Malenka

Byla jednou jedna žena a moc si přála docela malé dítě. Nevěděla ale, kde by takové dítě vzala a koho by o ně poprosila. Nakonec se tedy vypravila ke staré čarodějnici a řekla jí: „Tolik bych si přála mít malé děťátko. Nepověděla bys mi, kde bych ho mohla dostat?“

„To zařídíme,“ řekla čarodějnice. „Tady máš ječné zrno. Není to zrno toho druhu, jaké roste na sedlákově poli nebo jaké se sype slepicím. Zasaď je do květináče a uvidíš!“

„Děkuju ti,“ řekla žena a dala čarodějnici dvanáct grošů, protože právě tolik to stálo. Pak se vrátila domů, ječné zrno zasadila do květináče, a hned z toho zrna vyrostla krásná a veliká květina. Vypadala jako tulipán, jenže lístky měla pevně zavřené, jako by byla pořád ještě poupě.

„To je nádherná květina!“ řekla žena a políbila ji na červené a žluté lístky. A jak ji políbila, květina se s tichým lupnutím rozevřela. Byl to opravdu tulipán, teď už to bylo dobře vidět. Ale uprostřed květu seděla na zeleném sametovém pestíku maličká dívenka, jemná a půvabná. Byla sotva palec vysoká, a právě proto jí začali říkat Malenka.

Za kolébku dostala pěknou lakovanou ořechovou skořápku, za matrace jí sloužily modré lístky fialek a za peřinu jí byl lístek růže. V té skořápce v noci spala, a ve dne si hrála na stole, kam jí žena postavila talíř s vodou a kolem dokola ho ovinula věncem z květin, jejichž stonky stály ve vodě. Na hladině plaval velký tulipánový list a na něm mohla Malenka sedět a plout od jednoho okraje talíře k druhému a zase zpátky. Místo vesel měla dvě bílé koňské žíně. Byla to nádherná podívaná, když se tak vezla po vodě. A Malenka uměla i zpívat, tak jemně a líbezně, jak to nikdo nikdy předtím neslyšel.

Jedné noci, když ležela ve své hezké postýlce, vlezla oknem, v němž byla rozbitá tabulka, dovnitř stará ropucha. Byla ošklivá, veliká a mokrá. Skočila rovnou dolů na stůl, kde Malenka spala ve své skořápce pod červeným růžovým lístkem.

„To by byla pěkná žena pro mého syna!“ řekla ropucha, vzala ořechovou skořápku i s Malenkou a vyskočila s ní oknem dolů do zahrady.

Tekl tam velký a široký potok, jenže břeh u něj byl samé bahno a rozmoklá zem. Právě tam ropucha se svým synem bydlela. Ach, ten byl ošklivý a protivný a podobal se docela své matce. „Kuňk, kuňk, brekeke!“ To bylo všechno, co dokázal říct, když tu hezkou maličkou v ořechové skořápce uviděl.

„Nemluv tak nahlas, nebo se probudí!“ napomenula ho stará ropucha. „Ještě by nám utekla, vždyť je lehká jako labutí peříčko. Posadíme ji v potoce na některý ze širokých listů leknínu. Pro ni, tak lehkou a malou, to bude celý ostrov. Odtamtud nám nikam neuteče, a my zatím uklidíme parádní pokoj dole v bahně, kde spolu budete bydlet.“

V tom potoce rostlo mnoho leknínů se širokými zelenými listy, které vypadaly, jako by plavaly po hladině. Ten list, který ležel nejdál od břehu, byl také největší. K němu stará ropucha doplavala a postavila na něj ořechovou skořápku i s Malenkou.

Malenka se časně ráno probudila, a když viděla, kde je, dala se do usedavého pláče. Kolem dokola toho velkého zeleného listu byla voda a ona se neměla jak dostat na břeh.

