Louskáček a myší král

U Stahlbaumů se celý čtyřiadvacátý prosinec nesmělo do obývacího pokoje. Fritz a Marie čekali potmě ve vedlejší světnici a poslouchali, jestli už se něco neděje.

Kmotr Drosselmeier byl malý a vrásčitý, přes jedno oko nosil černou pásku a na hlavě paruku ze skleněných vláken. Hodinám rozuměl líp než kdokoli ve městě a každé Vánoce dětem postavil něco podivuhodného.

Pak konečně zazvonil zvoneček, cililink, cililink, dveře se rozlétly a v pokoji stál stromek. Visela na něm zlatá a stříbrná jablka, svíčky hořely jako samé přívětivé oči a dole pod větvemi ležely dárky.

Za záclonou stálo kmotrovo vlastní dílo, zámek se zlatými věžemi, po kterém drobní páni a dámy chodili pořád dokola stejnou cestou. Fritz se u něj dlouho nezdržel a vrátil se ke svým vojáčkům.

Marie zůstala. Našla totiž mužíčka, kterého si nikdo jiný nevšiml. Stál tiše a trpělivě stranou, jako by čekal, až na něj přijde řada.

Tělo měl na ty tenké nožičky moc zavalité a hlavu větší než tělo i nohy dohromady, ale v obličeji měl samou dobrotu.

„Tati, čí je ten milý mužíček u stromku?“ zeptala se.

„Ten rozlouskne zuby i nejtvrdší ořech,“ řekl otec, „a patří Fritzovi zrovna tak jako tobě.“

Nadzvedl mužíčkovi dřevěný plášť na zádech. Marie vložila ořech, křup, a sladké jádro jí spadlo do dlaně. Mužíček pocházel ze starobylého rodu Louskáčků.

Marie mu pak vybírala ty nejmenší ořechy. Fritz vybíral ty největší, a křup, křup, tři zuby byly venku a chudák brada se viklala.

„Dej mi ho,“ řekl Fritz. „Louskáček se špatnými zuby svému řemeslu nerozumí.“

„Nedostaneš ho,“ rozplakala se Marie a ovázala poraněnou bradu bílou stužkou ze svých šatů.

Otec řekl, že dobrý voják po raněném službu nežádá, a svěřil Louskáčka Marii do péče.

Večer si Marie vyprosila, že smí ještě chvilku zůstat vzhůru. Maminka šla spát a nechala jí rozsvícenou lampu. U vysoké prosklené skříně, kde měly děti své poklady, tak Marie zůstala sama.

„Budu tě ošetřovat, dokud se neuzdravíš,“ slíbila Louskáčkovi, „a kmotr Drosselmeier ti zuby zase nasadí, ten se v takových věcech vyzná.“

Nová panenka Klárka musela přenechat svou postýlku. Marie do ní Louskáčka uložila až po nos a postavila ji na polici vedle Fritzových husarů.

Sotva skříň zamkla, začalo to za kamny šustit. Velké hodiny zachrčely, ale odbít nedokázaly, protože zlacená sova nahoře na nich svěsila křídla přes ciferník. A z hodin se ozvala slova:

Vrň si tiše, hodino,vrň si tiše, tichounce.Myší král má bystrý sluch,zazpívej mu, co má rád.Odbíjej mu slabě, tence,ať nám neuteče jak duch.

Potom hodiny dvanáctkrát tlumeně odbily a Marie uviděla, že tam, kde seděla sova, sedí kmotr Drosselmeier a šosy kabátu mu visí jako křídla.

Ze všech stran se rozlehlo pištění. Myši lezly ze škvír v podlaze a řadily se do zástupů. Pak se podlaha u Mariiných nohou rozpukla a vystoupil z ní myšák se sedmi hlavami a sedmi lesklými korunkami.

Celé to vojsko se hnalo přímo na ni. Marie couvla ke skříni, sklo prasklo, do levé paže ji ostře bodlo a pištění rázem ustalo.

Za jejími zády shodil Louskáček peřinu, snožmo vyskočil z postýlky a zvolal:

Křup, křup, hloupá myší cháso!Zpátky, myši, zpátky!Křup a křup a myši zpátky,křup, křup, hloupá myší cháso!

Klárka ho zachytila, když skákal z police, ale flitrovou šerpu od ní nepřijal.

