Červené střevíčky

Byla jednou jedna malá holčička, jemná a hezoučká. V létě ale musela chodit bosa, protože byla chudá, a v zimě nosila velké dřeváky, až jí drobné nártky celé zčervenaly — a byl to smutný pohled.

Uprostřed vesnice bydlela stará ševcová. Sedávala a šila, jak nejlíp uměla, a ze zbytků starého červeného sukna ušila pár maličkých střevíčků. Byly nemotorné, ale byly ušity s dobrým srdcem — a měly patřit té malé holčičce. Jmenovala se Karen.

Právě v den, kdy pochovávali její matku, dostala Karen ty červené střevíčky a poprvé si je obula. Na truchlení se ovšem nehodily, ale jiné neměla, a tak strčila bosé nožky dovnitř a šla za chudou slaměnou rakví.

Tu přijel po cestě velký starý kočár a v něm seděla stará paní. Zadívala se na holčičku, bylo jí jí líto, a řekla knězi: „Poslyšte, dejte mi to malé děvče, ujmu se ho.“

Karen si myslela, že se to všechno děje jen kvůli červeným střevíčkům. Stará paní ale prohlásila, že jsou ošklivé, a nechala je spálit. Karen samotnou pěkně a čistě oblékli. Učila se číst a šít, a lidé říkali, že je hezoučká. Zrcadlo ale říkalo: „Ty jsi víc než hezoučká — ty jsi krásná!“

Jednou projížděla zemí královna a vezla s sebou svou malou dcerušku, princeznu. Lidé se jen hrnuli k zámku a mezi nimi byla i Karen. Malá princezna stála v jemných bílých šatech u okna a nechala se obdivovat. Neměla ani vlečku, ani zlatou korunu, ale krásné červené střevíčky ze safiánu — a ty byly ovšem mnohem hezčí než ty, které ušila ševcová malé Karen. Vždyť nic na světě se nedá srovnat s červenými střevíčky!

Karen byla teď už tak velká, že měla jít k biřmování. Dostala nové šaty a měla dostat i nové boty. Bohatý ševc ve městě jí vzal míru na malou nožku. Bylo to u něj doma v pokoji, kde stály velké skleněné skříně s roztomilými střevíčky a lesklými botkami. Byla to náramná paráda, jenže stará paní špatně viděla, a tak z toho neměla radost. Mezi všemi střevíčky ale stál pár červených, zrovna takových, jaké nosila princezna. Jak byly krásné! Ševc dokonce řekl, že byly ušity pro hraběcí dceru, ale nepadly jí.

„To je nejspíš lakovaná kůže?“ zeptala se stará paní. „Jak se lesknou!“

„Ano, lesknou se!“ řekla Karen. Střevíčky jí padly a byly koupeny. Stará paní ale netušila, že jsou červené, jinak by Karen nikdy nedovolila jít v červených botkách k biřmování. Teď to však dovolila.

Všichni lidé si prohlíželi Kareniny nožky. A když vešla do kostela k oltáři, zdálo se jí, jako by i staré obrazy na náhrobcích — podobizny kněží a jejich žen s tuhými límci a dlouhými černými šaty — upíraly oči na její červené střevíčky. A myslela jen na ně, i když kněz na ni položil ruku a mluvil o svatém křtu, o svazku s Bohem a o tom, že má teď být řádnou křesťankou. Varhany zněly slavnostně, zpívaly hezké dětské hlasy a zpíval i starý kantor — Karen ale myslela jen na své červené střevíčky.

Odpoledne se stará paní ode všech dozvěděla, že střevíčky byly červené. Řekla, že je to ošklivé a že se to nesluší, a že Karen má napříště chodit do kostela v černých botách, i až bude stará.

Příští neděli bylo přijímání. Karen se podívala na černé boty, podívala se na červené — podívala se znovu — a obula si červené.

Slunce nádherně svítilo. Karen a stará paní šly pěšinkou přes obilí a trochu se přitom prášilo.

