Sněhová královna

Poslouchej, teď začneme. Až dojdeme na konec této pohádky, budeme vědět víc, než víme teď – protože byl jednou jeden zlý skřet, jeden z nejhorších, vlastně sám čert. Jednou měl výbornou náladu, protože vyrobil zrcadlo, ve kterém se všechno krásné a dobré takřka ztrácelo, zatímco všechno špatné a ošklivé vystupovalo do popředí a bylo ještě horší. Nejkrásnější krajina v něm vypadala jako vařený špenát a nejlepší lidé byli k pohledání odporní. Když někdo pomyslel na něco dobrého, zrcadlo se šklebilo, až se čert smíchy popadal za bříško.

Jeho žáci roznesli zrcadlo po celém světě a nezůstala jediná země, jediný člověk, který by v něm nebyl zpotvořen. Nakonec chtěli s ním vzlétnout až k nebi, aby se vysmáli i andělům. Ale čím výš letěli, tím víc se zrcadlo třáslo smíchy, až jim vyklouzlo z rukou a roztříštilo se na zemi na miliony a miliardy střípků. A tehdy začalo největší neštěstí: některé střípky byly drobné jako zrnko písku a roznesly se po světě. Komu vlétl takový střípek do oka, ten viděl od té chvíle všechno pokřiveně. A komu se zaryl přímo do srdce – to bylo nejhorší, srdce se mu proměnilo v kus ledu. Z některých větších kousků se dělaly okenní tabule, skrz které se nehodilo dívat na přátele, jiné se dostaly do brýlí – a bylo zle, nasadil-li si je někdo, aby lépe soudil. Zlý duch se smál a venku ve vzduchu ještě dlouho létaly drobné skleněné střípky.

*

Ve velkém městě žily dvě děti, které se měly rády jako bratr a sestra, i když jimi nebyly. Bydlely v podkrovích dvou sousedních domů, tak blízko u sebe, že stačilo přeskočit žlab mezi střechami a dostat se z jednoho okna do druhého. Před okny měly rodiny truhlu s bylinkami a růžovým keřem, a když ji postavily přes žlab, vznikla z toho malá kvetoucí zahrádka vysoko nad ulicí. Tam si děti hrávaly celé léto.

V zimě okna zamrzala, ale děti si na kamnech zahřály staré měďáky a přiložily je na sklo – vzniklo malé kulaté kukátko, a za ním se blýskalo jedno mírné očko z každé strany. Chlapec se jmenoval Kaj, dívka Gerda.

„To se rojí bílé včelky,“ říkávala babička o sněhu. „A mají také královnu?“ zeptal se Kaj. „Mají,“ řekla babička. „Létá tam, kde se sníh nejvíc chumelí, a nikdy dlouho nezůstane na zemi. Někdy o půlnoci prolétá ulicemi a dívá se do oken – a ta pak zamrznou jako kvítí.“ „Jen ať přijde,“ řekl Kaj, „posadím ji na kamna a hned roztaje.“

Toho večera se Kaj díval kukátkem ven a viděl, jak jedna veliká sněhová vločka na okraji truhlíku rostla, až se z ní stala bílá, ledová panna – krásná, ale celá ze třpytivého ledu, a přece živá, s očima jako dvě jasné, neklidné hvězdy. Pokývla k oknu a mávla rukou; chlapec se vyděsil a skočil ze židle.

Přišlo jaro, růže znovu vykvetly a děti si zpívaly písničku, kterou se Gerda naučila:

Kvetou růže, kvetou krátce, brzy uzříme Jezulátko.

Jednoho dne, když se dívali do obrázkové knihy, Kaj vykřikl: „Au! Něco mě bodlo u srdce a teď mi něco vlétlo do oka!“ Gerda mu hleděla do očí, ale nenašla nic. Bylo to zrnko z toho zlého zrcadla – jedno mu vlétlo do oka, druhé se mu zabodlo přímo do srdce, které se teď pomalu proměňovalo v led.

