Šťastný princ

Vysoko nad městem stála na vysokém sloupu socha Šťastného prince. Byla celá pokrytá tenkými plátky ryzího zlata, místo očí měla dva jasné safíry a na jílci meče jí zářil velký rudý rubín.

Lidé si tu sochu nemohli vynachválit.

„Je krásný jako korouhvička na střeše,“ prohlásil jeden z konšelů, který si chtěl udělat pověst člověka s uměleckým vkusem. „Jenom není tak užitečný,“ dodal rychle, aby si o něm někdo nemyslel, že je snílek.

„Proč nemůžeš být jako Šťastný princ?“ ptala se rozumná maminka svého chlapečka, který si vyplakával oči, že chce měsíc z nebe. „Šťastného prince by ani nenapadlo pro něco plakat.“

„Jsem rád, že je aspoň někdo na světě docela šťastný,“ mumlal si zklamaný muž, když se na tu nádheru díval.

„Vypadá jako anděl,“ řekly děti ze sirotčince, když vycházely z katedrály v jasně červených pláštích a čistých bílých zástěrkách.

„Jak to můžete vědět?“ namítl učitel matematiky. „Anděla jste nikdy neviděly.“

„Ale viděly, ve snu,“ odpověděly děti. Učitel matematiky se zamračil a zatvářil se velmi přísně, protože snění dětem nepřál.

Jedné noci letěla nad městem malá vlaštovka. Její kamarádky odletěly do Egypta už před šesti týdny, ale ona zůstala, protože se zamilovala do nejkrásnějšího rákosu na řece.

Potkala ho časně zjara, když se hnala nad vodou za velkým žlutým motýlem. Jeho štíhlá postava ji tak okouzlila, že se zastavila a dala se s ním do řeči.

„Mám tě milovat?“ zeptala se vlaštovka, která ráda šla rovnou k věci, a rákos se jí hluboce uklonil. Kroužila tedy kolem něj celé léto, křídly se dotýkala vody a dělala na hladině stříbrné vlnky.

„To je směšná známost,“ štěbetaly ostatní vlaštovky. „Nemá ani halíř a příbuzenstva až moc.“ A řeka byla opravdu rákosu plná. Když přišel podzim, všechny odletěly.

Jak tak byla vlaštovka sama, začal se jí její milý zajídat. „Neumí se bavit,“ říkala si, „a bojím se, že je nestálý. Pořád se dvoří větru.“ A skutečně, kdykoli zafoukalo, rákos se ukláněl, jak nejpůvabněji dovedl. „Uznávám, že se drží doma,“ pokračovala, „ale já ráda cestuju, a můj manžel by měl rád cestovat taky.“

„Poletíš se mnou?“ zeptala se ho nakonec. Rákos ale zavrtěl hlavou. Byl ke svému domovu příliš připoutaný.

„Tak sis se mnou jenom zahrával,“ zvolala vlaštovka. „Letím k pyramidám. Sbohem!“ A byla pryč.

Letěla celý den a večer dorazila k městu. „Kde přenocuju?“ řekla si. „Doufám, že se na mě tady připravili.“

Pak uviděla sochu na vysokém sloupu.

„Přenocuju nahoře,“ zaradovala se. „Pěkné místo a dost čerstvého vzduchu.“ A snesla se rovnou mezi nohy Šťastného prince.

„Mám zlatou ložnici,“ řekla si spokojeně, rozhlédla se a chystala se ke spánku. Sotva ale strčila hlavu pod křídlo, dopadla na ni velká kapka vody.

„To je zvláštní,“ podivila se. „Na nebi ani mráček, hvězdy jasně svítí, a přesto prší. To počasí na severu je hrozné.“

Pak dopadla druhá kapka.

„K čemu je socha, když před deštěm neochrání?“ řekla si. „Musím si najít pořádný komín.“ A rozhodla se odletět.

Než ale roztáhla křídla, spadla třetí kapka. Vlaštovka vzhlédla, a co nevidí!

Oči Šťastného prince byly plné slz a slzy mu stékaly po zlatých tvářích. V měsíčním světle měl tak krásnou tvář, že se vlaštovce sevřelo srdce.

„Kdo jsi?“ zeptala se.

„Jsem Šťastný princ.“

„A proč tedy pláčeš?“ ptala se vlaštovka. „Úplně jsi mě promáčel.“

„Když jsem byl živý a měl lidské srdce,“ odpověděla socha, „nevěděl jsem, co jsou to slzy. Bydlel jsem v paláci, kterému se říkalo Bezstarostný a kam smutek nesměl. Ve dne jsem si hrál v zahradě, večer jsem ve velkém sále vedl tanec. Kolem zahrady stála vysoká zeď a mě nikdy nenapadlo se zeptat, co je za ní. Dvořané mi říkali Šťastný princ, a šťastný jsem byl. Tak jsem žil a tak jsem i umřel.“

„Teď mě postavili tak vysoko, že vidím všechnu bídu svého města. Srdce mám z olova, a přesto se pláči neubráním.“

„Copak není z čistého zlata?“ podivila se vlaštovka v duchu. Byla příliš zdvořilá, aby to řekla nahlas.

