
Sněženka a Růženka žijí s maminkou v chaloupce u lesa a jednoho zimního večera jim na dveře zaklepe promrzlý medvěd, který umí mluvit a kterého si obě děvčata oblíbí. Medvěd později srazí zlomyslného trpaslíka, shodí medvědí kůži a stojí před děvčaty jako králův syn; Sněženka si ho vezme a Růženka jeho bratra.
Chudá vdova bydlela v malé osamělé chaloupce a před chaloupkou měla zahrádku. Rostly v ní dva růžové keře, jeden nesl bílé růže a druhý červené. Vdova měla dvě dcery a ty se těm keřům podobaly, a tak se jedna jmenovala Sněženka a druhá Růženka. Byly tak hodné a poslušné, tak pracovité a neúnavné, jaké dvě děti na světě sotva najdete. Sněženka byla jen tišší a mírnější než Růženka. Růženka nejraději běhala po loukách a polích, hledala květiny a chytala motýly, kdežto Sněženka zůstávala doma u maminky, pomáhala jí s domácností, a když nebylo co dělat, předčítala jí.
Měly se tak rády, že se pokaždé, když šly někam spolu, chytily za ruce.
„Nikdy se neopustíme,“ říkala Sněženka.
„Dokud budeme živy, ne,“ odpovídala Růženka.
„A co má jedna, ať se o to rozdělí s druhou,“ dodávala maminka.
Často chodily samy do lesa a sbíraly červené lesní plody, ale žádné zvíře jim neublížilo. Naopak, důvěřivě k nim přicházela. Zajíc jim ujídal z ruky zelný list, srna se pásla vedle nich, jelen kolem vesele poskakoval a ptáci zůstávali sedět na větvích a zpívali, co uměli. Nikdy se jim nic zlého nestalo. Když se v lese zdržely a zastihla je noc, ulehly vedle sebe do mechu a spaly, dokud nepřišlo ráno. Maminka to věděla a starosti si o ně nedělala.
Jednou, když takhle v lese přenocovaly a probudilo je svítání, uviděly u svého lůžka sedět krásné dítě v bílých zářivých šatech. Vstalo, přívětivě se na ně podívalo, ale nic neřeklo a odešlo do lesa. Když se pak děvčata rozhlédla, viděla, že spala docela blízko propasti a jistě by do ní byla spadla, kdyby ve tmě udělala ještě pár kroků. Maminka jim řekla, že to musel být anděl, který hlídá hodné děti.
Sněženka a Růženka udržovaly maminčinu chaloupku tak čistou, že byla radost do ní nahlédnout. V létě se o dům starala Růženka a každé ráno, dřív než maminka vstala, jí postavila k posteli kytici, a v ní byla z každého keře jedna růže. V zimě zase Sněženka zatápěla a věšela kotlík na hák nad ohněm. Kotlík byl mosazný, ale leskl se jako zlato, tak byl vydrhnutý.
Večer, když padaly vločky, maminka řekla: „Jdi, Sněženko, a zastrč závoru.“ Pak si sedly ke krbu, maminka si nasadila brýle a předčítala z velké knihy, a děvčata poslouchala, seděla a předla. Vedle nich leželo na zemi jehňátko a za nimi sedávala na bidýlku bílá holubice a měla hlavu schovanou pod křídlem.

Jednoho večera, když tak spolu spokojeně seděly, někdo zaklepal na dveře, jako by chtěl dovnitř.
„Rychle, Růženko, otevři,“ řekla maminka, „bude to nějaký pocestný, který hledá nocleh.“
Růženka šla, odsunula závoru a myslela si, že je za dveřmi nějaký chudák. Ale nebyl to člověk. Byl to medvěd a strčil svou velkou černou hlavu do dveří. Růženka hlasitě vykřikla a uskočila, jehňátko zabečelo, holubice vylétla a Sněženka se schovala za maminčinu postel. Medvěd ale promluvil.

„Nebojte se, nic zlého vám neudělám. Jsem napůl zmrzlý a chtěl bych se u vás jen trochu ohřát.“
„Ty chudáku medvěde,“ řekla maminka, „lehni si k ohni, jen dávej pozor, ať si nespálíš kožich.“ A zavolala: „Sněženko, Růženko, pojďte sem, medvěd vám nic neudělá, myslí to poctivě.“
Obě přišly blíž a pomalu se přiblížily i jehňátko a holubice, které z něj neměly strach.
„Děti,“ řekl medvěd, „vyklepejte mi trochu ten sníh z kožichu.“
Vzaly koště a vymetly mu srst dočista, a on se natáhl k ohni a spokojeně a blaženě bručel. Netrvalo dlouho a docela se s ním skamarádily a se svým nemotorným hostem tropily samé darebnosti. Cuchaly mu rukama srst, stavěly se mu nožkama na hřbet a válely ho sem a tam, nebo vzaly lískový prut a bušily do něj, a když zabručel, smály se. Medvědovi to nevadilo, jen když to přehnaly, zavolal na ně, ať ho nechají naživu:
Sněženko, Růženko,ubijete ženicha!

