Malá mořská víla

Daleko v moři je voda modrá jako květy nejkrásnější chrpy a čistá jako sklo — ale je také hluboká, hlubší, než dosáhne kterákoli kotva. Muselo by se na sebe postavit mnoho kostelních věží, aby dosáhly ode dna až nad hladinu. A právě tam dole žije mořský lid.

Dno tam není holé a písčité. Rostou tam podivné stromy a byliny, které se vlní při každém pohybu vody, jako by byly živé, a mezi jejich větvemi proplouvají ryby, tak jako u nás nahoře poletují ptáci mezi stromy. V nejhlubším místě stojí hrad mořského krále — zdi z korálů, okna z čistého jantaru, střecha z mušlí, a v každé mušli leží zářivá perla.

Mořský král byl dávno vdovcem a hospodářství mu vedla moudrá, pyšná stará matka. Měla šest vnuček, mořských princezen, samé krásné dívky — ale nejmladší byla nejkrásnější ze všech, s kůží jemnou jako růžový lístek a očima modrýma jako nejhlubší jezero. Jako všechny sestry měla místo nohou rybí ocas.

Celé dny si princezny hrály v hradních síních, kde ze stěn rostly živé květiny a okny vplouvaly ryby, aby jim jedly z ruky. Před hradem byla zahrada s ohnivě barevnými květy, kde měla každá princezna svůj kousek země. Nejstarší udělala svůj záhon do tvaru velryby, jiná jako mořskou vílu — ale nejmladší si udělala záhon kulatý jako slunce a zasadila do něj rudé květiny. Byla to tichá, zamyšlená dívka. Zatímco sestry se chlubily podivnostmi z potopených lodí, ona chtěla jen svoje slunečné květiny a mramorovou sochu krásného chlapce, která se při ztroskotání dostala na dno moře. Zasadila k ní smuteční vrbu, jejíž větve se skláněly k písku, jako by chtěly políbit kořeny.

Nejraději ze všeho poslouchaly vyprávění staré babičky o světě lidí nahoře — o vonících květinách, zelených lesích a ptácích, kteří zpívají tak líbezně. „Až vám bude patnáct,“ říkávala babička, „smíte se vynořit a posedět za měsíčního svitu na skále a dívat se na lodě.“ Nejmladší musela čekat nejdéle ze všech, a přece po tom toužila nejvíc. Kolikrát v noci stála u okna a hleděla vzhůru tmavou vodou, kde se míhaly stíny lodí, a přála si vědět, jaké to je nahoře.

Jedna po druhé se sestry vynořily a vracely se s vyprávěním: o městě plném světel a zvonů, o západu slunce zalévajícím oblohu zlatem, o zelených kopcích a dětech, které uměly plavat bez rybího ocasu, o širém moři s delfíny a velrybami, o ledovcích třpytících se jako démanty za bouře. Každé to připadalo krásné jen na chvíli — po měsíci se všechny vracely domů raději, protože tam byl jejich pravý domov.

Nejmladší čekala a čekala, až jí konečně bylo patnáct.

„Teď jsi dospělá,“ řekla babička a ozdobila ji věncem bílých lilií a osmi ústřicemi na ocasu, na znamení jejího urozeného rodu.

„Ach, to bolí,“ řekla malá mořská víla.

„Kdo chce být krásný, musí něco vytrpět,“ odpověděla babička.

A tak se malá mořská víla vznesla lehce jako bublina nad hladinu. Slunce právě zapadalo, obloha zářila růžová a zlatá, a na moři kotvila veliká loď se třemi stěžni, ozdobená světly, s hudbou a tancem na palubě. Slavil se tam mladý princ, sotva šestnáctiletý, s krásnýma tmavýma očima. Vypustili ohňostroj, jaký ještě nikdy neviděla, a malá mořská víla nemohla odtrhnout oči od prince.

Pak ale přišla bouře. Loď se s praskotem zlomila, stěžeň se přelomil jako rákos a lidé padali do vln. Mořská víla hledala prince a spatřila ho klesat do hloubky, vysíleného, skoro bez sil. Zapomněla na nebezpečí trámů a prken kolem sebe, doplavala k němu a podržela mu hlavu nad hladinou, dokud se bouře neutišila.