Od té chvíle byl Kaj jiný. Řekl, že růže jsou ošklivé, kopl do truhlíku a utrhl je. Škádlil babičku, napodoboval sousedy k smíchu ostatních, a nejvíc trápil malou Gerdu, která ho měla ráda celým srdcem – ale to všechno dělal ten střípek ledu v jeho srdci, ne on sám.

Jednoho zimního dne přijel se sáňkami na velké náměstí. Tam přijely veliké bílé saně a v nich postava zahalená v bílý kožich. Kaj k nim přivázal své saňky, a než se nadál, jely z města ven, rychleji a rychleji, sněhem, který se hustě snášel. Chtěl se odvázat, ale nešlo to; chtěl se pomodlit, ale vzpomněl si jen na násobilku. Saně se zastavily. Postava se zvedla – byla to vysoká, štíhlá, zářivě bílá dáma. Byla to Sněhová královna.

„Vlez do mého kožichu,“ řekla a políbila ho na čelo. Byl to polibek chladnější než led, který mu pronikl až k srdci – a Kajovi bylo najednou dobře, přestal cítit chlad, ale zapomněl na Gerdu, na babičku, na domov. „Teď už tě nepolíbím,“ řekla mu, „jinak bych tě políbila k smrti.“ A odletěla s ním vysoko na černý mrak, přes lesy, jezera a moře, do dlouhé zimní noci.

*

Co se dělo s malou Gerdou, když se Kaj nevracel? Nikdo nevěděl, kam zmizel. Když přišlo jaro, Gerda si oblékla své nové červené botičky a šla se zeptat řeky, jestli jí Kaje nevzala. Hodila botičky do vody jako dar, ale vlny jí je vrátily zpátky na břeh. Vlezla proto do lodičky, aby je hodila dál – ale lodička se odvázala od kolíku a proud ji unášel s sebou.

Dlouho plula krásnou, tichou krajinou, až dorazila k domku se zvláštními barevnými okny. Vyšla z něj stařenka s velkou berlou a slaměným kloboukem plným malovaných kvítků, vytáhla lodičku ke břehu a odvedla Gerdu dovnitř. Byla to žena, která uměla trochu kouzlit, ne ze zlé vůle, ale proto, že si přála mít u sebe tak milé dítě. Zatímco Gerdě hřebenovala vlasy zlatým hřebenem, dívenka postupně zapomínala na Kaje – a stařenka mezitím vyšla do zahrady a všechny své růžové keře skryla pod zem, aby si Gerda na Kaje nevzpomněla.

V zahradě kvetly všechny myslitelné květiny najednou, jako by tu bylo léto po celý rok, a Gerda si tam šťastně hrála mnoho dní. Ale jednoho dne si všimla růže namalované na stařenčině klobouku – a najednou pocítila, že něco v zahradě chybí. Rozplakala se, a její slzy dopadly na místo, kde jeden keř zapadl do země; a z něj hned vyrazily nové růže.

„Nevíte, kde je malý Kaj?“ zeptala se jich. „Myslíte, že je mrtvý?“ „Mrtvý není,“ odpověděly růže. „Byly jsme dole v zemi, kde jsou všichni mrtví – a Kaj tam nebyl.“

Gerda běhala od květiny ke květině a ptala se každé, ale každá znala jen svou vlastní pohádku – o hinduistce na hranici, o dívce na starém hradě, o dětech na houpačce, o třech tančících sestrách – žádná nevěděla nic o Kajovi. Nakonec Gerda utekla ze zahrady bosá do širého světa. Venku bylo najednou pozdní podzim – v kouzelné zahradě čas úplně zapomněla.

*

Byla unavená a smutná, když k ní na sníh přiskákala velká vrána a pozdravila ji po svém. Gerda jí vyprávěla celý svůj příběh a zeptala se na Kaje.