Stará ropucha zatím seděla dole v bahně a zdobila svůj pokoj rákosím a žlutými květy leknínů. Mělo tam být hezky, aby se to nové snaše líbilo. Pak vyplavala s ošklivým synem ven k listu, kde Malenka seděla. Chtěli si odnést její hezkou postýlku, aby stála ve svatební komnatě dřív, než do ní nevěsta sama vstoupí. Stará ropucha se před Malenkou hluboko ve vodě uklonila a řekla: „Tady vidíš mého syna. Bude to tvůj muž a budete spolu bydlet dole v bahně jako v zámku!“

„Kuňk, kuňk, brekeke!“ To bylo všechno, co syn dokázal říct.

Pak vzali tu hezkou postýlku a odplavali s ní zase pryč. Malenka zůstala na zeleném listě sama a plakala, protože nechtěla bydlet u protivné ropuchy ani si vzít jejího ošklivého syna. Malé rybky, které plavaly dole ve vodě, ropuchu dobře viděly a slyšely i to, co říkala. Vystrčily hlavičky nad hladinu, chtěly se na to děvčátko podívat taky. A jakmile Malenku spatřily, zdála se jim tak hezká, že nechtěly, aby musela dolů k ošklivé ropuše. Ne, to se přece nesmí stát! Shromáždily se dole ve vodě kolem zeleného stonku, který ten list držel, a zuby ho překousaly. List odplul po proudu a Malenka s ním, daleko, daleko pryč, tam, kam už za ní ropucha nemohla.

Malenka plula kolem mnoha a mnoha měst a ptáčci seděli v křoví, dívali se na ni a zpívali: „Jaká milá malá holčička!“ List plaval pořád dál a dál a Malenka na něm doplula až za hranice země.

Pořád kolem ní poletoval pěkný bílý motýlek a nakonec si sedl na list vedle ní. Malenka se mu líbila a ona z toho měla velkou radost, protože teď už ji ropucha nemohla dostihnout, a všude, kudy plula, bylo tak krásně. Slunce svítilo na vodu a ta voda se leskla jako to nejčistší stříbro. Malenka si tedy sundala pásek, jeden jeho konec uvázala motýlkovi a druhý připevnila k listu. List teď klouzal rychleji a ona s ním, vždyť na něm stála.

Vtom přiletěl velký chroust. Uviděl ji, popadl ji drápky kolem útlého pasu a odletěl s ní nahoru na strom. Zelený list plul dál po potoce a motýlek s ním, protože byl k listu přivázaný a nemohl se uvolnit.

Panebože, jak se ubohá Malenka lekla, když s ní chroust vzlétl na strom! Nejvíc ji ale trápil ten hezký bílý motýlek, kterého sama přivázala k listu. Jestli se nedokáže osvobodit, musí tam umřít hladem. O to se však chroust nestaral. Posadil se s ní na ten největší zelený list na celém stromě, dal jí napít sladké šťávy z květů a řekl jí, že je moc hezká, i když se chroustovi ani trochu nepodobá. Později přiletěli na návštěvu všichni ostatní chrousti, kteří na tom stromě bydleli. Prohlíželi si Malenku a povídali: „Vždyť nemá víc než dvě nohy, to vypadá ubohle!“

„A tykadla nemá žádná!“ řekl jiný.

„Jak je v pase útlá, fuj! Vypadá jako člověk! Ta je ošklivá!“ volaly všechny chroustí paničky, a Malenka byla přitom půvabná. Poznal to i chroust, který ji unesl. Když ale všichni ostatní tvrdili, že je ošklivá, nakonec tomu uvěřil taky a už ji nechtěl. Ať prý si jde, kam se jí zlíbí. Slétli s ní tedy ze stromu dolů a posadili ji na sedmikrásku. A ona tam seděla a plakala, že je tak ošklivá, když ji chrousti nechtějí, a byla přitom to nejmilejší, co si člověk dovede představit, jemná a křehká jako nejkrásnější růžový lístek.

