Jeníček a Mařenka

Na kraji velikého lesa žil chudý dřevorubec se ženou a dvěma dětmi. Chlapci říkali Jeníček, děvčátku Mařenka. Když přišla do kraje drahota, nezbývalo v chalupě ani na denní chleba, a dřevorubec se jednou večer starostmi převaloval v posteli.

„Co s námi bude?“ povzdechl si. „Jak uživíme děti, když nemáme nic ani sami pro sebe?“

„Víš co, muži?“ odpověděla žena. „Zítra zrána zavedeme děti do lesa tam, kde je nejhustší. Rozděláme jim oheň, dáme každému kousek chleba a půjdeme po své práci. Cestu domů nenajdou a my se jich zbavíme.“

„To neudělám,“ řekl muž. „Jak bych mohl nechat vlastní děti samy v lese? Divá zvěř by si pro ně brzy přišla.“

„Ty blázne,“ obořila se na něj, „to chceš, abychom umřeli hlady všichni čtyři?“ A nedala mu pokoj, dokud nesvolil.

„Ale je mi těch dětí líto,“ řekl muž tiše.

Jeníček a Mařenka hlady neusnuli a všechno vyslechli. Mařenka se dala do pláče.

„Teď je s námi konec,“ naříkala.

„Neplač, sestřičko,“ chlácholil ji Jeníček. „Já už nám nějak pomůžu.“

Když staří usnuli, vyklouzl ven. Měsíc svítil jasně a bílé oblázky před domem se leskly jako nové penízky. Nacpal si jich plné kapsy a vrátil se do postele.

„Spi klidně, Mařenko,“ řekl. „Bůh nás neopustí.“

Ještě než vyšlo slunce, přišla macecha děti budit.

„Vstávejte, lenoši, jde se do lesa pro dříví.“ Každému dala kousek chleba. „Tady máte na oběd, nic jiného nedostanete.“

Mařenka schovala oba kousky pod zástěru, protože Jeníček měl kapsy plné kamínků. Cestou se chlapec pořád zastavoval a ohlížel se.

„Co se pořád ohlížíš a zaostáváš?“ okřikl ho otec. „Hleď si cesty.“

„Dívám se na svou bílou kočičku, tatínku,“ odpověděl Jeníček. „Sedí na střeše a chce se se mnou rozloučit.“

„Blázínku,“ řekla macecha, „to není žádná kočička. To ranní slunce svítí na komín.“

Jeníček se ale po kočičce nedíval. Pokaždé jen upustil na cestu jeden bílý oblázek.

Uprostřed lesa poslal otec děti pro chrastí, a když z hromady roští vyšlehly plameny, promluvila macecha.

„Lehněte si k ohni a odpočiňte si. My jdeme kácet, a až budeme hotovi, přijdeme si pro vás.“

Děti seděly u ohně a v poledne snědly každé svůj kousek chleba. Slyšely rány sekery a myslely si, že je otec nedaleko, ale byla to jen větev, kterou přivázal k suchému stromu a kterou bil vítr. Usnuly a probudily se až v tmavé noci.

„Jak se teď dostaneme z lesa?“ rozplakala se Mařenka.

„Počkej chvilku, až vyjde měsíc,“ těšil ji Jeníček. „Pak už cestu najdeme.“

Když vyšel měsíc, vzal sestřičku za ruku a šel po oblázcích, které svítily jako nové penízky a ukazovaly cestu. Šli celou noc a za svítání zaklepali na dveře otcova domu. Macecha otevřela a spustila.

„Vy zlobivé děti, proč jste v lese tak dlouho spaly? Mysleli jsme, že se už nevrátíte.“

Otec se ale zaradoval, protože ho tížilo, že je tam nechal samotné.

Netrvalo dlouho a bída byla zase v každém koutě. Děti v noci slyšely macechu.

„Všechno je snědené, zbývá půl bochníku, a pak je po písničce. Děti musí pryč. Zavedeme je hlouběji do lesa, aby cestu ven nenašly. Jinak pro nás není záchrany.“

Muži bylo těžko u srdce a myslel si, že by bylo lepší rozdělit se s dětmi o poslední sousto. Žena mu však vyčítala tak dlouho, až povolil podruhé jako poprvé.