„Možná, možná,“ řekla vrána. „Myslím, že vím – ale teď na tebe určitě zapomněl u princezny.“ A vyprávěla, jak si chytrá princezna přála muže, který by s ní uměl mluvit, a jak přišel chlapec bez koně a vozu, s krásnýma očima a dlouhými vlasy, a nebál se ani stříbrných strážných, ani zlatých lokajů, a princezna si ho oblíbila.

„To musí být Kaj!“ zvolala Gerda. Vrána ji slíbila dostat na zámek přes svou ochočenou milou, která tam žila volně. V noci ji tajnými schody odvedly do ložnice, kde v jedné z lilijových postelí spal mladý muž s Kajovým opáleným krkem – ale když se probudil, nebyl to on, jen princ, který se mu podobal jen trochu. Gerda se rozplakala a vyprávěla vše znovu; princ a princezna ji litovali, odměnili obě vrány stálým místem u dvora a nechali Gerdu spát ve své posteli.

Druhý den jí dali krásné šaty, kočár z ryzího zlata a poslali ji hledat Kaje dál. Jedna z vran ji doprovázela ještě několik mil, než se rozloučily.

*

Jenže v temném lese kočár zářil jako zlatá pochodeň, a to nalákalo loupežníky. Vyrazili z houští, přemohli sluhy i kočího a vytáhli Gerdu z vozu.

„Je hezká a dobře krmená,“ řekla stará loupežnice a vytáhla nůž – ale její vlastní dcera ji tak divoce kousla do ucha, že matka nůž musela pustit.

„Bude si se mnou hrát,“ řekla malá loupežnice, a prosadila si svou, jak měla ve zvyku. Odvezla Gerdu na loupežnický zámek a v noci s ní spala v jednom loži, s nožem v ruce – ne aby jí ublížila, ale protože, jak řekla, „nikdy nevíš, co se může stát“. Vyprávěly si dlouho do noci, a lesní holubi nahoře v kleci zavrkali:

„Viděli jsme malého Kaje! Seděl ve voze Sněhové královny, letěl nízko nad lesem k severu.“

„Sněhová královna má svůj letní stan v Laponsku,“ řekl sob uvázaný na provaze, „ale její pravý zámek je blízko severního pólu.“

Ráno malá loupežnice, i když soba ráda škádlila, řekla: „Je to jedno,“ rozvázala mu provaz a poslala ho s Gerdou na cestu. Dala jí teplé rukavice a botičky, chleba a šunku a políbila ji na rozloučenou – i když se předtím tvářila nevrle, měla ji vlastně ráda.

*

Sob běžel dnem i nocí, přes bažiny a lesy, až přišli k malému domku, kde stará Laponka Gerdu ohřála a napsala pár slov na sušenou tresku pro Finskou ženu, která bydlela ještě dál na severu, blíž Sněhové královně.

Finská žena bydlela v horké chaloupce bez dveří. Přečetla si vzkaz třikrát a pak sobovi pošeptala: „Kaj je u Sněhové královny a myslí, že je to nejlepší místo na světě – ale to jen proto, že má v srdci střípek skla a v oku zrnko skla. Musí je ztratit, jinak se z něj nikdy nestane znovu člověk.“

„Nemůžeš dát Gerdě nějakou moc, aby to dokázala?“ zeptal se sob.

„Nemohu jí dát větší moc, než jakou už má,“ odpověděla Finská žena. „Nevidíš, jak daleko se dostala s bosýma nohama? Její síla je v jejím srdci – v tom, že je to milé, nevinné dítě. Musí se tam dostat sama.“

A tak sob odnesl Gerdu ještě dvě míle, až k keři s červenými bobulkami na okraji zahrady Sněhové královny, políbil ji na rozloučenou a odběhl zpátky. Gerda stála sama, bez botiček, bez rukavic, v strašném mrazu. Šla dál a dál, a kolem ní se objevily živé sněhové vločky ve zvláštních strašidelných tvarech – to byly hlídky Sněhové královny. Gerda se pomodlila otčenáš, a její dech se před ní proměnil v malé anděly s kopími, kteří rozbili vločky na kusy a chránili ji, dokud nedošla k zámku.