Celé to léto žila ubohá Malenka sama ve velkém lese. Upletla si postýlku ze stébel trávy a pověsila ji pod jetelový list, aby byla chráněná před deštěm. Živila se sladkou šťávou z květů a pila rosu, která každé ráno stála na listech. Tak uplynulo léto a po něm podzim, ale pak přišla zima, ta studená a dlouhá zima. Všichni ptáci, kteří jí tak krásně zpívali, odletěli pryč, stromy i květiny shodily listí a velký jetelový list, pod kterým bydlela, se svinul, až z něj nezbylo nic než uschlý stonek. Malenka strašně mrzla, protože šaty měla roztrhané a sama byla tak jemná a malá. Ubohá Malenka, jak jí muselo být zima! Začalo sněžit, a když na ni spadla sněhová vločka, bylo to, jako by na nás někdo hodil celou lopatu sněhu. My jsme přece velcí, a ona byla sotva palec vysoká. Zabalila se do suchého listu, ten se jí ale uprostřed roztrhl a vůbec nehřál. A tak se Malenka třásla zimou.

Hned před lesem, kam došla, leželo velké obilné pole, jenže obilí bylo dávno sklizené a ze zmrzlé země trčelo jen holé suché strniště. Pro ni to byl celý les a musela se jím probrodit, a jak se přitom klepala zimou! Nakonec došla až ke dveřím polní myšky. Ta měla pod strništěm malou dírku. Bydlela si v ní pěkně v teple a v pohodlí, měla celou světnici plnou zrní a k tomu skvělou kuchyň a spižírnu. Ubohá Malenka se postavila do dveří jako nějaká malá žebračka a poprosila jen o kousíček ječného zrna, protože už celé dva dny neměla v ústech ani sousto.

„Ty ubohé stvořeníčko!“ řekla polní myška, protože byla v jádru dobrá stará duše. „Pojď dovnitř do mé teplé světnice a najez se se mnou!“

A protože se jí Malenka zalíbila, dodala: „Klidně u mě můžeš zůstat přes celou zimu, ale musíš mi udržovat světnici v čistotě a pořádku a musíš mi vyprávět pohádky, ty mám moc ráda.“ A Malenka dělala všechno, co dobrá stará myška chtěla, a bylo jí u ní opravdu dobře.

„Brzy budeme mít návštěvu!“ řekla jednoho dne myška. „Můj soused mě jednou týdně navštěvuje. Vede se mu ještě líp než mně, má velké sály a nosí krásný černý sametový kožich. Kdybys ho tak dostala za muže, byla bys dobře zaopatřená! Jenže on nevidí. Musíš mu vyprávět ty nejhezčí pohádky, které umíš.“

Malence na tom ale vůbec nezáleželo, o souseda nestála, vždyť to byl krtek.

A opravdu přišel na návštěvu ve svém černém sametovém kožichu. Je prý tak bohatý a tak učený, vykládala myška, a jeho obydlí je prý víc než dvacetkrát větší než její. Učenosti měl dost, ale slunce a hezké květiny nemohl vystát. Mluvil o nich špatně, protože je nikdy neviděl.

Malenka musela zpívat a zpívala „Leť, chrouste, leť“ a „Šel pan farář do polí“. Krtek se do ní pro ten její krásný hlas zamiloval, ale neřekl na to nic, byl to rozvážný a opatrný muž.

Krátce předtím si vyhrabal pod zemí dlouhou chodbu, která vedla od jeho domu až k myščinu, a myška i Malenka v ní směly chodit na procházky, kolik jen chtěly. Poprosil je ale, aby se nelekly mrtvého ptáka, který v té chodbě leží. Byl to celý pták s peřím i se zobákem, umřel jistě teprve nedávno a ležel pohřbený právě tam, kudy krtek svou chodbu vedl.

Krtek vzal do tlamy kousek trouchnivého dřeva, protože to ve tmě svítí jako oheň, šel napřed a v té dlouhé temné chodbě jim svítil na cestu. Když došli tam, kde ležel mrtvý pták, opřel se krtek širokým čenichem o strop a prorazil zeminu, takže vznikla veliká díra a tou mohlo dolů proniknout světlo. Uprostřed na zemi tam ležela mrtvá vlaštovka. Krásná křídla měla pevně přitisknutá k tělu a nožky i hlavu vtažené pod peří. Ten ubohý pták jistě umřel zimou. Malence to bylo moc líto. Měla všechny malé ptáčky ráda, vždyť jí celé léto tak krásně zpívali a švitořili. Krtek do vlaštovky strčil svou křivou nohou a řekl: „Tak už si nezapíská! Musí to být bída, narodit se jako malý pták. Zaplaťpánbůh, že žádné z mých dětí nic takového nebude. Takový pták nemá nic než svoje ‚švit, švit‘ a v zimě musí umřít hlady.“