U kostelních dveří stál starý voják s berlou a s podivně dlouhými vousy, spíš červenými než bílými. Uklonil se až k zemi a zeptal se staré paní, smí-li jí oprášit střevíce. Karen také natáhla svou nožku. „Podívejme, jaké krásné taneční střevíčky!“ řekl voják. „Ty drží pevně, když se tančí!“ A pleskl rukou o podrážky.

Stará paní dala vojákovi almužnu a pak šla s Karen do kostela.

A všichni lidé uvnitř se dívali na Kareniny červené střevíčky, a všechny obrazy se dívaly také. Když Karen poklekla před oltářem a přiložila zlatý kalich ke rtům, myslela jen na červené střevíčky, a připadalo jí, jako by jí v kalichu plavaly. Zapomněla zpívat žalm, zapomněla se pomodlit Otčenáš.

Když lidé vycházeli z kostela, stará paní nastoupila do kočáru. Karen zvedla nohu, aby nastoupila také, a tu řekl starý voják: „Podívejme, jaké krásné taneční střevíčky!“ A Karen nemohla jinak — musela udělat pár tanečních kroků. A jakmile začala, nohy tančily dál. Jako by ty střevíčky nad ní získaly moc. Tančila kolem kostela a nedokázala přestat. Kočí za ní musel běžet a chytit ji, a když ji zvedl do kočáru, nohy tančily dál, až dobrou starou paní pořádně pošlapala. Nakonec jí střevíčky stáhli a nohy se utišily.

Doma dali střevíčky do skříně, ale Karen se na ně nedokázala nedívat.

Pak stará paní ležela nemocná, a říkalo se, že se z toho už nedostane. Musela být opatrovaná a ošetřovaná, a nikomu to nenáleželo víc než Karen. Jenže ve městě byl velký ples a Karen tam byla pozvaná. Podívala se na červené střevíčky a řekla si, že to přece není žádný hřích. Obula si je — vždyť to snad smí — a šla na ples a začala tančit.

Jenže když chtěla doprava, tančily střevíčky doleva, a když chtěla po síni nahoru, hnaly ji dolů, ze schodů, ulicí a ven z městské brány. Tančila a musela tančit, ven do temného lesa.

Tu mezi stromy nahoře cosi zasvítilo. Myslela, že je to měsíc, protože to byla tvář. Byl to však starý voják s červenými vousy. Seděl tam, kýval hlavou a říkal: „Podívejme, jaké krásné taneční střevíčky!“

Karen se lekla a chtěla červené střevíčky shodit, ale ty držely pevně. Strhla si punčochy, ale střevíčky jí přirostly k nohám. Tančila a musela tančit přes pole a louky, v dešti i na slunci, ve dne i v noci — a v noci to bylo nejstrašnější.

Dotančila až na otevřený hřbitov. Ale mrtví tam netančili — ti měli na práci něco lepšího než tanec. Chtěla si sednout na hrob chudáka, kde roste hořké kapradí, ale nebylo jí dopřáno klidu ani chvíle oddechu. A když tančila k otevřeným kostelním dveřím, spatřila tam anděla v dlouhém bílém rouchu, s křídly, která mu sahala od ramen až k zemi. Tvář měl vážnou a přísnou a v ruce držel meč, široký a lesklý.

„Budeš tančit!“ řekl. „Budeš tančit ve svých červených střevíčkách, dokud nezbledneš a nevychladneš, dokud se ti kůže nescvrkne na pouhou kostru! Budeš tančit ode dveří ke dveřím, a kde bydlí pyšné, naduté děti, tam zaklepeš, aby tě slyšely a bály se! Budeš tančit, tančit — —!“

„Smilování!“ vykřikla Karen. Ale neslyšela, co anděl odpověděl, protože ji střevíčky nesly dveřmi ven na pole, přes cesty a lávky, a pořád musela tančit.

Jednoho rána tančila kolem dveří, které dobře znala. Uvnitř zněl zpěv žalmů a ven vynášeli rakev ozdobenou květinami. Tehdy poznala, že stará paní zemřela, a ucítila, že je ode všech opuštěná a Božím andělem odsouzená.

