Sněhurka

Bylo nebylo, uprostřed zimy, kdy sníh padal z nebe jako bílé peří. Královna seděla u okna s rámem z černého ebenového dřeva a šila. Dívala se přitom ven na sníh, a najednou se píchla jehlou do prstu. Tři kapky krve skanuly dolů a rozzářily se rudě na bílém sněhu. Vypadalo to tak krásně, že si královna pomyslela: „Kéž bych měla dítě, bílé jako sníh, červené jako krev a s vlasy černými jako dřevo tohoto rámu.“

Brzy nato se jí narodila dcerka, přesně taková, jakou si přála, a královna jí dala jméno Sněhurka. Krátce po porodu ale zemřela.

Po roce se král oženil znovu. Nová královna byla krásná, ale pyšná, a nedokázala snést pomyšlení, že by někdo mohl být krásnější než ona. Měla kouzelné zrcadlo, a kdykoli před něj předstoupila, zeptala se:

„Zrcadlo, zrcadélko na stěně, kdo je v celé zemi nejkrásnější, pověz mi věrně?“

A zrcadlo vždy odpovědělo:

„Paní královno, po pravdě vám říkám, že nejkrásnější v celé zemi vás znám.“

Královna byla spokojená, protože zrcadlo říkalo jen pravdu.

Sněhurka rostla a s každým rokem byla krásnější. Když jí bylo sedm let, byla krásnější než jasný den, krásnější než sama královna. Když se královna zeptala zrcadla znovu, odpovědělo:

„Paní královno, jste krásná, to je znát, ale Sněhurka je tisíckrát krásnější, to musím přiznat.“

Královna se zděsila a zbledla závistí. Od toho dne se na Sněhurku nedokázala podívat, aniž by jí srdce sevřela hořkost. Závist v ní rostla a rostla, až se rozhodla, že se dívky musí zbavit. Zavolala myslivce a nařídila mu, aby dítě odvedl do lesa a tam ho zabil.

Myslivec Sněhurku odvedl do lesa, ale když viděl, jak pláče a prosí o život, bylo mu jí líto. „Tak utíkej, ubohé dítě,“ řekl a nechal ji jít, i když s těžkým srdcem, protože nevěděl, zda v lese přežije. Královně pak oznámil, že úkol splnil, a ona mu uvěřila.

Sněhurka byla teď v hlubokém lese úplně sama. Běžela celý den přes ostré kameny a trním, a divoká zvířata kolem ní jen proběhla, aniž by jí ublížila. Teprve večer našla malý domek a vešla dovnitř, aby si odpočinula. Uvnitř bylo všechno maličké, ale útulné a čisté: stolek se sedmi malými talířky, sedmi lžičkami, nožíky a hrnečky, a u stěny sedm postýlek s bílými prostěradly.

Protože měla velký hlad, ochutnala Sněhurka z každého talířku trochu a z každého hrnečku usrkla, aby nikomu nesnědla úplně všechno. Pak vyzkoušela postýlky, dokud nenašla sedmou, která jí byla akorát. V ní pak usnula.

Když nastala noc, vrátili se domů páni toho domku, sedm malých trpaslíků, kteří přes den kopali v horách rudu a zlato. Hned si všimli, že tu někdo byl, a jeden po druhém volali: „Kdo jedl z mého talířku?“ „Kdo pil z mého hrnečku?“, až sedmý nahlédl do své postýlky a našel v ní spící Sněhurku. Všichni se seběhli a žasli, jak je dítě krásné. Nechali ji spát, a sedmý trpaslík strávil noc u svých druhů, vždy hodinu u každého.

Ráno se Sněhurka trpaslíků polekala, ale oni byli laskaví a vyptávali se na její příběh. Když uslyšeli, jak ji zlá macecha chtěla nechat zabít, řekli: „Zůstaň u nás. Když nám budeš vařit, prát a starat se o domácnost, nebude ti nic chybět.“ Sněhurka byla ráda a zůstala. Trpaslíci ji ale varovali: „Měj se na pozoru před svou macechou. Nikoho nevpouštěj dovnitř, dokud budeme pryč.“

Královna, přesvědčená, že je Sněhurka mrtvá, se znovu zeptala svého zrcadla a dozvěděla se, že dívka ještě žije, daleko za horami, u sedmi trpaslíků, a krásnější než dřív. Plná hněvu se převlékla za starou kramářku a vydala se k domku trpaslíků. Nabídla Sněhurce pestré stuhy na šněrování živůtku, a dívka, nic netušíc, starou ženu pustila dovnitř. Když jí ale cizinka živůtek šněrovala, utáhla ho tak pevně, že se Sněhurce nedostávalo dechu a klesla bez sebe k zemi.

