Popelka

Byl jednou jeden bohatý muž a jeho žena těžce onemocněla. Když cítila, že se blíží konec, zavolala si k lůžku svou jedinou dcerku.

„Zůstaň hodná a dobrá, milé dítě,“ řekla jí. „Pánbůh tě neopustí a já se na tebe budu dívat z nebe a budu ti nablízku.“

Pak zavřela oči a vydechla naposledy. Dívka chodila každý den k matčinu hrobu, plakala tam a zůstávala hodná a dobrá. Když přišla zima, přikryl sníh hrob bílým šátkem, a když ho na jaře slunce sundalo, přivedl si muž do domu jinou ženu.

Ta žena měla dvě dcery. V obličeji byly hezké a bílé, ale v srdci zlé a černé. Pro nevlastní dceru nastal zlý čas.

„Copak nám ta husa bude sedět ve světnici?“ říkaly. „Kdo chce jíst chleba, musí si ho zasloužit. Ven s ní do kuchyně.“

Vzaly jí pěkné šaty, navlékly na ni starý šedivý kabátek a daly jí dřeváky.

„Jen se podívejte na tu pyšnou princeznu!“ smály se a odvedly ji ke kamnům.

Od rána do večera musela dělat těžkou práci: nosit vodu, zatápět, vařit a prát. Sestry se jí posmívaly a sypaly jí do popela hrách a čočku, aby to zase musela přebírat. Večer na ni nečekala postel, lehla si u ohniště do popela. A protože z něj bývala ušmudlaná, začaly jí říkat Popelka.

Jednou se otec chystal na trh a ptal se, co má komu přivézt.

„Krásné šaty,“ řekla jedna nevlastní dcera.

„Perly a drahé kameny,“ řekla druhá.

„A ty, Popelko?“ zeptal se otec. „Co chceš ty?“

„Otče, ulomte mi tu první větvičku, která vás cestou domů šlehne do klobouku.“

Sestrám koupil, co si přály, a cestou domů ho v houští šlehla lísková větvička a srazila mu klobouk. Ulomil ji a přivezl Popelce. Ta ji zasadila na matčin hrob a plakala nad ní tak, že ji slzy zalily jako déšť. Vyrostl z ní krásný strom. Chodila pod něj třikrát denně, plakala tam a modlila se, a pokaždé přiletěl bílý ptáček a shodil jí dolů, co si přála.

Tehdy král vystrojil slavnost, která měla trvat tři dny. Byly na ni pozvány všechny krásné dívky v zemi, aby si z nich královský syn vybral nevěstu.

Když se nevlastní sestry doslechly, že tam mají jít také, zavolaly Popelku.

„Učeš nás, vykartáčuj nám střevíce a připni nám spony. Jdeme na královský zámek.“

Popelka poslechla, ale plakala, protože by šla také ráda, a poprosila macechu o dovolení.

„Ty, Popelko?“ řekla macecha. „Jsi celá od popela a od špíny, a chceš na slavnost? Nemáš šaty ani střevíce, a chceš tancovat!“

Popelka ale prosila tak dlouho, až macecha řekla:

„Vysypala jsem ti do popela mísu čočky. Jestli ji za dvě hodiny přebereš, půjdeš s námi.“

Popelka vyběhla zadními dveřmi do zahrady a zavolala: „Vy krotcí holoubci, vy hrdličky, vy všichni ptáci pod nebem, pojďte mi pomoct přebírat!“

Ty dobré do hrnečku,ty špatné do žaludečku.

Ke kuchyňskému oknu přiletěli dva bílí holoubci, po nich hrdličky a nakonec všichni ptáčci pod nebem a snesli se kolem popela. Holoubci pokývali hlavičkami a dali se do toho: ťuk, ťuk, ťuk, ťuk. A ostatní hned po nich. Ani ne za hodinu byla dobrá zrnka v míse a ptáčci vyletěli ven.

Popelka přinesla mísu maceše a radovala se, že teď už bude smět s nimi.

„Ne, Popelko,“ řekla macecha. „Nemáš šaty a neumíš tancovat. Všichni by se ti jenom vysmáli.“

A když se Popelka rozplakala, macecha dodala:

„Jestli mi z popela přebereš dvě mísy čočky za jedinou hodinu, půjdeš s námi.“

Myslela si přitom, že to nemůže stihnout. Popelka zase vyběhla do zahrady a zavolala: „Vy krotcí holoubci, vy hrdličky, vy všichni ptáci pod nebem, pojďte mi pomoct přebírat!“

Ty dobré do hrnečku,ty špatné do žaludečku.

Ptáčci se slétli jako předtím a netrvalo ani půl hodiny, než byly obě mísy přebrané.

Popelka je přinesla, ale macecha řekla:

„Nic ti to nepomůže. S námi nepůjdeš. Nemáš šaty a neumíš tancovat, museli bychom se za tebe stydět.“

Pak se otočila zády a odspěchala se svými pyšnými dcerami pryč.

Když už nebyl nikdo doma, šla Popelka k matčinu hrobu pod lísku a zavolala:

Stromečku, zatřes se, zatřepej,zlato a stříbro mi nasypej.

