Smolíček hlídá v lesní chaloupce dveře, dokud je jelen se zlatými parohy na pastvě, a nikoho nepustí. Dlouho se nic neděje, pak někdo zaťuká a líbezné hlásky žadoní, ať jim otevře, že se jen na chvilku ohřejí.
Byl jednou jeden malý pacholíček, jmenoval se Smolíček a žil v lesní chaloupce u jelena se zlatými parohy. Jelen chodil na pastvu, a kdykoli odcházel, přikazoval Smolíčkovi: „Zavři za mnou a nikoho dovnitř nepouštěj.“
Smolíček vždycky zavřel a dlouho nikdo nezaklepal. Jednoho dne však na dveře někdo zaťukal. „Kdo je tam?“ zeptal se Smolíček a zvenku se ozvaly líbezné hlásky:
Smolíčku, pacholíčku, otevři nám tvou sedničku, jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.
Smolíček nechtěl otevřít. Hlásky prosily čím dál líbezněji a on by jim rád otevřel, ale bál se jelena. A tak neotevřel.
Když se jelen vrátil, Smolíček mu pověděl, že kdosi klepal a líbezné hlásky prosily, ať je pustí, ale on neotevřel.
„Dobře jsi udělal, Smolíčku,“ řekl jelen. „To byly jezinky. Kdybys jim otevřel, odnesly by tě.“
Smolíček měl radost. Druhý den šel jelen zase na pastvu a chlapec za ním zavřel. Za chvíli se přede dveřmi ozvaly hlásky ještě líbeznější než včera:
Smolíčku, pacholíčku, otevři nám tvou sedničku, jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.
Ani tentokrát nechtěl otevřít, ačkoli by moc rád. Jezinky se venku začaly třást zimou a plakat, až mu jich bylo líto.
Pootevřel tedy dveře jen maličko, aby tam mohly strčit ty dva prstíčky. Jezinky poděkovaly a hned strčily do škvíry dva bělounké prstíčky, potom celou ruku, a hup, už byly v sedničce. Popadly Smolíčka a utíkaly s ním pryč. Smolíček se dal do volání:
Za doly, za hory, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka jezinky nesou!
Jelen se pásl nedaleko. Jakmile uslyšel volání, přiběhl a Smolíčka jezinkám vzal.
Doma ale Smolíček dostal výprask, aby si zapamatoval, že nikomu nemá otvírat. Sám si umínil, že neotevře, i kdyby jezinky prosily sebelíbezněji.
Několik dní nepřišel nikdo. Pak se jednoho dne přede dveřmi zase ozvaly hlásky:
Smolíčku, pacholíčku, otevři nám tvou sedničku, jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.
Dělal, jako by je neslyšel. Jezinky se ale třásly zimou a tolik prosily, aby je aspoň na chviličku pustil dovnitř ohřát, až jim nakonec řekl: „Neotevřu vám, protože byste mě zase odnesly.“
„Neodneseme,“ slibovaly jezinky. „A i kdyby, nemáš se čeho bát. U nás by ses měl líp než tady. Všeho bys měl dost a my bychom si s tebou pořád hrály.“
Zase se dal přemluvit a pootevřel. Jezinky byly mžikem v sedničce, popadly ho a utíkaly s ním pryč. Cestou mu hrozily, že ho zabijí. Smolíček znovu volal:
Za doly, za hory, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka jezinky nesou!
Tentokrát však volal marně. Jelen se pásl daleko a neslyšel ho, a tak jezinky donesly Smolíčka až k sobě domů.
Tam se měl dobře, to je pravda. Krmily ho samými lahůdkami, ale jen proto, aby ztloustl a ony ho pak mohly zabít. Držely ho zavřeného a žádná si s ním nehrála.
Když u nich byl už mnoho dní, přišly k němu a chtěly, aby jim ukázal malíček. Řízly do něj, aby poznaly, jestli je chlapec dost tlustý. Uznaly, že je. Svlékly ho tedy, položily do korýtka a nesly ho k peci, že ho upečou. Smolíček prosil, ať se nad ním slitují, ale ony nic. Rozplakal se a volal:
Za doly, za hory, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka jezinky nesou!
Vtom se ozval dusot kopyt a tryskem přiběhl jelen se zlatými parohy. Nabral Smolíčka pacholíčka na parohy a uháněl s ním domů.
Doma ale Smolíček zase dostal co proto. Plakal a slíbil, že už bude vždycky poslouchat a jezinkám nikdy víc neotevře. A už jim nikdy neotevřel.
Převyprávěla Talerie, zdroj: Štěpnice (1857) (otevře se v novém okně) Volné dílo Text můžete kopírovat, upravovat a používat, jak chcete. Odkaz na Talerii potěší, povinný není. CC0 1.0 (otevře se v novém okně)