Malá mořská víla

Daleko na moři je voda modrá jako chrpa a čistá jako sklo, ale tak hluboká, že tam nedosáhne žádné kotevní lano. Na nejhlubším místě stojí zámek mořského krále. V něm pečovala o šest královských vnuček stará babička. Všechny princezny byly krásné, ale nejmladší ze všech nejkrásnější. Nohy neměla žádná z nich, tělo jim končilo rybím ocasem.

Před zámkem byla zahrada a nejmladší princezna si v ní udělala záhon kulatý jako slunce. Byla tichá a zamyšlená a kromě svých rudých květin chtěla mít jen jedno: bílou mramorovou sochu chlapce, která se při ztroskotání dostala až na dno. Nic ji netěšilo víc než babiččino vyprávění o světě lidí, o zelených lesích a o rybách, které mezi stromy zpívají; těmi rybami myslela babička ptáky, protože ptáka žádná z vnuček neviděla.

„Až vám bude patnáct let,“ říkala babička, „budete se smět vynořit z moře, sedět za svitu měsíce na skalisku a dívat se, jak kolem plují lodě. Uvidíte lesy i města.“

Nejstarší sestře bylo patnáct hned příští rok a každá další byla o rok mladší, takže nejmladší musela čekat ještě pět let. Nejstarší pak vyprávěla o městě, kde světla blikají jako sto hvězd a z věží zvoní zvony, druhá o hejnu divokých labutí letícím pod červánky. Třetí doplula proti proudu široké řeky a chtěla si hrát s dětmi ve vodě, jenže ony se lekly a utekly a malé černé zvíře na ni tak štěkalo, že se raději vrátila; psa nikdy předtím neviděla. Čtvrtá zůstala na širém moři a pátá seděla v zimě na ledové hoře mezi modrými blesky.

Když se blížila bouře, plavaly sestry před loděmi a zpívaly námořníkům, jak je na dně moře krásně, jenže ti mysleli, že to hučí vítr. Nejmladší stávala pokaždé sama a dívala se za nimi. Bylo jí, jako by měla plakat, jenže mořská víla nemá slzy, a proto ji všechno bolí mnohem víc.

„Ach, kdybych už měla patnáct let,“ říkala si. „Vím, že si ten svět nahoře i lidi, kteří v něm žijí, zamiluji.“

Konečně jí patnáct bylo. „Tak vidíš, teď jsi dospělá,“ řekla babička, vložila jí do vlasů věnec z bílých lilií a připevnila jí na ocas osm velkých ústřic na znamení vznešeného rodu.

„To bolí,“ řekla malá mořská víla.

„Bolí, ale krása a hrdost něco vydrží,“ odpověděla babička.

Ráda by tu nádheru shodila, jenže s tím se nedalo nic dělat, a tak stoupala vzhůru lehounce jako bublinka.

Slunce právě zapadlo a nedaleko stála zakotvená loď; zněla z ní hudba a rozsvítily se na ní stovky pestrých lampionů. Malá mořská víla doplula k oknu kajuty a uviděla uvnitř mladého prince s velkýma černýma očima. Bylo mu sotva šestnáct a slavil narozeniny. Když vyšel na palubu, vzlétlo k nebi na sto raket; bylo to, jako by k ní padaly všechny hvězdy.

Pak se v dálce zablesklo, voda se zvedala jako černé hory, loď zapraskala, stěžeň se přelomil vpůli jako rákos a dovnitř se hrnula voda.

Když se zablesklo, uviděla prince klesat do hlubiny. Nejdřív se zaradovala, že teď připluje k ní, hned si ale vzpomněla, že lidé ve vodě žít nemohou. Ne, umřít nesmí. Proplula mezi plovoucími trámy, dostala se až k němu, držela mu hlavu nad vodou a nechala se s ním unášet vlnami.

