Křesadlo

Ráz, dva! Ráz, dva! Po silnici si to jednou vykračoval voják — svižně, torbu na zádech, šavli po boku. Byl na vojně a teď šel domů.

Vtom potkal na silnici starou čarodějnici. Byla velmi ošklivá a dolní ret jí visel až na prsa. „Dobrý večer, vojáčku!“ pozdravila. „Ta tvá šavle je krásná a torba veliká, jsi opravdový voják! Teď dostaneš tolik peněz, kolik jen budeš chtít.“

„Děkuju ti, stará čarodějnice,“ řekl voják.

„Vidíš tamten velký strom?“ zeptala se a ukázala na strom, který stál kousek od cesty. „Uvnitř je celý dutý. Musíš vylézt až na vrchol, tam najdeš díru, kterou se spustíš hluboko do stromu. Uvážu ti kolem těla provaz, abych tě zase vytáhla, až na mě zavoláš.“

„A co mám tam dole ve stromě dělat?“ zeptal se voják.

„Nosit peníze,“ odpověděla čarodějnice. „Poslyš: až sestoupíš na dno stromu, octneš se ve velké síni. Je tam jasno, hoří tam víc než tři sta lamp. Uvidíš tam troje dveře a všechny můžeš otevřít, klíč trčí v zámku. Vejdeš-li do první komory, spatříš uprostřed na podlaze velkou truhlu a na ní sedí pes. Má oči veliké jako dva šálky na čaj. Ale toho si nevšímej! Dám ti svou modře kostkovanou zástěru, tu rozprostřeš na podlahu, honem přiskočíš, psa posadíš na zástěru, otevřeš truhlu a nabereš si mincí, kolik chceš. Jsou z mědi. Chceš-li raději stříbro, musíš do vedlejšího pokoje. Tam sedí pes, který má oči veliké jako mlýnská kola. Ale ani toho se neboj! Posaď ho na zástěru a naber si peněz. A chceš-li zlato, i to můžeš mít, a to tolik, kolik uneseš, jen musíš do třetí komory. Pes, který sedí tam na truhle s penězi, má každé oko veliké jako věž. Věř mi, to je pořádný pes! Ale ani jeho se neboj. Jen ho posaď na zástěru a vyber si z truhly zlata, kolik chceš.“

„To není tak zlé!“ řekl voják. „Ale co za to chceš, stará čarodějnice? Něco přece za to chtít budeš.“

„Nechci,“ odvětila čarodějnice, „ani halíř nechci! Jen mi přines staré křesadlo, které tam zapomněla moje babička, když tam byla naposledy.“

„Tak mi tedy uvaž ten provaz kolem těla,“ řekl voják.

„Tady je,“ řekla čarodějnice, „a tady je moje modře kostkovaná zástěra.“

Voják vylezl na strom, spustil se dírou dolů a stál teď, přesně jak čarodějnice řekla, ve velké síni, kde hořely stovky lamp. Otevřel první dveře. Ha! Tam seděl pes s očima velikýma jako šálky na čaj a upřeně na něj zíral.

„Ty jsi mi pěkný kamarád!“ řekl voják, posadil ho na čarodějčinu zástěru a nabral si tolik měďáků, kolik se mu vešlo do kapes. Pak truhlu zavřel, psa na ni znovu posadil a šel do druhého pokoje. Ovšem — tam seděl pes s očima velikýma jako mlýnská kola.

„Neměl by ses na mě tak dívat,“ řekl voják, „ještě si zkazíš oči!“ Posadil psa na zástěru, ale když uviděl v truhle všechno to stříbro, vysypal všechny měďáky, co měl, a naplnil si kapsy i torbu jen stříbrem.

Pak šel do třetí komory. To bylo něco hrozného! Pes tam měl opravdu každé oko veliké jako věž a ta se mu točila v hlavě zrovna jako kola.

„Dobrý večer!“ pozdravil voják a sáhl si na čepici, protože takového psa ještě nikdy neviděl. Když se na něj chvíli díval, řekl si, že už toho bylo dost, sundal ho na podlahu a otevřel truhlu. Panebože, to bylo zlata! Mohl by si za ně koupit celé město, cukrové koláčky od pekařek, všechny cínové vojáčky, biče a houpací koníky na celém světě! Ano, tohle bylo teprve zlato! Voják vysypal všechno stříbro, kterým měl naplněné kapsy i torbu, a nabral si zlato. Naplnil si kapsy, torbu, čepici i boty, až sotva mohl jít. Teď měl teprve peníze! Psa posadil na truhlu, zabouchl dveře a zavolal dírou ve stromě nahoru:

„Vytáhni mě, stará čarodějnice!“

„Máš i křesadlo?“ zeptala se čarodějnice.

„Namoutě, na to jsem docela zapomněl!“ řekl voják, vrátil se a vzal ho. Čarodějnice ho vytáhla a on stál zase na silnici, s kapsami, botami, torbou i čepicí plnými zlata.

