Sněhurka

Kdysi dávno, uprostřed zimy, kdy sněhové vločky padaly z nebe jako peří, seděla královna u okna s rámem z černého ebenového dřeva a šila. Dívala se ven na sníh, píchla se jehlou do prstu a tři kapky krve skanuly do sněhu. Červená na bílém vypadala tak krásně, že si pomyslela: „Kéž bych měla dítě bílé jako sníh, červené jako krev a černé jako dřevo tohoto rámu.“ Netrvalo dlouho a narodila se jí dcerka, bílá jako sníh, červená jako krev a černovlasá jako eben; dostala jméno Sněhurka. Jak se narodila, královna zemřela.

Po roce si král vzal jinou ženu, krásnou, ale pyšnou a namyšlenou, která nesnesla pomyšlení, že by ji někdo mohl krásou předčit. Měla kouzelné zrcadlo a kdykoli před ně předstoupila, ptala se:

Zrcadélko, zrcadélko na stěně,kdo je ze všech nejkrásnější na světě?

A zrcadlo jí odpovídalo:

Ty, paní královno, jsi nejkrásnější ze všech.

Tehdy byla spokojená, protože věděla, že zrcadlo mluví pravdu.

Sněhurka rostla a byla čím dál krásnější; v sedmi letech byla krásná jako jasný den, krásnější než sama královna. Když královna znovu předstoupila před zrcadlo a zeptala se:

Zrcadélko, zrcadélko na stěně,kdo je ze všech nejkrásnější na světě?

zrcadlo odpovědělo jinak:

Ty, paní královno, jsi tu krásná, věru,ale Sněhurka je tisíckrát krásnější než ty.

Královna zezelenala závistí a od té chvíle Sněhurku nenáviděla; závist a pýcha v ní rostly jako plevel, až neměla klidu ve dne v noci. Zavolala si myslivce a přikázala mu:

„Odveď to dítě hluboko do lesa, už ho nechci vidět. Zabij ho a jako důkaz mi přines jeho plíce a játra.“

Myslivec ji poslechl a odvedl Sněhurku do lesa. Když už tasil nůž, aby ji probodl, dívka se rozplakala a prosila: „Milý myslivče, nech mě žít, uteču do divokého lesa a už se nikdy nevrátím.“ Byla tak krásná, že se nad ní slitoval a nechal ji běžet, v jistotě, že ji stejně sežere divoká zvěř. Ulovil místo ní mladé selátko, vyňal mu plíce a játra a přinesl je královně jako důkaz. Kuchař je osolil a uvařil a macecha je snědla v domnění, že jedla Sněhurčiny plíce a játra.

Ubohé dítě zůstalo v lese samo, plné strachu. Běželo přes ostré kamení a trní, kolem probíhala divoká zvěř, ale nic mu neublížilo. Navečer uvidělo malý domek a vešlo dovnitř. Uvnitř bylo všechno malé, ale úhledné a čisté. Na stolku prostřeném pro sedm stálo sedm talířků, lžiček, vidliček, nožíků a pohárků, a u stěny sedm postýlek s bílými peřinami. Hladová a žíznivá Sněhurka ochutnala z každého talířku trochu jídla a z každého pohárku upila doušek vína, aby nikoho neobrala o všechno. Unavená si chtěla lehnout, ale jedna postýlka jí byla dlouhá, druhá krátká, až konečně sedmá byla akorát. Ulehla do ní, poručila se Bohu a usnula.

Když se setmělo, vrátili se páni domku, sedm trpaslíků, kteří v horách těžili rudu. Rozsvítili svých sedm lampiček a hned viděli, že tu někdo byl: někdo seděl na jejich židličkách, jedl z jejich talířků a pil z jejich pohárků, a v jejich postelích někdo ležel.

Sedmý trpaslík nahlédl do postele a spatřil v ní spící Sněhurku. Zavolal ostatní; přiběhli, vykřikli úžasem a posvítili na ni svými lampičkami. „Panebože, panebože,“ volali, „jak je to dítě krásné!“ Měli takovou radost, že ji nevzbudili a nechali ji spát dál. Sedmý trpaslík pak spal u svých druhů, u každého hodinu, a tak minula noc.