Ráno bylo po bouři a z lodi nezbyla ani tříska. Princovy tváře jako by od vycházejícího slunce dostávaly život, oči však zůstávaly zavřené; políbila mu čelo, protože jí připadal jako ta socha v její zahrádce. Před sebou uviděla pevninu a u vody velkou bílou budovu, a tak prince donesla do tiché zátoky a položila ho na písek do teplého slunce.

Pak se rozezvonily zvony a do zahrady vyšly mladé dívky; malá mořská víla se skryla za kameny a čekala. Jedna z dívek prince našla a přivedla další lidi. Mořská víla viděla, jak se princ probírá a jak se na všechny usmívá. Na ni se ale neusmál, vždyť ani nevěděl, že ho zachránila. Když ho odvedli dovnitř, smutně se potopila a vrátila se domů.

Vystupovala potom často k místu, kde prince nechala, nespatřila ho však nikdy. Ve své zahrádce objímala mramorovou sochu a o květiny se přestala starat.

Nakonec to nevydržela a svěřila se sestrám. Jedna z mořských víl věděla, kde leží princovo království.

„Pojď, sestřičko,“ zavolaly princezny a v dlouhé řadě vystoupily z moře tam, kde stál princův zámek. Jeho mramorové schody vedly rovnou dolů do moře a malá mořská víla se tam potom mnohý večer dívala na prince, který si myslel, že je docela sám.

„Když se lidé neutopí, žijí potom věčně?“ zeptala se jednou babičky. „Neumírají jako my tady dole?“

„Umírají také,“ řekla babička. „My se dožíváme tří set let, ale pak se proměníme v pěnu na vodě. Nemáme nesmrtelnou duši; jsme jako zelený rákos, který se jednou podetne a víckrát se nezazelená. Lidé mají duši, která žije věčně a stoupá vzhůru ke hvězdám.“

„A proč jsme nedostaly nesmrtelnou duši?“ zeptala se malá mořská víla smutně. „Dala bych všechna svá staletí za jediný den, kdybych mohla být člověkem. Copak se s tím nedá nic dělat?“

„Jen kdyby tě člověk miloval tak, že bys mu byla víc než otec i matka,“ odpověděla babička, „a kdyby kněz vložil jeho pravici do tvé se slibem věrnosti tady i na věky, přešla by jeho duše do tvého těla. Jenže to se stát nemůže. Tvůj rybí ocas se lidem nahoře zdá ošklivý; aby byl někdo krásný, musí tam mít dvě neohrabané podpěry, kterým říkají nohy.“

Malá mořská víla si povzdechla a podívala se na svůj ocas. „Buďme veselé,“ řekla babička. „Máme před sebou tři sta let. Dnes večer bude dvorní ples.“

Na plese zpívala malá mořská víla nejkrásněji ze všech, myslela však na svět nad sebou. Vyklouzla ven, a když uslyšela vodou zaznít lesní roh, pomyslela si: „Teď tam nahoře jistě pluje on, do jehož rukou bych tak ráda vložila štěstí svého života. Odvážím se všeho a půjdu k mořské čarodějnici, které jsem se vždycky bála.“

Vydala se k hučícím vírům, za nimiž čarodějnice bydlela. Voda se tam točila jako mlýnská kola a strhávala do hloubky všechno, co chytila, a dál vedla cesta po horkém bahně. Za ním začínal les, kde všechny stromy byly polypové, napůl zvířata a napůl rostliny, a co jednou uchopily, to už nepustily.

Srdce jí strachy bušilo, ale vzpomněla si na prince a dostala odvahu. Vlasy si pevně ovázala kolem hlavy, aby ji za ně polypové nechytili, a vystřelila mezi nimi kupředu jako ryba. Za lesem stál dům z bílých kostí a v něm seděla mořská čarodějnice a nechávala ropuchu jíst si přímo z úst.

