Rybář a jeho žena

Byl jednou jeden rybář a jeho žena. Bydleli spolu v ubohé chatrči těsně u moře a rybář chodil každý den lovit ryby. Lovil a lovil, den co den.

Jednou seděl zase u své udice a díval se do čisté vody. Seděl a seděl, a najednou to zabralo, vlasec se prudce zabořil hluboko dolů. Když ho vytáhl, visel na něm velký platýs. A platýs k němu promluvil: „Slyš, rybáři, nech mě žít. Nejsem žádný obyčejný platýs, jsem začarovaný princ. Co by ti bylo platné mě sníst? Vždyť bych ti ani pořádně nechutnal. Pusť mě zpátky do vody a nech mě plavat.“

„Nu,“ řekl muž, „nemusíš dělat tolik řečí. Platýse, který umí mluvit, bych stejně pustil plavat.“ A pustil ho zpátky do čisté vody. Platýs klesl ke dnu a za sebou nechal ve vodě tenký červený pruh. Rybář vstal a šel domů za ženou.

„Muži,“ řekla žena, „copak jsi dnes nic nechytil?“ „Ne,“ řekl muž. „Chytil jsem platýse, který říkal, že je začarovaný princ, tak jsem ho zase pustil.“ „A nic sis nepřál?“ zeptala se žena. „Ne,“ řekl muž, „co bych si tak měl přát?“ „Ach,“ řekla žena, „vždyť je to bída, pořád bydlet v téhle ubohé chatrči, co smrdí a je tak těsná. Mohl sis aspoň přát malou chalupu. Jdi tam ještě jednou a zavolej ho. Řekni mu, že chceme chalupu. On to určitě udělá.“

Rybáři se nechtělo, ale své ženě také nechtěl odporovat, a tak šel dolů k moři. Když tam dorazil, bylo moře celé zelené a kalné, už ne tak čisté jako předtím. Postavil se na břeh a řekl:

„Rybko, rybko, v hlubině, vyslyš prosbu, přej ji mně, Ilsebill, má žena milá, něco nového by chtěla.“

Tu připlaval platýs a zeptal se: „Nu, a co chce?“ „Ach,“ řekl muž, „vždyť jsem tě přece chytil. A teď říká má žena, že jsem si měl něco přát. Chtěla by chalupu místo chatrče.“ „Jdi jen domů,“ řekl platýs, „už ji má.“

A když muž přišel domů, jeho žena už neseděla v chatrči, ale před hezkou malou chalupou, na lavičce, a vzala ho za ruku. „Pojď, podívej se, o co je to teď lepší!“ Uvnitř byla malá světnice, komora s postelí, kuchyně a spíž, všechno pěkně zařízené cínovým a mosazným nádobím, a vzadu malý dvorek se slepicemi a kachnami a zahrada se zeleninou a ovocem. „Není to krásné?“ zeptala se žena. „Ano,“ řekl muž, „tak to necháme, teď budeme spokojení.“ „To si ještě promyslíme,“ řekla žena. Pak se najedli a šli spát.

Tak to šlo osm, možná čtrnáct dní. Pak řekla žena: „Poslyš, muži, chalupa je mi přece jen těsná a zahrada je tak malá. Platýs nám mohl dát i velký zámek. Jdi za ním a řekni mu, že chceme kamenný zámek.“ „Ach, ženo,“ řekl muž, „chalupa je přece dost dobrá.“ „Jdi tam,“ řekla žena, „platýs to určitě dokáže.“

Muži bylo těžko u srdce, ale přesto šel. Moře bylo teď temně fialové, tmavě modré a šedé, ale ještě klidné. Řekl:

„Rybko, rybko, v hlubině, vyslyš prosbu, přej ji mně, Ilsebill, má žena milá, něco nového by chtěla.“

„Co chce tentokrát?“ zeptal se platýs. „Chtěla by bydlet ve velkém kamenném zámku,“ řekl muž sklíčeně. „Jdi jen tam, už stojí přede dveřmi.“

A bylo tomu tak: stál tam velký kamenný zámek, se sloužícími, zlatým nábytkem, křišťálovými lustry a měkkými koberci. Za ním zahrada s nejkrásnějšími květinami a les plný srnců a zajíců. „Tak už to necháme být,“ řekl muž. „To si ještě promyslíme,“ řekla žena, a šli spát.

