Křesadlo

Raz dva! Raz dva! Po silnici si to rázným krokem vykračoval voják. Na zádech nesl tornu a po boku mu visela šavle, protože byl ve válce a teď se vracel domů.

A tu na té silnici potkal starou čarodějnici. Byla ošklivá až hrůza a spodní ret jí visel dolů až na prsa. Zastavila se před ním a řekla: „Dobrý večer, vojáku! To máš ale krásnou šavli a jakou velikou tornu! Jsi opravdový voják! Teď dostaneš tolik peněz, kolik si jen budeš přát.“

„Děkuju ti, stará čarodějnice,“ řekl voják.

„Vidíš tamten velký strom kousek od cesty?“ zeptala se čarodějnice a ukázala na něj. „Ten strom je uvnitř docela dutý. Musíš vylézt až úplně na jeho vrchol. Tam uvidíš díru a tou se spustíš hluboko dolů do stromu. Uvážu ti kolem těla provaz, abych tě mohla zase vytáhnout nahoru, až na mě zavoláš.“

„A co bych tam dole ve stromě dělal?“ zeptal se voják.

„Přinesl bys peníze!“ řekla čarodějnice. „Poslouchej dobře. Až sestoupíš úplně dolů na dno stromu, octneš se ve veliké síni. Je tam jasno jako ve dne, protože tam hoří přes tři sta lamp. Uvidíš tam troje dveře a všechny troje můžeš otevřít, protože klíč trčí v každých z nich. Když vejdeš do první komory, uprostřed na podlaze uvidíš velikou truhlu a na té truhle sedí pes. Má oči veliké jako dva čajové šálky. Ale toho si vůbec nevšímej! Dám ti svou modře kostkovanou zástěru, tu rozprostřeš na podlahu, pak k tomu psovi rychle přistoupíš, vezmeš ho a posadíš na zástěru. Potom otevřeš truhlu a nabereš si tolik peněz, kolik jen budeš chtít. Všechny ty peníze jsou z mědi. A jestli chceš mít raději stříbro, musíš přejít do vedlejší komory. Tam ale sedí pes, který má oči veliké jako mlýnská kola. Ani z toho si nic nedělej! Posaď ho na mou zástěru a naber si z truhly peníze. A jestli chceš zlato, i to můžeš dostat, a tolik, kolik uneseš, jenom musíš do třetí komory. Jenže ten pes, který tam sedí na truhle s penězi, má obě oči veliké jako kulatá věž. Věř mi, to je zlý pes! Ale ani toho se neboj. Jen ho posaď na mou zástěru, a on ti neudělá vůbec nic. Pak si z truhly vezmi tolik zlata, kolik jen budeš chtít.“

„To by nebylo tak zlé!“ řekl voják. „Ale co ti za to mám dát, ty stará čarodějnice? Zadarmo to přece jistě neuděláš.“

„Ale ano, udělám!“ řekla čarodějnice. „Nechci od tebe ani jediný groš. Přineseš mi jenom staré křesadlo, které tam moje babička zapomněla, když byla dole naposled.“

„Tak mi tedy uvaž ten provaz kolem těla!“ řekl voják.

„Tady je,“ řekla čarodějnice, „a tady je moje modře kostkovaná zástěra.“

Voják tedy vylezl na strom, spustil se tou dírou dolů a stál, přesně jak čarodějnice říkala, dole ve veliké síni, kde hořelo těch několik set lamp naráz.

A teď otevřel první dveře. Uf! Seděl tam ten pes, co měl oči veliké jako dva čajové šálky, a vyvaloval je rovnou na něj.

„Ty jsi ale pěkný chlapík!“ řekl voják, vzal ho, posadil na čarodějčinu zástěru a nabral si tolik měděných grošů, kolik se mu jich vešlo do kapes. Pak truhlu zavřel, psa na ni zase posadil a šel do druhé komory. No ovšem! Seděl tam pes s očima velikýma jako mlýnská kola.

