Šípková Růženka

Byl jednou jeden král a jedna královna a každý den si říkali: „Ach, kdybychom tak měli dítě!“ Ale dítě pořád nepřicházelo. Jednou seděla královna v koupeli, když tu z vody vylezla žába a povídá: „Tvoje přání se splní. Než uplyne rok, přivedeš na svět dceru.“

Stalo se, jak žába řekla. Královně se narodila holčička tak krásná, že král radostí uspořádal velikou slavnost. Pozval příbuzné, přátele i sudičky, aby byly děvčátku nakloněné. Bylo jich v zemi třináct, ale zlatých talířů měl král jen dvanáct, a tak jedna musela zůstat doma.

Po hostině obdarovaly sudičky dítě: ctností, krásou, bohatstvím a vším, co si jen kdo může přát. Jedenáct jich už promluvilo, když tu do sálu vstoupila třináctá. Chtěla se pomstít za to, že ji nepozvali, a bez pozdravu zvolala nahlas: „V patnácti letech se královská dcera píchne o vřeteno a mrtvá klesne k zemi.“ Pak se otočila a odešla.

Všichni se lekli. Tu předstoupila dvanáctá sudička, která své přání ještě nevyslovila. Kletbu zrušit nedokázala, jen zmírnit: „Nebude to smrt. Královská dcera upadne na sto let do hlubokého spánku.“

Král dal v celém království spálit všechna vřetena. Dary sudiček se na dívce vyplnily: byla tak krásná, hodná a rozumná, že si ji zamiloval každý, kdo ji uviděl.

V den, kdy jí bylo patnáct, nebyli rodiče doma a dívka zůstala na zámku sama. Chodila po něm, kudy chtěla, až došla ke staré věži. Po úzkém točitém schodišti vystoupala k malým dvířkám, otočila rezavým klíčem a dvířka se rozlétla. Uvnitř seděla stará žena a pilně předla len.

„Dobrý den, babičko,“ pozdravila královská dcera. „Copak to tu děláš?“

„Předu,“ odpověděla stařena a pokývala hlavou.

„A co je to za věc, která tak vesele poskakuje?“ zeptala se dívka, vzala vřeteno a chtěla příst také.

Sotva se ho dotkla, naplnila se kletba a ona se píchla do prstu.

Klesla na lůžko, které tam stálo, a tvrdě usnula. Ten spánek se rozlil po celém zámku. Král s královnou se právě vrátili domů, a sotva vešli do sálu, usnuli, a s nimi celý dvůr. Usnuli koně ve stáji, psi na dvoře, holubi na střeše i mouchy na stěně. Oheň v krbu ztichl, pečeně přestala prskat a kuchař pustil kuchtíka, kterého chtěl zrovna zatahat za vlasy. Utišil se i vítr a na stromech se nepohnul ani lísteček.

Kolem zámku začalo růst trní. Každý rok bylo vyšší, až zámek celý zakrylo a nebylo z něj vidět nic, ani praporek na střeše. Po zemi se však vyprávělo o krásné spící Šípkové Růžence, jak dceři říkali, a čas od času se nějaký královský syn pokusil trním prodrat. Trní drželo pevně při sobě, jako by mělo ruce, a mladíci v něm uvázli a zahynuli.

Po dlouhých letech přijel do té země jiný královský syn a slyšel od jednoho stařečka, že za trním stojí zámek a v něm už sto let spí Šípková Růženka s celým dvorem.

„Já se nebojím,“ řekl mladík. „Půjdu tam a tu krásnou Růženku uvidím.“

Stařeček mu to rozmlouval, jak uměl, ale mladík na jeho slova nedal.

Právě totiž uplynulo sto let a nadešel den, kdy se měla Růženka probudit. Sotva se královský syn přiblížil, obsypalo se trní samými velkými krásnými květy. Rozestoupilo se před ním, nechalo ho projít bez jediného škrábnutí a za ním se zase spojilo.

Na dvoře spali koně i lovečtí psi, na střeše holubi s hlavičkami pod křídly, uvnitř mouchy na stěně. Kuchař měl pořád nataženou ruku po kuchtíkovi, děvečka dřímala nad černou slepicí, kterou měla oškubat, a v sále spal celý dvůr i král s královnou u trůnu. Bylo takové ticho, že královský syn slyšel svůj vlastní dech. Došel k věži a otevřel dvířka do světničky, kde Růženka spala.

Ležela tam a byla tak krásná, že od ní nemohl odtrhnout oči. Sklonil se a políbil ji. A jak se jí dotkl, Šípková Růženka otevřela oči, probudila se a přívětivě se na něj podívala.

Sešli spolu dolů. Probudil se král, královna i celý dvůr a všichni se po sobě udiveně dívali. Koně na dvoře vstali a otřepali se, psi vyskočili a vrtěli ocasem, holubi vytáhli hlavičky zpod křídel a odletěli do polí, mouchy lezly dál, oheň v kuchyni vyšlehl a vařil dál, pečeně začala zase prskat, kuchař dal kuchtíkovi pohlavek, až vykřikl, a děvečka doškubala slepici.

Pak slavili svatbu královského syna a Šípkové Růženky se vší nádherou a oba spolu žili spokojeně až do konce svých dnů.