Smolíček pacholíček

Byl jednou jeden malý pacholíček, jmenoval se Smolíček a žil u jelena, který měl zlaté parohy. Jelen chodil na pastvu, a kdykoli odcházel, přikazoval Smolíčkovi, aby za ním zavřel a nikoho dovnitř nepouštěl.

Smolíček měl vždycky zavřeno a dlouho nikdo nepřišel. Jednoho dne ale na dveře někdo zaklepal, a když se Smolíček zeptal, kdo je tam, ozvaly se zvenku líbezné hlásky:

Smolíčku, pacholíčku, otevři nám tvou sedničku, jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.

Smolíček otevřít nechtěl. Hlásky za dveřmi prosily ještě líbezněji a on by jim byl rád otevřel, jenže se bál jelena. A tak řekl, že neotevře, ne a ne, a neotevřel.

Když se jelen vrátil, vyprávěl mu Smolíček, že někdo klepal na dveře a líbezné hlásky prosily, aby jim otevřel, ale on že neotevřel.

„Dobře jsi udělal, Smolíčku, žes neotevřel,“ řekl jelen. „To byly jezinky. Kdybys jim otevřel, byly by tě odnesly.“

Pochvala Smolíčka potěšila. Druhý den šel jelen zase na pastvu a Smolíček za ním zavřel. Zanedlouho se přede dveřmi ozvaly hlásky, ještě líbeznější než den předtím:

Smolíčku, pacholíčku, otevři nám tvou sedničku, jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.

Smolíček odpověděl, že neotevře, i když by byl rád otevřel. Jezinky se ale přede dveřmi třásly zimou a plakaly, až mu jich bylo líto. Pootevřel jim tedy dveře jen na malou škvírku, aby tam mohly strčit dva prstíčky.

Jezinky mu poděkovaly a hned strčily do škvírky dva bělounké prstíčky, potom celou ruku, a šup, už byly v sedničce. Popadly ho a utíkaly s ním pryč. Smolíček se dal do volání:

Za doly, za hory, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka jezinky nesou!

Jelen se pásl nedaleko, a jak uslyšel to volání, přiběhl a vzal jezinkám Smolíčka zpátky. Doma prý Smolíček dostal výprask, aby si to pamatoval a příště nikomu neotvíral. Umínil si, že už neotevře, ani kdyby jezinky prosily sebelíbezněji.

Několik dní nepřišel nikdo, až se jednoho dne přede dveřmi zase ozvaly hlásky:

Smolíčku, pacholíčku, otevři nám tvou sedničku, jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.

Smolíček dělal, jako by je neslyšel. Jezinky se ale třásly zimou a prosily a prosily, aby se u něj mohly aspoň trošičku ohřát, a tak jim nakonec odpověděl, že neotevře, protože by ho zase odnesly.

„Ne, my tě neodneseme,“ slibovaly jezinky. „A i kdyby, nemáš se čeho bát. U nás by ses měl líp než tady, všeho bys měl dost a my bychom si s tebou pořád hrály.“

Smolíček se zase dal uprosit a pootevřel. Jezinky byly v mžiku v sedničce, popadly ho a utíkaly s ním pryč. Cestou mu hrozily, že ho zabijí. Smolíček volal jako prve:

Za doly, za hory, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka jezinky nesou!

Tentokrát to ale bylo marné. Jelen se pásl daleko a neslyšel ho, a tak jezinky donesly Smolíčka až k sobě domů.

Ubohý Smolíček se tam neměl zle, to je pravda. Jezinky ho krmily samými lahůdkami, ale jen proto, aby ztloustl a mohly ho pak zabít. Zavřely ho a žádná si s ním nehrála.

Když u nich byl už mnoho dní a snědl spoustu dobrot a lahůdek, přišly za ním jezinky a chtěly, aby jim ukázal malíček. Ukázal jim ho a ony mu do něj řízly, aby poznaly, jestli už je dost vykrmený. Zdálo se jim, že už je. Vzaly ho tedy, svlékly, položily do korýtka a nesly k peci.

Smolíček se strašně bál a prosil je, aby se nad ním smilovaly, ale ony nic. Tu se chudák Smolíček dal do pláče a do volání:

Za doly, za hory, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka jezinky nesou!

Vtom se ozval dusot a cvalem přiběhl jelen se zlatými parohy. Smolíčka pacholíčka nabral na parohy a uháněl s ním domů.

Doma pak Smolíček zase dostal co proto. Plakal a slíbil, že bude vždycky poslouchat a jezinkám už nikdy neotevře. A opravdu jim už nikdy neotevřel.