Děti slyšely každé slovo. Jakmile staří usnuli, chtěl Jeníček ven pro oblázky, ale macecha zamkla dveře.

„Neplač, Mařenko, a spi klidně,“ konejšil sestru. „Pánbůh nám pomůže.“

Časně ráno dala macecha dětem ještě menší kousek chleba než posledně. Cestou jej Jeníček v kapse drobil, zastavoval se a pokaždé hodil jeden drobek na zem.

„Co se zastavuješ a ohlížíš se?“ ptal se otec. „Jdi svou cestou.“

„Dívám se na svého holoubka, tatínku,“ odpověděl Jeníček. „Sedí na střeše a chce se se mnou rozloučit.“

„Blázínku,“ řekla macecha, „to není žádný holoubek. To ranní slunce svítí na komín.“

Jeníček ale drobek po drobku rozsypal po cestě celý chleba.

Macecha zavedla děti ještě hlouběji do lesa, kam v životě nedošly, a znovu se rozdělal velký oheň.

„Seďte tady a pospěte si, když budete unavené. My jdeme kácet a večer si pro vás přijdeme.“

V poledne se Mařenka rozdělila o svůj chleba s bratrem. Potom oba usnuli, večer minul a nikdo pro ně nepřišel. Probudili se až v hluboké tmě.

„Počkej, Mařenko, až vyjde měsíc,“ řekl Jeníček. „Uvidíme drobky, co jsem nasypal, a ty nás dovedou domů.“

Když měsíc vyšel, vydali se na cestu, ale po drobcích nebylo ani stopy. Sezobali je ptáci.

„Však tu cestu najdeme,“ řekl Jeníček. Ale nenašli ji. Šli celou noc a ještě celý den, jedli jen pár lesních jahod, a když je nohy neunesly, lehli si pod strom a usnuli.

Třetí ráno se vydali dál, ale zabloudili do lesa ještě hlouběji. V poledne uviděli na větvi sněhobílého ptáčka, který zpíval tak krásně, že se zastavili a poslouchali. Když dozpíval, rozevřel křídla a letěl před nimi. Šli za ním, až došli k chaloupce. Byla postavená z chleba, pokrytá koláčem a okna měla z čirého cukru.

„Do toho se pustíme,“ řekl Jeníček. „Já sním kousek střechy, Mařenko, a ty si vezmi z okna, to je sladké.“

Natáhl se a ulomil si kus střechy, aby ochutnal, a Mařenka se postavila k oknu a chroupala. Vtom se ze světnice ozval tenoučký hlas:

Křupy, křupy, kdo to křupe,kdo mi tady chaloupku loupe?

Děti odpověděly:

To vítr, to vítr,to nebeské dítě.

Jedli dál a nedali se rušit. Jeníček si utrhl ještě větší kus střechy a Mařenka vyrazila celou okenní tabulku. Vtom se otevřely dveře a ven se vybelhala prastará žena o berli. Děti leknutím upustily, co držely v rukou, ale stařena jen pokývala hlavou.

„Ale, milé děti, kdopak vás sem přivedl? Pojďte dál a zůstaňte u mne, nic zlého se vám nestane.“

Vzala je za ruce a odvedla dovnitř. Dala jim mléko a lívance s cukrem, jablka a ořechy a ustlala jim dvě pěkné postýlky. Dětem se zdálo, že jsou v nebi.

Stařena se ale jen tak tvářila. Byla to zlá ježibaba, která na děti číhala a chaloupku z chleba postavila jen proto, aby je nalákala. Kdo se jí dostal do rukou, ten se už domů nevrátil. Ježibaby mají červené oči a špatně vidí. Jakmile Jeníček s Mařenkou přišli blíž, škodolibě se zasmála.

„Tyhle mám. Ti mi už neutečou.“

Ráno vstala dřív než děti, a jak je viděla pěkně spát, zamumlala si, že z nich bude dobré sousto. Suchou rukou popadla Jeníčka, odnesla ho do chlívku a zavřela za ním mřížová dvířka. Potom zatřásla Mařenkou a zavolala:

„Vstávej, ty líná holko, nanos vodu a uvař bratrovi něco dobrého. Sedí venku v chlívku a musí ztloustnout. Až bude tlustý, sním ho.“

Mařenka plakala, ale musela dělat, co ježibaba poručila.

