Červené střevíčky

Byla jednou jedna malá holčička, jemná a hezká, ale chudá. V létě chodila bosa a v zimě v těžkých dřevácích, ve kterých jí nohy červenaly zimou.

Uprostřed vesnice bydlela stará ševcová a ta jí z proužků červeného sukna ušila střevíčky. Byly neohrabané, ale míněné dobře. Holčička se jmenovala Karen a dostala je v den, kdy pohřbívali její maminku. Do smutku se červená nehodila, jenže jiné neměla, a tak v nich šla za rakví.

Zrovna tudy jela stará paní ve velkém kočáře. Bylo jí to dítě líto, a tak řekla faráři: „Poslyšte, dejte mi tu holčičku. Postarám se o ni.“

Karen si myslela, že se to děje kvůli červeným střevíčkům. Stará paní ale prohlásila, že jsou ošklivé, a nechala je spálit. Karen pěkně oblékli a ona se učila číst a šít. Lidé říkali, že je hezká, a zrcadlo říkalo: „Jsi víc než hezká. Jsi krásná.“

Jednou projížděla zemí královna s malou princeznou a lidé se hrnuli k zámku, Karen s nimi. Princezna stála v okně v bílých šatech, neměla vlečku ani korunu, zato měla nádherné červené střevíčky z jemné kůže.

Nic na světě se přece nevyrovná červeným střevíčkům!

Karen povyrostla a měla jít ke konfirmaci. K novým šatům měla dostat nové boty. Bohatý švec ve městě jí vzal míru. Mezi jeho botami stál pár červených, stejných, jaké nosila princezna; švec je prý šil pro hraběcí dceru, ale nepadly jí.

„To je jistě lakovaná kůže?“ ptala se stará paní. „Tolik se lesknou!“

„Ano, lesknou se!“ řekla Karen. Padly jí, a tak je koupili. Stará paní špatně viděla a netušila, že jsou červené, jinak by ji v nich ke konfirmaci nepustila.

V kostele se všichni dívali na její nohy a Karen se zdálo, že i staré podobizny na náhrobcích hledí na střevíčky. Myslela jen na ně, i když jí farář položil ruku na hlavu a mluvil o smlouvě s Bohem. Varhany zněly slavnostně, Karen ale myslela na střevíčky.

Odpoledne se stará paní dozvěděla, že střevíčky byly červené, a řekla, že se to nesluší a že Karen má do kostela chodit v černých.

Příští neděli bylo přijímání. Karen se podívala na černé střevíčky, podívala se na červené, podívala se na ně ještě jednou a obula si červené. Svítilo slunce a Karen se starou paní šly polní pěšinou.

U kostelních dveří stál starý vysloužilec s berlí a s dlouhým vousem, spíš zrzavým než bílým. Uklonil se a zeptal se, jestli smí staré paní oprášit boty. Karen k němu natáhla nožku.

„Podívejme, jaké krásné taneční střevíčky!“ řekl voják. „Ty se drží pevně, když se tančí!“ A plácl rukou do podrážek.

Stará paní mu dala almužnu a obě vešly dovnitř. Na střevíčky se dívali všichni lidé i všechny obrazy, a když Karen poklekla před oltářem a přiložila si ke rtům zlatý kalich, zdálo se jí, že v něm střevíčky plavou dokola. Zapomněla zpívat žalm i pomodlit se Otčenáš.

Potom stará paní nastoupila do kočáru a Karen zvedla nohu na stupátko. Tu řekl starý voják: „Podívejme, jaké krásné taneční střevíčky!“ Karen si nemohla pomoct a udělala pár kroků, a jakmile začala, nohy tančily dál, jako by nad ní střevíčky získaly moc. Tančila kolem kostela, až ji kočí doběhl a zvedl do vozu, ale nohy tančily dál, dokud jí střevíčky nestáhli.

Doma je dali do skříně, ale Karen z nich nespustila oči.

Pak stará paní ulehla a říkalo se, že už nevstane. Starat se o ni měla ze všech nejvíc Karen, jenže ve městě byl velký ples a Karen na něj pozvali. Podívala se na červené střevíčky, řekla si, že na tom není nic hříšného, obula si je a šla tančit.

Když ale chtěla doprava, tančily střevíčky doleva, a když chtěla sálem nahoru, nesly ji dolů, ze schodů, ulicí a branou z města ven, až do tmavého lesa.