Když se trpaslíci vrátili domů a našli ji tak, rychle tkanici přeřízli a Sněhurka znovu dýchala. „To byla tvoje macecha,“ řekli ustaraně. „Opravdu už nikoho nepouštěj dovnitř.“

Královna se ale nevzdala. Od zrcadla se dozvěděla, že Sněhurka stále žije, a připravila otrávený hřeben. Znovu převlečená přišla k domku. Tentokrát ji Sněhurka odmítala pustit, ale stařena držela krásný hřeben tak lákavě, že dívka nakonec dveře přece otevřela. Sotva jí cizinka zapíchla hřeben do vlasů, Sněhurka se sesula k zemi jako mrtvá. Naštěstí trpaslíci večer otrávený hřeben hned našli a vytáhli ho, a Sněhurka se znovu probrala.

Potřetí se královna zeptala svého zrcadla, a potřetí uslyšela, že Sněhurka stále žije a je krásnější než ona. Zatřásla se hněvem a zvolala: „Sněhurka musí zemřít, ať to stojí, co to stojí!“ V ukryté komnatě připravila jablko: zvenku bílé s červenými líčky, tak krásné, že se každému sbíhaly sliny, ale jediné kousnutí přinášelo smrt.

Přestrojená za venkovanku přišla znovu k domku. Sněhurka, varovaná, ji zprvu nechtěla pustit dovnitř. Stará žena ale jablko rozkrojila na dvě půlky, sama snědla bílou stranu a dívce podala tu červenou. Sněhurka, lákaná krásným jablkem a uklidněná tím, že z něj žena sama jedla, neodolala a zakousla se do něj. Sotva sousto spolkla, klesla bez dechu k zemi.

Královna se krutě zasmála a spěchala domů. Když se zeptala zrcadla, uslyšela konečně znovu: „Paní královno, po pravdě vám říkám, že nejkrásnější v celé zemi vás znám.“ Její závistivé srdce se konečně utišilo, nakolik se takové srdce vůbec utišit dokáže.

Večer našli trpaslíci Sněhurku ležet na zemi bez života. Zkusili všechno, aby ji probudili, umyli ji, učesali, ale nic nepomohlo. Tři dny u ní seděli a plakali. Protože ale pořád vypadala, jako by jen spala, s tvářemi stále červenými jako za života, nemohli ji uložit do země. Nechali pro ni zhotovit rakev z čirého skla, napsali na ni zlatými písmeny jméno Sněhurka a odnesli ji nahoru na horu. Vždy u ní jeden z trpaslíků držel stráž, a dokonce i lesní zvířata přicházela truchlit: sova, havran a nakonec malá holubička.

Tak ležela Sněhurka dlouhý, dlouhý čas ve skleněné rakvi, aniž by stárla, bílá jako sníh, červená jako krev, s vlasy černými jako eben.

Jednoho dne přišel lesem princ a našel rakev na hoře. Když spatřil spící dívku, nedokázal od ní odtrhnout oči. „Nechte mi tu rakev,“ požádal trpaslíky, „chci Sněhurku uctít jako svou nejmilejší.“ Trpaslíci v jeho pohledu poznali upřímné srdce, bylo jim ho líto a rakev mu nechali odnést.

Když jeho sluhové nesli rakev přes keř a zakopli, prudce s ní otřásli, a kousek otráveného jablka, který Sněhurce uvízl v krku, vyskočil ven. V příštím okamžiku Sněhurka otevřela oči, posadila se a byla znovu živá.

„Kde to jsem?“ zeptala se udiveně. „U mě,“ odpověděl princ celý šťastný a vyprávěl jí všechno. „Miluji tě víc než cokoli na světě. Pojď se mnou, staneš se mou ženou.“ Sněhurka si ho oblíbila, a spolu odešli na zámek, kde se konala velká a nádherná svatba.

Na tuto slavnost byla pozvána i Sněhurčina macecha. Než vyrazila, zeptala se ještě jednou svého zrcadla, kdo je v zemi nejkrásnější, a tentokrát uslyšela: „Paní královno, jste krásná, to je znát, ale mladá královna je tisíckrát krásnější, to musím přiznat.“

Zděšená a se špatným svědomím se nejprve na svatbu vůbec nechtěla vydat. Zvědavost jí ale nedala pokoj, a nakonec přece jen musela přijít, aby mladou královnu spatřila na vlastní oči. Když vstoupila a poznala, že je to Sněhurka, strnula hrůzou.

Za svou zlobu ale byla toho dne usvědčena přede všemi: její zlé srdce leželo teď každému na očích, a ona plná studu utekla ze sálu a už nikdy se nevrátila. Sněhurce už nikdy neublížila.

Sněhurka a princ spolu žili šťastně, a sedm trpaslíků jim zůstalo po celý život věrnými přáteli.