Tančila a musela tančit, tančit i za temné noci. Střevíčky ji nesly přes trní a pařezy, až se do krve odírala. Tančila přes vřesoviště k malému osamělému domku. Věděla, že tu bydlí kat. Zaklepala prsty na okno a řekla:

„Pojď ven! Pojď ven! Dovnitř nemohu, protože musím tančit!“

A kat odpověděl: „Ty asi nevíš, kdo jsem. Já stínám hlavy zlým lidem — a slyším, jak už moje sekera zvoní!“

„Nesetni mi hlavu!“ řekla Karen, „jinak už nebudu moci litovat svých hříchů! Ale usekni mi nohy i s červenými střevíčky!“

A pak se vyznala z celého svého hříchu, a kat jí usekl nohy i s červenými střevíčky. Ale střevíčky s malýma nožkama tančily dál přes pole až do hlubokého lesa.

Kat jí vyřezal dřevěné nohy a berle, naučil ji žalm, který zpívají hříšníci, a ona políbila ruku, jež držela sekeru, a vydala se přes vřesoviště dál.

„Teď už jsem za ty červené střevíčky vytrpěla dost,“ řekla si. „Teď půjdu do kostela, ať mě lidé vidí!“ A rychle zamířila ke kostelu. Jenže jak přišla ke dveřím, tančily červené střevíčky před ní, a Karen se lekla a otočila se.

Celý týden byla smutná a plakala hořké slzy. Ale když přišla neděle, řekla si: „Teď už jsem dost vytrpěla a zápolila! Věřím, že jsem stejně dobrá jako leckdo z těch, kdo sedí v kostele a naparují se!“ A statečně vykročila. Došla ale jen k hřbitovní bráně, a tam zas spatřila tančit před sebou červené střevíčky. Zděsila se, obrátila se a z celého srdce litovala svých hříchů.

Pak šla na faru a prosila, aby ji vzali do služby. Chtěla být pilná a dělat všechno, co dovede, a mzdy si nevšímat — jen aby měla střechu nad hlavou a byla u dobrých lidí. Farářova žena měla s ní soucit a vzala ji do služby. A Karen byla pilná a přemýšlivá. Tiše sedávala a poslouchala, když kněz večer nahlas předčítal z bible. Všechny děti ji měly rády, ale když mluvily o parádě, nádheře a kráse, jen kroutila hlavou.

Příští neděli šli všichni do kostela a ptali se jí, nechce-li s nimi. Ona se ale smutně, se slzami v očích, podívala na své berle. A tak ostatní odešli slyšet Boží slovo, kdežto ona šla sama do své komůrky. Byla tak malá, že se do ní vešla jen postel a židle. Posadila se tam se svou modlitební knížkou, a když v ní se zbožnou myslí četla, vítr k ní zanesl z kostela zvuky varhan. Zvedla uslzenou tvář a řekla: „Ach Bože, pomoz mi!“

Tu slunce jasně zazářilo, a přímo před ní stál Boží anděl v bílém rouchu — týž, kterého tehdy v noci spatřila u kostelních dveří. Už ale nedržel ostrý meč, nýbrž nádhernou zelenou větev plnou rozkvetlých růží. Dotkl se jí stropu, a ten se zdvihl vysoko do výše, a kde se ho anděl dotkl, tam se zaskvěla zlatá hvězda. Dotkl se stěn a ty se rozestoupily. Karen spatřila varhany, které zněly, spatřila staré obrazy kněží a jejich žen, a lidé z celé obce seděli na vyzdobených lavicích a zpívali ze svých knížek. Kostel sám přišel k ubohému děvčeti do těsné komůrky — anebo ona přišla do něj. Seděla v lavici mezi ostatními lidmi z fary, a když dozpívali žalm a zvedli oči, kývli na ni a řekli: „Dobře žes přišla, Karen!“

„To bylo smilování,“ zašeptala.

A varhany zněly a dětské hlasy na kůru zpívaly tak měkce a líbezně! Jasné sluneční světlo teple proudilo oknem na kostelní lavici, kde Karen seděla. Srdce se jí naplnilo slunečním jasem, pokojem a radostí tak, že puklo. Její duše vzlétla na slunečních paprscích k Bohu — a tam nebyl nikdo, kdo by se ptal po červených střevíčkách.