„Radši by ses na mě neměl tak upřeně dívat,“ řekl mu voják. „Mohly by tě z toho rozbolet oči.“ A posadil i toho psa na čarodějčinu zástěru. Jenže jak uviděl v truhle všechno to stříbro, zahodil všechny měďáky, co jich měl, a kapsy i tornu si naplnil jenom stříbrem. Potom vešel do té třetí komory. Fuj, tady bylo ale ošklivo! Ten pes tam měl opravdu obě oči veliké jako kulatá věž a točily se mu v hlavě jako kola.

„Dobrý večer!“ řekl voják a sáhl si na čepici, protože takového psa ještě nikdy v životě neviděl. Když si ho ale chvilku prohlížel, pomyslel si, že už toho bylo dost, sundal ho dolů na podlahu a otevřel truhlu. Panebože, to bylo zlata! Mohl si za ně koupit celé to město, všechna cukrová prasátka, co jich kuchařky nadělaly, všechny cínové vojáčky, všechny biče a houpací koně na celém světě. To vám bylo zlata! Voják zahodil všechno stříbro, kterým si předtím naplnil kapsy i tornu, a nabral si místo něj zlato. Kapsy, torna, čepice i boty, všechno měl plné, takže sotva mohl jít. Teprve teď měl peníze! Psa posadil zase na truhlu, zabouchl za sebou dveře a zavolal nahoru dutým stromem:

„Vytáhni mě nahoru, stará čarodějnice!“

„Máš i to křesadlo?“ zeptala se čarodějnice.

„Hrome!“ řekl voják. „Na to jsem docela zapomněl.“ Vrátil se tedy pro ně. Čarodějnice ho vytáhla nahoru a on stál zase na silnici a kapsy, boty, tornu i čepici měl plné zlata.

„A co chceš s tím křesadlem dělat?“ zeptal se voják.

„Do toho ti nic není!“ řekla čarodějnice. „Peníze jsi dostal. Dej mi to křesadlo!“

„Jen počkej!“ řekl voják. „Hned mi povíš, co s ním chceš dělat, nebo vytasím šavli a useknu ti hlavu.“

„Ne!“ řekla čarodějnice.

A voják jí tedy hlavu usekl. Tak tam teď ležela! On ale všechno svoje zlato svázal do její zástěry, hodil si ho jako ranec na záda, křesadlo strčil do kapsy a šel rovnou do města.

Bylo to opravdu nádherné město. Ubytoval se v tom nejskvostnějším hostinci, poručil si ty nejlepší pokoje a svá nejmilejší jídla, protože teď byl přece bohatý, když měl tolik peněz.

Sluhovi, který mu měl vyčistit boty, ovšem připadalo divné, že takový bohatý pán má tak prapodivně staré boty. Voják si totiž ještě žádné nové nekoupil. Hned příští den si ale koupil pořádné boty a krásné šaty. Z vojáka byl rázem vznešený pán a lidé mu vyprávěli o všech nádherách, které v jejich městě jsou, o svém králi a o tom, jakou má rozkošnou dceru.

„A kde bych ji mohl vidět?“ zeptal se voják.

„Tu nikdo neuvidí!“ říkali všichni. „Bydlí ve velkém měděném zámku a kolem dokola jsou samé hradby a věže. Nikdo kromě krále k ní nesmí dovnitř ani ven. Bylo jí totiž předpovězeno, že se vdá za obyčejného vojáka, a to král nemůže dopustit.“

„Tu bych tedy rád viděl,“ pomyslel si voják, jenže povolení k tomu nemohl dostat vůbec žádné.

Žil si teď náramně vesele, chodil do divadla, jezdil do královské zahrady a chudým rozdával spoustu peněz. A to od něj bylo hezké. Ještě z dřívějška totiž dobře věděl, jaké to je, když člověk nemá ani jediný groš. Teď byl bohatý, měl krásné šaty a získal spoustu přátel, kteří všichni říkali, že je znamenitý člověk a pravý kavalír. A to voják slyšel rád. Jenže každý den peníze jenom vydával a žádné nedostával, až mu nakonec nezbylo víc než dva groše. Musel se vystěhovat z těch krásných pokojů, ve kterých bydlel, a odstěhoval se nahoru do malé komůrky pod střechou. Boty si teď čistil sám a sám si je taky sešíval jehlou. Nikdo z jeho přátel za ním nechodil, protože nahoru vedlo příliš mnoho schodů.

