O rybáři a jeho ženě

Byl jednou jeden rybář a jeho žena Ilsebil. Bydleli spolu ve staré chatrči u samého moře a rybář chodil každý den chytat ryby. Chytal a chytal.

Jednou tak seděl u moře s udicí a díval se do jasné vody. Seděl a seděl.

Tu se udice ponořila hluboko ke dnu, a když ji rybář vytáhl, měl na háčku velikého platýse.

„Poslyš, rybáři,“ řekl platýs, „nech mě žít. Nejsem obyčejná ryba, jsem zakletý princ. Co bys z toho měl, kdybys mě zabil? Stejně bych ti nechutnal. Pusť mě zpátky do vody.“

„Tolik řečí nadarmo,“ řekl rybář. „Platýse, který umí mluvit, bych přece nechal plavat tak jako tak.“

Pustil ho zpátky do vody, platýs klesl ke dnu a zmizel. Rybář vstal a šel domů.

„Muži,“ řekla Ilsebil, „copak jsi dnes nic nechytil?“

„Chytil jsem platýse,“ řekl rybář. „Ale povídal, že je zakletý princ, tak jsem ho zase pustil.“

„A nic sis nepřál?“

„Ne. Co bych si přál?“

„Ach, to je bída, bydlet pořád v téhle chatrči,“ řekla žena. „Mohl sis přát aspoň malou chaloupku. Jdi za ním a zavolej ho, určitě to udělá.“

„A proč bych tam chodil?“ bránil se rybář.

„Vždyť jsi ho chytil a zase pustil. Běž hned.“

Rybáři se nechtělo, ale hádat se nemínil, a tak se vydal k moři. Bylo celé zelené a žluté a už vůbec ne tak jasné. Postavil se na břeh a zavolal:

Platýse, platýse v moři,vyplav mi z hlubiny ven,má žena, ta Ilsebil,nedá mi pokoj ani den.

Platýs připlaval blíž.

„Tak copak si přeje?“ zeptal se.

„Ach,“ řekl rybář, „žena říká, že jsem si měl něco přát. Nechce už bydlet ve staré chatrči, chtěla by chaloupku.“

„Jen jdi domů,“ řekl platýs. „Už ji má.“

Rybář šel, a chatrč byla pryč. Stála tam malá chaloupka a Ilsebil seděla na lavičce přede dveřmi. Vzala ho za ruku.

„Pojď dovnitř. Podívej, takhle je to přece mnohem lepší.“

Uvnitř byla síňka, hezká světnice s postelí, kuchyně a spíž a všude srovnané nádobí z cínu a mosazi. Vzadu byl dvorek se slepicemi a kachnami a zahrádka se zeleninou a ovocem.

„Vidíš,“ řekla žena, „není to milé?“

„Je,“ řekl rybář. „Tak to zůstane a budeme spokojeně žít.“

„To si ještě rozmyslíme,“ řekla žena.

Navečeřeli se a šli spát.

Tak to šlo asi čtrnáct dní. Pak žena řekla:

„Poslyš, muži, ta chaloupka je moc těsná a dvorek i zahrádka jsou maličké. Chtěla bych bydlet ve velkém kamenném zámku. Jdi za platýsem, ať nám ho dá.“

„Ale ženo, chaloupka je přece dost dobrá. Co bychom dělali v zámku?“

„Jen běž. Platýs to dokáže.“

„Dal nám chaloupku teprve nedávno. Nerad bych šel hned zase, mohl by se zlobit.“

„Umí to a dělá to rád. Jen běž.“

Rybáři bylo těžko u srdce. Není to správné, říkal si sám pro sebe. Ale přece jen šel.

Voda byla celá fialová, tmavomodrá a šedá a už vůbec ne zelená a žlutá. Klidná ale ještě byla. Rybář se postavil na břeh a zavolal:

Platýse, platýse v moři,vyplav mi z hlubiny ven,má žena, ta Ilsebil,nedá mi pokoj ani den.

„Tak copak si přeje?“ zeptal se platýs.

„Ach,“ řekl rybář zaraženě, „chce bydlet ve velkém kamenném zámku.“

„Jen jdi domů. Zámek už stojí.“

Rybář se vydal k domovu, ale místo chaloupky tam stál veliký kamenný palác. Žena právě stoupala po schodech. Vzala ho za ruku.

„Pojď dál.“

Uvnitř byla velká síň s mramorovou podlahou. Sloužící mu otevírali jedny dveře za druhými. V pokojích stály zlacené židle a od stropu visely křišťálové lustry. Stoly se prohýbaly pod jídlem a nejlepším vínem. Vzadu byl velký dvůr, stáje a zahrada.