Když přišel čas jít spát a ostatní ulehly, řekla maminka medvědovi: „Můžeš tu klidně zůstat ležet u krbu, aspoň budeš chráněný před zimou a nečasem.“
Jakmile se rozednilo, děvčata ho vypustila ven a on odklusal po sněhu do lesa. Od té doby přicházel medvěd každý večer ve stejnou hodinu, lehl si ke krbu a nechal děti, aby si s ním hrály, jak dlouho chtěly. Tak si na něj zvykly, že se závora nezastrčila dřív, než přišel jejich černý host.
Když nastalo jaro a venku bylo všechno zelené, řekl medvěd jednoho rána Sněžence: „Teď musím pryč a celé léto se nesmím vrátit.“
„A kam půjdeš, milý medvěde?“ zeptala se Sněženka.
„Musím do lesa hlídat své poklady před zlými trpaslíky. V zimě, když je země tvrdě zmrzlá, musejí zůstat dole a nedokážou se prokopat ven. Ale teď, když slunce zemi rozehřálo, prorazí nahoru, slídí a kradou. A co se jednou dostane do jejich rukou a do jejich jeskyní, to už tak snadno na světlo nepřijde.“
Sněženka byla z toho loučení celá smutná. Když mu odsunula závoru a medvěd se protahoval ven, zachytil se o hák u dveří a kus kůže se mu roztrhl. Sněžence se zdálo, že skrz ni prosvítá zlato, ale jistá si tím nebyla. Medvěd rychle běžel pryč a brzy zmizel za stromy.

Za nějaký čas poslala maminka děti do lesa nasbírat chrastí. Našly tam velký strom, který ležel poražený na zemi, a u kmene v trávě něco poskakovalo nahoru a dolů, ale nemohly rozeznat, co to je. Když přišly blíž, uviděly trpaslíka se starou svraštělou tváří a s dlouhatánským sněhobílým vousem. Konec vousu měl přiskřípnutý ve štěrbině kmene a mužíček poskakoval sem a tam jako psík na provaze a nevěděl, jak se dostat pryč. Vyvaloval na děvčata rudé ohnivé oči a křičel.

„Co tam stojíte! Nemůžete přijít a pomoct mi?“
„Co jsi to provedl, mužíčku?“ zeptala se Růženka.
„Hloupá zvědavá huso,“ odpověděl trpaslík. „Chtěl jsem si rozštípnout strom, abych měl v kuchyni drobné dříví. U tlustých polen se ta trocha jídla, co nám stačí, hned připálí. My nehltáme tolik jako vy, hrubá nenasytná chásko. Klín jsem měl šťastně zaražený a všechno by dobře dopadlo, jenže to zatracené dřevo bylo moc hladké a vyskočilo ven, a kmen se sevřel tak rychle, že jsem svůj krásný bílý vous nestačil vytáhnout. Teď v něm vězí a já nemůžu pryč. A vy se ještě smějete, vy hloupé hladké tvářičky! Fuj, jaké jste protivné!“
Děti se snažily, jak mohly, ale vous vytáhnout nedokázaly, vězel příliš pevně.
„Doběhnu pro lidi,“ řekla Růženka.
„Bláznivé ovce,“ zaskřehotal trpaslík, „kdo by hned volal lidi! Už vy dvě jste na mě moc. Nic lepšího vás nenapadne?“
„Jen se nezlob,“ řekla Sněženka, „něco vymyslím.“
Vytáhla z kapsy nůžtičky a konec vousu ustřihla. Jakmile byl trpaslík volný, sáhl po pytli, který byl zastrčený mezi kořeny stromu a plný zlata, vytáhl ho a bručel si pro sebe: „Neotesaná chásko, ustřihnout mi kus mého pyšného vousu! Ať vám to čert oplatí!“ Pak si hodil pytel na záda a odešel, aniž se po dětech ještě jednou ohlédl.
Za nějaký čas si Sněženka a Růženka umanuly, že nachytají ryby k obědu. Když se blížily k potoku, uviděly, jak něco podobného velké kobylce poskakuje k vodě, jako by tam chtělo skočit. Přiběhly blíž a poznaly trpaslíka.
„Kam se to ženeš?“ řekla Růženka. „Snad nechceš do vody?“
„Takový blázen nejsem,“ křičel trpaslík. „Copak nevidíte, že mě ta zatracená ryba chce vtáhnout do vody?“
Mužíček tam seděl a chytal ryby a vítr mu naneštěstí zapletl vous do vlasce. Když se hned nato zakousla velká ryba, slabý tvoreček neměl sílu ji vytáhnout. Ryba měla navrch a táhla trpaslíka k sobě. Chytal se sice všech stébel a sítin, ale moc mu to nepomáhalo, musel se řídit pohyby ryby a v jednom kuse mu hrozilo, že ho stáhne do vody.
Děvčata přišla právě včas, pevně ho držela a snažila se vous z vlasce vymotat, ale marně, vous i vlasec byly do sebe zamotané příliš pevně. Nezbylo než vytáhnout nůžtičky a vous ustřihnout a kousek se ho přitom ztratil. Když to trpaslík uviděl, obořil se na ně.
„To se sluší, vy nemehla, takhle někomu zohyzdit tvář? Nestačilo, že jste mi vous přistřihly dole, teď jste mi ustřihly i tu nejlepší část! Ani se nesmím ukázat mezi svými. Ať vám při běhu upadnou podrážky u bot!“
Pak vytáhl pytel perel, který ležel v rákosí, a beze slova ho odvlekl pryč a zmizel za kamenem.
Netrvalo dlouho a maminka poslala obě děvčata do města nakoupit nitě, jehly, šňůrky a stuhy. Cesta vedla přes vřesoviště, po kterém byly tu a tam roztroušené obrovské balvany. Vtom děvčata uviděla ve vzduchu velkého ptáka, který nad nimi pomalu kroužil, snášel se níž a níž a nakonec se nedaleko u jedné skály spustil dolů. Hned nato uslyšela pronikavý žalostný křik. Přiběhla a s hrůzou viděla, že orel popadl jejich starého známého, trpaslíka, a chce ho odnést. Soucitná děvčata mužíčka hned pevně chytila a přetahovala se s orlem tak dlouho, až kořist pustil.