„Ano, to můžete jako rozumný muž říct,“ přisvědčila polní myška. „Co má pták ze všeho svého švitoření, když přijde zima? Musí hladovět a mrznout. A to má být prý něco vznešeného!“

Malenka na to neřekla nic. Ale když se ti dva k ptáku otočili zády, sklonila se k němu, odhrnula peříčka, která mu zakrývala hlavu, a políbila ho na zavřené oči.

„Možná to byl právě on, kdo mi v létě tak hezky zpíval,“ pomyslela si. „Kolik radosti mi udělal, ten milý krásný pták!“

Krtek pak tu díru, kterou svítilo denní světlo, zase zacpal a obě dámy doprovodil domů. V noci ale Malenka nemohla usnout. Vstala tedy z postýlky, upletla ze sena veliký hezký koberec, odnesla ho dolů do chodby, rozprostřela ho přes mrtvého ptáka a k bokům mu položila jemné květinové prašníky, měkké jako vata, které našla u myšky ve světnici, aby mu ve studené zemi bylo teplo.

„Sbohem, ty krásný ptáčku!“ řekla mu. „Sbohem a děkuju ti za tvůj nádherný zpěv v létě, když byly všechny stromy zelené a slunce na nás hřálo!“ Pak položila svou hlavu ptákovi na srdce. A ten pták nebyl mrtvý. Ležel tam jen ztuhlý zimou, a teď, když se zahřál, znovu ožil.

Na podzim odlétají všechny vlaštovky pryč do teplých krajin. Když se ale některá opozdí, prochladne tak, že spadne jako mrtvá a zůstane ležet, kam dopadla, a studený sníh ji pak přikryje.

Malenka se celá roztřásla, tak se lekla, protože ten pták byl velký, ohromně velký proti ní, která byla sotva palec vysoká. Sebrala ale odvahu, přitiskla vatu těsněji k ubohé vlaštovce, přinesla list máty, který jí sám sloužil za pokrývku, a položila jí ho přes hlavu.

Příští noci se k ní zase potají vypravila dolů do chodby. Vlaštovka byla živá, jen byla strašně zesláblá. Dokázala na okamžik otevřít oči a podívat se na Malenku, která před ní stála s kouskem trouchnivého dřeva v ruce, protože jinou lucernu neměla.

„Děkuju ti, ty milé malé dítě!“ řekla nemocná vlaštovka. „Krásně jsem se zahřála! Brzy se mi vrátí síly a budu zase moct létat venku v teplém slunci.“

„Ale ne,“ namítla Malenka, „venku je zima, sněží a mrzne. Zůstaň jen ve své teplé postýlce, já se o tebe postarám.“

Pak přinesla vlaštovce vodu v květním lístku. Vlaštovka se napila a vyprávěla jí, jak si o trnitý keř poranila křídlo a jak pak nemohla letět tak rychle jako ostatní vlaštovky, které odlétly daleko do teplých zemí. Nakonec prý spadla na zem, ale víc už si nepamatuje a vůbec neví, jak se sem dostala.

Celou zimu vlaštovka zůstala tam dole v chodbě a Malenka ji opatrovala a hýčkala z celého srdce. Krtek ani polní myška se o tom nedozvěděli vůbec nic, protože ubohou vlaštovku nemohli vystát.

Jakmile přišlo jaro a slunce prohřálo zemi, dala vlaštovka Malence sbohem a Malenka jí otevřela díru, kterou krtek nahoře prorazil. Slunce k nim tou dírou krásně zasvítilo dovnitř a vlaštovka se Malenky zeptala, jestli nechce letět s ní. Mohla by jí sedět na zádech a letěly by daleko do zeleného lesa. Malenka ale věděla, že by starou polní myšku zarmoutilo, kdyby ji tak opustila.

„Ne, nemůžu,“ řekla Malenka.

