Šípková Růženka

Kdysi dávno žili král s královnou, kteří si nepřáli nic tolik, jako mít dítě. Každý den si říkali: „Ach, kdybychom tak měli dítě!“ Ale žádné se jim nerodilo.

Jednoho dne, když se královna koupala, vylezla z vody na břeh žába a řekla jí: „Tvé přání se splní. Ještě do roka se ti narodí dcera.“

A stalo se přesně tak. Královně se narodila holčička, tak krásná, že král z radosti uspořádal velkou slavnost. Pozval příbuzné i přátele a také moudré sudičky z celé země, aby dítěti byly nakloněny. V království jich bylo třináct, ale král měl jen dvanáct zlatých talířů, a tak jedna z nich musela zůstat doma.

Slavnost se vydařila nádherně a sudičky obdarovávaly dítě jedna po druhé: jedna mu dala ctnost, druhá krásu, třetí bohatství, a tak dál, samé dobré dary, jaké si jen lze přát. Jedenáct už promluvilo, když do sálu náhle vstoupila třináctá. Byla rozhněvaná, že na ni zapomněli, a aniž by se na kohokoli podívala, zvolala: „Princezna se v patnácti letech píchne o vřeteno a zemře!“ Pak se otočila a odešla.

Všichni ztuhli hrůzou. Ale dvanáctá sudička, která svůj dar ještě neodříkala, předstoupila. Kletbu zrušit nedokázala, jen ji zmírnit:

„Ne smrt to bude, jenom sen, hluboký, dlouhý, na sto let jen.“

Král chtěl své dítě ochránit, jak jen mohl, a nechal po celé zemi spálit všechna vřetena. A na dívce se splnilo všechno, co jí sudičky darovaly: byla tak krásná, laskavá a chytrá, že si ji musel oblíbit každý, kdo ji spatřil.

V den, kdy princezně bylo patnáct let, král s královnou zrovna nebyli na zámku a dívka zůstala sama. Procházela se chodbami, prohlížela si komnaty a světnice, jak se jí zachtělo, až došla ke staré věži. Úzké točité schody vedly nahoru, až k malým dvířkám, v jejichž zámku trčel rezavý klíček. Dívka jím otočila a dvířka se otevřela.

Uvnitř seděla stařenka s vřetenem a pilně předla len.

„Dobrý den, babičko,“ řekla princezna. „Co to děláš?“ „Předu,“ řekla stařenka a kývla hlavou. „A co je to za věcičku, co tak vesele poskakuje?“ zeptala se dívka a vzala vřeteno do ruky, aby to zkusila sama.

Sotva se vřetena dotkla, splnilo se prokletí: píchla se do prstu. A v tu chvíli klesla na postel, která tam stála, a upadla do hlubokého spánku.

Ten spánek se rozšířil po celém zámku. Král s královnou, kteří se právě vrátili domů, usnuli i s celým dvorem. Usnuli koně ve stájích, psi na dvoře, holubi na střeše, dokonce i mouchy na zdi. Oheň na ohništi přestal plápolat, pečeně přestala prskat. Kuchař, který zrovna chtěl vyplísnit kuchtíka, ho pustil a usnul. Vítr utichl a na stromech se nepohnul ani lísteček.

Kolem zámku ale vyrostl trnitý plot, rok od roku vyšší, až zámek celý obklopil, takže nebylo vidět ani praporek na střeše. V zemi se vyprávěl příběh o spící Šípkové Růžence, tak princezně říkali, a čas od času přišel nějaký mladý princ, který se pokusil plotem prodrat. Ale trní drželo pevně pohromadě, jako by je svíraly ruce, a nikdo, kdo to zkusil, se neprotlačil; všichni se museli vrátit zpátky.

Po mnoha a mnoha letech přišel do země zase jeden princ a slyšel starého muže vyprávět o trnitém plotu: že za ním stojí zámek, v němž už sto let spí překrásná princezna, s ní celý dvůr. Stařec vyprávěl i o mnoha mladících, kteří se o to pokusili a plotem se neprodrali. Ale mladý princ řekl: „Nebojím se. Chci tam vejít a Šípkovou Růženku spatřit.“ Stařec ho varoval, jak nejlépe uměl, ale jinoch se dát odradit nenechal.

Právě uplynulo sto let a nastal den, kdy se Šípková Růženka měla probudit. Když se princ k plotu přiblížil, uviděl jen velké, krásné květy, které se samy uklonily stranou a nechaly ho projít, nezraněného, a za ním se zase zavřely.

Na zámeckém nádvoří leželi koně a lovečtí psi a spali, na střeše seděli holubi s hlavičkami pod křídly. Uvnitř spaly mouchy na zdi, kuchař v kuchyni měl ještě pořád nataženou ruku a děvečka seděla před slepicí, kterou zrovna chtěla oškubat. V sále ležel celý dvůr a nahoře u trůnu spali král s královnou. Bylo tak ticho, že by člověk slyšel vlastní dech.

Princ šel dál, až došel k věži a otevřel malá dvířka, za nimiž spala Šípková Růženka. Ležela tam tak krásná, že od ní nemohl odtrhnout oči. Sklonil se nad ní a políbil ji.

A v tu chvíli, kdy se jí dotkl, otevřela Růženka oči, probudila se a podívala se na něj s úsměvem.

Společně pak sešli dolů a s nimi se probudilo vše na zámku: král, královna, celý dvůr. Dívali se na sebe s velkýma očima, jako by právě teď usnuli. Koně na dvoře vstali a otřepali se, lovečtí psi vyskočili a vrtěli ocasy, holubi vytáhli hlavičky zpod křídel a odletěli na pole. Mouchy na zdi zase lezly dál, oheň v kuchyni znovu vzplál a vařil jídlo, pečeně se dala znovu do prskání a děvečka svou slepici doškubala.

A pak slavili svatbu prince se Šípkovou Růženkou, se vší nádherou, jakou zámek mohl nabídnout. A žili šťastně a spokojeně až do konce svých dnů.