„Co chceš s tím křesadlem dělat?“ zeptal se voják.

„Do toho ti nic není!“ odvětila čarodějnice. „Peníze jsi dostal! Jen mi dej to křesadlo.“

„Ale kdepak!“ řekl voják. „Hned mi řekneš, k čemu ho chceš, nebo tasím šavli a useknu ti hlavu!“

„Neřeknu!“ řekla čarodějnice.

A voják jí hned uťal hlavu. Tak tam ležela! On ale svázal všechno zlato do její zástěry, vzal si to jako uzlík na záda, strčil křesadlo do kapsy a zamířil rovnou do města.

Bylo to nádherné město! Ubytoval se v nejskvostnějším hostinci, poručil si nejlepší pokoje a svá nejmilejší jídla, protože teď byl přece bohatý, měl peněz dost.

Sluhovi, který mu čistil boty, sice připadalo divné, že takový bohatý pán má tak staré ošoupané boty, ale nové si ještě nekoupil. Druhého dne dostal pořádné boty a krásné šaty. Z vojáka se teď stal vznešený pán a lidé mu vyprávěli o všech krásách svého města, o svém králi a o tom, jaká je jeho dcera roztomilá princezna.

„Kde ji můžu vidět?“ zeptal se voják.

„Tu neuvidíš,“ říkali všichni. „Bydlí ve velkém měděném zámku obehnaném mnoha zdmi a věžemi. Nikdo kromě krále k ní nesmí, protože jí bylo prorokováno, že se provdá za obyčejného vojáka, a to král nemůže dopustit!“

„Tu bych rád viděl!“ pomyslel si voják. Jenže povolení k tomu nemohl nijak získat.

Žil si teď vesele, chodil do divadla, jezdil do královských zahrad a chudým rozdával spoustu peněz. To bylo od něj hezké — vždyť z dřívějška dobře věděl, jaké to je nemít ani halíř! Teď byl bohatý, měl krásné šaty a získal spoustu přátel, kteří všichni říkali, jaký je to znamenitý člověk, pravý kavalír. A to vojákovi lichotilo. Jenže když každý den peníze jen vydával a žádné nedostával, zbyly mu nakonec jen dva haléře. Musel opustit krásné pokoje, v nichž bydlel, a nastěhovat se do maličké komůrky nahoře pod střechou, boty si čistil sám a látal je jehlou. A žádný z přátel k němu nechodil, protože nahoru vedlo příliš mnoho schodů.

Byl tmavý večer a on si nemohl koupit ani svíčku. Vtom si vzpomněl, že v tom křesadle, které přinesl z dutého stromu, kam ho čarodějnice spustila, zůstal maličký oharek svíčky. Vytáhl křesadlo i oharek, ale právě když křísl a z křesadla vylétla jiskra, rozlétly se dveře a před ním stál pes s očima velikýma jako šálky na čaj, kterého viděl pod stromem, a řekl: „Co poroučí můj pán?“

„Copak to?“ podivil se voják. „To je ale veselé křesadlo, když si tak můžu opatřit, co chci! Přines mi peníze,“ řekl psovi, a — frnk! — pes byl pryč, a — frnk! — už byl zase tady a v tlamě držel velký měšec plný měďáků.

Teď voják věděl, jak vzácné to křesadlo je! Křísl-li jednou, přišel pes, který seděl na truhle s měďáky. Křísl-li dvakrát, přišel ten se stříbrem, a křísl-li třikrát, přišel ten, který hlídal zlato. Voják se hned nastěhoval zpátky do krásných pokojů, chodil zase v krásných šatech, a všichni přátelé ho hned zase poznali a nedali na něj dopustit.

Jednou si pomyslel: „Je to přece jen zvláštní, že tu princeznu nikdo nesmí vidět. Prý je moc krásná, to říkají všichni — ale co je platné, když musí pořád sedět v tom velkém měděném zámku s tolika věžemi? Copak ji vůbec nemůžu spatřit? Kde je jen moje křesadlo?“ A křísl, a — frnk! — už tu byl pes s očima velikýma jako šálky na čaj.

„Vím, že je uprostřed noci,“ řekl voják, „ale moc rád bych princeznu aspoň na okamžik viděl.“

Pes byl hned ze dveří, a než se voják nadál, byl zpátky s princeznou. Seděla a spala na psích zádech a byla tak líbezná, že každý hned poznal, že je to opravdu princezna. Voják se nemohl udržet a políbil ji, protože byl tělem i duší voják.

Pak pes s princeznou zase odběhl. Když ale nastalo ráno a král s královnou pili čaj, princezna vyprávěla, že se jí v noci zdál moc podivný sen o psu a o vojákovi: jela prý na psu a voják ji líbal.

„To by byla pěkná historie!“ řekla královna.