„Tak sbohem, sbohem, ty hodné, milé děvčátko!“ řekla vlaštovka a vyletěla ven do slunce. Malenka se za ní dívala a do očí jí vstoupily slzy, protože měla ubohou vlaštovku srdečně ráda.

„Švit, švit!“ zazpíval pták a odletěl do zeleného lesa.

Malenka byla z toho všeho velmi smutná. Ven do teplého slunce ji nikdo nepustil ani na chvilku. Obilí, které bylo zaseté na poli nad myščiným domem, vyrostlo vysoko do vzduchu, a pro to ubohé děvčátko, které bylo sotva palec vysoké, to byl hustý les.

„Teď jsi nevěsta, Malenko!“ řekla jí polní myška. „Soused o tebe požádal. Takové štěstí pro chudé dítě! Musíš si teď ušít výbavu, vlněnou i lněnou, protože až budeš krtkovou ženou, nesmí ti nic chybět.“

Malenka teď musela točit vřetenem a myška najala čtyři pavouky, aby pro ni tkali dnem i nocí. Každý večer chodil krtek na návštěvu a pokaždé mluvil o tom, že až léto skončí, nebude slunce hřát ani zdaleka tak silně. Teď prý spéká zemi na kámen. Ano, až léto přejde, bude s Malenkou slavit svatbu. Ona z toho ale neměla žádnou radost, protože nudného krtka nemohla vystát. Každé ráno, když slunce vycházelo, a každý večer, když zapadalo, vykradla se ven ze dveří, a když vítr rozhrnul klasy tak, že zahlédla modré nebe, myslela na to, jak je tady venku jasno a krásně, a toužebně si přála uvidět zase tu milou vlaštovku. Ta ale nikdy nepřilétla. Jistě byla daleko, v tom krásném zeleném lese.

Když pak nastal podzim, měla Malenka celou výbavu hotovou.

„Za čtyři týdny budeš mít svatbu!“ řekla jí polní myška. Malenka ale plakala a říkala, že nudného krtka nechce.

„Láry fáry!“ odbyla ji myška. „Nevzpouzej se mi, nebo tě kousnu svými bílými zuby! Vždyť dostáváš pěkného muže. Sama královna nemá takový černý sametový kožich! Má plnou kuchyň i plný sklep. Děkuj za něj Pánubohu!“

A tak měla být konečně svatba. Krtek už přišel, aby si Malenku odvedl. Měla u něj bydlet hluboko pod zemí a nikdy nevyjít ven na teplé slunce, protože to on nemohl vystát. Ubohá maličká z toho byla velice smutná. Teď se měla rozloučit s krásným sluncem, které u polní myšky aspoň směla vídat ze dveří.

„Sbohem, jasné slunce!“ řekla, zvedla ruce vysoko nad hlavu a poodešla kousek od myščina domu. Obilí už bylo sklizené a stálo tu jen suché strniště. „Sbohem, sbohem!“ řekla a objala malou červenou květinu, která tam ještě kvetla. „Pozdravuj ode mě vlaštovku, jestli ji uvidíš!“

„Švit, švit!“ ozvalo se najednou nad její hlavou. Malenka vzhlédla a byla to ta malá vlaštovka, která právě letěla kolem. Jakmile Malenku uviděla, měla velikou radost. Malenka jí vyprávěla, jak nerada si bere ošklivého krtka a že má bydlet hluboko pod zemí, kam nikdy nezasvítí slunce. Nedokázala se přitom udržet a rozplakala se.

„Přichází studená zima,“ řekla vlaštovka, „a já letím daleko do teplých krajin. Nechceš letět se mnou? Můžeš mi sedět na zádech. Uletíme ošklivému krtkovi i jeho tmavé světnici daleko, daleko přes hory do teplých zemí, kde slunce svítí krásněji než tady, kde je pořád léto a kde rostou nádherné květiny. Leť se mnou, milá Malenko, vždyť tys mi zachránila život, když jsem ležela zmrzlá v temném sklepení pod zemí.“

„Ano, poletím s tebou,“ řekla Malenka, sedla si ptákovi na záda, nohy si opřela o rozprostřené křídlo a pásek si pevně uvázala k jednomu z nejsilnějších per. A vlaštovka vzlétla vysoko do vzduchu, nesla ji nad lesy a jezera, vysoko nad velké hory, na kterých leží věčný sníh. Ve studeném vzduchu tam nahoře Malenku mrazilo, ale zalezla si pod teplé ptačí peří a vystrčila ven jen hlavičku, aby se mohla dívat na všechnu tu krásu pod sebou.