„Daleko odsud,“ pokračoval princ tichým, zpěvným hlasem, „stojí v úzké uličce chudý dům. Jedním oknem vidím ženu, jak sedí u stolu. Má unavenou tvář a ruce rozpíchané jehlou, protože je švadlena. Vyšívá květy na hedvábné šaty pro nejkrásnější z královniných dvorních dam. V rohu leží v posteli její chlapeček. Má horečku a prosí o pomeranče. Matka mu nemá co dát než vodu z řeky, a tak chlapeček pláče. Vlaštovko, vlaštovko, malá vlaštovko, nedoneseš jí rubín z jílce mého meče? Nohy mám přikované k podstavci a nemůžu se hnout.“

„Čekají na mě v Egyptě,“ řekla vlaštovka. „Moje kamarádky teď létají nad Nilem sem a tam a povídají si s velkými lotosovými květy. Brzy usnou v hrobce dávného krále. Král tam leží v malované rakvi, zabalený do žlutého plátna, a na krku má náhrdelník ze světle zeleného nefritu.“

„Vlaštovko, vlaštovko, malá vlaštovko,“ řekl princ, „nezůstaneš u mě jednu noc a nebudeš mým poslem? Ten chlapec má takovou žízeň a jeho matka takový smutek.“

„Já myslím, že kluky nemám ráda,“ odpověděla vlaštovka. „Loni v létě, když jsem bydlela u řeky, po mně dva nezdvořilí mlynářovi synci pořád házeli kamením. Netrefili mě, samozřejmě, my vlaštovky létáme příliš dobře. Ale stejně to byla neúcta.“

Šťastný princ se však tvářil tak smutně, že ho vlaštovce přišlo líto.

„Je tu velká zima,“ řekla, „ale jednu noc u tebe zůstanu a budu tvým poslem.“

„Děkuju ti, malá vlaštovko,“ řekl princ.

Vlaštovka tedy vyndala z princova meče velký rubín, vzala ho do zobáku a letěla s ním nad střechami města.

Minula věž katedrály s bílými mramorovými anděly. Minula palác a slyšela odtud hudbu a tanec. Na balkon vyšla krásná dívka se svým milým.

„Jak úžasné jsou hvězdy,“ řekl jí, „a jak úžasná je moc lásky.“

„Doufám, že mi šaty ušijou včas na ples,“ odpověděla. „Nechala jsem si na ně vyšít květy, ale švadleny jsou tak líné.“

Vlaštovka přeletěla řeku a viděla lucerny na stěžních lodí. Nakonec doletěla k chudému domu a nahlédla dovnitř. Chlapec se v horečce převaloval na lůžku a matka únavou usnula. Vlaštovka vlétla dovnitř a položila velký rubín na stůl vedle jejího náprstku. Pak tiše obletěla postel a ovívala chlapci křídly čelo.

„Jak je mi najednou chladno,“ řekl chlapec. „To se určitě uzdravuju.“ A upadl do sladkého spánku.

Vlaštovka se vrátila ke Šťastnému princi a pověděla mu, co udělala. „Je to zvláštní,“ podotkla, „ale je mi docela teplo, i když je taková zima.“

„To proto, že jsi udělala dobrý skutek,“ řekl princ. Vlaštovka se nad tím zamyslela a usnula. Z přemýšlení se jí vždycky chtělo spát.

Za rozbřesku sletěla k řece a vykoupala se. „Pozoruhodný úkaz,“ podivil se profesor ornitologie, když šel po mostě. „Vlaštovka v zimě!“ A napsal o tom do místních novin dlouhý dopis. Všichni ho citovali, protože byl plný slov, kterým nikdo nerozuměl.

„Dnes v noci letím do Egypta,“ řekla si vlaštovka a byla z toho pomyšlení v dobré náladě. Obletěla všechny pomníky ve městě a dlouho seděla na kostelní věži. Kamkoli přiletěla, vrabci švitořili: „To je vznešená cizinka!“ A tak si den moc užila.

