Křesadlo

Ráz, dva! Ráz, dva! Po silnici si tak vykračoval voják — svižně, s torbou na zádech a se šavlí po boku. Vracel se domů z vojny.

Cestou potkal starou čarodějnici. Byla velmi ošklivá, dolní ret jí visel skoro až na prsa. „Dobrý večer, vojáčku,“ pozdravila ho. „Máš krásnou šavli a velikou torbu, to je vidět, že jsi opravdový voják. Chceš peníze? Můžeš jich mít, kolik si budeš přát.“

„Děkuju ti, stará matko,“ řekl voják.

„Vidíš tamten strom?“ ukázala čarodějnice na velký strom kousek od cesty. „Je uvnitř celý dutý. Vylezeš až nahoru, tam najdeš díru a spustíš se jí dolů. Uvážu ti kolem těla provaz, abych tě mohla zase vytáhnout, až zavoláš.“

„A co budu dělat tam dole?“ zeptal se voják.

„Nabereš si peněz,“ řekla čarodějnice. „Dole je velká síň, jasná od tří set lamp. Uvidíš tam troje dveře, ve všech trčí klíč. V první komoře sedí na truhle pes s očima velikýma jako šálky na čaj — ale toho se neboj. Posadíš ho na mou modře kostkovanou zástěru a nabereš si mědi, kolik chceš. Ve druhé komoře sedí pes s očima jako mlýnská kola, tam je stříbro. A ve třetí komoře pes s očima velikýma jako věže hlídá zlato — a toho si můžeš vzít, kolik uneseš. Jen na zástěru s ním, a nemusíš se bát.“

„To vůbec nezní zle,“ řekl voják. „Ale co za to chceš, stará matko?“

„Nic,“ odpověděla čarodějnice. „Ani halíř. Jen mi přines staré křesadlo, které tam po sobě zapomněla moje babička.“

Voják se tedy nechal uvázat na provaz, vzal si zástěru a vylezl na strom. Spustil se dolů a stál přesně tak, jak čarodějnice říkala, ve velké zářící síni. Otevřel první dveře — a hle, seděl tam pes s očima jako šálky na čaj a upřeně na něj hleděl.

„To jsi mi pěkný kamarád,“ řekl mu voják, posadil ho na zástěru a nacpal si kapsy měďáky. Pak šel do druhé komory. Tam seděl pes s očima velikýma jako mlýnská kola.

„Neměl bys se na mě tak dívat,“ řekl voják, „ještě si zkazíš oči.“ Vysypal měďáky a naplnil si kapsy i torbu stříbrem.

Ve třetí komoře čekalo to nejúžasnější: pes, jehož oči byly veliké jako věže a točily se v hlavě jako kola. „Dobrý večer,“ pozdravil ho voják zdvořile, posadil ho na zástěru a otevřel truhlu. Bylo v ní tolik zlata, že by si za ně mohl koupit celé město. Vysypal stříbro a naplnil zlatem kapsy, torbu, čepici i boty, až sotva unesl svou vlastní váhu. Pak psa posadil zpátky na truhlu, zavolal na čarodějnici a nechal se vytáhnout nahoru.

„Máš i křesadlo?“ zeptala se čarodějnice.

„Namouduši, na to jsem docela zapomněl,“ řekl voják, vrátil se pro ně a přinesl je nahoru.

„A na co ho vlastně potřebuješ?“ zeptal se pak.

„Do toho ti nic není,“ odsekla čarodějnice. „Peníze jsi dostal, tak mi jen podej to křesadlo.“

„To tedy ne,“ řekl voják. „Aspoň mi řekni, k čemu ho chceš.“

„Neřeknu,“ trvala na svém čarodějnice.

A tak si voják křesadlo prostě nechal. Svázal všechno zlato do její modré zástěry, hodil si uzlík na záda, křesadlo strčil do kapsy a čarodějnici nechal stát u dutého stromu. Když se ještě jednou ohlédl, nikde ji neviděl, a tak se vydal do města.

Bylo to nádherné město. Ubytoval se v nejlepším hostinci, poručil si nejkrásnější pokoje a nejlepší jídlo, protože teď byl bohatý a peněz měl dost a dost. Sluhovi sice připadalo divné, že tak bohatý pán chodí ve starých ošoupaných botách, ale hned druhého dne měl voják boty nové a šaty jako vznešený pán. Lidé mu vyprávěli o kráse svého města, o králi a o jeho dceři, princezně, která byla prý velice půvabná.

„Kde ji můžu vidět?“ zeptal se voják.

„Tu neuvidí nikdo,“ říkali mu. „Bydlí ve velkém měděném zámku za mnoha zdmi a věžemi. Bylo jí totiž předpovězeno, že si vezme obyčejného vojáka, a to král nechce dopustit.“

Voják si pomyslel, že by ji přesto rád viděl, ale povolení k tomu nijak nezískal. Žil si vesele — chodil do divadla, jezdil do královských zahrad, rozdával chudým peníze, protože sám dobře znal, jaké to je nemít ani halíř. Měl krásné šaty a spoustu přátel, kteří mu říkali, jaký je to znamenitý člověk. To mu lichotilo. Jenže peníze jen utrácel a žádné nepřibývaly, a jednoho dne mu zbyly poslední dva haléře. Musel se odstěhovat z krásných pokojů do maličké komůrky pod střechou, boty si čistil sám a látal je jehlou. A nikdo z přátel ho už nenavštívil — bylo prý příliš mnoho schodů.

