Chudý švec najde ráno na stole hotové boty, které mu v noci někdo ušil z nastříhané kůže, a tak se s manželkou schová, aby zjistil, kdo to je. O půlnoci uvidí dva maličké skřítky; manželé jim za odměnu ušijí šatičky, skřítci se obléknou, s radostí vytancují ze dveří ven a ševci se pak vede dobře po celý život.
Byl jednou jeden švec, který zchudl, a nebyla v tom jeho vina. Nakonec mu z celé dílny zbyla kůže jen na jediný pár bot.
Večer si ji nastříhal, aby se do práce mohl pustit hned ráno. Měl čisté svědomí, a tak klidně ulehl, poručil se Pánubohu a usnul.
Ráno se pomodlil a chtěl usednout k ponku. Na stole ale stály boty. Hotové.
Švec se divil a nevěděl, co si o tom má myslet. Vzal je do ruky a prohlédl si jeden steh za druhým. Ani jediný nebyl křivý. Byla to práce jako od mistra.
Zanedlouho vešel do dílny kupec. Boty se mu tak zalíbily, že za ně zaplatil víc, než bylo zvykem, a švec si za ty peníze koupil kůži na dva páry.
Večer ji nastříhal a těšil se, že se ráno s chutí pustí do šití. Ale nebylo třeba. Když vstal, stály oba páry hotové na stole, a kupci se zase našli. Dali mu tolik, že mohl nakoupit kůži na čtyři páry.
I ty čtyři páry byly ráno hotové. A tak to šlo dál. Co večer nastříhal, to bylo do rána ušité. Ševci se brzy zase vedlo dobře a nakonec se z něj stal zámožný člověk.
Jednou večer, krátce před Vánocemi, nastříhal kůži jako vždycky a před spaním řekl ženě:
„Co kdybychom tuhle noc zůstali vzhůru? Rád bych věděl, kdo nám takhle pomáhá.“
Ženě se to zamlouvalo. Rozsvítila svíčku, oba se schovali v koutě světnice za šaty, které tam visely, a dávali pozor.
Když nastala půlnoc, přišli dva maličcí skřítci. Byli otrhaní a bosí. Sedli si ke ševcovu stolu, vzali všechnu nastříhanou kůži a dali se do práce.
Jejich prstíky píchaly, šily a ťukaly tak hbitě, že z nich švec úžasem nespustil oči.
Nepřestali, dokud nebylo všechno hotové a srovnané na stole. Potom seskočili a byli pryč.
Ráno žena řekla:
„Díky těm skřítkům jsme zbohatli a měli bychom se jim odvděčit. Pobíhají tu v hadrech a bosí, musí jim být zima.“
„Víš co? Ušiju jim košilky, vestičky a kalhoty a každému upletu punčošky. A ty jim k tomu udělej střevíčky.“
„To rád udělám,“ řekl švec.
Večer, když bylo všechno hotové, položili dárky na stůl místo nastříhané kůže a schovali se, aby viděli, co tomu skřítci řeknou.
O půlnoci skřítci přiběhli a chtěli se hned dát do práce. Místo kůže ale našli na stole ty pěkné šatičky. Nejdřív se divili, potom je popadla nesmírná radost.
Rychle se oblékli, uhladili si nové šaty na sobě a zazpívali si:
Jsme teď hoši jako květ,ševcoviny nechme hned!
Potom skákali a tancovali, přeskakovali židle i lavice a nakonec vytancovali ze dveří ven.
Od té doby už nepřišli. Ševci se ale vedlo dobře po celý život a dařilo se mu všechno, do čeho se pustil.
Převyprávěla Talerie, Zdroj: Kinder- und Hausmärchen (otevře se v novém okně)
Licence: Volné díloText můžete kopírovat, upravovat a používat, jak chcete. Odkaz na Talerii potěší, povinný není.CC0 1.0 (otevře se v novém okně)