Když vyšel měsíc, vrátila se ke Šťastnému princi. „Nevzkazuješ něco do Egypta?“ zavolala. „Zrovna vyrážím.“

„Vlaštovko, vlaštovko, malá vlaštovko,“ řekl princ, „nezůstaneš u mě ještě jednu noc?“

„Čekají na mě v Egyptě,“ odpověděla vlaštovka. „Zítra poletí kamarádky k nilským peřejím. Sedí tam na velkém žulovém trůnu socha boha Memnona. Celou noc se dívá na hvězdy, a když zasvitne jitřenka, vydá jediný radostný výkřik a pak zmlkne. V poledne chodí ke břehu pít žlutí lvi a jejich řev je hlasitější než hukot vody.“

„Vlaštovko, vlaštovko, malá vlaštovko,“ řekl princ, „daleko na druhém konci města vidím v podkroví mladého muže. Sklání se nad stolem plným papírů a vedle sebe má ve sklenici uvadlé fialky. Snaží se dopsat divadelní hru, ale je mu taková zima, že už nedokáže psát. V krbu nehoří oheň a hlady se mu točí hlava.“

„Zůstanu u tebe ještě jednu noc,“ řekla vlaštovka, která měla opravdu dobré srdce. „Mám mu odnést další rubín?“

„Rubín už nemám,“ řekl princ. „Zbyly mi jenom oči. Jsou ze vzácných safírů, které sem před tisíci lety přivezli z Indie. Vyndej mi jeden a odnes mu ho. Prodá ho klenotníkovi, koupí si jídlo a dříví a svou hru dopíše.“

„Drahý princi,“ řekla vlaštovka, „to já nedokážu.“ A dala se do pláče.

„Vlaštovko, vlaštovko, malá vlaštovko,“ řekl princ, „udělej, co ti přikazuju.“

Vlaštovka tedy princi vyndala safírové oko a letěla s ním do podkroví. Dovnitř se dostala snadno, ve střeše byla díra. Mladý muž měl hlavu v dlaních a šustění křídel neslyšel. Když zvedl oči, ležel na uvadlých fialkách krásný safír.

„Někdo si mě konečně váží,“ zvolal. „Tohle je od nějakého velkého obdivovatele. Teď svou hru dopíšu.“ A tvářil se docela šťastně.

Druhý den sletěla vlaštovka do přístavu. Sedla si na stěžeň velké lodi a dívala se, jak námořníci vytahují na lanech těžké truhly z podpalubí. „Hej rup!“ volali pokaždé, když jedna truhla vyjela nahoru. „Já letím do Egypta!“ zavolala vlaštovka, ale nikdo si jí nevšímal. Když vyšel měsíc, vrátila se ke Šťastnému princi.

„Přišla jsem se rozloučit,“ zavolala.

„Vlaštovko, vlaštovko, malá vlaštovko,“ řekl princ, „nezůstaneš u mě ještě jednu noc?“

„Je zima,“ odpověděla vlaštovka, „a brzy začne sněžit. V Egyptě hřeje slunce zelené palmy a krokodýli leží v bahně a lenivě se rozhlížejí. Moje kamarádky stavějí hnízdo v chrámu v Baalbeku a růžové a bílé holubice se na ně dívají a vrkají. Musím tě opustit, drahý princi, ale nikdy na tebe nezapomenu. Na jaře ti přinesu dva krásné drahokamy místo těch, které jsi rozdal. Rubín bude rudější než růže a safír modrý jako moře.“

„Dole na náměstí,“ řekl Šťastný princ, „stojí malá holčička se sirkami. Spadly jí do strouhy a všechny promokly. Otec ji doma potrestá, jestli nepřinese peníze, a ona pláče. Nemá boty ani punčochy a hlavu má nepokrytou. Vyndej mi druhé oko, dej jí ho, a otec ji nepotrestá.“

„Zůstanu u tebe ještě jednu noc,“ řekla vlaštovka, „ale oko ti vyndat nemůžu. To bys byl docela slepý.“

„Vlaštovko, vlaštovko, malá vlaštovko,“ řekl princ, „udělej, co ti přikazuju.“

Vyndala mu tedy i druhé oko a snesla se s ním dolů. Prolétla kolem holčičky a vložila jí drahokam do dlaně.

„Jaké krásné sklíčko!“ zvolala holčička a se smíchem běžela domů.

Pak se vlaštovka vrátila k princi. „Teď jsi slepý,“ řekla, „a tak u tebe zůstanu napořád.“

„Ne, malá vlaštovko,“ řekl ubohý princ, „musíš odletět do Egypta.“

„Zůstanu u tebe napořád,“ řekla vlaštovka a usnula mu u nohou.