Uvázal si Mariinu obyčejnou stužku. Víka Fritzových krabic odskočila, vojáčci sešli dolů a děla pálila do myšího houfu kuličkami cukrkandlu.

Myši se přesto hrnuly dál, až děla padla do jejich rukou a husaři odcválali domů. Krok za krokem vojsko ustupovalo, až Louskáček zůstal sám a myší král na něj skočil.

„Ach, můj ubohý Louskáček!“ vykřikla Marie. Skoro nevěděla, co dělá. Zula si levou botku a vší silou jí mrštila přímo po jejich králi.

Všechno se rozprchlo. Bolest v paži se prudce ozvala a Marie klesla na zem.

Probudila se ve své posteli. Maminka jí řekla, že ji nejspíš vylekala zaběhlá myš, že se řízla o rozbitou tabulku a že Louskáček stojí v pořádku na svém místě.

Jednou večer přišel kmotr Drosselmeier a Marie to ze sebe vyhrkla.

„Viděla jsem vás na hodinách, jak je zakrýváte křídly. Proč jste nám nepomohl?“

Pan rada, jak mu ve městě říkali, udělal podivný obličej a zazpíval bezbarvým, skřípavým hlasem:

Vrň si tiše, hodino,huč, vrč a bzuč si dále.Kyvadlo se kývat musí,celý den se nadře dost.Bim a bam a bim a bam,a zažeň mi myšího krále.

„To je jenom taková hodinářská písnička,“ řekl se smíchem a vytáhl z kapsy samotného Louskáčka. Zuby měl zase nasazené a bradu celou.

„Musíš ale uznat, že hezký není. Mám ti povědět, odkud se ta ošklivost do jeho rodu vzala? Je to pohádka o tvrdém oříšku.“

Byl jednou jeden král a měl dceru, princeznu Pirlipat, nejkrásnější dítě, jaké se kdy narodilo. Přesto u její kolébky bděla každou noc šestice chův a každá z nich měla na klíně kocoura, který nesměl přestat příst.

Mělo to svůj důvod. Té zimy královna sekala sádlo na velkou hostinu s jitrnicemi, a jak se sádlo začalo škvařit, ozval se z krbu tenký hlásek.

„Dej mi trochu toho sádla, sestřičko. Já jsem taky královna.“

Byla to paní Myšilda, která měla pod krbem svůj dvůr a říkala si královna myší. Královna ji vlídně pozvala, jenže za ní vylezlo sedm jejích synů a snědli skoro všechno sádlo.

Na hostině uronil král do talíře slzu a vzlykl jen dvě slova: „Málo sádla!“ Přísahal pomstu a dvorní hodinář Christian Elias Drosselmeier nastražil pasti, které paní Myšildu připravily o všech sedm synů.

Myšilda palác opustila, ale ještě předtím se vztyčila z krbu vedle královny.

„Dej pozor,“ řekla, „ať královna myší tvou princezničku nepřekousne vejpůl.“

A tak kocouři předli a chůvy bděly, až jednou v noci všechny usnuly. Když se probraly, stála u kolébky veliká myš a hned nato zmizela dírou v podlaze.

Pirlipat byla živá, ale nebyla to už ona. Na tenoučkém tělíčku jí seděla těžká hlava, oči měla zelené a vypoulené a ústa od ucha k uchu.

Král dal hodináři čtyři týdny, aby z ní zase udělal krásné dítě. Drosselmeier zjistil jedinou věc: proměněná princezna byla celý den spokojená, dokud měla co louskat.

S dvorním hvězdářem tedy o půlnoci četli její osud ve hvězdách, až se to nakonec ukázalo. Pirlipat bude zase sama sebou, když sní jádro ořechu Krakatuku.

Jenže ta skořápka byla tak tvrdá, že by ji mohlo přejet dělo a nepraskla by. A rozlousknout ji musel před princeznou mladík, který se nikdy neholil a nikdy nenosil boty, a pak měl se zavřenýma očima udělat sedm kroků pozpátku.

Patnáct let hledali po celém světě a nenašli nic. Až se Drosselmeierovi zastesklo po domově a hvězdář řekl, že se stejně dobře mohou podívat do Norimberka.

Tam žil Drosselmeierův bratr, loutkář, a ten vyhodil při té zprávě klobouk do vzduchu. Před lety koupil pozlacený ořech a pod tím zlatem stálo na skořápce slovo Krakatuk.

