Popelka

Byl jednou jeden bohatý muž a jeho žena těžce onemocněla. Když cítila, že se blíží její konec, zavolala si k posteli svou jedinou dcerušku a řekla jí: „Milé dítě, zůstaň hodná a zbožná, a milý Bůh ti bude vždycky nablízku. Já sama se na tebe budu dívat z nebe a budu s tebou.“ Pak zavřela oči a zemřela.

Dívka chodila každý den k matčinu hrobu a plakala, a zůstávala hodná a zbožná, jak jí matka řekla. Když přišla zima, přikryl hrob bílou peřinou sníh, a když ho na jaře zase odklidilo slunce, otec se oženil podruhé.

Nová žena si do domu přivedla dvě dcery. Byly to krásné dívky, ale srdce měly tvrdá a studená. Pro dívku teď nastaly zlé časy. „To má ta hloupá husa sedět s námi v pokoji?“ ptaly se sestry. „Kdo chce jíst chleba, musí si ho vydělat. Ven s kuchyňskou děvečkou!“ Vzaly jí pěkné šaty, daly jí starý šedivý kabát a dřeváky a poslaly ji do kuchyně. Tam musela pracovat od rána do večera: nosit vodu, zatápět, vařit, prát. Sestry jí dokonce sypaly hrách a čočku do popela, jen aby je musela pracně znovu vybírat. Večer, unavená prací, neměla postel a musela spát vedle kamen v popelu. Protože vždycky vypadala trochu šedivá a zaprášená, začaly jí sestry říkat Popelka.

Jednoho dne se otec chystal na trh a zeptal se nevlastních dcer, co jim má přivézt. „Pěkné šaty,“ řekla jedna. „Perly a drahé kamení,“ řekla druhá. „A ty, Popelko?“ zeptal se. „Otče,“ odpověděla, „přivez mi první větvičku, která ti cestou domů zavadí o klobouk.“ Koupil sestrám, co si přály, a na zpáteční cestě ho zavadila lísková větvička a srazila mu klobouk z hlavy. Odlomil ji a vzal s sebou. Doma dal každému, co si přál, a Popelce lískovou větvičku.

Popelka mu poděkovala, šla k matčinu hrobu a větvičku tam zasadila. Plakala nad ní tolik, že ji svými slzami zalévala, a z větvičky vyrostl krásný strom. Popelka tam chodila každý den, plakala a modlila se, a pokaždé si na strom sedl malý bílý ptáček. A kdykoli si Popelka něco přála, ptáček jí to shodil dolů.

Jednou král uspořádal velkou slavnost, která měla trvat tři dny, a pozval na ni všechny mladé dívky v zemi, aby si královský syn mohl vybrat nevěstu. Když se to nevlastní sestry doslechly, byly celé bez sebe radostí. „Učeš nás, vylešti nám boty, zapni nám přezky, jdeme na zámek na slavnost!“ volaly na Popelku. Udělala, co jí řekly, ale při tom plakala, protože by si taky ráda zatancovala. Poprosila macechu, jestli by mohla jít s nimi.

„Ty, Popelko,“ řekla macecha, „celá od prachu a popela, chceš tancovat? Nemáš šaty ani boty.“ Ale dívka neustávala v prosbách, a tak macecha nakonec řekla: „Vysypala jsem ti do popela mísu čočky. Když ji za dvě hodiny vybereš, můžeš jít s námi.“

Dívka vyběhla na zahradu a zvolala:

„Vy krotcí holoubci, hrdličky mé, i všichni ptáčci, kteří nebem letí, pojďte a pomozte mi zrnka přebrat, dobrá ať zůstanou, špatná ať odletí.“

Tu vlétla dovnitř dvě bílá holoubátka, pak hrdličky, a nakonec přiletěli všichni ptáci pod nebem a snesli se kolem popela. Ťuk, ťuk, ťuk, ťuk, klovali, a rychle už zase byla všechna dobrá čočka v míse. Sotva uplynula hodina, byla práce hotová. Popelka celá šťastná přinesla mísu maceše, ale ta jen řekla: „Ne, Popelko, ty přece nemáš šaty. Jen by se ti vysmáli.“

A když dívka plakala, dala jí macecha ještě těžší úkol: dvě mísy čočky za jedinou hodinu. Byla si jistá, že se to nemůže povést. Ale Popelka znovu zavolala na zahradě ptáky, a znovu přiletěli, ťuk, ťuk, ťuk, ťuk, a za chvíli byla hotová i tahle práce. Macecha ale zůstala neoblomná: „Nic ti to není platné. Nemáš šaty a neumíš tancovat, museli bychom se za tebe stydět.“ Pak odešla s dcerami pryč a Popelku nechala samotnou.