Byl tmavý večer a voják si nemohl koupit ani svíčku. Vtom si vzpomněl na křesadlo, v němž zůstal malý oharek. Vytáhl ho, křísl — a jak z křesadla vyskočila jiskra, rozlétly se dveře a přede dveřmi stál pes s očima velikýma jako šálky na čaj.

„Co poroučí můj pán?“ zeptal se pes.

„To je ale znamenité křesadlo,“ podivil se voják, „když si tak můžu opatřit, co chci! Přines mi nějaké peníze,“ řekl, a pes zmizel a hned zase byl zpátky s měšcem měďáků v tlamě.

Tak voják poznal, jak vzácné to křesadlo je. Křísl-li jednou, přišel pes s mědí. Křísl-li dvakrát, přišel pes se stříbrem. Křísl-li třikrát, přišel pes se zlatem. Voják se hned nastěhoval zpátky do krásných pokojů a přátelé si na něj znovu vzpomněli.

Jednou si pomyslel: „Je to přece jen zvláštní, že tu princeznu nikdo nesmí spatřit. Copak ji nemůžu aspoň jednou vidět?“ Křísl jednou, a pes byl tu jako on.

„Vím, že je hluboká noc,“ řekl mu voják, „ale rád bych princeznu aspoň na chvíli viděl.“

Pes odběhl a hned se vrátil s princeznou spící na jeho hřbetě. Byla tak líbezná, že každý hned poznal, že je to princezna. Voják se neudržel a políbil ji na tvář, protože byl tělem i duší voják. Pak ji pes odnesl zpátky.

Ráno vyprávěla princezna rodičům podivný sen — o psu a o vojákovi, který ji líbal. Královna se zamyslela a příští noci nechala u princeznina lůžka hlídat starou dvorní dámu.

Voják si však princeznu tolik přál vidět znovu, že poslal pro ni psa i v noci následující. Stará dvorní dáma obula vysoké boty a běžela za nimi, a když viděla, kam pes zmizel, nakreslila křídou na dveře toho domu velký kříž a šla domů spát.

Pes ale zpozoroval kříž, když princeznu odnášel zpátky, a byl chytrý — vzal kus křídy a nakreslil kříže na dveře po celém městě. Ráno tak dvorní dáma nemohla ty pravé dveře najít, protože kříž byl na všech.

Královna se ale nedala odbýt. Ušila z hedvábí malý pytlíček, naplnila ho jemnou krupicí, přivázala ho princezně na záda a udělala do něj malou dírku, aby se krupice sypala cestou. V noci pes zase přišel pro princeznu a odnesl ji k vojákovi, aniž si všiml, jak za nimi zůstává tenká stopa krupice až k samému vojákovu oknu.

Ráno král s královnou tu stopu snadno našli, a vojáka zatkli a vsadili do žaláře. Bylo tam tmavo a smutno a řekli mu, že zítra ho pověsí. Křesadlo mu ale zůstalo v hostinci, a tak nemohl zavolat na pomoc.

Ráno viděl mřížemi malého okénka, jak lidé pospíchají z města podívat se na popravu. Slyšel bubny, viděl vojsko. Mezi lidmi běžel i ševcovský učeň v pantoflích, a v tom spěchu mu jeden pantofel sletěl z nohy až ke zdi žaláře.

„Hej, ševče,“ zavolal na něj voják, „nemusíš tak spěchat, beze mě to stejně nezačne! Ale doběhneš-li tam, kde jsem bydlel, a přineseš mi křesadlo, dám ti čtyři haléře.“

Učeň běžel rád, křesadlo přinesl, a voják si ho vzal s sebou na popraviště.

Za městem stála veliká šibenice, kolem vojsko a mnoho tisíc lidí, a na skvostném trůnu seděli král s královnou a všichni soudci. Voják už stál na žebříku, ale než mu nasadili provaz, poprosil, zda by si mohl vykouřit poslední dýmku, jak to bývá odsouzencům dovoleno. Král mu to nemohl odepřít.

Voják vzal křesadlo a křísl — jednou, dvakrát, třikrát. A hned tu stáli všichni tři psi: ten s očima jako šálky, ten s očima jako mlýnská kola i ten s očima velikýma jako věže.

„Pomozte mi, ať mě nepověsí,“ zvolal voják. Vtom se tři velcí psi vztyčili, oči jim zaplály a zaštěkali tak hromově, že se soudci i celá rada rozprchli na všechny strany, jen aby byli co nejdál.

„To nedovolím!“ vykřikl král — ale největší pes na něj i na královnu upřel své obrovské oči, a král s královnou utekli z města, jak nejrychleji dovedli, a víckrát je tam nikdo nespatřil.

Vojsko se polekalo a lid začal volat: „Milý vojáku, buď naším králem a vezmi si tu krásnou princeznu!“

Posadili vojáka do královského kočáru a všichni tři psi tančili napřed a volali hurá. Chlapci hvízdali, vojáci vzdávali čest. Princezna vyšla z měděného zámku a stala se královnou — a to se jí velice líbilo. Svatba trvala celý týden a psi seděli u velké tabule a koulili svýma podivuhodnýma očima.