Malenka

Byla jednou jedna žena, která si moc přála malé dítě, ale nevěděla, kde by ho vzala. Vypravila se tedy ke staré čarodějnici a řekla jí: „Tolik bych si přála děťátko. Neporadíš mi, kde bych ho našla?“

„To se dá zařídit,“ řekla čarodějnice. „Tady máš ječné zrnko. Není to takové, jaké roste sedlákovi na poli ani jaké se sype slepicím. Zasaď je do květináče a uvidíš.“

Žena jí poděkovala, dala jí dvanáct grošů a doma zrnko zasadila. Hned z něj vyrostla veliká květina podobná tulipánu, lístky ale měla pevně semknuté, jako by byla ještě poupě.

„To je krásný květ!“ řekla žena a políbila ho na červené a žluté lístky. Květina se s tichým lupnutím otevřela a uprostřed seděla na zeleném sametovém pestíku maličká dívenka, jemná a půvabná. Nebyla větší než palec, a proto jí říkali Malenka.

Za kolébku dostala lesklou ořechovou skořápku, za peřinky lístky fialek a za přikrývku plátek růže. Ve dne si hrála na stole, kde jí žena postavila talíř s vodou a věncem květin; na hladině plaval tulipánový list a Malenka se na něm vozila sem a tam, místo vesel měla dvě bílé koňské žíně. A zpívala tak jemně a čistě, jak to ještě nikdo neslyšel.

Jedné noci vlezla rozbitou tabulkou v okně dovnitř stará ropucha, velká, mokrá a ošklivá, a skočila na stůl, kde Malenka spala pod růžovým plátkem.

„To by byla hezká žena pro mého syna!“ řekla ropucha, vzala skořápku i s Malenkou a skočila s ní oknem dolů do zahrady.

Tekl tam široký potok s bahnitými břehy a v tom bahně ropucha se svým synem bydlela. Byl protivný a ošklivý, celý po matce.

„Kuňk, kuňk, brekeke!“ Nic jiného ze sebe nedostal, když uviděl v ořechové skořápce tu roztomilou maličkou.

„Nemluv tak nahlas, nebo se probudí,“ napomenula ho matka. „Mohla by nám utéct, je lehká jako labutí peříčko. Posadíme ji na potoce na list leknínu, pro ni je to učiněný ostrov. Zatím dole pod bahnem připravíme komnatu, kde budete bydlet.“

Doplavala k největšímu leknínovému listu a postavila na něj skořápku.

Malenka se časně ráno probudila, a když viděla, kde je, dala se do pláče. Kolem dokola byla samá voda a na břeh se dostat nemohla.

Stará ropucha zatím zdobila komnatu rákosím a žlutými květy, aby se tam nové snaše líbilo. Potom se svým synem vyplavala pro pěknou postýlku, aby ji odnesli do svatební komnaty, a hluboko se před Malenkou ve vodě uklonila: „Tady vidíš mého syna. Bude to tvůj muž a budete spolu bydlet dole v bahně jako v zámku.“

„Kuňk, kuňk, brekeke!“ To bylo všechno, co syn dokázal říct.

Vzali postýlku a odplavali pryč. Malenka zůstala na listu sama a plakala, protože nechtěla bydlet u ropuchy ani si vzít jejího ošklivého syna. Rybky ve vodě všechno slyšely, a když děvčátko uviděly, zželelo se jim ho: shlukly se kolem stonku, který list držel, a překousaly ho. List odplul s Malenkou daleko po proudu, kam už ropucha nemohla.

Malenka plula kolem mnoha měst a ptáčci v křoví zpívali: „Jaké roztomilé děvčátko!“ Kolem ní poletoval bílý motýl, až si sedl na list. Malenka si sundala pásek, jeden konec uvázala motýlovi a druhý k listu, a ten teď klouzal mnohem rychleji.

Vtom přiletěl velký chroust, popadl ji drápky kolem pasu a odletěl s ní na strom. Zelený list plul dál po proudu a motýl s ním, protože byl přivázaný a nemohl se uvolnit.

Ach, jak se Malenka lekla! Nejvíc ji ale trápil ten bílý motýl: uvázala ho, a jestli se neosvobodí, umře hlady. Chroustovi to bylo jedno: posadil se s ní na největší list na stromě, dal jí ochutnat sladkou šťávu z květů a řekl, že je moc hezká, i když se chroustovi ani trochu nepodobá. Pak přiletěli všichni chrousti ze stromu a chroustí slečny si ji prohlížely a kroutily tykadly.