Ptáček jí shodil šaty ze zlata a stříbra a střevíčky vyšívané hedvábím. Popelka se oblékla a šla na slavnost. Sestry ani macecha ji nepoznaly, tak jí to ve zlatých šatech slušelo, a myslely si, že je to cizí královská dcera. Na Popelku ani nepomyslely, ta přece sedí doma v popelu. Královský syn jí vyšel vstříc, vzal ji za ruku a tančil jen s ní. Ruku jí nepustil, a když ji chtěl vyzvat někdo jiný, řekl: „To je moje tanečnice.“

Tančila až do večera a pak chtěla domů. Královský syn ji chtěl doprovodit, aby viděl, čí je, ale Popelka mu unikla a skočila do holubníku. Pověděl to jejímu otci a toho napadlo, jestli to není Popelka. Dal si přinést sekeru a holubník rozsekl vedví, nikdo tam ale nebyl. Popelka totiž vyskočila zezadu ven, doběhla k lísce, šaty položila na hrob, ptáček si je odnesl a v šedivém kabátku si doma sedla ke kamnům.

Druhý den, když byli ostatní zase pryč, šla Popelka k lísce a zavolala:

Stromečku, zatřes se, zatřepej,zlato a stříbro mi nasypej.

Ptáček jí shodil šaty ještě nádhernější než včera a všichni na slavnosti žasli, jak je krásná. Královský syn tančil zase jen s ní, a kdykoli ji chtěl někdo vyzvat, řekl: „To je moje tanečnice.“ Večer šel za ní, ale Popelka mu utekla do zahrady. Stál tam velký strom obsypaný hruškami a ona vylezla mezi větve hbitě jako veverka. Královský syn to pověděl jejímu otci, ten si zase pomyslel na Popelku, dal si přinést sekeru a hrušeň porazil, ale nikdo na ní nebyl. Popelka mezitím slezla z druhé strany stromu, vrátila šaty ptáčkovi a už zase ležela v popelu.

Třetí den, když byli ostatní pryč, šla Popelka zase k matčinu hrobu a řekla stromečku:

Stromečku, zatřes se, zatřepej,zlato a stříbro mi nasypej.

Tentokrát jí ptáček shodil šaty tak zářivé, jaké ještě neměla, a střevíčky celé ze zlata. Když v nich přišla na slavnost, všichni úžasem oněměli. Královský syn tančil jenom s ní, a když ji chtěl někdo vyzvat, řekl: „To je moje tanečnice.“

Večer mu utekla tak rychle, že jí nestačil. Nachystal si však lest: celé schodiště dal potřít smolou. Jak Popelka utíkala dolů, uvízl jí na schodech levý střevíček, malý, útlý a celý zlatý. Královský syn ho zvedl a ráno s ním zašel za jejím otcem. Řekl mu, že se jeho ženou nestane žádná jiná než ta, které ten střevíček padne na nohu.

Obě sestry se zaradovaly, protože měly hezké nohy. Starší si vzala střevíček do komory a matka šla s ní, jenže palec se jí tam nevešel. Matka jí podala nůž a řekla, ať si ho uřízne, královna přece pěšky chodit nebude. Dívka poslechla, vtiskla nohu do střevíčku, bolest zatajila a vyšla ven. Královský syn ji vzal na koně a odjel s ní kolem hrobu, kde na lísce seděli dva holoubci. Ti volali:

Vrkú, vrkú, vrkúčku,krev je ve střevíčku,střevíček je malý,pravou doma nechali.

Podíval se na její nohu, poznal, že holoubci mluví pravdu, a přivezl nepravou nevěstu domů. Střevíček měla zkusit druhá sestra. Té se prsty šťastně vešly, jenže pata byla příliš velká. Matka jí podala nůž a řekla totéž co předtím: ať si kus paty uřízne, královna přece pěšky chodit nebude. I ona poslechla, bolest zatajila a vyšla ven. Královský syn ji vzal na koně, a jak míjeli lísku, holoubci volali:

Vrkú, vrkú, vrkúčku,krev je ve střevíčku,střevíček je malý,pravou doma nechali.

Podíval se jí na nohu a uviděl krev i v jejím střevíčku. Obrátil koně a přivezl domů i druhou nepravou nevěstu.

„Ani tahle není ta pravá,“ řekl. „Nemáte ještě jinou dceru?“

„Ne,“ odpověděl muž. „Jen po nebožce ženě tu zůstala taková ušmudlaná Popelka. Ta přece nemůže být nevěstou.“

Královský syn chtěl, aby ji přivedli. Macecha namítala, že je moc špinavá, ale on trval na svém. Popelka si umyla ruce i obličej, přišla a uklonila se. Královský syn jí podal zlatý střevíček. Sedla si na stoličku, vyzula těžký dřevák, vklouzla nohou do střevíčku, a ten jí padl jako ulitý. A když se narovnala a on se jí podíval do tváře, poznal tu dívku, se kterou tančil.

„To je ta pravá nevěsta!“ zvolal.

Macecha i obě sestry zbledly vzteky. On vzal Popelku na koně a odjel s ní, a když míjeli lísku, volali dva bílí holoubci:

Vrkú, vrkú, vrkúčku,žádná krev ve střevíčku,střevíček je akorát,pravou domů veze rád.

A když to dovolali, slétli oba dolů a sedli si Popelce na ramena, jeden vpravo, druhý vlevo, a už tam zůstali.

Když se měla slavit svatba, přišly i obě falešné sestry, aby se vlichotily a měly podíl na Popelčině štěstí. U kostela na ně ale čekali oba holoubci, a za všechnu tu zlobu a přetvářku sestry přišly o zrak a zůstaly slepé po celý život.