„No,“ řekla žena, „není to krásné?“

„Je,“ řekl rybář. „Tak to zůstane a budeme spokojení.“

„To si ještě rozmyslíme,“ řekla žena. „Vyspíme se na to.“

A šli spát.

Ráno se žena probudila první. Právě svítalo a z postele viděla tu nádhernou krajinu. Muž se ještě protahoval, když ho šťouchla loktem do boku.

„Muži, vstávej a podívej se z okna. Nemohli bychom být králem nad celou tou zemí? Jdi za platýsem, chceme být králem.“

„Ale ženo, proč bychom měli být králem? Já králem být nechci.“

„Když nechceš ty, budu králem já. Jdi za platýsem. Chci být králem.“

„Proč bys chtěla být králem? To mu nedokážu říct.“

„A proč ne? Jdi hned. Musím být králem.“

Rybář se vydal na cestu celý smutný. Není to správné, opravdu není, říkal si. Nechtěl jít, ale přece jen šel.

Moře bylo černošedé, voda se zdola vzdouvala a nepříjemně páchla. Rybář se postavil na břeh a zavolal:

Platýse, platýse v moři,vyplav mi z hlubiny ven,má žena, ta Ilsebil,nedá mi pokoj ani den.

„Tak copak si přeje?“ zeptal se platýs.

„Ach,“ řekl rybář, „chce být králem.“

„Jen jdi domů. Už jím je.“

Zámek byl teď mnohem větší, s vysokou věží a nádhernou výzdobou. Přede dveřmi stála stráž, kolem plno vojáků, bubnů a trubek, a uvnitř bylo všechno z mramoru a zlata. Dveře do sálu se otevřely a tam seděla jeho žena na vysokém trůnu ze zlata a diamantů, s velkou zlatou korunou na hlavě a žezlem v ruce. Po obou stranách stály v řadě dvorní panny, každá o hlavu menší než ta předchozí.

„Ach ženo, tak ty jsi teď králem?“

„Ano,“ řekla, „teď jsem králem.“

Chvíli stál a díval se na ni.

„Jak ti to sluší, když jsi králem. Teď už si nebudeme nic přát.“

„Ne, muži,“ řekla neklidně. „Čas se mi vleče a já to už nevydržím. Jdi za platýsem. Králem jsem, teď musím být i císařem.“

„Proč bys chtěla být císařem?“

„Jdi za platýsem. Chci být císařem.“

„Ach ženo, císařem tě udělat nemůže, to mu nedokážu říct. Císař je v celé říši jenom jeden.“

„Já jsem král a ty jsi jenom můj muž,“ řekla žena. „Když umí udělat krále, umí udělat i císaře. Chci být císařem a budu. Jdi hned.“

Musel jít. Cestou mu bylo úzko. Tohle nedopadne dobře, říkal si. Být císařem je příliš troufalé přání a platýs toho bude mít dost.

Moře bylo celé černé a husté a zdola se vařilo, až na hladině praskaly bubliny, a nad vodou vál dusný vítr. Rybáře zamrazilo. Postavil se na břeh a zavolal:

Platýse, platýse v moři,vyplav mi z hlubiny ven,má žena, ta Ilsebil,nedá mi pokoj ani den.

„Tak copak si přeje?“ zeptal se platýs.

„Ach platýse,“ řekl rybář, „moje žena chce být císařem.“

„Jen jdi domů. Už jím je.“

Celý zámek byl teď z leštěného mramoru se zlatými ozdobami. Před vraty pochodovali vojáci, troubili a bubnovali, a v domě chodili baroni, hrabata a vévodové jako sloužící. Jeho žena seděla na trůnu z jednoho kusu zlata, tak vysokém, že mu nebylo vidět na vrchol, s korunou posázenou brilianty, žezlem v jedné ruce a říšským jablkem ve druhé. Po obou stranách stáli ve dvou řadách strážci, každý menší než ten před ním, od největšího obra po trpaslíka menšího než malíček.

Rybář se protlačil mezi knížaty a vévody.

„Ženo, tak ty jsi teď císařem?“

„Ano,“ řekla, „jsem císař.“

Chvíli si ji prohlížel.