Ráno se Sněhurka probudila a leknutím vykřikla, když kolem sebe spatřila sedm trpaslíků. Byli však přátelští a zeptali se, jak se jmenuje a jak se dostala do jejich domu. Vyprávěla jim, že ji macecha chtěla dát zabít, ale myslivec ji ušetřil a ona pak celý den běžela lesem, až konečně našla jejich domeček. Trpaslíci jí nabídli:

„Když nám budeš vést domácnost, vařit, ustýlat, prát, šít a plést, a budeš u nás udržovat pořádek a čistotu, můžeš u nás zůstat a nebude ti nic scházet.“

Sněhurka s radostí souhlasila. Ráno chodili trpaslíci do hor za rudou a zlatem, večer se vraceli k hotové večeři. Přes den bývala sama, a tak ji trpaslíci varovali, ať se má na pozoru před macechou a nikoho nepouští dovnitř.

Královna mezitím věřila, že snědla Sněhurčiny plíce a játra a že je znovu nejkrásnější. Předstoupila před zrcadlo a zeptala se:

Zrcadélko, zrcadélko na stěně,kdo je ze všech nejkrásnější na světě?

A zrcadlo odpovědělo:

Ty, paní královno, jsi tu krásná, věru,ale Sněhurka za horami,u sedmi trpaslíků,je ještě tisíckrát krásnější než ty.

Královna se zděsila, protože zrcadlo nikdy nelhalo: myslivec ji podvedl, Sněhurka žila. Znovu vymýšlela, jak by ji zahubila, protože dokud nebyla nejkrásnější, neměla klidu. Nakonec si obarvila obličej, oblékla se za starou kramářku a byla k nepoznání. Přešla přes sedm hor k sedmi trpaslíkům, zaklepala na dveře a volala: „Krásné zboží na prodej!“

Sněhurka vyhlédla z okna a zeptala se, co má na prodej. Stařena nabízela pestré hedvábné šněrovačky, a Sněhurka, přesvědčená, že tak počestnou ženu může pustit dovnitř, odemkla dveře a jednu si koupila.

„Dítě, pojď, pořádně tě zašněruji,“ řekla stařena.

Sněhurka nic netušíc se postavila před ni, ale stařena šněrovala rychle a tak pevně, že dívce došel dech a padla k zemi jako mrtvá. „Nejkrásnější už jsi byla,“ řekla macecha a spěchala pryč.

Večer se trpaslíci vrátili a vyděsili se, když našli Sněhurku bez hnutí na zemi. Přeřízli příliš utaženou tkanici a ona pomalu ožila. Pochopili, že kramářka byla přestrojená macecha, a znovu ji varovali, ať nikomu neotvírá, pokud u ní nejsou.

Zlá žena doma znovu předstoupila před zrcadlo:

Zrcadélko, zrcadélko na stěně,kdo je ze všech nejkrásnější na světě?

A zrcadlo odpovědělo jako předtím:

Ty, paní královno, jsi tu krásná, věru,ale Sněhurka za horami,u sedmi trpaslíků,je ještě tisíckrát krásnější než ty.

Krev jí ztuhla v žilách hrůzou, protože pochopila, že Sněhurka opět žije. Svým čarodějným uměním připravila jedovatý hřeben, přestrojila se znovu a přešla sedm hor k trpasličímu domku. Zaklepala, ale Sněhurka odpověděla, že nikoho nesmí pustit dovnitř.

„Podívat se snad smíš,“ řekla stařena a vytáhla krásný hřeben.

Dívce se hřeben tak zalíbil, že se nechala zlákat a otevřela dveře. Sotva jí ho stařena vetkla do vlasů, začal jed účinkovat a Sněhurka klesla bez sebe k zemi. „Teď je s tebou konec,“ řekla macecha a odešla.

Naštěstí se brzy vrátili trpaslíci, hned macechu podezřívali, našli jedovatý hřeben, a jakmile ho vytáhli, Sněhurka ožila a vyprávěla, co se stalo. Znovu ji varovali, ať nikomu neotvírá.

Královna se doma postavila před zrcadlo:

Zrcadélko, zrcadélko na stěně,kdo je ze všech nejkrásnější na světě?

A zrcadlo odpovědělo znovu stejně:

Ty, paní královno, jsi tu krásná, věru,ale Sněhurka za horami,u sedmi trpaslíků,je ještě tisíckrát krásnější než ty.

Když to královna uslyšela, celá se roztřásla hněvem. „Sněhurka musí zemřít,“ zvolala, „i kdyby mě to mělo stát vlastní život.“

Odešla do skryté komnaty, kam nikdo nechodil, a připravila jedovaté jablko. Zvenčí vypadalo nádherně, bílé s červenými líčky, takže si je zamiloval každý, kdo je uviděl, ale kdo z něj ochutnal, musel zemřít. Jakmile bylo jablko hotové, přestrojila se za sedlačku a znovu přešla sedm hor k trpaslíkům. Zaklepala na dveře. Sněhurka vyhlédla z okna a řekla, že nikoho nesmí pustit dovnitř.