Když už nikdo nebyl doma, šla Popelka k matčinu hrobu, pod lískový strom, a řekla:

„Stromečku, zatřes se, zachvěj se, zlatem i stříbrem mě oděj.“

Ptáček jí shodil dolů šaty ze zlata a stříbra a k nim střevíčky vyšívané hedvábím. Popelka si šaty rychle oblékla a šla na slavnost. Macecha se sestrami ji nepoznaly, myslely si, že je to nějaká cizí královská dcera, tak byla krásná. Na Popelku vůbec nepomyslely.

Královský syn jí vyšel vstříc, vzal ji za ruku a tancoval jenom s ní. Kdykoli přišel někdo jiný a chtěl ji vyzvat k tanci, řekl jen: „To je má tanečnice.“

Tancovala až do večera, a pak chtěla domů. Královský syn ji chtěl doprovodit, protože chtěl zjistit, kdo vlastně je. Ale Popelka mu utekla a vskočila do holubníku. Když přišel otec, nechal si královský syn otevřít holubník, jenže uvnitř nikdo nebyl. Popelka totiž dávno vyskočila zadem, u lísky ze sebe svlékla šaty a ptáček je odnesl. Ve svém šedivém kabátě už zase seděla tiše v popelu.

Druhý den šlo všechno stejně jako předtím. Popelka znovu zavolala na strom, ptáček jí znovu shodil šaty, ještě nádhernější než den předtím, a královský syn opět tancoval jenom s ní. Večer utekla do zahrady a hbitě vylezla na hrušeň. Královský syn nevěděl, kam zmizela, a nechal dokonce strom porazit, ale nic nenašel. Popelka totiž dávno seskočila na druhé straně, vrátila ptáčkovi šaty a zase seděla v popelu a šedivém kabátě.

Třetí den byly šaty, které jí ptáček shodil, nejkrásnější ze všech, a střevíčky byly celé ze zlata. Nikdo na slavnosti nikdy nic tak krásného neviděl. Královský syn zase tancoval jenom s Popelkou, a když se blížil večer a ona chtěla utéct, byl tentokrát připravený: nechal schody potřít smolou. Když seskakovala dolů, jeden zlatý střevíček jí v smole uvázl. Královský syn ho zvedl: malý, útlý, celý ze zlata.

Druhý den ráno přišel k Popelčinu otci a řekl: „Mou ženou se nestane žádná jiná, než ta, které tenhle střevíček padne.“ Nevlastní sestry se zaradovaly, protože se považovaly za dost hezké. Nejstarší si střevíček zkusila, ale noha se jí do něj celá nevešla. Matka ji přemlouvala, ať nohu do střevíčku natlačí, a dívka si ji tam bolestně vecpala a snažila se nedat najevo, jak ji tlačí. Královský syn s ní tedy odjel. Ale když míjeli lísku, seděla tam dvě bílá holoubátka a volala:

„Užuž, užuž, podívej se, botička je malá, nepadne jí přece, pravá nevěsta zůstala v domě, u kamen tiše sedí v koutě.“

Královský syn poznal, že něco není v pořádku, a vrátil se s ní zpátky. Teď to zkusila druhá sestra, ale ani jí noha do střevíčku pořádně nesedla, a i ona si ho bolestně nacpala na nohu. Královský syn s ní znovu odjel, a u lísky holoubátka znovu zazpívala tutéž píseň. Vrátil se tedy i s ní.

„Nemáte ještě jinou dceru?“ zeptal se otce. „Ne,“ odpověděl otec, „jenom malou, ubohou Popelku z prvního manželství. Ta přece nemůže být tou nevěstou.“ Královský syn si ji ale přál vidět. Neochotně tedy Popelku zavolali. Umyla si obličej a ruce, předstoupila před královského syna a uklonila se. Podal jí zlatý střevíček, a když si Popelka vyzula nohu z těžkého dřeváku a vsunula ji do střevíčku, padl jí jako ulitý. Královský syn se jí podíval do tváře a poznal v ní tu krásnou dívku, se kterou tancoval. „To je ta pravá nevěsta!“ zvolal. Macecha se sestrami zbledly leknutím a vztekem.

Královský syn si vzal Popelku k sobě na koně. Když míjeli lísku, zvolala dvě bílá holoubátka:

„Užuž, užuž, podívej se, botička sedí, jak sedět má přece, pravou nevěstu odváží princ, domů ji veze vstříc štěstí.“

A když to dozpívala, slétla dolů a usadila se Popelce na ramena, jedno napravo a jedno nalevo, a zůstala tam sedět.

Když se slavila svatba, přišly i obě nevlastní sestry, aby se vlichotily a měly podíl na štěstí. Ale holoubátka, která seděla Popelce na ramenou, nezapomněla, jak falešné a tvrdé srdce sestry měly, a všechno jejich lichocení jim tentokrát nepomohlo. Tak obě se svou zlobou odešly s prázdnou a na Popelčině štěstí neměly podíl, zatímco Popelka po boku královského syna našla šťastný život.