Jack a kouzelná fazole

Byla jednou jedna chudá vdova, která měla jediného syna Jacka a krávu jménem Bělka. Mléko, které Bělka každé ráno dávala, bylo vše, z čeho žili, protože ho vdova každý den nosila na trh a prodávala. Jednoho rána ale Bělka nedala ani kapku mléka a vdova nevěděla, co si počít.

„Co budeme dělat, co jen budeme dělat?“ naříkala vdova a lomila rukama.

„Hlavu vzhůru, matko. Půjdu se poohlédnout po nějaké práci,“ řekl Jack.

„To jsme už zkoušeli, a nikdo tě nechtěl přijmout,“ odpověděla matka. „Musíme prodat Bělku a uvidíme, co se dá udělat s penězi. Třeba si otevřeme krámek.“

„Dobře, matko,“ řekl Jack. „Dnes je trh. Prodám Bělku, a uvidíme.“

Jack tedy vzal krávu za ohlávku a vydal se na cestu. Ještě neušel daleko, když potkal podivného starého mužíka, který mu řekl: „Dobré jitro, Jacku.“

„Dobré jitro i vám,“ odvětil Jack a v duchu žasl, odkud ten cizinec zná jeho jméno.

„A kam se v tak pěkný den ubíráš?“ zeptal se mužík.

„Jdu na trh prodat naši krávu.“

„Vidím na tobě chytrého chlapce, který dokáže prodat krávu,“ řekl mužík. „Pověz mi, víš, kolik je fazolí pět?“

„Dvě v jedné ruce, dvě v druhé a jedna v puse,“ odpověděl Jack, hbitý jako veverka.

„Máš pravdu,“ řekl mužík a vytáhl z kapsy hrst zvláštních, pestrobarevných fazolí. „Tady je máš, ty pravé fazole. Protože jsi tak bystrý, klidně ti je vyměním za tvou krávu.“

„To sotva,“ řekl Jack. „To by se vám hodilo, viďte?“

„Ále, ty ještě nevíš, co tyhle fazole dovedou,“ řekl mužík. „Zasaď je dnes večer, a do rána vyrostou až do nebe.“

„Opravdu?“ zeptal se Jack.

„Opravdu. A pokud se to nesplní, klidně si vezmi krávu zpátky.“

„Platí,“ řekl Jack, podal mužíkovi ohlávku a fazole si strčil do kapsy.

Jack neušel daleko, a tak byl doma ještě za světla.

„Ty jsi zpátky už teď?“ podivila se matka. „Vidím, že nevedeš Bělku, takže jsi ji jistě prodal. Kolik jsi za ni dostal?“

„To nikdy neuhodnete, matko,“ řekl Jack.

„To tedy ne. Hodný chlapec! Pět liber? Deset? Patnáct? Snad ne dvacet!“

„Říkal jsem, že to neuhodnete. Podívejte se radši na tyhle fazole. Jsou kouzelné. Zasadíme je dnes večer a…“

„Cože!“ vykřikla Jackova matka. „Tys byl takový hlupák, žes dal mou Bělku, nejlepší dojnici v celém kraji, za hrst nanicovatých fazolí? Tumáš, a tumáš, a ještě jednou tumáš! A tyhle fazole letí hned tímto oknem ven! A teď marš do postele, dnes nedostaneš ani sousto.“

Jack tedy vylezl do své malé podkrovní komůrky a bylo mu smutno, víc kvůli matce než kvůli ztracené večeři. Nakonec usnul.

Když se probudil, vypadala jeho světnička podivně. Do jedné části pronikalo jasné slunce, zatímco druhá zůstávala ponořená ve stínu. Jack vyskočil z postele, rychle se oblékl a přiběhl k oknu. A co tam uviděl? Fazole, které matka v hněvu vyhodila do zahrady, přes noc vyrostly v obrovský stonek, který se táhl výš a výš, až mizel kdesi v oblacích. Stařík tedy mluvil pravdu.

Stonek rostl těsně u Jackova okna, spletený jako mohutný žebřík, takže stačilo vylézt na parapet a začít šplhat vzhůru. Jack šplhal a šplhal a šplhal, až konečně dosáhl vrcholu, kde ho čekala dlouhá, rovná cesta mizející v dálce. Šel a šel, dokud nedorazil k vysokému domu, na jehož prahu stála žena vysoká jako dům sám.

