Jack a kouzelná fazole

Byla jednou jedna chudá vdova a ta měla jediného syna, kterému říkali Jack, a jedinou krávu jménem Běluška. Živili se tím, co Běluška každé ráno nadojila. Mléko nosili na trh a prodávali. Jednoho rána ale Běluška nedala ani kapku a matka se synem nevěděli, co si počít.

„Co teď?“ naříkala vdova a lomila rukama. „Co si jen počneme?“

„Nermuť se, maminko,“ řekl Jack. „Půjdu a někde si najdu práci.“

„To už jsme zkoušeli a nikdo tě nevzal,“ vzdychla matka. „Musíme Bělušku prodat a za ty peníze něco začít.“

„Tak dobře, maminko,“ řekl Jack. „Dnes je trh. Bělušku prodám a pak uvidíme.“

Vzal krávu za ohlávku a vyrazil. Nedošel daleko a potkal podivného stařečka.

„Dobré ráno, Jacku,“ pozdravil ho.

„Dobré ráno i vám,“ odpověděl Jack a divil se, odkud stařeček zná jeho jméno.

„A kam máš namířeno?“

„Na trh. Vedu prodat naši krávu.“

„Na prodávání krav vypadáš jako pravý znalec,“ řekl stařeček. „Pověz mi, kolik fazolí je pět?“

„Dvě v jedné ruce, dvě v druhé a jedna v puse,“ vyhrkl Jack, bystrý jako rys.

„Trefa,“ pochválil ho stařeček a vytáhl z kapsy hrst zvláštních fazolí. „Když jsi tak bystrý, vyměním si je s tebou. Tvoje kráva za tuhle hrstku.“

„To bych musel být blázen,“ řekl Jack.

„Jenže ty nevíš, co jsou to za fazole,“ řekl stařeček. „Zasaď je večer a do rána vyrostou až do nebe.“

„Opravdu?“ podivil se Jack.

„Opravdu. A jestli to nebude pravda, dostaneš krávu zpátky.“

„Platí,“ řekl Jack, podal stařečkovi ohlávku a fazole si strčil do kapsy.

Cesta domů byla krátká, a tak byl Jack u dveří dřív, než se setmělo.

„Ty už jsi zpátky?“ divila se matka. „Bělušku nevedeš, tak jsi ji prodal. Kolik jsi za ni dostal?“

„To neuhádneš, maminko.“

„Pět zlatých? Deset? Patnáct? Snad ne dvacet!“

„Říkal jsem, že to neuhádneš. Co říkáš na tyhle fazole? Jsou kouzelné. Když je večer zasadíš…“

„Cože?“ vykřikla matka. „Tys dal naši Bělušku, nejlepší dojnici v celé vsi, za hrstku fazolí? To se mi snad zdá! A ty tvoje vzácné fazole letí z okna. Marš do postele. Dnes večer nedostaneš ani sousto, ani hlt.“

Jack vyšel po schodech do své komůrky pod střechou a bylo mu smutno, spíš kvůli mamince než kvůli večeři. Nakonec usnul.

Když se probudil, byl pokoj nějaký divný. Do jednoho kouta svítilo slunce a všechno ostatní tonulo ve stínu. Jack vyskočil, oblékl se a šel k oknu. A co myslíte, že uviděl? Z fazolí, které maminka vyhodila do zahrady, vyrostl přes noc obrovský stonek. Stoupal vzhůru a vzhůru a vzhůru, až se ztrácel v nebi. Stařeček tedy mluvil pravdu.

Stonek rostl těsně kolem Jackova okna a byl spletený jako veliký žebřík. Jack otevřel okno, skočil na stonek a šplhal a šplhal a šplhal, až se dostal do samého nebe. Našel tam širokou cestu, rovnou jako podle pravítka. Šel po ní a šel a šel, až došel k ohromnému vysokému domu. Na prahu stála ohromná vysoká žena.

„Dobré ráno, paní,“ pozdravil Jack zdvořile. „Nedala byste mi něco k snídani?“ Od včerejšího rána totiž neměl v ústech ani sousto a měl hlad jako vlk.

