Sněhová královna

Tak poslouchejte, začínáme. Byl jednou jeden zlý skřet a ten vyrobil zrcadlo. Všechno dobré a krásné se v něm scvrklo skoro v nic, zato všechno ošklivé vystoupilo dopředu. Nejkrásnější krajina se v něm podobala vařenému špenátu a z hodných lidí byli podivíni s pokřivenými obličeji. Nakonec chtěl skřet se zrcadlem vyletět až k nebi, jenže čím výš letěl, tím bylo zrcadlo těžší, až mu vyklouzlo z rukou a roztříštilo se na milion střepů menších než zrnko písku. Ty se rozletěly do celého světa. Komu takový střípek vlétl do oka, ten viděl všechno naopak, a komu se dostal až do srdce, tomu srdce ztuhlo jako kus ledu.

Ve velkém městě, kde je tolik domů a lidí, že se do něj nevejdou zahrady, bydlely dvě chudé děti, Kaj a Gerda. Nebyli to bratr a sestra, ale měli se rádi, jako by jimi byli. Rodiče bydleli naproti sobě v podkrovních světničkách a přes okap mezi střechami se dalo přejít od jednoho okna k druhému. Před okny stály truhlíky s růžovými keři, jejichž výhony se propletly kolem oken v zelenou bránu, a děti pod ní sedávaly a hrály si. V zimě okna zamrzala, ale děti si na kamnech ohřály měďák, přitiskly ho na sklo a udělaly si kukátko.

„To se rojí bílé včely,“ řekla babička, když venku vířil sníh.

„A mají taky svou královnu?“ zeptal se Kaj.

„Mají. Létá tam, kde se jich rojí nejvíc, a nikdy neulehne na zem. Za nocí prolétá ulicemi a nahlíží do oken, a ta pak zamrznou a pokryjí se květinami.“

„A může Sněhová královna přijít i sem?“ zeptala se Gerda.

„Ať si přijde,“ řekl Kaj. „Posadím ji na teplá kamna a rozteče se.“

Večer se Kaj podíval kukátkem ven. Největší vločka zůstala ležet na okraji truhlíku, rostla a rostla, až z ní byla žena v bílém závoji z tisíců hvězdiček, celá z ledu, a přece živá. Kývla na okno a pokynula rukou. Kaj se lekl a seskočil ze židle.

Pak přišlo jaro a po něm léto a děti seděly zase ve své zahrádce. Toho roku kvetly růže krásněji než kdy dřív a Gerda zpívala písničku, kterou uměli oba:

Růže rozkvétají a vadnou zas,Ježíška spatříme, až přijde čas.

Jednou si prohlíželi obrázkovou knihu, a právě když odbíjela pátá, Kaj vykřikl: „Au! Něco mě píchlo u srdce a něco mi vlétlo do oka.“ Gerda ho objala, on mrkal, ale nic nebylo vidět. Byl to střípek toho kouzelného zrcadla a jedno zrnko se mu dostalo až do srdce. Bolet přestalo, ale zůstalo.

„Proč pláčeš?“ zeptal se. „Takhle vypadáš ošklivě. Fuj, ta růže je červivá a tahle je celá křivá.“ A obě růže utrhl.

„Kaji, co to děláš?“ vykřikla Gerda. Když viděl, jak se lekla, utrhl ještě jednu a skočil oknem domů, pryč od ní.

Od té doby říkal, že obrázkové knihy jsou pro nemluvňata, a babičce do vyprávění skákal. Napodoboval lidi z ulice, hlavně to, co na nich bylo nehezké, a trápil i Gerdu, která ho měla ráda.

Jednou v zimě přivázal na náměstí své sáňky k velkým bílým saním. Seděl v nich někdo zabalený v bílém kožichu a přátelsky na Kaje kývl, jako by se znali. Pokaždé, když se chtěl Kaj odvázat, kývl znovu. Sáně vyjely z městské brány. Sníh padal tak hustě, že chlapec neviděl na krok před sebe. Chtěl se pomodlit otčenáš, ale vzpomněl si jen na velkou násobilku.