Jeníček teď dostával to nejlepší jídlo, na Mařenku zbývaly jen skořápky. Každé ráno se stařena přišourala k chlívku a zavolala:

„Jeníčku, podej prstíček, ať zkusím, jestli už jsi tlustý.“

Jeníček jí ale místo prstu podal kostičku a ježibaba to svýma kalnýma očima nepoznala. Divila se, že chlapec pořád nemůže ztloustnout, a po čtyřech týdnech jí došla trpělivost.

„Honem, Mařenko, nanos vodu,“ zavolala. „Ať je Jeníček tlustý, nebo hubený, zítra ho uvařím.“

Ubohá sestřička nosila vodu a slzy jí tekly po tvářích.

„Milý Bože, pomoz nám,“ volala. „Kdyby nás byla v lese snědla divá zvěř, aspoň bychom umřeli spolu.“

„Nech si ten pláč,“ řekla stařena. „Stejně ti to nepomůže.“

Časně zrána musela Mařenka ven, pověsit kotel s vodou a zatopit.

„Nejdřív budeme péct,“ řekla ježibaba. „Pec už jsem vytopila a těsto zadělala.“

Vystrčila Mařenku k peci, ze které už šlehaly plameny.

„Vlez dovnitř,“ poručila jí, „a podívej se, jestli je dobře vytopeno, abychom mohly nasadit chleba.“

Mařenka ale poznala, co má ježibaba za lubem.

„Nevím, jak to udělat,“ řekla. „Kudy se tam mám dostat?“

„Ty hloupá huso,“ osopila se na ni stařena. „Otvor je přece dost velký, podívej se, vešla bych se tam i já sama.“

Přišourala se k peci a strčila do ní hlavu. Vtom ji Mařenka postrčila, přirazila železná dvířka a zastrčila závoru. Potom utekla a zlá ježibaba už z pece nikdy nevyšla.

Mařenka běžela rovnou k Jeníčkovi, otevřela chlívek a volala:

„Jeníčku, jsme zachráněni! Ježibaba je pryč.“

Jeníček vyskočil ven jako ptáček z klece a padli si kolem krku. A protože se už nemuseli bát, vešli do chaloupky. Ve všech koutech tam stály truhly s perlami a drahými kameny.

„Ty jsou lepší než oblázky,“ řekl Jeníček a nacpal si do kapes, co se do nich vešlo.

„Já si taky něco odnesu domů,“ řekla Mařenka a naplnila si zástěru.

„A teď pryč,“ dodal Jeníček, „ať jsme z toho čarodějného lesa venku.“

Po několika hodinách chůze došli k veliké vodě.

„Přes tu se nedostaneme,“ řekl Jeníček. „Nevidím ani lávku, ani most.“

„A žádná loďka tu nejezdí,“ odpověděla Mařenka. „Ale plave tam bílá kachnička. Když ji poprosím, převeze nás.“

A zavolala:

Kachničko, kachničko bílá,Mařenka s Jeníčkem tu stojí.Není tu lávka ani most,vezmi nás na svůj bílý hřbet.

Kachnička opravdu připlula. Jeníček si na ni sedl a volal na sestřičku, ať si přisedne.

„Ne,“ odpověděla Mařenka. „To by bylo pro kachničku moc těžké. Ať nás převeze jednoho po druhém.“

Hodné zvířátko to tak udělalo. Na druhém břehu jim les připadal čím dál známější, až konečně uviděli otcův dům. Dali se do běhu, vpadli do světnice a padli otci kolem krku. Ten neměl od chvíle, kdy je nechal v lese, jedinou veselou hodinu. Macecha už mezitím zemřela. Mařenka vysypala zástěru, až se perly a drahé kameny rozkutálely po světnici, a Jeníček k nim házel hrst za hrstí. Tím byl všem starostem konec a žili spolu v samé radosti.

Pohádka je u konce,běží myška po světnici.Kdo ji chytí, ušije siz ní tu největší čepici.