Jakmile se trpaslík vzpamatoval z prvního leknutí, zaječel svým skřípavým hlasem: „To jste se mnou nemohly zacházet opatrněji? Roztrhaly jste mi tenký kabátek, je celý na cáry a samá díra, vy nemotorná, nešikovná chásko!“
Pak vzal pytel s drahokamy a vklouzl zase pod skálu do své jeskyně. Děvčata už byla na jeho nevděk zvyklá, šla dál svou cestou a ve městě vyřídila, co měla. Když se cestou domů zase dostala na vřesoviště, překvapila trpaslíka, který si na čistém místečku vysypal pytel s drahokamy a nemyslel si, že by tudy tak pozdě ještě někdo šel. Večerní slunce svítilo na lesklé kameny, ty se třpytily a zářily všemi barvami tak nádherně, že se děti zastavily a dívaly se na ně.
„Co tu stojíte a civíte!“ zakřičel trpaslík a jeho popelavá tvář zrudla vztekem.
Chtěl láteřit dál, ale vtom se ozvalo hlasité bručení a z lesa přiklusal černý medvěd. Trpaslík vyděšeně vyskočil, ale do svého úkrytu se už nedostal, medvěd byl příliš blízko.
„Milý pane medvěde, ušetřete mě,“ volal ve smrtelné úzkosti. „Dám vám všechny své poklady, podívejte se na ty krásné drahokamy, co tu leží. Darujte mi život, co byste ze mě, hubeného chlapíka, měl? Ani byste mě mezi zuby necítil. Chyťte radši ta dvě bezbožná děvčata, to jsou pro vás sousta jako křepelky!“
Medvěd na jeho slova nedbal. Jedinou ranou tlapy zlomyslného tvora srazil a ten se už nepohnul.
Děvčata odběhla, ale medvěd za nimi zavolal: „Sněženko, Růženko, nebojte se, počkejte, půjdu s vámi!“
Poznala jeho hlas a zastavila se. A když k nim medvěd došel, náhle z něj spadla medvědí kůže a stál před nimi krásný muž, celý ve zlatě oblečený.

„Jsem králův syn,“ řekl. „Ten bezbožný trpaslík mi ukradl poklady a začaroval mě, abych běhal po lese jako divoký medvěd, dokud mě jeho smrt nevysvobodí. Teď dostal svůj zasloužený trest.“
Sněženka si ho vzala a Růženka jeho bratra a rozdělili se o velké poklady, které trpaslík nanosil do své jeskyně. Stará maminka žila ještě mnoho let klidně a šťastně u svých dětí. Oba růžové keře vzala s sebou a ty jí stály pod oknem a každý rok nesly ty nejkrásnější růže, bílé a červené.
Převyprávěla Talerie, Zdroj: Kinder- und Hausmärchen (otevře se v novém okně)
Licence: Volné díloText můžete kopírovat, upravovat a používat, jak chcete. Odkaz na Talerii potěší, povinný není.CC0 1.0 (otevře se v novém okně)