Vločky byly čím dál větší, až vypadaly jako velké bílé slepice. Najednou uskočily stranou, sáně zastavily a ten, kdo je řídil, se zvedl. Byla to vysoká štíhlá paní, oslnivě bílá. Sněhová královna.

„Jeli jsme dobře,“ řekla. „Ale ty se třeseš zimou. Pojď pod můj kožich.“

Posadila ho vedle sebe a políbila ho na čelo. Ten polibek byl studenější než led a projel mu rovnou do srdce, které už bylo napůl kusem ledu. Na chviličku měl pocit, že umírá, ale hned nato mu bylo dobře. Ještě jednou ho políbila, a tím zapomněl na Gerdu i na babičku.

„Víc polibků už nedostaneš,“ řekla. „To bych tě ulíbala k smrti.“

Vzlétli spolu vysoko do černého mraku a letěli nad lesy a moři. Ve dne spával Kaj u nohou Sněhové královny.

A co malá Gerda, když se Kaj nevrátil? Kluci vyprávěli jen to, že přivázal sáňky k velkým saním a vyjel z brány. Nakonec si lidé řekli, že se utopil v řece za městem. Byly to dlouhé, temné dny. Pak přišlo jaro.

„Kaj je mrtvý a je pryč,“ řekla Gerda slunci.

„Tomu nevěřím,“ odpovědělo slunce.

„Kaj je mrtvý a je pryč,“ řekla vlaštovkám.

„Tomu nevěříme,“ odpověděly vlaštovky. A nakonec tomu nevěřila ani Gerda.

Časně ráno si obula nové červené střevíčky, políbila spící babičku a šla se zeptat řeky.

„Je pravda, že jsi mi vzala kamaráda? Dám ti své červené střevíčky, jestli mi ho vrátíš.“

Hodila je do vody, ale vlny je přinesly zpátky. Gerda si myslela, že je hodila málo daleko, vlezla do loďky v rákosí a hodila je z jejího konce. Loďka nebyla přivázaná a proud ji odnesl. Snad mě řeka nese ke Kajovi, pomyslela si, a hned jí bylo veseleji.

Nakonec připlula k veliké třešňové zahradě s domkem. Vyšla z něj stará žena s berlí a ve slaměném klobouku s namalovanými květinami. Přitáhla loďku ke břehu, vyzvedla Gerdu a vyslechla si, koho hledá. Kaj prý tudy ještě nešel, ale jistě přijde.

Ta žena uměla čarovat, ale zlá nebyla; čarovala pro radost a Gerdu si chtěla nechat. Česala ji zlatým hřebenem, a čím déle ji česala, tím víc Gerda na Kaje zapomínala. A aby si na něj nevzpomněla, zaklela stařena v zahradě všechny růžové keře do černé země.

Kvetly tam všechny květiny všech ročních dob a Gerda si mezi nimi hrála den za dnem. Znala každou z nich, a přece jí jedna scházela. Až jednou uviděla na stařenině klobouku namalovanou růži, tu jedinou, kterou zapomněla zaklít.

„Copak tu nejsou žádné růže?“ zvolala Gerda a běžela mezi záhony, ale nenašla ani jednu. Sedla si a rozplakala se, a slzy jí padly na místo, kde se propadl růžový keř. Sotva zem smočily, keř vyrazil vzhůru a kvetl jako dřív. Gerda ho objala a vzpomněla si na Kaje.

„Jak jsem se to zdržela!“ řekla. „Vždyť já mám hledat Kaje. Myslíte, že je mrtvý?“

„Mrtvý není,“ odpověděly růže. „Byly jsme v zemi, a tam jsou všichni mrtví. Kaj mezi nimi nebyl.“

Gerda chodila od květiny ke květině a ptala se na Kaje, ale každá znala jen svou písničku. Doběhla tedy na konec zahrady, zatlačila na rezavou kliku a vyběhla bosa do světa. Venku bylo po létě, byl pozdní podzim, což v kouzelné zahradě nebylo znát.