Ráno donesla prince na břeh, kde stál vedle zeleného háje bílý klášter. Uložila ho na teplý písek a schovala se za skálami, aby ji nikdo nespatřil. Brzy přišla mladá dívka, přivolala pomoc a princ se probral k životu — usmál se na ostatní, ale nevěděl, že jej zachránila mořská víla, schovaná ve vlnách. Smutná se vrátila domů a od té chvíle byla ještě tišší než dřív. Své květiny nechala zarůst divočinou a jen sedávala u sochy, která se princi tolik podobala.

Nakonec se svěřila sestrám, a jedna z nich věděla, kde princ žije. Vydaly se tam všechny společně a spatřily jeho nádherný hrad z lesklého kamene, s mramorovým schodištěm sbíhajícím až do moře. Od té doby mořská víla připlouvala každou noc blíž a blíž, skrývala se v rákosí a pozorovala prince, jak sedí sám na balkoně v měsíčním svitu. Milovala ho čím dál víc a čím dál víc toužila žít mezi lidmi.

Zeptala se babičky, zda lidé žijí věčně.

„Ne,“ odpověděla babička, „jejich život je i kratší než náš — ale mají nesmrtelnou duši, která žije dál, i když tělo zetlí, a stoupá k hvězdám. My, mořský lid, se dožíváme tří set let, ale když zemřeme, staneme se jen pěnou na vodě a nikdy neožijeme znovu.“

„Copak nemohu žádným způsobem získat nesmrtelnou duši?“ zeptala se mořská víla smutně.

„Jen kdyby tě člověk miloval nade všechno, kdyby k tobě přilnul celou duší a nechal kněze spojit vaše ruce slibem věrnosti navěky — pak by ti dal podíl na své duši. Ale to se nestane. To, co je u nás krásné, rybí ocas, považují lidé za ošklivé; oni chtějí mít dvě nohy.“

Mořská víla si povzdechla a smutně pohlédla na svůj ocas. Ale rozhodnutí v ní už dozrálo. Té noci, když se v otcově hradě konal ples, vyplula k hučícím vírům, za nimiž žila mořská čarodějka. Cesta vedla holým, šedým dnem, pak lesem hrozivých polypů s rukama jako slizcí hadi, kteří svírali kosti utonulých námořníků. Se strachem, ale s myšlenkou na prince a na duši, proplula mezi nimi a dorazila k domu z kostí, kde čarodějka krmila ropuchu ze svých úst a nechávala se otírat hady jako kuřaty.

„Já vím, co chceš,“ zasmála se čarodějka. „Je to hloupost, ale ať je po tvém — přinese ti to jen neštěstí, krásná princezno. Chceš se zbavit ocasu a mít nohy jako lidé, aby si tě princ zamiloval a abys tak získala i nesmrtelnou duši.“

Uvařila kouzelný nápoj a vysvětlila podmínky: musí ho vypít na břehu před východem slunce, ocas se jí promění v nohy, ale každý krok ji bude bolet, jako by šlapala po ostrých nožích. Bude nejpůvabnější ze všech tanečnic, ale nikdy se nevrátí do moře. A pokud si ji princ nevezme za ženu, příštího rána po jeho svatbě s jinou jí pukne srdce a stane se mořskou pěnou.

„Chci to,“ řekla mořská víla, bledá jako smrt.

„A za to musíš zaplatit svým hlasem,“ řekla čarodějka. „Nejkrásnějším hlasem na dně moře.“

„Co mi pak zbude?“ zeptala se mořská víla.

„Tvá krása, tvá chůze, tvé oči — tím dokážeš okouzlit lidské srdce.“

A tak se stalo. Čarodějka jí za tu cenu vzala hlas, takže zůstala navždy němá, a dala jí nápoj čistý jako voda. Mořská víla proplula zpět kolem polypů, kteří se před jiskřivým nápojem v její ruce ustrašeně stáhli, rozloučila se s hradem beze slov, natrhala po jednom květu ze zahrádek svých sester a vydala se k princovu hradu.