Celý další den seděla princi na rameni a vyprávěla mu o cizích zemích. O rudých ibisech, kteří stojí v dlouhých řadách na břehu Nilu a loví do zobáků zlaté rybky. O sfinze, která je stará jako svět, žije v poušti a ví všechno. O kupcích, kteří jdou pomalu vedle svých velbloudů a v prstech převracejí jantarové korálky. O velkém zeleném hadovi, který spí v palmě a dvacet kněží mu nosí medové koláče. A o mužících, kteří plují po velkém jezeře na plochých listech a vedou nekonečnou válku s motýly.

„Milá vlaštovko,“ řekl princ, „vyprávíš mi o samých divech, ale nejpodivnější ze všeho je, co lidé musejí vydržet. Přeleť moje město a řekni mi, co tam uvidíš.“

Vlaštovka tedy přeletěla velké město a viděla, jak se boháči veselí ve svých krásných domech, zatímco žebráci sedí u jejich bran. Vlétla do temných uliček a viděla bledé tváře hladových dětí, jak se dívají do černých ulic. Pod obloukem mostu leželi dva chlapci schoulení k sobě, aby se zahřáli.

„Máme takový hlad,“ říkali si.

„Tady ležet nesmíte,“ okřikl je noční hlídač, a oni odešli do deště.

Pak se vlaštovka vrátila a princi pověděla, co viděla.

„Jsem pokrytý ryzím zlatem,“ řekl princ. „Sundej ho, plátek po plátku, a rozdej ho mým chudým. Živí si vždycky myslí, že zlato dělá štěstí.“

Plátek po plátku vlaštovka to zlato snímala, až byl Šťastný princ celý šedý a matný. Plátek po plátku ho roznášela chudým, a dětem se do tváří vracela barva, smály se a hrály si na ulici.

„Máme chleba!“ volaly.

Pak napadl sníh a po sněhu přišel mráz. Ulice svítily, jako by byly ze stříbra, z okapů visely dlouhé rampouchy, všichni chodili v kožiších a chlapci v červených čepicích bruslili na ledu.

Ubohé vlaštovce byla čím dál větší zima, ale prince opustit nechtěla, měla ho příliš ráda. Sbírala drobky před pekařstvím, když se pekař nedíval, a mácháním křídel se snažila zahřát.

Nakonec poznala, že umírá. Zbývalo jí právě tolik sil, aby vylétla princi ještě jednou na rameno.

„Sbohem, drahý princi,“ zašeptala. „Dovolíš, abych ti políbila ruku?“

„Jsem rád, že konečně letíš do Egypta, malá vlaštovko,“ řekl princ. „Zůstala jsi tu příliš dlouho. Ale polib mě na rty, protože tě mám rád.“

„Neletím do Egypta,“ řekla vlaštovka. „Letím do domu smrti. Smrt je přece sestra spánku, viď?“

A políbila Šťastného prince na rty a klesla mu k nohám.

V tu chvíli se uvnitř sochy ozvalo zvláštní prasknutí, jako by se něco zlomilo. Olověné srdce puklo vedví. Byl to opravdu ukrutný mráz.

Časně ráno se dole po náměstí procházel starosta s konšely. Když šli kolem sloupu, podíval se starosta nahoru.

„Propánakrále, jak ten Šťastný princ vypadá!“ řekl.

„Jak jenom vypadá!“ volali konšelé, kteří se starostou vždycky souhlasili, a šli se na sochu podívat zblízka.

„Rubín z meče je pryč, oči nemá a zlatý taky není,“ řekl starosta. „Vypadá skoro jako žebrák.“

„Skoro jako žebrák,“ opakovali konšelé.

„A u nohou mu tu leží mrtvý pták!“ pokračoval starosta. „Musíme opravdu vydat vyhlášku, že tady ptáci nesmějí umírat.“ A městský písař si to poznamenal.

Sochu Šťastného prince tedy strhli. „Když už není krásný, není ani užitečný,“ prohlásil profesor umění na univerzitě.

Pak sochu roztavili v peci a starosta svolal radu, aby se rozhodlo, co s tím kovem. „Musíme mít samozřejmě novou sochu,“ řekl, „a bude to socha moje.“

„Moje,“ ozval se každý z konšelů, a strhla se hádka. Když jsem o nich slyšel naposled, hádali se pořád.

„Zvláštní věc,“ řekl mistr ve slévárně. „Tohle puklé olověné srdce se v peci roztavit nechce. Musíme ho vyhodit.“ Vyhodili ho tedy na smetiště, kde ležela i mrtvá vlaštovka.

„Přines mi dvě nejcennější věci z toho města,“ řekl Bůh jednomu ze svých andělů. A anděl mu přinesl olověné srdce a mrtvého ptáčka.

„Vybral jsi správně,“ řekl Bůh, „neboť v mé rajské zahradě bude ten ptáček zpívat navěky a v mém zlatém městě mě bude Šťastný princ chválit.“