Když si musela odpočinout, přiskákala po sněhu velká vrána. „Krá, krá! Dobrý den!“ Líp to nesvedla, ale myslela to dobře, a když se zeptala, kam jde tak sama, Gerda jí pověděla celý svůj příběh.

„Mohl by to být on,“ řekla vrána zamyšleně. „Naše princezna se rozhodla, že se vdá, ale chtěla muže, který umí odpovědět, když se s ním mluví. Nápadníků se sešlo, div se lidé neušlapali, jenže před trůnem všichni ztratili řeč. Třetí den přišel malý človíček, bez koně a bez vozu, v chudých šatech a s uzlíčkem na zádech. V bráně se ani trochu nezalekl a boty mu vrzaly, až to bylo slyšet. Nepřišel se ucházet o nevěstu, přišel jen slyšet, jak je princezna moudrá. A ona se líbila jemu a on jí.“

„To je Kaj!“ zajásala Gerda. „Vím, že měl nové boty, slyšela jsem je u babičky vrzat. Nemohla bys mě dostat na zámek?“

„Mám tam přítelkyni,“ řekla vrána. „Je ochočená a zná zadní schody do ložnice.“

Večer vedly obě vrány Gerdu zadními schody nahoru. V ložnici visely na zlaté lodyze dvě postele jako lilie. V bílé spala princezna, v červené měla Gerda hledat Kaje. Odhrnula červený list, uviděla hnědou šíji a zvolala jeho jméno. Spáč se probudil, otočil hlavu, a nebyl to Kaj. Princ se mu podobal jen tou šíjí.

Gerda se rozplakala a vypověděla princi i princezně všechno. Vrány oba pochválili a slíbili jim stálé místo u dvora. Gerda spala tu noc v princově posteli, a když druhý den prosila jen o boty a o vozík, dostala boty, rukávník i kočár z ryzího zlata. Lesní vrána ji doprovázela tři míle.

Cesta vedla tmavým lesem a kočár v něm zářil jako pochodeň, což padlo do oka loupežníkům. „To je zlato!“ křičeli, popadli koně a vytáhli Gerdu z vozu.

„Je tlustá a hezká,“ řekla stará loupežnice a sáhla po noži. V tu chvíli vykřikla, protože ji do ucha kousla vlastní dcera, která jí visela na zádech.

„Tuhle nezabiješ!“ řekla malá loupežnice. „Bude si se mnou hrát a bude spát u mě v posteli.“ A kousla matku znovu, až stará vyskočila a zatočila se dokola.

Jely spolu hlouběji do lesa. Loupežnice byla stejně velká jako Gerda, ale silnější, a oči měla černé a skoro smutné. Když jí Gerda pověděla, koho hledá, řekla loupežnice vážně: „Nikdo ti neublíží, ani kdybych se na tebe rozzlobila.“

Loupežnická tvrz byla popraskaná odshora dolů a po dvoře skákali obrovští psi, kterým bylo zakázáno štěkat. V koutě, kde měly spát, sedělo na bidlech přes sto holubů a dva lesní byli zavření zvlášť. „A tohle je můj miláček,“ řekla loupežnice a vytáhla za paroh mladého soba. „Toho musíme držet zkrátka, jinak by nám utekl.“ Dlouhý nůž nepustila z ruky, ani když usnula.

Tu lesní holubi řekli: „Vrkú, vrkú! My jsme malého Kaje viděli. Bílá slepice nesla jeho sáňky a on seděl ve voze Sněhové královny, který letěl nad lesem.“

„Kam jela Sněhová královna?“ zvolala Gerda.

