ty červená hlavo,“ řekl osel. „Pojď radši s námi. Jdeme do Brém a něco lepšího než smrt najdeš všude. Máš dobrý hlas, a když budeme muzicírovat spolu, bude to stát za to.“

Kohoutovi se ten návrh zamlouval a vydali se na cestu všichni čtyři.

Do Brém však nemohli dojít za jediný den, a tak k večeru zabočili do lesa, kde chtěli přenocovat. Osel a pes si lehli pod velký strom, kočka a kohout se uvelebili ve větvích a kohout vylétl až do samé špičky, kde mu bylo nejbezpečněji. Než usnul, rozhlédl se ještě jednou na všechny strany a zdálo se mu, že v dálce hoří malá jiskřička. Zavolal na kamarády, že tam někde nedaleko musí stát dům, protože se odtamtud svítí.

„Tak se seberme a dojdeme tam,“ řekl osel. „Tenhle nocleh nestojí za nic.“

Pes dodal, že by mu pár kostí s trochou masa taky přišlo vhod. Vydali se tedy tím směrem, kde se svítilo. Světlo bylo čím dál jasnější a větší, až se před nimi objevil dům, který svítil všemi okny. Bydleli v něm loupežníci. Osel byl ze čtveřice největší, a tak přistoupil k oknu a nakoukl dovnitř.

„Co vidíš, šedáku?“ zeptal se kohout.

„Co vidím?“ odpověděl osel. „Prostřený stůl a na něm samé dobré jídlo a pití. A kolem sedí loupežníci a dělají si pohodlí.“

„To by bylo něco pro nás,“ řekl kohout.

„To bych řekl. Kdybychom tak byli uvnitř!“ vzdychl osel.

Zvířata se poradila, jak loupežníky z domu vyhnat, a nakonec na to přišla. Osel se předníma nohama opřel o okno, pes mu skočil na hřbet, kočka vylezla na psa a kohout vylétl nahoru a posadil se kočce na hlavu. Když byli takhle vyrovnaní, dali si znamení a všichni najednou spustili svou muziku. Osel hýkal, pes štěkal, kočka mňoukala a kohout kokrhal. Potom se vrhli oknem rovnou do světnice, až sklo zazvonilo.

Loupežníci při tom příšerném rámusu vyskočili, mysleli si, že na ně jde strašidlo, a s hrůzou utekli do lesa. Čtyři kamarádi se posadili ke stolu, spokojili se s tím, co zbylo, a jedli, jako by měli před sebou čtyři týdny hladu.

Když byli muzikanti hotovi, zhasli světlo a každý si našel nocleh podle své povahy a pohodlí. Osel si lehl na hnůj, pes za dveře, kočka na ohniště k teplému popelu a kohout se usadil na trám pod stropem. A protože byli z té dlouhé cesty unavení, brzy usnuli.

Po půlnoci loupežníci zdálky viděli, že se v domě už nesvítí a že je všude ticho.

„Neměli jsme se dát tak snadno zastrašit,“ řekl hejtman a poslal jednoho z nich, aby dům prohlédl.

Vyslaný loupežník našel všude klid. Šel do kuchyně rozsvítit, a když uviděl koččiny žhnoucí oči, spletl si je se živými uhlíky a přidržel u nich sirku, aby chytila. Kočce ale nebylo do žertů. Skočila mu do obličeje, prskala a drápala. Loupežník se hrozně lekl a chtěl utéct zadními dveřmi, jenže tam ležel pes, vyskočil a chňapl ho po noze. A když loupežník utíkal přes dvůr kolem hnoje, uštědřil mu osel pořádnou ránu zadním kopytem. Kohouta zatím ten rámus probudil, a tak z trámu zvesela zavolal:

„Kykyryký!“

Loupežník běžel, co mu nohy stačily, zpátky za hejtmanem.

„V tom domě sedí příšerná čarodějnice,“ vypravoval. „Dýchla na mě a rozdrápala mi tvář dlouhými prsty. U dveří stojí muž s nožem a bodl mě do nohy. Na dvoře leží černá obluda a praštila mě dřevěným kyjem. A nahoře na střeše sedí soudce a volá: ‚Přiveďte mi toho ničemu!‘ Tak jsem koukal, ať jsem odtamtud pryč.“

Od té doby si loupežníci do domu netroufli. A čtyřem brémským muzikantům se v něm zalíbilo tak, že už z něj nikdy nechtěli ven.