Příštího rána se žena probudila jako první a uviděla za oknem tu krásnou krajinu. Šťouchla do muže: „Copak bychom nemohli být králem nad celou tou zemí? Jdi za platýsem, chci být králem.“ „Ach, ženo, proč zrovna král?“ „Nu,“ řekla, „nechceš-li ty, budu si to přát sama. Jdi tam.“

Muž šel nerad. Moře bylo teď černošedé, zespodu vřelo a páchlo hnilobou. Řekl:

„Rybko, rybko, v hlubině, vyslyš prosbu, přej ji mně, Ilsebill, má žena milá, něco nového by chtěla.“

„Co chce tentokrát?“ zeptal se platýs. „Chce se stát králem,“ řekl muž smutně. „Jdi jen tam, už jím je.“

Když došel k zámku, byl ještě mnohem větší, s věžemi, strážemi a trubkami. Jeho žena seděla na zlatém trůnu, s korunou na hlavě a se žezlem v ruce. „Ach, ženo, jak ti to sluší!“ řekl. „Ne,“ řekla neklidně, „to mi už nestačí. Jdi za platýsem, chci být císařem.“ „Ale ženo, císař je jen jeden. To přece platýs nedokáže.“ „Já jsem král, ty jsi jenom můj muž. Jdi hned!“

Bylo mu úzko, ale šel. Moře bylo černé a pěnilo, nad hladinou se hnal divoký vír větru. Řekl:

„Rybko, rybko, v hlubině, vyslyš prosbu, přej ji mně, Ilsebill, má žena milá, něco nového by chtěla.“

„Co chce teď?“ zeptal se platýs. „Chce být císařem,“ řekl muž. „Jdi jen tam, už jím je,“ odpověděl platýs.

Tentokrát byl zámek z mramoru, se zlatými ozdobami, knížata a vévodové sloužili jako čeledíni, a jeho žena seděla na ještě vyšším trůnu, s obrovskou korunou, obklopená strážemi, velkými i malými. „Jsi teď císařem?“ zeptal se. „Ano,“ řekla, „ale teď chci být papežem. Jdi za platýsem.“ „Ach, ženo, papež je jen jeden v celém křesťanstvu. To nejde.“ „Jdi tam, hned!“ řekla, a jemu se třásla kolena, když se znovu vydával na cestu.

Venku už zuřila bouře, mraky letěly po obloze, listí se trhalo ze stromů, moře vřelo a bušilo do břehu, vzdálené lodě vystřelovaly nouzové signály. Obloha byla napůl modrá, napůl rudá jako před velkou bouří. Vyděšeně řekl:

„Rybko, rybko, v hlubině, vyslyš prosbu, přej ji mně, Ilsebill, má žena milá, něco nového by chtěla.“

„Co chce?“ zeptal se platýs. „Chce být papežem,“ řekl muž. „Jdi jen tam, už jím je.“

Tu našel velký chrám, obklopený paláci, uvnitř hořelo tisíc světel, jeho žena seděla celá oblečená ve zlatě, se třemi korunami na hlavě, a císařové a králové před ní klečeli. „Jsi teď papežem?“ zeptal se tiše. „Ano,“ řekla. Dlouho se na ni díval a řekl: „Buď už přece spokojená, víc se snad stát nemůžeš.“ „To si ještě promyslím,“ řekla jen.

Ale v noci žena nemohla spát. Pořád přemýšlela, čím by ještě mohla být, a nenacházela klid. Když vyšlo slunce, posadila se a dívala se, jak jeho světlo stoupá po obloze. Tu si pomyslela: „Copak bych nemohla sama nechat vycházet slunce i měsíc?“ A probudila muže: „Jdi za platýsem. Chci být jako Pán Bůh.“

Muž se tak lekl, že div nevypadl z postele. „Ach, ženo, to platýs nedokáže. Prosím, zůstaň papežem, to už je dost.“ Ale žena se rozzlobila, s divokýma očima, a vykřikla: „Já to už nevydržím! Jdi tam hned!“

Venku teď zuřila bouře, jakou ještě nikdy nezažili. Domy se div nezhroutily, stromy praskaly, skály se řítily do moře, obloha byla černá jako smůla, blýskalo se a hřmělo, a moře vzdouvalo vlny vysoké jako věže, s bílou pěnou na vrcholu. Muž se sotva držel na nohou. Skoro proti větru křičel svůj verš:

„Rybko, rybko, v hlubině, vyslyš prosbu, přej ji mně, Ilsebill, má žena milá, něco nového by chtěla.“

„Co chce?“ zeptal se platýs. „Ach,“ řekl muž, „chce být jako Pán Bůh.“

Platýs chvíli mlčel. Pak řekl jen, docela klidně: „Jdi tam. Sedí zase v té ubohé chatrči.“

A tam, v malé ubohé chatrči u moře, sedí dodnes, rybář a jeho žena.