„Nejspíš do Laponska, tam je věčný sníh a led. Zeptej se soba.“

„Tam jsem se narodil,“ řekl sob. „Sněhová královna tam má letní stan, ale její pravý zámek stojí u severního pólu.“

Ráno Gerda loupežnici všechno pověděla, a když matka po poledni usnula, přeťala loupežnice sobovi provaz. „Pustím tě ven,“ řekla, „ale musíš zanést tuhle holčičku k zámku Sněhové královny.“

Sob radostí vyskočil a loupežnice na něj Gerdu vysadila. „Tady máš svoje boty a matčiny velké rukavice, bude zima. Rukávník si nechám, ten je moc hezký. A tady máš chleba a šunku. Teď se máš tvářit vesele.“

Sob se rozběhl velkým lesem, přes bažiny a stepi. Vlci vyli a nebe nad nimi jako by sršelo ohněm. „To jsou moje staré polární záře,“ řekl sob a běžel dál, ve dne v noci. Pak byli v Laponsku.

Zastavili u chudého domku, jehož střecha sahala skoro k zemi. Uvnitř vařila stará Laponka ryby a sob jí pověděl Gerdin příběh, protože Gerda byla zimou tak prokřehlá, že nemohla mluvit.

„Ach vy chudáci,“ řekla Laponka, „máte to ještě daleko, přes sto mil do Finska. Napíšu pár slov na sušenou tresku, papír nemám, a vy je odnesete Fince tam nahoře.“

Ve Finsku klepali Fince na komín, protože dveře neměla. Uvnitř bylo takové horko, že Finka chodila skoro nahá a Gerdě hned stáhla boty i rukavice. Vzkaz na tresce si přečetla třikrát, až jej uměla nazpaměť.

„Ty jsi moudrá,“ řekl sob. „Umíš svázat všechny větry světa jednou nití. Nedala bys tomu děvčátku nápoj, aby mělo sílu dvanácti mužů?“

„Sílu dvanácti mužů?“ řekla Finka. „To by hodně pomohlo.“ Pak odvedla soba do kouta a pošeptala mu: „Kaj je opravdu u Sněhové královny a myslí si, že je to nejlepší místo na světě. Může za to střípek zrcadla v srdci a zrnko v oku. Musí ven, jinak z něj nikdy nebude člověk.“

„A nemůžeš dát Gerdě něco, čím by to všechno přemohla?“ zeptal se sob.

„Větší moc, než už má, jí dát nemůžu. Copak nevidíš, jak jí lidé i zvířata musí sloužit a jak daleko došla bosa? Svou sílu má v srdci, a je v tom, že je to hodné a nevinné dítě. Jestli se ke Sněhové královně nedostane sama a nevytáhne ten střípek sama, my jí pomoct neumíme. Dones ji ke keři s červenými bobulemi, tam začíná zahrada Sněhové královny.“

„Nemám boty! Nemám rukavice!“ vykřikla Gerda, jakmile ji venku uhodil mráz, ale sob se neodvážil zastavit a běžel až ke keři s červenými bobulemi. Tam ji sundal, políbil ji na ústa a s velkými slzami na tvářích se rozběhl zpátky.

Gerda běžela dál, jak nejrychleji dovedla. Najednou proti ní vyrazil celý pluk sněhových vloček. Nepadaly z nebe, běžely po zemi a byly čím dál větší. Byly živé, byly to přední stráže Sněhové královny.

Tu se malá Gerda pomodlila otčenáš. Mráz byl tak silný, že viděla vlastní dech, a ten houstl a měnil se v malé anděly se štíty a přilbicemi. Než se domodlila, stála kolem ní celá legie. Andělé vločky zahnali a zahřáli jí ruce i nohy.

Kaj na ni nemyslel a nenapadlo ho, že stojí venku před zámkem. Stěny toho zámku byly z navátého sněhu a okna a dveře z ostrých větrů. Bylo v něm přes sto sálů, velikých, prázdných a ledově zářivých. Uprostřed leželo zamrzlé jezero, popraskané na tisíc kusů, a na něm sedávala Sněhová královna a říkala, že sedí na zrcadle rozumu.

Malý Kaj byl zimou celý modrý, ale nevěděl o tom, protože srdce měl z ledu. Skládal ploché kusy ledu do celých slov, a to jediné, které chtěl, složit nedokázal. Bylo to slovo Věčnost. „Až ho složíš,“ řekla mu Sněhová královna, „budeš svým vlastním pánem.“ Jenže on to nesvedl.