„Já vím, co chceš,“ řekla čarodějnice. „Je to hloupé a přivede tě to do neštěstí, ale ať je po tvém. Chceš místo rybího ocasu dvě nohy jako lidé, aby se do tebe princ zamiloval a ty jsi získala jeho i nesmrtelnou duši. Přicházíš právě včas, po zítřejším východu slunce bych ti už nepomohla. Připravím ti nápoj a ty ho musíš ještě před svítáním vypít na břehu. Ocas pak zmizí a promění se v nohy, ale bude to bolet, jako by tebou projel ostrý meč. Zůstane ti lehká chůze, jenže každý krok bude, jako bys šlapala na ostré nože. Jestli to vydržíš, pomůžu ti.“

„Vydržím,“ řekla malá mořská víla třesoucím se hlasem a myslela na prince.

„Rozvaž si to,“ řekla čarodějnice. „Jakmile dostaneš lidskou podobu, nikdy už se nevrátíš ke svým sestrám ani do otcova zámku. A jestli si nezískáš princovu lásku tak, že kvůli tobě zapomene na otce i matku a kněz vám spojí ruce, nesmrtelnou duši nedostaneš. Ráno po dni, kdy se ožení s jinou, ti pukne srdce a ty se proměníš v pěnu.“

„Chci to,“ řekla malá mořská víla a byla bledá jako smrt.

„Musíš mi ale zaplatit,“ řekla čarodějnice, „a nežádám málo. Máš nejkrásnější hlas na celém mořském dně a právě ten budeš muset dát mně.“

„Když si vezmeš můj hlas, co mi zbude?“ zeptala se malá mořská víla.

„Tvá krásná postava,“ odpověděla čarodějnice, „tvá lehká chůze a tvé výmluvné oči. Tím vším se dá lidské srdce omámit. Tak co, došla ti odvaha?“

„Ať se tak stane,“ řekla malá mořská víla, a čarodějnice postavila na oheň kotlík. Přikapala do něj svou černou krev.

Když se v kotlíku vařilo, znělo to, jako by někdo plakal.

Nápoj byl hotový a vypadal jako nejčistší voda. „Tady ho máš,“ řekla čarodějnice a vzala si za něj vílin hlas. „A kdyby po tobě polypové na zpáteční cestě sáhli, hoď na ně jedinou kapku.“

Od té chvíle byla malá mořská víla němá. Polypové couvli, sotva uviděli zářivý nápoj, který se jí v ruce třpytil jako hvězda. V otcově zámku už bylo zhasnuto a všichni spali, jenže ona se je neodvážila hledat. Utrhla si květinu z každého záhonu svých sester, poslala k zámku tisíc polibků a stoupala tmavomodrým mořem vzhůru.

Slunce ještě nevyšlo, když vystoupila po mramorových schodech princova zámku. Vypila palčivý nápoj a bylo jí, jako by jí projel dvojsečný meč; omdlela a ležela tam jako mrtvá. Když se probrala, stál přímo před ní mladý princ. Sklopila oči a tehdy uviděla, že rybí ocas je pryč a že má nejhezčí bílé nohy, jaké může dívka mít; zahalila se do svých dlouhých vlasů.

Princ se ptal, kdo je a odkud přišla, a ona se na něj podívala mírně a smutně; mluvit přece nemohla. Vzal ji za ruku a odvedl ji do zámku. Každý krok bolel, jak čarodějnice předpověděla, ale ona to ráda snášela a kráčela po jeho boku lehounce jako bublinka.

V zámku dostala hedvábné šaty a byla ze všech nejkrásnější, jenže němá. Krásné dívky zpívaly princi a on jedné z nich tleskal a usmál se na ni.

„Kdyby jen věděl,“ pomyslela si malá mořská víla, „že jsem svůj hlas navždy odevzdala jen proto, abych mohla být u něho.“

Potom dívky tančily, a tehdy se malá mořská víla postavila na špičky a vznášela se po podlaze, jako ještě nikdo netančil. Všichni byli okouzlení, hlavně princ, který jí říkal svůj malý nalezenec, a tak tančila víc a víc, i když ji nohy bolely jako pod ostřím. Princ řekl, že u něho musí zůstat navždy, a ona spávala před jeho dveřmi na sametovém polštáři.