Bratr měl syna, který se nikdy neholil a nikdy nenosil boty a louskal ořechy tak čistě, že mu všichni říkali krásný Louskáček. Připevnili mu na spodní čelist pevný dřevěný cůpek a odvedli ho do paláce.

Mladý Drosselmeier vzal ořech mezi zuby, zatáhl za cůpek, a křup, skořápka se rozpadla. Podal princezně jádro a zavřel oči, a jak je Pirlipat spolkla, stála tam zase krásná.

Dvůr tancoval radostí a mladík si v tom povyku počítal kroky pozpátku. Při sedmém se se zapištěním vynořila z podlahy paní Myšilda a on o ni klopýtl.

Když vstal, byl proměněný. Hlava mu narostla do nesmírné velikosti, tělo se scvrklo, ústa se roztáhla od ucha k uchu a na zádech mu visel úzký dřevěný plášť, kterým se dalo hýbat čelistí.

Paní Myšilda zůstala ležet tam, kde upadla. Slabým, zlomyslným hláskem zašeptala:

Tvrdý oříšku Krakatuku,přivedls mě do záhuby.Syn můj v sedmi korunkáchnabrousí si na něj zuby.

Princezna se na mladíka, který ji zachránil, ani nepodívala.

„Odveďte toho ošklivého Louskáčka,“ poručila, a vystrčili ho ze dveří. Hodinář i hvězdář byli navždycky vyhnáni ze země.

Hvězdář se ale ještě jednou podíval do hvězd. Mladík se prý navzdory své podobě stane králem, a vlastní tvář se mu vrátí, až padne jeho rukou sedmihlavý syn paní Myšildy a až ho nějaká dívka bude mít ráda i takového, jaký je.

„A to,“ řekl kmotr Drosselmeier, „je celá pohádka o tvrdém oříšku. A proto jsou louskáčci oškliví.“

Když se Marie uzdravila, postavila se před prosklenou skříň a bylo jí to najednou jasné. Její Louskáček je mladý Drosselmeier a hodinář z pohádky je její kmotr.

„Mluvit se mnou nemůžete,“ řekla mu, „ale vím, že mi rozumíte. A na mou pomoc se můžete spolehnout.“

Louskáček se ani nehnul. Přesto skříní projel tichounký povzdech a rozezněl se hlásek jako zvoneček:

Marie má,tvůj budu já,a ty buď má,Marie má.

Když se pak kmotra zeptala, proč svému synovci nepomůže, maminka i Fritz se rozesmáli.

Pan rada ale řekl tiše: „Já ho zachránit nemůžu, milá Marie. To dokážeš jedině ty. Buď statečná a věrná.“

Zanedlouho se o půlnoci probudila. Z díry ve zdi vylezl myší král a skočil na stolek u její postele.

Cukroví a perník, to mi dáš,holčičko, holčičko, nebo poznáš:Louskáčka tvého překousnu vejpůl!

Neřekla to nikomu, protože by jí stejně nikdo nevěřil. Ten večer položila před skříň své cukroví a perník a do rána z toho byly drobečky.

Další noc přišel znovu.

Cukrové panenky, čokoládové panáčky, to mi dáš,holčičko, holčičko, nebo poznáš:Louskáčka tvého překousnu vejpůl!

Marie měla cukrové pastýře a mléčně bílé ovečky a taky malé červenolící miminko, které měla ze všeho nejraději. Popořadě je políbila a postavila je před skříň, a do rána byly rozkousané.

Třetí noc jí zapištěl přímo u ucha.

Obrázkové knížky, vánoční šaty, to mi dáš,holčičko, holčičko, nebo poznáš:Louskáčka tvého překousnu vejpůl!

Ráno se Marie před skříní rozplakala.

„Milý pane Drosselmeiere, až mu dám všechno, přijde si nakonec pro mě místo pro vás.“

Vtom uviděla tmavou stopu, kterou mu na krku zanechala bitva. Otřela ji kapesníkem, a Louskáček se jí v ruce zahřál a začal se hýbat.

„Nejmilejší slečno Stahlbaumová,“ zašišlal s velkou námahou, „žádné obrázkové knížky, žádné vánoční šaty. Sežeňte mi šavli. Šavli.“

A pak byl zase tichý.

Marie o šavli poprosila Fritze, a ten zrovna poslal na odpočinek starého plukovníka kyrysníků. Šavli po tom plukovníkovi pak Louskáčkovi sám připnul.