Konečně obě doletěly do teplých krajin. Slunce tam svítilo mnohem jasněji než u nás doma, nebe bylo dvakrát tak vysoké a v příkopech a na plotech rostlo to nejkrásnější zelené a modré hroznové víno. V hájích visely citrony a pomeranče, vzduch voněl myrtou a mátou a po cestách běhaly ty nejroztomilejší děti a hrály si s velkými pestrými motýly. Vlaštovka ale letěla ještě dál a bylo čím dál krásněji. Pod nádhernými zelenými stromy u modrého jezera stál oslnivě bílý mramorový zámek z dávných časů. Kolem vysokých sloupů se pnula réva, nahoře bylo mnoho vlaštovčích hnízd a v jednom z nich bydlela ta vlaštovka, která Malenku nesla.

„Tady je můj dům!“ řekla vlaštovka. „Ale nehodí se, abys v něm bydlela se mnou, nemám to zařízené tak, aby ses tu cítila dobře. Vyber si sama jednu z těch nádherných květin, co rostou dole. Posadím tě do ní a budeš se mít tak, jak si jen budeš přát.“

„To je krásné!“ zvolala Malenka a zatleskala ručičkama.

Ležel tam veliký bílý mramorový sloup, který spadl na zem a rozlomil se na tři kusy. Mezi nimi rostly ty nejkrásnější velké bílé květiny. Vlaštovka s Malenkou slétla dolů a posadila ji na jeden z jejich širokých zelených listů. Ale jak se Malenka podivila! Uprostřed květu seděl malý mužíček, bílý a průsvitný, jako by byl ze skla. Na hlavě měl tu nejhezčí zlatou korunku a na ramenou nádherná křídla, a sám nebyl větší než Malenka. Byl to andílek té květiny. V každé květině bydlel takový malý muž nebo taková malá žena, tenhle byl ale králem nad nimi všemi.

„Panebože, jak je krásný!“ zašeptala Malenka vlaštovce. Malý princ se vlaštovky moc lekl, vždyť proti němu, tak malému a jemnému, to byl obrovský pták. Když ale uviděl Malenku, zaradoval se, protože to bylo nejkrásnější děvče, jaké kdy viděl. Sundal si proto z hlavy zlatou korunku, nasadil ji Malence a zeptal se jí, jak se jmenuje a jestli se chce stát jeho ženou. Bude prý pak královnou nad všemi květinami. To byl ovšem docela jiný muž než ropuší syn a než krtek v černém sametovém kožichu. A tak řekla tomu nádhernému princi ano.

Z každé květiny vyšla dáma a pán, tak půvabní, že se na ně bylo radost dívat. Každý přinesl Malence dárek, ale ze všech nejlepší byla dvě krásná křídla po veliké bílé mouše. Připevnili je Malence na záda, a teď mohla i ona létat od květiny ke květině. Byla z toho veliká radost a veselí a vlaštovka seděla nahoře ve svém hnízdě a měla zazpívat svatební píseň. Zazpívala ji tak, jak nejlíp uměla, ale v srdci byla smutná, protože měla Malenku moc ráda a nikdy by se s ní nechtěla rozloučit.

„Nebudeš se jmenovat Malenka!“ řekl jí květinový andílek. „To je ošklivé jméno a ty jsi na ně příliš krásná. Budeme ti říkat Májo.“

„Sbohem, sbohem!“ řekla vlaštovka s těžkým srdcem a odletěla z teplých krajin zase pryč, daleko zpátky do Dánska. Měla tam malé hnízdo nad oknem, kde bydlí muž, který umí vyprávět pohádky. Tomu zazpívala „Švit, švit!“. A od ní ten celý příběh známe.