„Dobré jitro,“ pozdravil Jack zdvořile. „Nemohla byste mi dát trochu snídaně?“ Od včerejšího rána totiž nic nejedl a měl hlad jako vlk.

„Snídani, povídáš?“ řekla obryně. „Ty budeš snídaně, jestli hned neupaluješ pryč. Můj muž je obr lidojed a nic na světě nemá radši než chlapce upečeného na topince. Radši zmiz, než se vrátí domů.“

„Ale prosím vás,“ řekl Jack. „Od včerejšího rána jsem nic nejedl. Raději bych byl upečen, než abych umřel hlady.“

Obryně ve skutečnosti nebyla tak zlá, jak vypadala, a tak vzala Jacka do kuchyně a dala mu chleba, sýr a džbán mléka. Sotva se ale pustil do jídla, celý dům se otřásl mohutným duněním, dup, dup, dup.

„Panebože, to je můj muž!“ vykřikla obryně. „Rychle, schovej se sem!“ A strčila Jacka do trouby, právě když obr vrazil dovnitř.

Byl to obr jako hora, s třemi telecími kýtami zavěšenými u pasu, které odepnul a hodil na stůl. „Ženo,“ zavrčel, „uper mi z nich pár k snídani. Ale počkej, co to tu cítím?

Fí, fí, fú, tady cítím krev, anglickou krev, ať je mrtvý, nebo dosud živ. Z jeho kostí umelu si mouku a upeču z ní chleba na dlouhou dobu.“

„Nesmysly, drahoušku, to se ti jen zdá,“ řekla jeho žena. „Anebo cítíš zbytky toho chlapce, kterého sis tak pochutnal včera. Jdi se umýt a upravit, snídaně bude hotová, než se vrátíš.“

Obr tedy odešel a Jack se už chystal vyklouznout z trouby a utéct, když mu obryně pošeptala, ať ještě počká, protože obr si po snídani vždycky zdřímne. A skutečně, jakmile dojedl, přinesl si obr z velké truhly dva pytle zlata a sedl si počítat mince, dokud se mu hlava nezačala klimbat, a brzy nato usnul a chrápal tak mocně, že se celý dům otřásal.

Jack se tiše vyplížil z trouby po špičkách, cestou popadl jeden pytel zlata a spěchal zpátky ke stonku. Shodil pytel dolů před sebou a ten bezpečně dopadl přímo do matčiny zahrady. Pak Jack slezl dolů a dolů, až konečně došel domů, kde matce ukázal zlato. „Vidíte, matko,“ řekl, „neměl jsem pravdu ohledně těch fazolí? Opravdu jsou kouzelné.“

Ze zlata žili pohodlně dlouhý čas, ale nakonec došlo, a Jack se rozhodl zkusit štěstí ještě jednou. Časně ráno znovu vylezl na stonek, výš a výš a výš, až dosáhl cesty na vrcholu a znovu došel k vysokému domu, kde na prahu pořád stála táž obryně.

„Dobré jitro,“ pozdravil Jack směle. „Nemohla byste mi dát něco k snědku?“

„Zmiz, chlapče, nebo tě můj muž sní k snídani,“ řekla žena. „Ale počkej, nejsi ty ten chlapec, co tu byl už jednou? Zrovna toho dne mému muži zmizel jeden pytel zlata!“

„To je zvláštní,“ řekl Jack. „Mohl bych vám o tom leccos povědět, ale jsem tak hladový, že nedokážu mluvit, dokud se nenajím.“

Obryně byla tak zvědavá, že ho pustila dovnitř a nakrmila ho, ale sotva se pustil do jídla, ozvalo se známé dup, dup, dup obrových kroků, a Jack byl znovu ukryt v troubě. Obr vešel a znovu zavrčel svou říkanku: „Fí, fí, fú, tady cítím krev, anglickou krev, ať je mrtvý, nebo dosud živ!“ A jakmile spořádal k snídani tři pečené voly, zavolal si svou slepici, co snáší zlatá vejce. „Snes,“ poručil obr, a slepice snesla vejce z ryzího zlata. Brzy se obrovi začala klížit víčka, usnul a chrápal, až se dům chvěl.