„Vždyť má jen dvě nohy, to vypadá ubohle,“ řekla jedna.

„A tykadla nemá vůbec žádná,“ řekla druhá.

„V pase je tenoučká jako člověk. Fuj, jak je ošklivá!“ shodly se nakonec všechny.

Byla přitom půvabná, jak si jen lze představit, a chroust, který ji unesl, to uznával taky; když ale ostatní trvali na svém, uvěřil nakonec jim a už ji nechtěl. Snesli ji ze stromu a posadili na sedmikrásku, kde plakala, že je tak ošklivá, když ji ani chrousti nechtěli.

Celé léto žila ubohá Malenka v lese sama. Upletla si z travin postýlku a zavěsila ji pod jetelový list, aby ji chránil před deštěm, živila se sladkou šťávou z květů a pila rosu. Tak minulo léto i podzim a přišla dlouhá studená zima. Ptáci, kteří jí tak krásně zpívali, odletěli, stromy i květiny ztratily listí a z jetelového listu zbyl jen uschlý stonek. Šatičky měla roztrhané a byla tak drobná, že jí bylo hrozně zima; každá sněhová vločka na ni dopadla, jako by na nás někdo hodil plnou lopatu sněhu. Zabalila se do suchého listu, ale ten se roztrhl a nehřál.

Hned před lesem leželo velké obilné pole, dávno sklizené; ze zmrzlé země trčelo jen strniště, pro ni celý les, kterým se musela probrodit. Nakonec došla ke dveřím polní myšky, která bydlela pod strništěm v teplé dírce se světnicí plnou zrní. Malenka se postavila do dveří jako žebračka a poprosila o kousek ječného zrnka, protože už dva dny nejedla.

„Ty ubohé stvořeníčko!“ řekla myška, protože v jádru byla hodná. „Pojď dovnitř do teplé světnice a najez se se mnou.“

A protože se jí Malenka zalíbila, dodala: „Můžeš u mě zůstat přes celou zimu. Musíš mi ale udržovat světnici čistou a vyprávět mi pohádky, ty já mám moc ráda.“

Malenka dělala všechno, co myška chtěla, a bylo jí u ní dobře.

„Brzy k nám přijde návštěva,“ řekla jednou myška. „Můj soused mě navštěvuje jednou týdně. Vede se mu ještě lépe než mně a nosí krásný černý sametový kožich. Kdybys ho dostala za muže, byla bys zaopatřená. Jenže on nevidí. Musíš mu vyprávět ty nejhezčí příběhy, které znáš.“

Malenka o to ale nestála, protože soused byl krtek.

Přišel ve svém černém sametovém kožichu. Myška říkala, že je bohatý a učený a že jeho byt je dvacetkrát větší než její. Slunce a květiny nesnášel a mluvil o nich špatně, protože je nikdy neviděl. Malenka musela zpívat písničky, které znala, a krtek se do ní pro ten krásný hlas zamiloval, ale neřekl nic, byl to rozvážný pán.

Nedávno si vyhrabal dlouhou chodbu ze svého domu až k myščinu a obě se v ní směly procházet; poprosil je jen, aby se nelekly mrtvého ptáka, který v ní leží.

Vzal do zubů kousek shnilého dřeva, které ve tmě svítí jako oheň, a šel napřed svítit jim na cestu. Na místě prorazil svým širokým čenichem strop, takže otvorem zasvitlo denní světlo. Uprostřed chodby ležela mrtvá vlaštovka, křídla přitisknutá k tělu, nožky i hlavu schované v peří. Malence to bylo moc líto, měla všechny ptáčky ráda, vždyť jí celé léto tak krásně zpívali.

„Ta už si nezapípá!“ řekl krtek. „Musí to být bída, narodit se jako malý pták. Chválabohu, že žádné z mých dětí ptákem nebude. Takový pták nemá nic než své švit, švit, a v zimě musí umřít hlady.“

„Máte pravdu, jako rozumný muž to můžete říct,“ přisvědčila myška. „Co má takový pták ze všeho toho pípání, když přijde zima? Musí hladovět a mrznout.“

Malenka neřekla nic. Když se ti dva k ptáku obrátili zády, sklonila se, odhrnula peříčka, která mu zakrývala hlavu, a políbila ho na zavřené oči.