„Ty chceš snídani?“ řekla obryně. „Sám budeš snídaní, jestli hned nezmizíš. Můj muž je obr a nic mu nechutná víc než malí kluci. Radši utíkej, každou chvíli je tu.“

„Prosím vás, paní, dejte mi aspoň kousek,“ prosil Jack. „Od včerejšího rána jsem nejedl, opravdu ne. Ať si mě klidně najde, hlady bych stejně nevydržel.“

Obryně nakonec neměla tak zlé srdce. Vzala Jacka do kuchyně a dala mu krajíc chleba, kus sýra a džbánek mléka. Jack ještě ani nedojedl, když se ozvalo dupy, dupy, dup a celý dům se roztřásl.

„Propána, to je můj starý,“ lekla se obryně. „Honem, schovej se sem.“

A strčila Jacka do pece právě ve chvíli, kdy obr vešel do kuchyně.

Byl to obr jaksepatří. U pasu měl uvázaná tři telata. Odvázal je, hodil na stůl a řekl:

„Ženo, upeč mi z nich dvě k snídani. A copak to tu cítím?“

Pak se zhluboka nadechl a zaburácel:

Fí, fej, fo, fum, cítím lidskou krev a kost. Ať je živý, nebo ne, na chleba mi bude dost.

„Nesmysl, drahý, to se ti jen zdá,“ řekla obryně. „Nebo ti v nose zůstala vůně ze včerejší večeře. Běž se umýt a než se vrátíš, budeš mít snídani na stole.“

Obr odešel a Jack chtěl vyskočit z pece a utéct, ale obryně mu pokynula, ať zůstane.

„Počkej, až usne,“ šeptla. „Po snídani si vždycky zdřímne.“

Obr se najedl, pak došel k veliké truhle a vytáhl z ní dva pytle zlata. Sedl si a počítal je, až mu klesla hlava a rozchrápal se, že se dům znovu otřásal.

Jack se po špičkách vykradl z pece, cestou vzal jeden pytel zlata pod paži a upaloval, dokud nedoběhl k fazolovému stonku. Pytel shodil dolů a ten spadl rovnou do zahrady. Potom Jack slézal a slézal, až byl doma. Ukázal mamince zlato a řekl:

„Tak co, maminko? Neměl jsem s těmi fazolemi pravdu? Jsou opravdu kouzelné.“

Nějaký čas žili z pytle zlata, ale nakonec došlo i to. Jack se rozhodl zkusit štěstí nahoře ještě jednou. Jednoho krásného rána vstal časně, vylezl na stonek a šplhal a šplhal a šplhal, až stanul na té široké cestě a došel k vysokému domu. Na prahu stála jako předtím ohromná vysoká žena.

„Dobré ráno, paní,“ pozdravil Jack směle. „Nedala byste mi něco k jídlu?“

„Jdi pryč, chlapče,“ řekla obryně, „nebo tě můj muž sní k snídani. Ale nejsi ty ten kluk, co tu už jednou byl? Zrovna ten den se mému muži ztratil pytel zlata.“

„To je zvláštní, paní,“ řekl Jack. „Možná bych vám o tom něco pověděl, ale mám takový hlad, že nedokážu ani mluvit, dokud se nenajím.“

Obryně byla tak zvědavá, že ho vzala dovnitř a dala mu najíst. Jack se pustil do jídla a žvýkal, jak nejpomaleji uměl. Vtom se ozvalo dupy, dupy, dup. Obryně ho honem schovala do pece.

Všechno bylo jako předtím. Obr vešel, začichal a zaburácel:

Fí, fej, fo, fum, cítím lidskou krev a kost. Ať je živý, nebo ne, na chleba mi bude dost.

Obryně ho uchlácholila jako prve. Obr snědl k snídani tři pečené voly a pak zavolal:

„Ženo, přines mi slepici, co snáší zlatá vejce.“

Obryně ji přinesla a postavila na stůl.

„Snes!“ poručil obr a slepice snesla vejce z ryzího zlata.

Potom obrovi klesla hlava a rozchrápal se, až se dům třásl.