Nechal jí ušít mužský oblek, aby ho mohla doprovázet na koni, a přestože jí útlé nohy krvácely, ona se tomu smála a šla za ním. V noci chodila na mramorové schody a chladila si nohy ve studené vodě.

Jednou v noci připluly sestry ruku v ruce a smutně zpívaly; poznaly ji a vyprávěly, jak jsou všichni doma zarmoucení. Od té doby k ní chodily každou noc a ona jednou uviděla v dálce i babičku a mořského krále.

Den ode dne byla princi milejší, jenže miloval ji tak, jak se miluje hodné dítě. A přitom se jeho ženou musela stát, jinak by nesmrtelnou duši nedostala a ráno po jeho svatbě by se proměnila v mořskou pěnu.

„Nemáš mě ze všech nejraději?“ jako by se ptaly její oči, když ji bral do náruče a líbal jí čelo.

„Ano, tebe mám nejraději,“ říkal princ, „protože máš ze všech nejlepší srdce. A podobáš se dívce, kterou jsem jednou viděl a už nikdy nenajdu. Moje loď ztroskotala a vlny mě vyplavily na břeh u posvátného chrámu; našla mě tam nejmladší z dívek, které v něm sloužily. Ona patří chrámu, a proto mi štěstí poslalo tebe. Nikdy se nerozloučíme.“

„Ach, on neví, že jsem mu život zachránila já,“ pomyslela si malá mořská víla. „Já ho nesla přes moře k tomu chrámu a schovaná v pěně jsem čekala, jestli někdo přijde.“ Zhluboka si povzdechla, plakat totiž nemohla. „Ale já jsem u něho a dám mu celý svůj život.“

Právě tehdy se rozneslo, že se princ má oženit s dcerou sousedního krále, a chystala se nádherná loď; říkalo se, že jede jen prohlédnout si sousední země.

„Musím jet,“ řekl jí. „Rodiče to tak chtějí, ale nutit mě, abych si tu princeznu vzal, nemohou. Nedokážu ji milovat, nepodobá se té dívce z chrámu, které se podobáš ty. Kdybych si měl někdy nevěstu vybrat, byla bys to spíš ty, můj němý nalezenče s výmluvnýma očima.“

Za měsíčné noci, když na lodi všichni spali, seděla u zábradlí a hleděla do vody. Zdálo se jí, že vidí otcův zámek a na cimbuří babičku se stříbrnou korunou. Vynořily se i sestry a smutně k ní vzhlížely, jenže vtom se přiblížil plavčík a ony se potopily.

Druhého rána vplula loď do přístavu sousedního krále a jedna slavnost střídala druhou, jenže nevěsta ještě nepřijela: vychovávají ji prý v posvátném chrámu. Konečně přijela a malá mořská víla musela uznat, že líbeznější zjev v životě neviděla.

„To jsi ty!“ zvolal princ. „Ty jsi mě zachránila, když jsem ležel na břehu jako mrtvý.“ A přitiskl si zardělou nevěstu k srdci.

„Jsem přešťastný,“ řekl pak malé mořské víle. „Splnilo se mi to nejlepší, v co jsem směl doufat. Ty se z mého štěstí budeš radovat.“

Políbila mu ruku a bylo jí, jako by jí srdce pukalo: ráno po jeho svatbě se promění v mořskou pěnu.

Rozezněly se zvony, hlasatelé oznamovali zasnoubení a ženich s nevěstou přijali biskupovo požehnání. Malá mořská víla držela nevěstě vlečku, jenže hudbu neslyšela a obřad neviděla; myslela na svou poslední noc a na všechno, co ztratila.