„Možná to byl právě on, kdo mi v létě tak krásně zpíval,“ pomyslela si. „Kolik radosti mi ten milý pták udělal!“

Krtek otvor zase zahrnul. V noci ale Malenka nemohla usnout. Vstala, upletla ze sena přikrývku, odnesla ji do chodby, rozprostřela ji přes ptáka a po stranách mu nakladla měkké chmýří z květů, aby mu bylo v studené zemi teplo.

„Sbohem, ty krásný ptáčku,“ řekla. „Sbohem a děkuji ti za tvůj zpěv v létě, když byly všechny stromy zelené a slunce nás hřálo.“

Potom položila hlavu ptákovi na hruď a lekla se, protože uvnitř něco tlouklo. Vlaštovka nebyla mrtvá, jen ztuhlá; teď se zahřála a vrátil se do ní život.

Pták byl proti ní ohromný, ale Malenka sebrala odvahu, přitiskla chmýří blíž a přes hlavu mu položila lístek máty, který jí sám sloužil za přikrývku.

Druhou noc se k ní zase potichu vykradla. Vlaštovka byla živá, jen zesláblá; na okamžik otevřela oči a podívala se na Malenku, která před ní stála s kouskem shnilého dřeva místo lucerny.

„Děkuji ti, ty milé maličké dítě,“ řekla nemocná vlaštovka. „Krásně jsem se zahřála. Brzy se mi vrátí síly a budu zase moci létat venku v teplém slunci.“

„Ale kdepak,“ řekla Malenka, „venku je zima, sněží a mrzne. Zůstaň jen ve své teplé postýlce, já se o tebe postarám.“

Přinesla jí v květním lístku vodu a vlaštovka jí vyprávěla, jak si o trní poranila křídlo, nemohla pak letět s ostatními do teplých zemí a nakonec spadla na zem; víc si už nepamatuje.

Zůstala v chodbě celou zimu a Malenka ji opatrovala a měla ji ze srdce ráda. Krtek ani myška se o tom nedozvěděli, protože vlaštovku nemohli ani cítit.

Jakmile přišlo jaro a slunce zahřálo zemi, otevřela Malenka otvor ve stropě. Vlaštovka se jí zeptala, jestli nechce letět s ní; může jí sedět na zádech a poletí spolu do zeleného lesa. Malenka ale věděla, že by starou myšku zarmoutila, kdyby ji tak opustila.

„Ne, nemohu,“ řekla Malenka.

„Sbohem, sbohem, ty hodné, milé děvčátko,“ řekla vlaštovka a vylétla ven do slunce. Malenka se za ní dívala a do očí jí vstoupily slzy.

„Švit, švit!“ zapípal pták a odlétal do zeleného lesa.

Malence bylo moc smutno. Ven na slunce ji nikdo nepustil a obilí zaseté nad myščiným domem vyrostlo tak vysoko, že pro ni bylo hustým lesem.

„Teď jsi nevěsta, Malenko,“ řekla jí polní myška. „Soused o tebe požádal. Jaké štěstí pro chudé dítě! Musíš si ušít výbavu, vlněnou i plátěnou, ať ti nic nechybí, až budeš krtkovou ženou.“

Malenka musela příst na vřetánku a myška najala čtyři pavouky, aby jí ve dne v noci tkali. Každý večer chodil krtek na návštěvu a mluvil o tom, že jak léto pomine, budou mít svatbu. Nudného krtka ale Malenka nemohla vystát. Každé ráno a každý večer se tiše vykradla ze dveří, a když vítr rozhrnul klasy a ona zahlédla modré nebe, moc si přála spatřit zase svou vlaštovku. Ta ale nepřilétala; jistě byla daleko v zeleném lese.

Když přišel podzim, měla Malenka celou výbavu hotovou.

„Za čtyři týdny budeš mít svatbu,“ řekla jí myška. Malenka se ale rozplakala, že nudného krtka nechce.

„Hlouposti!“ řekla myška. „Nevzpouzej se mi, nebo tě kousnu svými bílými zoubky. Vždyť dostáváš krásného muže! Sama královna nemá takový černý sametový kožich. Kuchyni i sklep má plné. Děkuj za něj Pánu Bohu.“

A tak měla být svatba. Krtek si už přišel pro nevěstu. Malenka měla bydlet hluboko pod zemí a nikdy nevyjít na slunce, protože to on nesnášel. Bylo jí moc smutno; teď se se sluncem měla navždy rozloučit.