Jack se po špičkách vykradl z pece, popadl zlatou slepici a byl venku, než bys řekl švec. Tentokrát ale slepice zakdákala a obr se probudil. Sotva Jack vyběhl ze dveří, zaslechl za sebou volání:

„Ženo, ženo, kam jsi dala moji zlatou slepici?“

Víc už neslyšel, protože utíkal k fazolovému stonku a slézal dolů, jako by mu hořelo za patami. Doma ukázal mamince tu podivuhodnou slepici, poručil „Snes!“ a slepice snesla zlaté vejce. A snášela pokaždé, když to slovo uslyšela.

Jenže Jackovi to dlouho nedalo a chtěl zkusit štěstí nahoře potřetí. Jednoho krásného rána vstal časně, vylezl na stonek a šplhal a šplhal a šplhal, až byl nahoře. Tentokrát ale nešel k obrovu domu rovnou. Schoval se za keř a čekal, dokud obryně nevyšla s vědrem pro vodu. Pak se vplížil dovnitř a vlezl do velkého měděného kotle. Zanedlouho se ozvalo dupy, dupy, dup a do kuchyně vešel obr se svou ženou. Zastavil se, zavětřil a zaburácel:

Fí, fej, fo, fum, cítím lidskou krev a kost. Ať je živý, nebo ne, na chleba mi bude dost.

„Cítím ho, ženo, cítím ho!“ hřímal obr.

„Vážně, drahoušku?“ řekla obryně. „Tak jestli je to ten uličník, co ti vzal zlato a slepici, určitě vlezl do pece.“

Oba se rozběhli k peci. Jack tam naštěstí nebyl.

„Zase to tvoje fí, fej, fo, fum,“ řekla obryně. „Vždyť je to jen snídaně, kterou jsem ti připravila. Po tolika letech bys ji snad měl poznat po čichu.“

Obr si sedl ke snídani a jedl, ale co chvíli zabručel: „Přísahal bych…“ a vstal a prohledal spíž i všechny skříně. Na měděný kotel naštěstí nepomyslel.

Když dojedl, zavolal:

„Ženo, přines mi zlatou harfu.“

Obryně ji přinesla a postavila před něj na stůl.

„Zpívej!“ poručil obr.

A harfa začala zpívat tak krásně, že se to slovy vypovědět nedá. Zpívala a zpívala, až obr usnul a rozchrápal se jako hrom.

Jack tichounce nadzvedl víko kotle, slezl dolů jako myška a po čtyřech se doplazil ke stolu. Tam se vztyčil, popadl zlatou harfu a rozběhl se ke dveřím. Harfa ale hlasitě zvolala:

„Pane! Pane!“

Obr se probudil právě včas, aby uviděl Jacka, jak mu s harfou utíká.

Jack běžel, co mu nohy stačily, a obr se hnal za ním. Byl by ho dohonil, ale Jack měl náskok, uměl mu uhnout a věděl, kam běží. Když doběhl ke stonku, nebyl obr ani dvacet kroků za ním. Vtom mu Jack zmizel z očí, a když obr doběhl na konec cesty, uviděl ho dole, jak slézá dolů, co mu síly stačí. Takovému žebříku se obr bál svěřit, a tak se zastavil a čekal. Jack tím získal další náskok. Vtom ale harfa znovu zvolala:

„Pane! Pane!“

A obr se spustil na stonek, který se pod jeho vahou rozhoupal. Jack slézal a obr za ním. Když už byl Jack skoro doma, zavolal:

„Maminko, sekeru! Přines sekeru!“

Maminka vyběhla se sekerou v ruce, ale u stonku strnula hrůzou, protože vysoko nahoře pod mraky uviděla obra.

Jack seskočil, popadl sekeru a ťal do stonku tak, že ho zpola přeťal. Obr ucítil, jak se stonek chvěje a houpe, a zastavil se, aby se podíval, co se děje. Jack ťal podruhé, stonek se přelomil a začal se kácet. Obr spadl dolů a bylo po něm, a fazolový stonek se skácel za ním.

Pak Jack ukázal mamince zlatou harfu. Chodili s ní po světě, lidé jim za její zpěv platili a oni k tomu ještě prodávali zlatá vejce. Jack s maminkou zbohatli tak, že už nikdy neměli nouzi. Jack se oženil s princeznou a žili spolu šťastně až do smrti.