Locika

Byl jednou jeden muž a jedna žena a dlouho si marně přáli dítě. Až se konečně žena dočkala naděje, že se jejich přání splní. Ze zadního okénka domku viděli do nádherné zahrady obehnané vysokou zdí. Nikdo se tam neodvážil, protože patřila čarodějnici, které se bál celý kraj.

Jednoho dne uviděla žena z okna záhon s nejkrásnější locikou, tak svěží a zelenou, že na ni dostala nesmírnou chuť. Den ode dne byla ta chuť větší, a protože žena věděla, že si jí nikdy neutrhne, přestala jíst a bledla.

„Co ti je, milá ženo?“ zeptal se muž ustaraně.

„Ach,“ odpověděla, „jestli nedostanu lociku ze zahrady za naším domem, umřu.“

Měl ji rád, a tak za soumraku přelezl zeď do čarodějčiny zahrady, natrhal hrst lociky a donesl ji ženě. Ta si z ní udělala salát a snědla ho tak hltavě, že se jí druhý den zachtělo třikrát víc, a muž musel do zahrady znovu.

Sotva se ale za soumraku spustil ze zdi, hrozně se lekl. Stála před ním čarodějnice.

„Jak se opovažuješ lézt do mé zahrady a krást mi lociku jako zloděj?“ řekla přísně. „To se ti vymstí.“

„Ach, mějte slitování,“ odpověděl. „Moje žena vaši lociku uviděla z okna a zatoužila po ní tak, že by bez ní umřela.“

Čarodějnice se utišila. „Je-li to tak, můžeš si lociky nabrat, kolik chceš. Ale kladu si podmínku. Dáš mi dítě, které tvá žena přivede na svět. Postarám se o ně jako matka.“

Muž ve strachu slíbil všechno. A když se dítě narodilo, čarodějnice se hned objevila, dala děvčátku jméno Locika a odnesla si je.

Locika byla nejkrásnější dítě pod sluncem. Když jí bylo dvanáct let, zavřela ji čarodějnice do věže uprostřed lesa. Ta neměla schody ani dveře, jen docela nahoře malé okénko. Když chtěla čarodějnice dovnitř, postavila se dole a zavolala:

Lociko, Lociko, spusť dolů svůj vlas,ať vyjdu k tobě nahoru zas.

Locika měla dlouhé vlasy, jemné jako předené zlato. Jakmile uslyšela ten hlas, rozpletla si copy, zachytila je o hák u okna a spustila je hluboko dolů. Čarodějnice po nich vyšplhala nahoru.

Po několika letech jel kolem věže lesem králův syn. Uslyšel zpěv tak líbezný, že zastavil koně a poslouchal: to si Locika ve své samotě krátila čas. Marně hledal do věže dveře, a přece se do lesa vracel každý den. Jednou stál za stromem a viděl, jak přichází čarodějnice a volá:

Lociko, Lociko, spusť dolů svůj vlas,ať vyjdu k tobě nahoru zas.

Copy se spustily a čarodějnice vyšplhala nahoru. „Tak tudy se tam chodí?“ řekl si královský syn. „Zkusím to také.“ Druhý den, sotva se setmělo, přišel k věži a zavolal:

Lociko, Lociko, spusť dolů svůj vlas,ať vyjdu k tobě nahoru zas.

Vlasy se hned spustily a královský syn vylezl nahoru.

Locika se zprvu velice polekala, protože nikdy předtím žádného muže neviděla. Královský syn s ní ale mluvil tak vlídně a vyprávěl jí, jak mu její zpěv nedal pokoj, až se přestala bát. A když se jí zeptal, jestli si ho vezme, pomyslela si, že ten ji bude mít radši než stará matka Gothel. Vložila mu ruku do dlaně a řekla:

„Půjdu s tebou ráda, jenom nevím, jak se dostanu dolů. Přines mi pokaždé přadeno hedvábí, upletu si z něj žebřík a slezu za tebou.“

Domluvili se, že bude chodit večer, protože ve dne chodila čarodějnice. Ta o ničem nevěděla, až se Locika jednou prořekla:

„Matko Gothel, jak to, že vás vytahuji nahoru mnohem hůř než mladého králova syna? Ten je u mě v mžiku.“

„Ty nehodné dítě!“ vykřikla čarodějnice. „Myslela jsem, že jsem tě schovala před celým světem, a tys mě přece oklamala!“

V hněvu popadla nůžky a ustřihla Locice ty krásné copy. A byla tak nemilosrdná, že ubohou Lociku odvedla do pusté krajiny, kde musela žít v nouzi a smutku.

Ještě téhož večera přivázala ustřižené copy k háku u okna, a když královský syn přišel a zavolal:

Lociko, Lociko, spusť dolů svůj vlas,ať vyjdu k tobě nahoru zas.

spustila mu je dolů. Královský syn vylezl nahoru, ale místo své milované Lociky tam našel čarodějnici.

„Aha,“ zvolala posměšně, „přišel sis pro svou milou? Krásný ptáček už v hnízdě nesedí a nezpívá, kočka ti ho odnesla. Locika je pro tebe ztracená a nikdy ji už neuvidíš.“

Královský syn se bolestí neovládl a skočil dolů. Život si zachránil, ale trní, do kterého spadl, mu poranilo oči, a on oslepl. Bloudil pak slepý po lese, živil se kořínky a lesními plody a naříkal pro svou ztracenou ženu.

Po několika letech došel do pusté krajiny, kde Locika bídně žila s dvojčaty, chlapečkem a holčičkou. Uslyšel povědomý hlas a šel za ním. Locika ho poznala, padla mu kolem krku a rozplakala se. Dvě její slzy mu skanuly na oči a ty se rozjasnily: viděl zase jako dřív.

Odvedl si ji do svého království, kde je přivítali s velkou radostí, a žili spolu ještě dlouho šťastně a spokojeně.