Červené střevíčky

Byla jednou jedna malá holčička, jemná a hezoučká. Byla ale chudá, a tak v létě chodila bosa a v zimě nosila jen těžké dřeváky, až jí od zimy červenaly nožky. Bylo to k pláči.

Uprostřed vesnice žila stará ševcová. Ušila jednou z kousků starého červeného sukna pár maličkých střevíčků. Nebyly nijak jemné, ale šila je s dobrým srdcem — a měly patřit holčičce, která se jmenovala Karen.

Zrovna v den, kdy pochovávali její matku, dostala Karen ty červené střevíčky a poprvé si je obula. Na smutek se sice nehodily, ale jiné neměla, a tak v nich šla za skromnou rakví.

Tehdy tudy jela ve velkém starém kočáře stará paní. Bylo jí holčičky líto, a řekla knězi: „Dejte mi to děvčátko, ujmu se ho.“ Karen si myslela, že se to děje kvůli jejím červeným střevíčkům. Stará paní je ale spálila, protože se jí zdály ošklivé, a Karen od té chvíle nosila hezké, čisté šaty. Naučila se číst a šít a lidé říkali, že je hezoučká. Zrcadlo jí ale říkávalo: „Ty jsi víc než hezoučká — ty jsi krásná.“

Jednou projížděla krajem královna se svou malou dcerou. Lidé se hrnuli k zámku a s nimi i Karen. Princezna stála u okna v bílých šatech, bez koruny a bez vlečky, ale na nožkách měla nádherné červené střevíčky — mnohem hezčí než ty, které kdysi ušila ševcová. Vždyť na světě prý není nic krásnějšího než červené střevíčky.

Když Karen dorostla do let, kdy se chodí k biřmování, dostala nové šaty a měla dostat i nové boty. Ve městě jí u bohatého ševce vzali míru. V jeho pokoji stály skleněné skříně plné krásné obuvi, a mezi nimi jeden pár červených střevíčků, docela takových, jaké nosila princezna. Byly to ty nejkrásnější, co tam měl — prý je šil pro hraběcí dceru, které ale nepadly.

„To je jistě lakovaná kůže? Jak se lesknou,“ řekla stará paní, která už dobře neviděla. „Ano, lesknou se,“ řekla Karen. Střevíčky jí padly, a tak je koupili. Stará paní nevěděla, že jsou červené — jinak by je Karen k biřmování nikdy neobula. Takhle to ale nevěděla, a tak to dovolila.

Všichni v kostele si prohlíželi Kareniny nožky. A i staré náhrobní podobizny se na ně jako by dívaly. Karen na střevíčky myslela celou bohoslužbu, i když kněz mluvil o křtu a o tom, že má být zbožnou křesťankou. Varhany hrály a děti zpívaly, ale ona myslela jen na červené střevíčky.

Odpoledne se stará paní dozvěděla, že byly červené, a řekla, že se to nesluší — napříště má Karen do kostela chodit v černých botách, i kdyby stárla.

Příští neděli bylo přijímání. Karen se dívala na černé boty, dívala se na červené — a nakonec si obula červené.

Slunce svítilo, a Karen se starou paní šly pěšinkou přes pole. U kostela stál starý voják s berlou, s dlouhými vousy spíš červenými než šedivými. Uklonil se a zeptal se, smí-li oprášit dámě střevíce. Karen natáhla i svou nožku. „Podívejme, jaké krásné taneční střevíčky,“ řekl voják. „Ty se drží pevně, když se tančí!“ a plácl dlaní o podrážku.

V kostele se na Karen zase všichni dívali, a ona zase myslela jen na své červené střevíčky — zapomněla zpívat žalm, zapomněla i na modlitbu.

Když lidé odcházeli, stará paní nasedla do kočáru. Karen zvedla nohu, aby nastoupila také, a voják znovu řekl: „Podívejme, jaké krásné taneční střevíčky!“ A Karen se najednou musela dát do tance. Nohy ji nesly samy, kolem kostela, pořád dokola, a nemohla přestat. Kočí ji musel chytit a zvednout do kočáru, ale nožky tančily dál, až ubohou starou paní pořádně pošlapaly. Teprve když jí střevíčky sundali, nohy se konečně utišily.

Doma je zavřeli do skříně, ale Karen se na ně nemohla přestat dívat.

Pak stará paní vážně onemocněla, a říkalo se, že se z toho už nezotaví. Potřebovala pečlivou péči, a nikdo jí ji nedlužil víc než Karen. Jenže ve městě byl ten večer ples, kam Karen pozvali. Řekla si, že to přece není hřích, obula si červené střevíčky — vždyť to snad smí — a šla tančit.

Ale když chtěla doprava, nohy ji nesly doleva; když chtěla nahoru po schodech, hnaly ji dolů, ven z domu, ulicí, až z městské brány, rovnou do temného lesa.

Mezi stromy nahoře se cosi zalesklo. Myslela, že je to měsíc, ale byla to tvář — starý voják s červenými vousy, kývající hlavou. „Podívejme, jaké krásné taneční střevíčky,“ řekl znovu.

Karen se polekala a chtěla si střevíčky strhnout, ale držely pevně. Strhla si punčochy, ale střevíčky jako by k ní přirostly. A tak musela tančit dál, přes pole a louky, v dešti i na slunci, ve dne i v noci — a noc byla nejhorší.