„To mi nevadí,“ odpověděla sedlačka, „ráda se svých jablek zbavím. Tady, jedno ti daruji.“

„Nesmím nic přijímat,“ odmítla Sněhurka.

„Bojíš se snad jedu?“ zeptala se stařena. „Podívej, rozříznu jablko na dvě půlky, tu červenou sněz ty, bílou sním já.“

Jablko bylo ale udělané tak umně, že jed byl jen v červené polovině. Sněhurka po krásném jablku toužila, a když viděla, že sedlačka z něj jí, už neodolala, natáhla ruku a vzala si otrávenou půlku. Sotva ji ochutnala, padla mrtvá k zemi. Královna se na ni podívala krutým pohledem, hlasitě se zasmála a řekla: „Bílá jako sníh, červená jako krev, černá jako eben! Tentokrát tě trpaslíci znovu neprobudí.“

Doma se pak zeptala zrcadla:

Zrcadélko, zrcadélko na stěně,kdo je ze všech nejkrásnější na světě?

A zrcadlo konečně odpovědělo:

Ty, paní královno, jsi nejkrásnější ze všech.

A její závistivé srdce mělo klid, tak, jak jen závistivé srdce klid mít může.

Když se trpaslíci večer vrátili, našli Sněhurku ležet na zemi bez dechu, mrtvou. Zvedli ji, hledali, co by mohlo být jedovaté, rozšněrovali ji, učesali jí vlasy, umyli ji vodou a vínem, ale nic nepomohlo. Položili ji na máry a všech sedm u ní sedělo a plakalo tři dny. Chtěli ji pochovat, ale vypadala stále svěže jako živá, s krásnými červenými tvářemi, a tak si řekli, že ji nemohou uložit do černé země. Nechali zhotovit průhlednou skleněnou rakev, aby ji bylo vidět ze všech stran, uložili ji dovnitř a zlatými písmeny napsali její jméno a že je královskou dcerou. Vynesli ji na horu, kde jeden z nich vždy hlídal, a přišla i zvířata ji oplakat, nejprve sova, pak havran, nakonec holoubek.

Sněhurka ležela v rakvi dlouhý čas beze změny, jako by jen spala, stále bílá jako sníh, červená jako krev a černovlasá jako eben. Jednoho dne zabloudil v lese královský syn a přišel k trpasličímu domku přenocovat. Na hoře uviděl rakev s krásnou Sněhurkou a přečetl si zlatý nápis. Řekl trpaslíkům, ať mu ji nechají, a dá jim za ni, co budou chtít, ale oni odpověděli, že by ji nedali za všechno zlato světa.

„Tak mi ji aspoň darujte,“ řekl princ, „vždyť bez pohledu na Sněhurku nemohu žít, a budu si jí vážit jako toho nejdražšího, co mám.“

Dobří trpaslíci se nad ním slitovali a rakev mu darovali. Princ ji nechal svými sluhy odnést na ramenou. Cestou zakopli o keř, a otřesem jí z hrdla vylétl kousek otráveného jablka, který v něm uvízl. Sněhurka hned nato otevřela oči, nadzvedla víko rakve a posadila se, znovu živá.

„Bože, kde to jsem?“ zvolala.

„Jsi u mě,“ odpověděl jí princ celý šťastný, vyprávěl jí, co se stalo, a dodal: „Miluji tě víc než cokoli na světě, pojď se mnou do zámku mého otce, staneš se mou manželkou.“

Sněhurka si ho zamilovala a šla s ním, a svatbu jim vystrojili s velkou nádherou.

Na svatbu byla pozvána i Sněhurčina bezbožná macecha. Když se oblékla do krásných šatů, předstoupila před zrcadlo a zeptala se:

Zrcadélko, zrcadélko na stěně,kdo je ze všech nejkrásnější na světě?

Zrcadlo odpovědělo:

Ty, paní královno, jsi tu krásná, věru,ale mladá královna je tisíckrát krásnější než ty.

Zlá žena zaklela, přepadl ji takový strach, že nevěděla, co si počít. Nejprve na svatbu nechtěla jít, ale nedalo jí to a nakonec se vypravila, aby mladou královnu spatřila na vlastní oči. Když vešla do sálu, poznala v ní Sněhurku a hrůzou strnula na místě. Vtom už ale nesli kleštěmi rozžhavené železné střevíce přímo z uhlíků a postavili je před ni: musela si je obout a tancovat v nich, dokud mrtvá nepadla k zemi.