Vypila nápoj na mramorovém schodišti, ucítila bolest, jako by jí tělem projel meč, a omdlela. Když se probrala, ležel před ní krásný princ a hleděl jí do očí. Rybí ocas byl pryč — místo něj měla nejhezčí bílé nohy, jaké kdy dívka měla, třebaže každý krok bolel jako šlápnutí na ostré jehly. Zahalená do vlastních vlasů, mlčky ho následovala do hradu.

Byla nejkrásnější ze všech na dvoře, ale němá. Tančila tak, jak nikdo předtím netančil, přestože ji to při každém kroku bolelo, a princ ji nazýval svým němým nalezenčetem a řekl, že u něj musí zůstat navždy. Jezdila s ním na koni lesy, šplhala s ním na hory, i když jí krvácely nohy, a v noci chladila rozpálená chodidla v mořské vodě na schodech a myslela na ty, které zanechala v hlubinách. Její sestry ji tam někdy navštěvovaly a jednou zahlédla i babičku a otce, jak k ní vztahují ruce z dálky.

Princ ji miloval jako milé, věrné dítě — ale ne tak, aby si ji vzal za ženu. Vyprávěl jí o dívce z posvátného chrámu, která ho kdysi zachránila po ztroskotání a kterou prý jedinou by mohl milovat, aniž věděl, že tou dívkou byla ona sama. Mořská víla mlčky trpěla a nemohla mu to říct.

Pak přišla zpráva, že se princ má oženit s princeznou ze sousedního království. Vypravil se tam na nádherné lodi, mořská víla s ním, a když spatřili nevěstu, princ zvolal radostně: „To jsi ty, která jsi mě zachránila!“ Byla to tatáž dívka z chrámu. Svatba byla ihned oslavena se zvony a slavnostmi, a mořská víla nesla nevěstě vlečku s pukajícím srdcem, věděla totiž, co ji čeká.

Večer vypluli na lodi, ozdobené světly. Princ a jeho žena ulehli ke spánku ve zlatém stanu, a mořská víla stála na palubě a čekala na svítání, které jí mělo vzít život. Vtom se z vln vynořily její sestry — bez svých dlouhých vlasů, které daly čarodějce výměnou za dar pro ni.

„Vzala nám vlasy za tenhle nůž,“ zavolaly. „Než vyjde slunce, vraz ho princi do srdce, a až ti jeho krev skropí nohy, srostou zpátky v rybí ocas. Vrátíš se k nám a budeš žít svých tři sta let. Pospěš — brzy vyjde slunce!“

Mořská víla vzala nůž a vešla do stanu. Sklonila se nad spícím princem, políbila jeho čelo, pohlédla na nůž — a pak na jeho tvář, jak ve snu šeptá jméno své ženy. Ruka se jí zachvěla. Vrhla nůž daleko do vln a sama skočila za ním do moře a cítila, jak se její tělo rozplývá v pěnu.

Ale místo smrti ucítila teplo slunce a spatřila kolem sebe průhledné, zářivé bytosti vznášející se vzduchem.

„Kam to přicházím?“ zeptala se a její hlas zněl jako jejich.

„Mezi dcery vzduchu,“ odpověděly. „Nemáme nesmrtelnou duši, ale můžeme si ji vysloužit dobrými skutky po tři sta let. Přinášíme chlad do horkých krajin a vůni květin nemocným. Ty jsi trpěla a toužila po témž jako my, a proto smíš k nám. Po třech stech letech dobrých skutků získáš to, po čem jsi toužila.“

A jedna z nich dodala tiše: „Můžeme se tam dostat i dřív. Kdykoli vlétneme do domu, kde je hodné dítě, jež dělá rodičům radost, ubude nám rok čekání. Ale spatříme-li dítě zlobivé, uroníme slzu zármutku — a ta přidá k naší zkoušce další den.“

A malá mořská víla pozvedla oči k slunci a poprvé v nich pocítila slzy štěstí, zatímco se s ostatními vznesla na růžovém obláčku vstříc svému novému, tichému osudu.