Tančila až na hřbitov. Ale mrtví tam netančili, měli na práci něco lepšího. Chtěla si sednout na chudý hrob, kde roste hořké kapradí, ale nebylo jí dopřáno ani chvíle klidu. A když ji nohy donesly ke kostelním dveřím, uviděla tam anděla v bílém rouchu, s křídly až k zemi, s tváří vážnou a přísnou, a v ruce třímal meč.

„Budeš tančit,“ řekl, „ve svých červených střevíčkách, dokud nezbledneš a nevychladneš. Budeš tančit ode dveří ke dveřím a klepat tam, kde bydlí pyšné děti, aby tě slyšely a bály se. Budeš tančit — tančit —“

„Smiluj se!“ vykřikla Karen. Ale co anděl odpověděl, už neslyšela, protože ji střevíčky unášely pryč, přes pole a cesty, a musela tančit dál.

Jednou ráno tančila kolem dveří, které dobře znala. Uvnitř zpívali žalmy a ven vynášeli rakev ozdobenou květinami. Tehdy poznala, že stará paní zemřela, a pocítila, jak je teď opuštěná a jak těžce se provinila.

Tančila dál, i za temné noci, přes trní a pařezy, až se odírala do krve. Doběhla až k osamělému domku na vřesovišti. Tam ji opustily síly a klesla přede dveřmi k zemi, příliš unavená a zarmoucená, než aby udělala jediný další taneční krok.

„Bože, smiluj se nade mnou!“ zvolala do tmy. „Je mi to tak líto — tak líto mé pýchy a marnivosti. Sundej ze mě ty červené střevíčky. Radši bych už nikdy v životě netančila, než abych byla odnášena pryč od všech, které mám ráda.“

A vyznala se ze všeho, co udělala, kousek po kousku, hořce plakala a nic nezamlčela, a z celého srdce svých hříchů litovala.

A vtom, náhle, jako by z ní spadlo těžké břímě. Červené střevíčky se jí uvolnily z nohou — a samy odtančily pryč, přes pole až do hlubokého lesa, a nikdo je už nikdy nespatřil. Karen byla volná.

Dlouho ještě seděla v tichu, s nohama rozbolavělýma a unavenýma, ale s pokojem v srdci, jaký dlouho nepocítila. Přišel jí na mysl tichý, pokorný žalm — z těch, které si zpívají ti, kdo upřímně litují své viny — a ona jej zpívala skrze slzy. Když nastalo ráno, vstala a vydala se přes vřesoviště dál, z celého srdce vděčná, že může prostě jít, kam sama chce.

„Teď už jsem si za ty červené střevíčky vytrpěla dost,“ řekla si. „Půjdu do kostela, ať mě lidé vidí.“ Spěchala tam, ale sotva došla ke dveřím, spatřila, jak před ní ve vzduchu tančí červené střevíčky, a lekla se, a otočila se zpátky.

Celý týden byla smutná a plakala. Ale když přišla neděle, řekla si: „Už jsem se dost natrápila. Věřím, že jsem stejně dobrá jako mnozí z těch, co v kostele sedí a naparují se.“ A šla odvážně dál — ale došla jen ke hřbitovní bráně, a tam zase uviděla ty tančící střevíčky před sebou. Vrátila se, celým srdcem zkroušená, a upřímně litovala.

Pak šla na faru a prosila, aby ji přijali do služby. Chtěla být pilná a dělat, co dovede, a na mzdu se neptat — jen aby měla střechu nad hlavou a byla mezi dobrými lidmi. Farářova žena se nad ní slitovala a vzala ji k sobě. Karen byla pilná a tichá, ráda poslouchala, když kněz večer předčítal z bible. Děti ji měly rády, ale když mluvily o krásných šatech a parádě, jen smutně kroutila hlavou.

Příští neděli šli všichni do kostela a ptali se jí, půjde-li s nimi. Ona se ale se slzami v očích sklonila hlavu a zůstala doma, sama ve své malé komůrce, kde se sotva vešla postel a židle. Sedla si tam s modlitební knížkou, a vítr k ní donesl zvuky varhan z kostela. Zvedla uslzenou tvář a řekla: „Ach Bože, pomoz mi.“

A vtom zazářilo slunce, a přímo před ní stál Boží anděl v bílém rouchu — ten, kterého kdysi v noci potkala u kostelních dveří. Tentokrát ale nedržel meč, nýbrž zelenou větev plnou rozkvetlých růží. Dotkl se stropu a ten se zvedl do výšky, a kudy se dotkl, tam se rozzářila zlatá hvězda. Dotkl se stěn, a ty se rozestoupily. A Karen náhle viděla varhany, viděla staré podobizny a lidi z celé obce, jak sedí ve vyzdobených lavicích a zpívají ze svých knížek. Kostel jako by přišel k ní do komůrky — nebo ona přišla do kostela.

Seděla mezi lidmi z fary, a když dozpívali žalm, podívali se na ni a řekli: „Dobře, žes přišla, Karen.“

„To bylo z milosti,“ zašeptala.

Varhany zněly a dětské hlasy zpívaly tak měkce a líbezně. Slunce hřálo skrze okno na lavici, kde Karen seděla, a srdce se jí naplnilo takovým jasem, pokojem a radostí, že se tiše zastavilo. A její duše odletěla na slunečních paprscích k Bohu — a tam se jí už nikdo neptal na červené střevíčky.