Nahoře mezi stromy něco svítilo. Myslela, že je to měsíc, ale byla to tvář: ten starý voják s ryšavým vousem. Kýval hlavou a řekl: „Podívejme, jaké krásné taneční střevíčky!“

Karen se lekla a chtěla střevíčky odhodit, ale držely pevně. Strhla si punčochy, jenže střevíčky jí přirostly k nohám. Musela tančit přes pole, v dešti i na slunci, ve dne i v noci, a v noci nejhůř.

Dotančila na otevřený hřbitov, jenže mrtví tam netančili, ti měli na práci něco lepšího. Chtěla si sednout na hrob chudáka, ale pro ni nebylo klidu ani spočinutí. A když tančila ke kostelním dveřím, stál v nich anděl v bílém rouše s křídly až k zemi a se širokým mečem v ruce.

„Budeš tančit!“ řekl. „Budeš tančit ve svých červených střevíčkách, dokud nezbledneš a nezchladneš. Budeš tančit ode dveří ke dveřím, a kde bydlí pyšné a nafoukané děti, zaklepeš, aby tě slyšely a bály se. Tančit budeš, tančit…“

„Slitování!“ zvolala Karen. Neslyšela ale, co anděl odpověděl, protože ji střevíčky odnesly na pole, přes cestu a přes lávku.

Jednoho rána tančila kolem dveří, které dobře znala. Zevnitř zaznívaly žalmy a ven vynášeli rakev ozdobenou květinami. Poznala, že stará paní zemřela, a cítila se ode všech opuštěná a odsouzená.

Tančila dál i temnou nocí, přes trní a pařezy, které ji poranily, k osamělému stavení, kde bydlel kat. Zaklepala na okno a řekla:

„Pojď ven! Pojď ven! Nemůžu dovnitř, protože musím tančit!“

A kat odpověděl: „Ty asi nevíš, kdo jsem. Já stínám hlavy zlým lidem, a slyším, že se moje sekera už ozývá.“

„Nestínej mi hlavu,“ řekla Karen, „to bych pak nemohla litovat svého hříchu. Ale utni mi nohy s červenými střevíčky.“

Pak se přiznala k celé své vině a kat udělal, oč ho prosila. Střevíčky s malýma nohama odtančily přes pole do lesa.

Vyřezal jí dřevěné nohy a berle a naučil ji žalm, který zpívají kajícníci. Karen políbila ruku, která držela sekeru, a vydala se dál.

„Teď jsem za červené střevíčky vytrpěla dost,“ řekla si. „Půjdu do kostela, ať mě lidé vidí.“ Jenže u kostelních dveří před ní zase tančily střevíčky. Lekla se a vrátila se.

Celý týden plakala hořké slzy. Když ale přišla neděle, řekla si: „Trpěla jsem už dost a jsem stejně dobrá jako leckdo z těch, co sedí v kostele a naparují se.“ A statečně vyšla, ale nedošla dál než k hřbitovní bráně, kde zase uviděla tančit červené střevíčky. Zhrozila se a z celého srdce litovala svého hříchu.

Pak zašla na faru a prosila, aby ji vzali do služby. Farářova žena se nad ní slitovala a přijala ji. Karen byla pilná a tiše poslouchala, když farář večer předčítal z bible. Děti ji měly rády, a když mluvily o parádě, Karen jen vrtěla hlavou.

Příští neděli se jí ptali, jestli nepůjde s nimi do kostela, ale ona se slzami v očích pohlédla na své berle. Ostatní odešli a ona zůstala sama v komůrce, kam se vešla postel a židle. Sedla si se zpěvníkem, a když v něm četla, přinesl vítr od kostela zvuk varhan. Zvedla uplakanou tvář a řekla: „Bože, pomoz mi!“

Vtom se rozzářilo slunce a před ní stál Boží anděl v bílém rouše, ten samý jako tenkrát v noci. Nedržel už meč, ale zelenou větev plnou růží. Dotkl se stropu a ten se zvedl vysoko, a kde se ho dotkl, zazářila hvězda. Dotkl se stěn a ty se rozestoupily. Karen uviděla varhany a celou obec, jak sedí v lavicích a zpívá ze zpěvníků. Kostel sám přišel za chudou dívkou do komůrky. Seděla mezi lidmi, a když dozpívali žalm, pokývali na ni: „Dobře, žes přišla, Karen!“

„To bylo slitování,“ zašeptala.

Varhany zněly a dětské hlasy na kůru zpívaly líbezně. Slunce proudilo oknem do lavice, kde Karen seděla, a srdce měla tak plné pokoje a radosti, že už se do něj víc nevešlo. Duše jí odletěla po slunečních paprscích k Bohu, a tam nebyl nikdo, kdo by se ptal na červené střevíčky.