Ještě téhož večera vstoupili nevěsta se ženichem na loď, kde uprostřed paluby stál stan ze zlata a purpuru. Se soumrakem se rozsvítily lampy, námořníci tančili a malá mořská víla se mezi ně vmísila; nikdy netančila krásněji. Do nohou ji to řezalo, jenže v srdci ji bolelo víc. Věděla, že ho vidí naposledy, jeho, pro kterého opustila domov, odevzdala svůj hlas a denně snášela nekonečná muka, aniž on o tom měl tušení. Pak princ políbil svou nevěstu a ruku v ruce odešli spát do stanu.

Na lodi se rozhostilo ticho, jen kormidelník stál u kormidla. Malá mořská víla hleděla k východu, kde se rodily červánky; věděla, že první sluneční paprsek ji zabije. Vtom uviděla, jak se z vln vynořují její sestry. Byly bledé jako ona a jejich dlouhé vlasy byly ustřižené.

„Daly jsme je čarodějnici, abys této noci nezemřela. Dala nám nůž, tady je, podívej, jak je ostrý! Než vyjde slunce, musíš ho vrazit princi do srdce, a až se tvých nohou dotkne jeho krev, srostou ti zase v rybí ocas a vrátíš se k nám. Pospěš si, než vyjde slunce, musí zemřít on, nebo ty! I babička dala čarodějnici své bílé vlasy. Vidíš ten rudý pruh na obloze?“ Hluboce si povzdechly a zmizely ve vlnách.

Malá mořská víla odhrnula plachtu stanu a viděla, jak nevěsta spí s hlavou na princově hrudi. Sklonila se, políbila prince na čelo a podívala se k nebi, kde se rozlévala záře. Pak pohlédla na nůž a zase na prince, který ze spaní volal nevěstu jménem. Myslel jen na ni, a nůž se jí v ruce zachvěl. Vzápětí ho odhodila daleko do vln, ještě jednou se na prince podívala, potom se vrhla z lodi do moře a cítila, jak se její tělo rozplývá v pěnu.

A tehdy vystoupilo z moře slunce. Jeho paprsky dopadaly mírně a teple na studenou pěnu a malá mořská víla ze smrti nic necítila. Nad sebou viděla stovky průsvitných bytostí, které se bez křídel vznášely vzduchem, a měla tělo jako ony a čím dál víc se pozvedala z pěny.

„Kam to přicházím?“ zeptala se a její hlas zněl jako hlasy těch bytostí.

„K dcerám vzduchu,“ odpověděly ostatní. „Mořská víla nemá nesmrtelnou duši a nedostane ji bez lásky člověka. Ani dcery vzduchu ji nemají, ale mohou si ji vytvořit dobrými skutky. Létáme do horkých zemí, kde dusný vzduch lidem škodí, a přinášíme jim ochlazení a vůni květin. Po třech stech letech dobrých skutků dostaneme nesmrtelnou duši a podíl na věčném štěstí lidí. Ty ubohá malá mořská vílo, ty ses snažila celým srdcem jako my, trpěla jsi a vydržela, a teď si duši můžeš vytvořit sama.“

Malá mořská víla pozvedla oči k slunci a poprvé v životě ucítila slzy. Viděla, jak ji princ s nevěstou hledají a jak oba smutně hledí na perlící se pěnu. Neviditelně políbila nevěstu na čelo, ovanula prince a stoupala s ostatními dětmi vzduchu na růžový oblak.

„Za tři sta let vplujeme do království Božího,“ řekla jedna z nich.

„A můžeme se tam dostat i dřív,“ zašeptala druhá. „Neviditelně vlétáme do domů, kde jsou děti, a kdykoli najdeme hodné dítě, které dělá rodičům radost, ubude z těch tří set let jeden rok. Ale když uvidíme zlé dítě, musíme plakat, a každá slza nám přidá jeden den.“