„Ach ženo, jak ti to sluší, když jsi císařem.“

„Co tam tak stojíš?“ řekla. „Teď jsem císař, ale chci být papežem. Jdi za platýsem.“

„Ale ženo, co všechno ještě nechceš? Papežem se stát nemůžeš, papež je v celém křesťanstvu jenom jeden. To platýs nedokáže.“

„Chci být papežem. Jdi hned, ještě dnes musím být papežem.“

„Ne, ženo, tohle mu říct nemůžu. To už je příliš.“

„Když umí udělat císaře, umí udělat i papeže,“ řekla žena. „Já jsem císař a ty jsi jenom můj muž. Tak půjdeš?“

Rybář dostal strach a šel, ale kolena se pod ním podlamovala. Nad krajem se hnal vítr, mraky letěly a stmívalo se jako k večeru. Listí se sypalo ze stromů, voda hučela, jako by vřela, a rybář viděl v dálce lodě, jak v nouzi tančí na vlnách. Uprostřed nebe byl ještě kousek modra, po stranách vystupovala rudá záře jako před bouří. Postavil se celý zoufalý na břeh a zavolal:

Platýse, platýse v moři,vyplav mi z hlubiny ven,má žena, ta Ilsebil,nedá mi pokoj ani den.

„Tak copak si přeje?“ zeptal se platýs.

„Ach,“ řekl rybář, „chce být papežem.“

„Jen jdi domů. Už jím je.“

Když přišel domů, stál tam veliký chrám a kolem dokola samé paláce. Rybář se protlačil davem dovnitř. Svítily tam tisíce a tisíce svící a jeho žena, celá ve zlatě, seděla na trůnu ještě vyšším než dřív, se třemi zlatými korunami na hlavě. Po obou stranách jí stály dvě řady světel, od největšího, vysokého jako věž, až po nejmenší kuchyňskou svíčku. A všichni císaři a králové před ní klečeli.

„Ženo,“ řekl rybář, „tak ty jsi teď papežem?“

„Ano,“ řekla, „jsem papež.“

Díval se na ni, a bylo to, jako by hleděl do jasného slunce.

„Ach ženo, jak ti to sluší, když jsi papežem.“

Ale ona seděla strnule jako strom a ani se nepohnula.

„Ženo, buď teď spokojená. Když jsi papežem, víc už být nemůžeš.“

„To si ještě rozmyslím,“ řekla žena.

Pak si oba šli lehnout. Žena ale spokojená nebyla. Hrabivost jí nedala spát a pořád myslela na to, čím by ještě mohla být.

Rybář spal tvrdě, za den se hodně nachodil. Žena se převalovala z boku na bok, přemýšlela a přemýšlela, a na nic už nepřišla. Když se rozednilo a z okna uviděla vycházet slunce, napadlo ji: copak bych nemohla poroučet slunci a měsíci, aby vycházely? Šťouchla muže loktem do žeber.

„Muži, vstávej a jdi za platýsem. Chci být jako sám Pánbůh.“

Rybář ještě napůl spal, ale tak se lekl, že spadl z postele. Myslel si, že se přeslechl, protřel si oči a řekl:

„Ach ženo, co jsi to řekla?“

„Musím se jen dívat, jak slunce a měsíc vycházejí, a nemůžu jim poroučet,“ řekla. „Nevydržím to a nebudu mít ani chvilku klidu, dokud je nebudu nechávat vycházet sama.“ A podívala se na něj tak, že mu přeběhl mráz po zádech. „Jdi hned. Chci být jako sám Pánbůh.“

„Ach ženo,“ řekl rybář a klesl před ní na kolena, „to platýs nedokáže. Císaře a papeže udělat umí, ale tohle ne. Prosím tě, zůstaň papežem.“

Tu se rozzlobila, vlasy jí divoce létaly kolem hlavy a vykřikla:

„Já to nevydržím! Už to déle nevydržím! Půjdeš?“

Rybář si natáhl kalhoty a běžel pryč jako smyslů zbavený.

Venku zuřila bouře a hučela tak, že se rybář sotva udržel na nohou. Domy i stromy padaly, hory se chvěly, kusy skal se valily do moře a nebe bylo černé jako smůla. Hřmělo a blýskalo se a moře se vzdouvalo v černých vlnách vysokých jako kostelní věže, s bílou korunou z pěny nahoře. Rybář křičel a neslyšel vlastní slova:

Platýse, platýse v moři,vyplav mi z hlubiny ven,má žena, ta Ilsebil,nedá mi pokoj ani den.

„Tak copak si přeje?“ zeptal se platýs.

„Ach,“ řekl rybář, „chce být jako sám Pánbůh.“

„Jen jdi domů. Sedí zase v té staré chatrči.“

A sedí tam dodnes.