Jednoho tmavého večera si voják nemohl koupit ani svíčku. Tu ho napadlo, že kousíček svíčky leží v tom křesadle, které si vzal z dutého stromu, kam mu čarodějnice pomohla dolů. Vyhrabal to křesadlo a spolu s ním i ten kousíček svíčky, ale právě když křísl a z křesadla vyskočil plamínek, rozlétly se dveře a stál před ním pes s očima velikýma jako dva čajové šálky, ten, kterého viděl dole pod stromem, a řekl: „Co poroučí můj pán?“

„Co to má být?“ podivil se voják. „To je ale znamenité křesadlo, když můžu dostat, co si jen zamanu! Sežeň mi nějaké peníze!“ řekl psovi, a frnk, pes byl pryč, a frnk, byl zase zpátky a v tlamě držel velký měšec plný grošů.

Teď už voják věděl, jaké má nádherné křesadlo. Když křísl jednou, přišel pes, který seděl na truhle s měďáky. Když křísl dvakrát, přišel ten, co měl stříbro, a když křísl třikrát, přišel ten, který hlídal zlato. Voják se zase nastěhoval dolů do krásných pokojů a znovu chodil v pěkných šatech. Všichni jeho přátelé ho hned zase poznali a měli ho ve veliké vážnosti.

Jednou si pomyslel: „Je to přece jen divné, že princeznu nikdo nemůže spatřit. Prý je moc krásná, říkají to všichni, ale co je to platné, když musí pořád sedět v tom velkém měděném zámku s tolika věžemi? Copak ji nemůžu uvidět vůbec nijak? Kdepak mám to svoje křesadlo?“ Křísl jím, a frnk, přiběhl pes s očima velikýma jako čajové šálky.

„Je sice hluboká noc,“ řekl voják, „ale já bych tu princeznu rád viděl, aspoň na okamžik.“

Pes byl v tu ránu ze dveří, a než se voják nadál, byl zase zpátky a princeznu vezl s sebou. Seděla psovi na zádech a spala a byla tak spanilá, že by na ní každý poznal, že je to opravdická princezna. Voják se prostě nedokázal udržet, aby ji nepolíbil, protože byl voják tělem i duší.

Potom s ní pes zase odběhl zpátky. Když se ale rozednilo a král s královnou pili čaj, princezna řekla, že se jí v noci zdál moc podivný sen o nějakém psu a o vojákovi. Prý na tom psu jela a voják ji políbil.

„To je mi tedy pěkná historie!“ řekla královna.

A tak měla příští noc u princeznina lůžka bdít jedna ze starých dvorních dam, aby se zjistilo, jestli to byl opravdu jenom sen, nebo něco docela jiného.

Voják nesmírně toužil po tom, aby princeznu uviděl znovu, a tak v noci pes zase přišel, vzal ji a běžel s ní, co mu nohy stačily. Stará dvorní dáma si ale nazula vysoké boty a běžela stejně rychle za ním. Když viděla, že oba zmizeli ve velkém domě, pomyslela si, že teď už tedy ví, kde to je, a kouskem křídy udělala na ty dveře velký kříž. Potom šla domů a lehla si a pes zatím přinesl princeznu zase zpátky. Když ale uviděl, že na dveřích domu, kde voják bydlel, je udělaný kříž, vzal taky kousek křídy a udělal kříže na všechny domovní dveře ve městě. To bylo od něj chytré, protože dvorní dáma teď ty pravé dveře nemohla najít, když byly kříže na všech.

Časně ráno přišli král s královnou, stará dvorní dáma a všichni důstojníci, aby se podívali, kde princezna v noci byla.

„Tady to je!“ řekl král, sotva uviděl první dveře s křížem.

„Ne, tamhle to je, můj milý!“ řekla královna, protože uviděla druhé dveře a na nich taky kříž.