„Sbohem, jasné slunce!“ řekla, zvedla ruce vysoko nad hlavu a poodešla kousek od myščina domu, kde teď stálo zase jen suché strniště. „Sbohem,“ řekla a objala malý červený kvítek, který tam ještě kvetl. „Pozdravuj ode mě vlaštovku, jestli ji uvidíš.“

„Švit, švit!“ ozvalo se náhle nad její hlavou. Byla to ta malá vlaštovka a měla velikou radost, že Malenku vidí. Malenka jí vyprávěla, jak nerada si bere ošklivého krtka a že má bydlet hluboko pod zemí, kam nikdy nezasvítí slunce, a přitom se neubránila pláči.

„Přichází studená zima,“ řekla vlaštovka, „a já odlétám daleko do teplých zemí. Nechceš letět se mnou? Můžeš mi sedět na zádech. Uletíme ošklivému krtkovi i jeho tmavé světnici přes hory do zemí, kde slunce svítí krásněji a je pořád léto. Leť se mnou, milá Malenko, tys mi zachránila život, když jsem ležela zmrzlá v temné chodbě.“

„Ano, poletím s tebou,“ řekla Malenka, sedla si ptákovi na záda a pásek si uvázala k jednomu z nejsilnějších per. Vlaštovka vzlétla vysoko nad lesy, jezera i hory, kde leží věčný sníh. Malence byla zima, ale schovala se pod teplé peří a vystrčila jen hlavičku.

Konečně přiletěly do teplých krajin. Slunce tam svítilo mnohem jasněji, nebe bylo dvakrát tak vysoko, na plotech rostly modré hrozny, v lesích visely citrony a pomeranče a vzduch voněl myrtou a mátou. Vlaštovka letěla ještě dál a bylo čím dál krásněji: pod zelenými stromy u modrého jezera stál oslnivě bílý mramorový zámek z dávných časů, kolem sloupů se pnula vinná réva a nahoře bylo plno vlaštovčích hnízd. V jednom z nich vlaštovka bydlela.

„Tady je můj dům,“ řekla. „Ale nehodí se, abys bydlela u mě. Vyber si některou z těch nádherných květin, co rostou dole. Posadím tě do ní a budeš se mít dobře.“

„To je krásné!“ zvolala Malenka a zatleskala ručičkama.

Ležel tam veliký bílý mramorový sloup, rozlomený na tři kusy, a mezi nimi rostly velké bílé květy. Vlaštovka slétla dolů a posadila Malenku na široký lístek. Ale jak se Malenka podivila! Uprostřed květiny seděl mužíček, bílý a průsvitný, jako by byl ze skla, na hlavě zlatou korunku a na ramenou nádherná křídla, a nebyl větší než ona. Byl to anděl té květiny; v každém květu bydlel takový mužíček nebo taková paní a tenhle byl králem nade všemi.

„Bože, jak je krásný!“ zašeptala Malenka vlaštovce.

Malý princ se vlaštovky lekl, vždyť proti němu to byl obrovský pták. Když ale uviděl Malenku, zaradoval se; bylo to nejkrásnější děvčátko, jaké kdy spatřil. Sundal si zlatou korunku, nasadil ji Malence a zeptal se jí, jak se jmenuje a jestli nechce být jeho ženou a královnou všech květin. To byl docela jiný ženich než ropuší syn a krtek, a tak mu Malenka řekla ano.

Z každé květiny vyšla paní a pán a každý přinesl Malence dárek. Nejkrásnější byla dvě křídla od velké bílé mouchy; připevnili jí je na záda a ona teď mohla létat od květiny ke květině. Malá vlaštovka seděla nahoře v hnízdě a zazpívala svatební píseň, jak nejlépe uměla, ale v srdci jí bylo smutno, protože měla Malenku ráda a nechtěla se s ní rozloučit.

„Nebudeš se jmenovat Malenka,“ řekl jí anděl květin. „To je ošklivé jméno a ty jsi na ně příliš krásná. Budeme ti říkat Maja.“

„Sbohem, sbohem,“ řekla malá vlaštovka s těžkým srdcem a odletěla z teplých krajin zase zpátky, daleko do Dánska. Měla tam malé hnízdo nad oknem člověka, který umí vyprávět pohádky. Tomu zazpívala své „Švit, švit!“, a odtud známe celý ten příběh.