„Teď poletím do teplých zemí,“ řekla mu jednoho dne. „Podívám se do svých černých hrnců a trochu je pobílím.“ Myslela tím ohnivé hory Etnu a Vesuv. A odlétla. Kaj seděl sám v prázdném sále a přemýšlel, až to v něm praskalo.

A tehdy vešla velkou branou do zámku malá Gerda. Vanuly proti ní ostré větry, ale ona se pomodlila otčenáš a větry ulehly. Prošla studenými sály, uviděla Kaje, skočila mu kolem krku a volala: „Kaji! Milý Kaji! Konečně jsem tě našla!“

On ale seděl tiše, strnule a chladně. Tu se Gerda rozplakala. Horké slzy mu padaly na hruď, pronikly až do srdce, rozpustily ledovou hroudu a s ní i střípek zrcadla. Kaj se na ni podíval a ona zazpívala:

Růže rozkvétají a vadnou zas,Ježíška spatříme, až přijde čas.

Tu se Kaj rozplakal také. Plakal tak, že mu zrnko vyplavalo z oka. Poznal ji a zajásal: „Gerdo! Milá Gerdo! Kde jsi byla tak dlouho? A kde jsem byl já?“ Rozhlédl se kolem sebe. „Jaká je tu zima! Jak je tu prázdno!“ Gerda se smála a plakala radostí, a bylo to tak krásné, že se i kusy ledu daly do tance. Když se unavily a ulehly, ležely v tom slově, které měl Kaj složit: Věčnost. Gerda ho políbila na tváře a ty rozkvetly. Sněhová královna se teď mohla klidně vrátit.

Vzali se za ruce a vyšli ze zámku, a kudy šli, tam utichl vítr a vysvitlo slunce. U keře s červenými bobulemi na ně čekal sob a s ním mladá sobice, která jim dala své teplé mléko. Odnesli je k Fince a pak k Laponce, která jim ušila nové šaty, a doprovodili je až k hranicím země.

Tam už vyrážela zeleň a zpívali ptáci, a z lesa vyjela na koni, kterého Gerda znala, dívka s jasně červenou čepicí. Byla to malá loupežnice; doma ji to omrzelo.

„Ty jsi mi ale pěkný ptáček, takhle se toulat,“ řekla Kajovi. „Ráda bych věděla, jestli stojíš za to, aby za tebou někdo běžel až na konec světa.“

Gerda se zeptala na prince a princeznu.

„Ti odjeli do cizích zemí,“ řekla loupežnice.

„A vrána?“

„Lesní vrána už nežije,“ odpověděla tišeji, „a ta ochočená za ní teď truchlí.“

Gerda s Kajem jí vyprávěli všechno.

„Šnyp, šnap, šnůre, půre, baselůre!“ řekla malá loupežnice, vzala je za ruce, slíbila, že se u nich staví, kdyby jela jejich městem, a odjela do širého světa.

Kaj a Gerda šli ruku v ruce a kolem nich bylo krásné jaro. Rozezněly se kostelní zvony a oni poznali věže svého města. Došli k babiččiným dveřím, po schodech nahoru a do světnice, kde všechno stálo jako dřív a hodiny šly: tik, tak. Když ale procházeli dveřmi, poznali, že jsou z nich dospělí lidé. Růže z okapu kvetly do otevřeného okna a oni se posadili na své dětské stoličky. Chladnou prázdnou nádheru u Sněhové královny zapomněli jako těžký sen. Babička seděla ve slunci a četla nahlas z bible: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského.“

Kaj a Gerda si pohlédli do očí a najednou porozuměli té staré písničce:

Růže rozkvétají a vadnou zas,Ježíška spatříme, až přijde čas.

Tak tam seděli oba, dospělí, a přece děti, děti v srdci. A bylo léto, teplé, blahodárné léto.