„Ale tady je jeden a tamhle je taky jeden!“ říkali všichni. Kam se jenom podívali, tam byl na dveřích kříž. Tu pochopili, že jim hledání nebude nic platné.

Královna ale byla nesmírně chytrá paní a uměla víc než jenom jezdit v kočáře. Vzala si své velké zlaté nůžky, rozstříhala kus hedvábí a ušila z něj malý pěkný pytlíček. Naplnila ho jemnou pohankovou krupicí, uvázala ho princezně na záda, a když to udělala, vystřihla do pytlíčku ještě malou dírku, aby se krupice sypala po celé té cestě, kudy princezna půjde.

V noci pes zase přišel, vzal princeznu na záda a běžel s ní k vojákovi, který ji měl velice rád a moc rád by byl princem, aby si ji mohl vzít za ženu.

Pes si vůbec nevšiml, jak se krupice sype po celé cestě od zámku až k vojákovu oknu, kam s princeznou vyběhl po zdi nahoru. Ráno král s královnou dobře viděli, kde jejich dcera v noci byla, a tak vojáka vzali a zavřeli ho do vězení.

Tak tam teď seděl. Uf, jaká tam byla tma a jaká nuda! A řekli mu: „Zítra tě pověsí.“ To nebylo zrovna nic veselého k poslouchání, a křesadlo mu zůstalo tam v hostinci. Ráno viděl mřížemi před malým okénkem, jak lidé spěchají z města ven, aby se dívali, jak ho budou věšet. Slyšel bubny a viděl pochodovat vojáky. Všichni utíkali ven, a mezi nimi taky ševcovský učedník v kožené zástěře a v pantoflích. Cválal tak, že mu jeden pantofel sletěl z nohy a přiletěl rovnou ke zdi, kde voják seděl a díval se ven mřížemi.

„Hej, ty ševcovský učedníku! Nemusíš tolik pospíchat,“ zavolal na něj voják. „Stejně z toho nic nebude, dokud tam nepřijdu já. Ale jestli doběhneš tam, kde jsem bydlel, a přineseš mi moje křesadlo, dám ti za to čtyři groše. Jenom musíš vzít nohy na ramena!“

Ševcovský učedník si ty čtyři groše rád vydělal, doběhl pro to křesadlo, přinesl je vojákovi, a co bylo dál, to teď uslyšíme.

Za městem byla postavená veliká šibenice a kolem dokola stáli vojáci a mnoho set tisíc lidí. Král a královna seděli na skvostném trůnu naproti soudcům a celé radě.

Voják už stál nahoře na žebříku, ale právě ve chvíli, kdy mu chtěli dát provaz na krk, řekl, že se přece ubohému hříšníkovi vždycky splní jedno nevinné přání, dřív než si odpyká svůj trest. Rád by si prý zakouřil dýmku tabáku, byla by to jeho poslední dýmka na tomto světě.

To mu král nechtěl odepřít, a tak voják vzal svoje křesadlo a křísl, jednou, dvakrát, třikrát. A hle, rázem před ním stáli všichni tři psi: ten s očima velikýma jako čajové šálky, ten s očima velikýma jako mlýnská kola i ten, který měl každé oko veliké jako kulatá věž.

„Pomozte mi teď, ať mě neoběsí!“ řekl voják. A psi se vrhli na soudce a na celou radu, jednoho popadli za nohy, druhého za nos a vyhodili je mnoho sáhů vysoko do vzduchu, takže potom spadli dolů a rozbili se na kusy.

„Já nechci!“ křičel král, ale ten největší pes vzal jeho i královnu a hodil je za ostatními. Vojáci se lekli a všechen lid volal: „Milý vojáku, budeš naším králem a dostaneš tu krásnou princeznu!“

Pak vojáka posadili do královského kočáru a všichni tři psi tančili napřed a volali: „Hurá!“ Kluci u toho pískali na prsty a vojáci vzdávali čest. A princezna vyšla ven z měděného zámku a stala se královnou, a to se jí velice líbilo. Svatba trvala osm dní a psi seděli u stolu a vyvalovali oči.