A tak měla příští noci u princeznina lůžka bdít jedna stará dvorní dáma, aby zjistila, jestli to byl opravdu sen, nebo něco jiného.

Voják nesmírně toužil princeznu zas uvidět, a tak přišel v noci pes, vzal ji a utíkal, co mohl. Jenže stará dvorní dáma si obula vysoké boty a hnala se za ním stejně rychle. A když viděla, že zmizeli ve velkém domě, pomyslela si: „Teď už vím, kde to je,“ a udělala křídou na dveře velký kříž. Pak šla domů a ulehla.

Pes princeznu zase přinesl zpátky. Ale když uviděl na dveřích domu, kde voják bydlel, ten velký kříž, vzal také kus křídy a nadělal kříže na všechny dveře po celém městě. A to bylo chytré, protože teď už dvorní dáma nemohla ty pravé dveře najít — na všech byly kříže.

Časně ráno přišel král s královnou, stará dvorní dáma a všichni důstojníci, aby zjistili, kde princezna byla.

„Tady to je!“ řekl král, když spatřil první dveře s křížem.

„Ne, tamhle to je, milý muži!“ řekla královna, když uviděla s křížem i druhé dveře.

„Ale tady je jeden a tam taky!“ volali všichni. Kam se podívali, všude byl na dveřích kříž. Tu pochopili, že jim hledání nepomůže.

Královna však byla nesmírně chytrá paní, uměla víc než jen jezdit v kočáře. Vzala své velké zlaté nůžky, rozstřihla kus hedvábí a ušila z něj malý úhledný váček. Naplnila ho jemnou pohankovou krupicí, přivázala princezně na záda, a když to udělala, vystřihla do váčku malou dírku, aby se krupice sypala po celé cestě, kudy princezna půjde.

V noci přišel pes zase, vzal princeznu na záda a utíkal s ní k vojákovi, který ji měl opravdu rád a byl by rád princem, aby si ji mohl vzít za ženu.

Pes ani trochu nezpozoroval, jak se krupice sype od zámku až k vojákovu oknu, kudy s princeznou vyběhl po zdi nahoru. Ráno král s královnou dobře viděli, kde jejich dcera byla, a tak vojáka vzali a vsadili do žaláře.

Tam teď seděl. Ach, jak tam bylo tma a smutno! A řekli mu: „Zítra budeš oběšen.“ To zrovna nebylo veselé poslouchat, a křesadlo nechal v hostinci. Ráno viděl mřížemi malého okénka, jak si lidé pospíchají z města, aby ho viděli viset. Slyšel bubny a viděl táhnoucí vojsko. Všichni utíkali ven. Byl mezi nimi i ševcovský učeník se zástěrou a v pantoflích. Uháněl tak, že mu jeden pantofel sletěl z nohy a přiletěl rovnou ke zdi, kde voják seděl a díval se mřížemi ven.

„Hej, ševče! Nemusíš tak spěchat!“ zavolal na něj voják. „Beztak se nic nezačne, dokud tam nebudu já! Ale jestli doběhneš tam, kde jsem bydlel, a přineseš mi křesadlo, dostaneš čtyři halíře. Jen si vezmi nohy na ramena!“

Učeník rád vydělal čtyři halíře, doběhl pro křesadlo, dal je vojákovi a — ano, teď uvidíme!

Za městem postavili velkou šibenici, kolem stálo vojsko a mnoho set tisíc lidí. Král a královna seděli na skvostném trůnu proti soudcům a celé radě.

Voják už stál nahoře na žebříku, ale právě když mu chtěli navléknout provaz kolem krku, řekl, že ubohému hříšníkovi se přece vždy před popravou splní jedno nevinné přání. Rád by prý vykouřil dýmku tabáku — bude to jeho poslední dýmka na tomto světě.

To mu král nechtěl odepřít, a tak voják vzal své křesadlo a křísl — jednou, dvakrát, třikrát. A hle! Rázem tu stáli všichni tři psi: ten s očima velikýma jako šálky na čaj, ten s očima jako mlýnská kola a ten, který měl každé oko veliké jako věž.

„Pomozte mi teď, ať mě nepověsí!“ řekl voják. A psi se vrhli na soudce a na celou radu, jednoho popadli za nohy, druhého za nos a vyhodili je mnoho sáhů vysoko do vzduchu, takže spadli a roztříštili se na kusy.

„Já to nedovolím!“ vykřikl král, ale největší pes vzal jeho i královnu a hodil je za ostatními. Tu se vojsko polekalo a všechen lid volal: „Milý vojáku, staň se naším králem a vezmi si tu krásnou princeznu!“

Pak posadili vojáka do královského kočáru, všichni tři psi tančili napřed a volali: „Hurá!“ Chlapci hvízdali na prsty a vojáci vzdávali čest. Princezna vyšla z měděného zámku a stala se královnou, a to se jí líbilo! Svatba trvala osm dní a psi seděli u stolu a kouleli očima.