K půlnoci se z obývacího pokoje ozvalo řinčení, jedno pronikavé písknutí a potom ticho. Vzápětí někdo zaklepal na Mariiny dveře a za nimi klečel na jednom koleni Louskáček se šavlí v ruce.

„Jenom vy jste dala téhle paži odvahu,“ řekl. „Myší král je poražen. Přijměte znamení jeho porážky od rytíře, který je váš až do smrti.“

A podal jí sedm korunek.

„A teď, kdybyste za mnou šla jenom pár kroků, ukázal bych vám nejkrásnější věci na světě.“

Zavedl ji ke staré skříni, zatáhl za střapec na otcově cestovním plášti a z rukávu se vysunulo cedrové schodiště.

Vyšplhala se rukávem nahoru a octla se na voňavé louce, kde vzduch zrůžověl. Na Růžovém jezeře zpívaly stříbrné labutě a dva delfíni Marii s Louskáčkem převezli na druhý břeh, do hlavního města Bonbónova. Střechy tam měly tvar korun a brána byla z makronek.

Za městem stál Marcipánový zámek, celý posetý hvězdami. Vyběhly z něj čtyři princezny a pověsily se Louskáčkovi kolem krku, a on jim vyprávěl, že mu Marie zachránila život.

Jeho hlas byl čím dál tenčí, zvedla se stříbrná mlha a Marie cítila, jak stoupá výš a výš.

A pak, frnk, žuch, spadla z nesmírné výšky a otevřela oči ve své posteli. Když maminka všechno vyslechla, řekla jí, že se jí zdál krásný sen.

Marie tedy přinesla ze své krabičky sedm korunek. Byly vypracované tak jemně, že by je lidská ruka nedokázala udělat, a tatínek jí přesto nevěřil.

Pak přišel kmotr Drosselmeier, a jakmile korunky uviděl, dal se do smíchu.

„Hlouposti! Hlouposti!“ volal. „To jsou přece ty korunky, co jsem před lety nosil na řetízku od hodinek.“

Ale když ho Marie prosila, aby jim řekl, že její Louskáček je jeho synovec, zachmuřil se, zvážněl a jen mumlal: „Hlouposti. Hlouposti.“

„Jednou provždy si ty nesmysly vyžeň z hlavy,“ řekl otec. „Jestli to uslyším ještě jednou, vyhodím toho ošklivého Louskáčka z okna.“

Marie tedy mlčela, ale na to království myslela o to víc. Jednou, když pan rada spravoval hodiny, seděla a dívala se na Louskáčka, a ta slova z ní vyšla sama.

„Milý pane Drosselmeiere, kdybyste byl doopravdy živý, nebyla bych jako princezna Pirlipat. Nikdy bych se od vás neodvrátila proto, že jste kvůli mně přišel o svou krásu.“

„Hlouposti! Hlouposti!“ zvolal pan rada. Ozvala se rána a takové zaklepání, že Marie sklouzla ze židle a omdlela.

Když otevřela oči, skláněla se nad ní maminka.

„Tady je synovec kmotra Drosselmeiera, přijel až z Norimberka.“

Stál tam urostlý mladík v červeném kabátě lemovaném zlatem a šavle se mu blyštěla jako samé drahokamy. A přinesl Marii přesně ty cukrové figurky, které myší král rozkousal.

U stolu louskal nejtvrdší ořechy pro celou společnost a potom si s Marií klekl vedle prosklené skříně.

„Nejmilejší slečno Stahlbaumová, u nohou vám klečí ten Drosselmeier, kterému jste právě tady zachránila život. Řekla jste, že se ode mě neodvrátíte kvůli tomu, že jsem ošklivý, a v tu chvíli jsem se stal zase sám sebou.“

„Rozdělte se se mnou o korunu i o království a vládněte se mnou na Marcipánovém zámku, protože tam jsem pořád králem.“

Marie ho zvedla ze země.

„Jste hodný a dobrý mladík,“ řekla, „a vládnete tak krásné zemi, že si vás vezmu.“

Za rok a den si pro ni přijel ve zlatém kočáře, který táhli stříbrní koně, a na svatbě tancovalo dvaadvacet tisíc třpytivých postaviček.

A Marie je dodneška královnou země, kde jsou k vidění třpytivé vánoční lesy a průsvitné marcipánové zámky a všechny nejpodivuhodnější věci, jaké na světě jsou, když pro ně člověk má oči.