*

Zámek byl celý ze sněhu a ledu, s nekonečnými, prázdnými, studenými síněmi, kterými profukoval vítr. Kaj tam seděl uprostřed zamrzlého jezera, sám, modrý zimou, a skládal z ostrých kusů ledu různé obrazce – hru rozumu, jak jí Sněhová královna říkala. Snažil se poskládat slovo Věčnost, protože mu slíbila, že pak bude svým vlastním pánem a dostane celý svět i nové brusle. Ale nedokázal to. Sněhová královna právě odletěla pobělit vrcholky sopek v teplých zemích a zanechala ho tam samotného.

Tu vešla Gerda do velké síně a uviděla ho. Přiběhla, objala ho a zvolala: „Kaji! Milý, malý Kaji! Konečně jsem tě našla!“ Ale on seděl tiše, ztuhlý a chladný. Gerda se rozplakala horkými slzami, a ty jí padaly na jeho hruď, pronikaly mu do srdce a roztavily ten kus ledu i spálily malý střípek skla, který v něm vězel. Podíval se na ni – a tu zazpívala:

Kvetou růže, kvetou krátce, brzy uzříme Jezulátko.

A Kaj se rozplakal tak, že mu i to druhé zrnko vyplavalo z oka. „Gerdo! Milá malá Gerdo! Kde jsi byla tak dlouho? A kde jsem to byl já?“ zvolal. Rozhlédl se kolem: „Jak je tu chladno a prázdno!“ Objal ji, a smáli se i plakali radostí, a kousky ledu kolem nich tancovaly, jako by se i ony radovaly, a když se unavily, uložily se do podoby slova Věčnost. Kaj byl svobodný.

Ruku v ruce vyšli z prázdného zámku. Cestou stál u keře s bobulkami sob a s ním mladý sob, jehož matka jim dala teplé mléko. Odnesli je nejprve k Finské ženě, pak k Laponce, která jim ušila nové šaty, a doprovodili je až k hranici jejich kraje, kde už rašila první zeleň. Tam se se soby rozloučili.

A z lesa vyjela na krásném koni – tom, který táhl zlatý kočár – dívka v červené čepici s pistolemi u pasu. Byla to malá loupežnice; omrzelo ji doma a chtěla se vydat do světa. Poznala je hned.

„Ty jsi mi pěkný pták, takhle se toulat!“ řekla Kajovi, ale s úsměvem. Pak vyprávěla, že princ a princezna odjeli do ciziny a že lesní vrána zemřela – její ochočená nevěsta teď ovdověla a „naříká, ale to je jen povídání“. Rozloučili se a ona odjela dál do světa.

Gerda a Kaj šli dál ruku v ruce, a kudy šli, bylo jaro, plné květin a zeleně. Kostelní zvony zvonily, a najednou poznali věže svého vlastního města. Vešli do domu, po schodech nahoru do babiččina pokojíku – všechno stálo na svém starém místě, hodiny šly, tik, tak, a růže z truhlíku se klonily do otevřeného okna. Sedli si na svá malá dětská stoličky, drželi se za ruce, a na chladnou, prázdnou nádheru u Sněhové královny zapomněli jako na těžký sen.

Babička seděla v jasném slunci a četla nahlas z bible: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do království Božího.“

A Kaj a Gerda se podívali jeden druhému do očí a najednou pochopili starou píseň:

Kvetou růže, kvetou krátce, brzy uzříme Jezulátko.

Tak tam seděli spolu, dospělí a přece stále děti v srdci – a bylo léto, teplé a dobré léto.