Jack vylezl z trouby, popadl zlatou slepici a byl pryč jako blesk. Tentokrát ale slepice hlasitě zakdákala a probudila obra, a právě když Jack vyklouzával z domu, uslyšel obrův řev: „Ženo, ženo, co jsi udělala s mou slepicí?“ Víc už Jack neslyšel, protože utíkal ke stonku a slezl dolů rychleji, než kdy který chlapec slezl. Doma ukázal matce tu podivuhodnou slepici, a kdykoli řekl „Snes“, snesla mu zlaté vejce.

Jack ale pořád nebyl spokojený, a než uplynul čas, rozhodl se zkusit štěstí potřetí. Časně ráno znovu vylezl na stonek, výš a výš a výš, až dosáhl vrcholu. Tentokrát ale nešel rovnou ke dveřím jako předtím. Počkal schovaný za keřem, dokud neviděl obryni odejít pro vodu, pak se vplížil do domu a schoval se do velikého měděného kotle. Dlouho tam nečekal, když uslyšel to známé dup, dup, dup, a dovnitř vešel obr se svou ženou v patách.

„Fí, fí, fú, tady cítím krev, anglickou krev!“ zařval obr. „Cítím ji, ženo, cítím ji!“

„Vážně, drahoušku?“ řekla jeho žena. „Jestli je to ten rošťák, co ti ukradl zlato a slepici, jistě se schovává v troubě.“ A oba se tam hned podívali, ale Jack tam tentokrát nebyl, a obryně svého muže vyplísnila za tu popletenost a připomněla mu, že to, co cítí, je jistě chlapec, kterého snědl minulý večer.

Obr se tedy pustil do snídaně, i když si co chvíli mumlal: „Přísahal bych, že…“ a vstával prohledávat spíž a skříně, aniž by ho jen jednou napadlo nahlédnout do měděného kotle.

Po snídani si obr zavolal svou zlatou harfu, a když ji před sebe postavil, poručil: „Zpívej,“ a harfa spustila nejkrásnější hudbu, jakou Jack kdy slyšel, dokud se obr konečně nezačal klížit únavou a neusnul, a chrápal jako valící se hrom.

Jack tiše nadzvedl víko kotle, přeplížil se přes podlahu po čtyřech a popadl zlatou harfu, než se rozběhl ke dveřím. Harfa ale vykřikla: „Pane! Pane!“ a obr se probudil právě včas, aby zahlédl Jacka prchat pryč s harfou v náručí.

Jack utíkal, jak nejrychleji dokázal, obr mu dusal v patách, ale Jack znal cestu a měl pořádný náskok. Když dorazil ke stonku, obr byl už jen dvacet kroků za ním, a přesně ve chvíli, kdy obr doběhl k okraji, uviděl Jacka mizet přes stranu a šplhat dolů, jako by mu šlo o život. Obr chvíli váhal, nejistý, zda taková ratolest unese jeho tíhu, a to zaváhání dalo Jackovi trochu víc času. Ale pak harfa znovu vykřikla: „Pane! Pane!“ a obr se vrhl na stonek, který se pod ním prohýbal a kymácel. Jack šplhal dolů a obr za ním.

Když už byl Jack skoro doma, zavolal: „Matko! Matko! Přineste sekeru, přineste sekeru!“ Matka přiběhla se sekerou v ruce, ale jakmile došla ke stonku a podívala se vzhůru, ztuhla hrůzou, protože tam, hluboko pod mraky, už lezl dolů obr.

Jack seskočil na zem, popadl sekeru a udeřil do stonku ze vší síly, až ho napůl přesekl. Obr ucítil, jak se mohutný stonek zachvěl, a zastavil se, aby zjistil, co se děje. Jack sekl ještě jednou, a stonek se s prasknutím zlomil vedví a zřítil se k zemi, a s ním se zřítil i obr, celou tu dálku dolů, a to byl jeho konec.

Jack pak ukázal matce zlatou harfu, a mezi jejími krásnými písněmi a zlatými vejci brzy s matkou zbohatli víc, než se jim kdy snilo. Časem si Jack vzal za ženu opravdovou princeznu, a všichni žili šťastně až do smrti.