Šípková Růženka

Byl jednou jeden král a jedna královna a ti si každý den povídali: „Ach, kdybychom tak měli dítě!“ Jenže dítě jim pořád žádné a žádné nepřicházelo.

Jednou seděla královna ve vodě a koupala se, a tu vylezla z vody na břeh žába a promluvila na ni.

„Tvoje přání se splní,“ řekla jí žába. „Než uplyne rok, přivedeš na svět dceru.“

Stalo se všechno přesně tak, jak žába pověděla, a královna opravdu porodila děvčátko. Bylo tak krásné, že král byl radostí celý bez sebe a vystrojil velikou slavnost. Nepozval na ni jen své příbuzné, přátele a známé, ale i sudičky, aby byly dítěti nakloněné a přály mu. V jeho zemi jich bylo třináct, jenže zlatých talířů, z nichž měly u hostiny jíst, měl král jenom dvanáct, a tak jedna z nich musela zůstat doma.

Slavnost se konala se vší nádherou, a když se chýlila ke konci, obdarovaly sudičky děvčátko svými zázračnými dary: jedna mu dala ctnost, druhá krásu, třetí bohatství a tak dále všechno, co si jen člověk na světě může přát. Sotva jedenáct z nich doříkalo svá přání, vstoupila znenadání do síně ta třináctá. Chtěla se pomstít za to, že ji nepozvali, a aniž koho pozdravila nebo se na někoho podívala, zvolala hlasitě:

„V patnáctém roce se královská dcera píchne o vřeteno a padne mrtvá k zemi!“

A aniž k tomu řekla ještě jediné slovo, otočila se a odešla ze síně. Všichni zůstali stát celí vyděšení. Tu předstoupila dvanáctá sudička, které ještě zbývalo její přání, a protože zlou kletbu nedokázala zrušit, ale jen zmírnit, řekla:

„Nebude to smrt, ale hluboký stoletý spánek, do kterého královská dcera upadne.“

Král chtěl své milé dítě před tím neštěstím uchránit, a tak vydal rozkaz, aby se v celém království spálila všechna vřetena. Na dívce se zatím dary sudiček splnily jeden jako druhý: byla tak krásná, způsobná, milá a rozumná, že ji musel mít rád každý, kdo se na ni podíval.

Stalo se, že v den, kdy jí bylo právě patnáct let, král s královnou nebyli doma a dívka zůstala na zámku docela sama. Chodila po něm křížem krážem, prohlížela si jednu síň a komoru za druhou, jak se jí zlíbilo, až nakonec přišla ke staré věži. Vystoupila po úzkém točitém schodišti nahoru a došla k malým dvířkám. Ve dvířkách vězel rezavý klíč, a když jím dívka otočila, dvířka se rozlétla dokořán. V malé komůrce tam seděla stará žena s vřetenem a pilně předla len.

„Dobrý den, babičko,“ pozdravila královská dcera. „Copak to tady děláš?“

„Předu,“ řekla stařena a pokývala k tomu hlavou.

„A co je to za věc, která tak vesele poskakuje?“ zeptala se dívka, vzala vřeteno do ruky a chtěla příst také.

Sotva se však vřetena dotkla, kletba se naplnila a ona se píchla do prstu.

Jakmile ucítila bodnutí, klesla na postel, která tam stála, a upadla do hlubokého spánku. A ten spánek se rozlil po celém zámku. Král a královna, kteří se právě vrátili domů a vešli do síně, začali usínat a s nimi usínal celý dvůr. Usnuli koně ve stáji, psi na dvoře, holubi na střeše i mouchy na stěně, ba i oheň, který plápolal v krbu, ztichl a usnul, pečeně na ohni přestala prskat a kuchař, který chtěl kuchtíka zatahat za vlasy za to, že něco zkazil, ho pustil a usnul. Vítr se utišil a na stromech před zámkem se nepohnul ani lísteček.

Kolem zámku ale začalo růst trnité šípkové houští. Rok od roku bylo vyšší, až nakonec obrostlo celý zámek a přerostlo ho tak, že z něj nebylo vidět už vůbec nic, ani korouhev na střeše. Zemí však šla pověst o krásné spící Šípkové Růžence, protože tak královské dceři říkali, a tak čas od času přicházeli do té země královští synové a chtěli se houštím k zámku prodrat. Nebylo to však možné, protože trny držely pevně při sobě, jako by měly ruce, a mladíci v nich uvízli, nedokázali se z nich vyprostit a zemřeli žalostnou smrtí.

Po dlouhých dlouhých letech přišel do té země zase jednou králův syn a slyšel, jak jakýsi starý muž vypráví o tom trnitém houští. Prý za ním stojí zámek a v tom zámku už sto let spí překrásná královská dcera, které říkají Šípková Růženka, a spolu s ní že spí i král s královnou a celý jejich dvůr. Stařec od svého dědečka věděl také, že už mnoho královských synů přišlo a pokoušelo se tím trním proniknout, ale všichni v něm uvízli a zemřeli smutnou smrtí.

„Já se nebojím,“ řekl mladík. „Půjdu tam a tu krásnou Šípkovou Růženku uvidím.“

Dobrý stařec mu to rozmlouval, jak jen dovedl, ale mladík na jeho slova vůbec nedal.

Právě však uplynulo těch sto let a přišel den, kdy se měla Šípková Růženka probudit. Když se královský syn k trnitému houští přiblížil, byly na něm samé veliké krásné květy. Houští se před ním samo od sebe rozestoupilo, nechalo ho projít bez úhony a za ním se zase spojilo.

Na zámeckém nádvoří uviděl ležet a spát koně a strakaté lovecké psy, na střeše seděli holubi a měli hlavičky zastrčené pod křídlem. A když vešel do zámku, spaly mouchy na stěně, kuchař v kuchyni pořád ještě držel nataženou ruku, jako by chtěl kuchtíka popadnout, a děvečka seděla před černou slepicí, kterou měla oškubat.

Šel dál a v síni uviděl ležet a spát celý dvůr a nahoře u trůnu ležel král s královnou. Šel ještě dál a všude bylo takové ticho, že byl slyšet vlastní dech. Nakonec došel k věži a otevřel dveře do komůrky, v níž Šípková Růženka spala.

Ležela tam a byla tak krásná, že od ní nemohl odtrhnout oči. Sklonil se k ní a políbil ji. Jakmile se jí polibkem dotkl, Šípková Růženka otevřela oči, probudila se a přívětivě se na něj podívala.

Sešli spolu dolů. A tu se probudil král i královna a celý dvůr a všichni se na sebe dívali velikýma očima. Koně na nádvoří vstali a otřepali se, lovečtí psi vyskočili a vrtěli ocasem, holubi na střeše vytáhli hlavičky zpod křídla, rozhlédli se kolem a odletěli do polí, mouchy na stěnách lezly dál, oheň v kuchyni se zvedl, zaplápolal a vařil dál jídlo, pečeně začala zase prskat, kuchař dal kuchtíkovi pohlavek, až vykřikl, a děvečka doškubala slepici.

A pak byla se vší nádherou svatba královského syna se Šípkovou Růženkou a oba spolu žili spokojeně až do konce svých dnů.