Locika

Byli jednou jeden muž a jedna žena, kteří si už dlouho přáli dítě. Konečně se ženě zdálo, že se jejich přání brzy splní. Vzadu za domem měli malé okno, z něhož byl výhled do nádherné zahrady plné květin a bylinek. Zahradu ale obklopovala vysoká zeď, protože patřila čarodějce, které se v celém kraji všichni báli.

Jednoho dne stála žena u okna a dívala se dolů. Uviděla záhon s tou nejsvěžejší, nejzelenější locikou, jakou si dovedla představit. Hned po ní zatoužila, a to přání rostlo den ze dne, až žena zbledla a začala chřadnout. „Co je ti, ženo?“ ptal se jí muž starostlivě. „Ach,“ povzdechla si, „jestli neochutnám lociku z té zahrady za naším domem, umřu.“

Muž svou ženu velice miloval a pomyslel si, že raději přeleze zeď, než aby ji nechal umřít. Za soumraku tedy vlezl do zahrady, rychle natrhal hrst lociky a přinesl jí ji. Žena si z ní hned udělala salát a s chutí ho snědla. Chutnala jí tak, že druhý den chtěla ještě víc, a muž tedy musel do zahrady znovu.

Když za soumraku přelézal zeď, polekal se: před ním stála čarodějka. „Jak se opovažuješ lézt do mé zahrady a krást mi lociku jako zloděj?“ řekla hněvivě. „To se ti nevyplatí.“ „Prosím,“ prosil muž, „mějte slitování. Moje žena uviděla lociku z okna a tak po ní touží, že bez ní umře.“

Čarodějka se trochu uklidnila a řekla: „Je-li to tak, jak říkáš, můžeš si vzít lociky, kolik jen chceš. Za jednu podmínku: dítě, které se vám narodí, mi dáte. Povede se mu u mě dobře, budu se o něj starat jako matka.“ Muž ze strachu na všechno přikývl. A když se dítě narodilo, čarodějka se hned objevila, pojmenovala je Locika a odnesla si je s sebou.

Locika vyrostla v překrásnou dívku. Když jí bylo dvanáct let, zavřela ji čarodějka do věže uprostřed lesa, věže bez dveří a bez schodů, jen s malým okénkem docela nahoře. Kdykoli chtěla čarodějka dovnitř, stoupla si dole a zavolala:

„Lociko, Lociko, spusť dolů svůj vlas, ať vyjdu k tobě nahoru zas.“

Locika měla dlouhé, nádherné vlasy, jemné jako spředené zlato. Jakmile uslyšela čarodějčin hlas, rozpletla si copy, omotala je nahoře kolem okenního háku a nechala je spadnout hluboko dolů, aby po nich čarodějka mohla vylézt.

Po několika letech projížděl lesem královský syn a uslyšel zpěv tak líbezný, že zastavil koně a naslouchal. Byla to Locika, která si svým sladkým hlasem krátila osamělé chvíle. Mladý muž hledal dveře, ale žádné nenašel, a smutně odjel domů. Zpěv mu ale nedal pokoj, a tak se do lesa vracel den co den.

Jednou večer, když čekal za stromem, uviděl přicházet čarodějku a slyšel, jak volá:

„Lociko, Lociko, spusť dolů svůj vlas, ať vyjdu k tobě nahoru zas.“

Viděl, jak Locika spustila své copy a čarodějka po nich vylezla nahoru. „Když je tohle žebřík, zkusím své štěstí taky,“ pomyslel si. Druhý večer šel k věži sám a zavolal:

„Lociko, Lociko, spusť dolů svůj vlas, ať vyjdu k tobě nahoru zas.“

Vlasy hned spadly dolů a on po nich vylezl.

Locika se nejdřív hrozně polekala, protože ještě nikdy neviděla muže. Královský syn s ní ale mluvil laskavě a vyprávěl, jak moc se ho dotkl její zpěv. Locika se přestala bát, a když se jí zeptal, jestli si ho vezme za muže, pomyslela si: „Ten mě bude mít jistě radši než stará paní Gothelová,“ a řekla ano.

„Ráda půjdu s tebou,“ řekla, „jenže nevím, jak se dostanu dolů. Přines mi pokaždé, když přijdeš, pramen hedvábí. Upletu z něj žebřík, a až bude hotový, sešplhám dolů.“ Od té chvíle za ní chodil každý večer, protože přes den chodívala čarodějka.

Ta zatím nic netušila, dokud se jí Locika jednoho dne bezelstně nezeptala: „Řekněte, paní Gothelová, jak to, že vám leze nahoru tak těžko, zatímco mladý královský syn je u mě v mžiku?“ Tehdy čarodějka pochopila pravdu a strašně se rozzlobila. „Tys mě podvedla!“ vykřikla a ve svém hněvu Locice ostříhala krásné vlasy nakrátko. Pak ubohou dívku odvedla do pusté, opuštěné krajiny, kde od té chvíle musela žít v trápení a nouzi.

Téhož večera čarodějka připevnila odstřižené vlasy nahoře na okenní hák. Když přišel královský syn a zavolal:

„Lociko, Lociko, spusť dolů svůj vlas, ať vyjdu k tobě nahoru zas,“

spustila vlasy dolů a on po nich vylezl. Místo své milé ale nahoře našel čarodějku, která se na něj dívala plná zloby. „Svou Lociku už nikdy neuvidíš,“ řekla mu tvrdě.

Zoufalstvím a bolestí se královský syn vrhl z věže dolů. Pád přežil, ale při dopadu do trní přišel o zrak. Slepý pak bloudil lesem, živil se jen kořínky a bobulemi a oplakával ztrátu své milé. Tak putoval v bídě několik let, až nakonec došel do pusté krajiny, kde Locika mezitím žila s dvojčaty, chlapcem a dívkou, které mezitím porodila.

Uslyšel hlas, který mu připadal povědomý, a vydal se za ním. Když přišel blíž, Locika ho poznala, padla mu kolem krku a rozplakala se. Dvě její slzy mu skanuly na oči, a v tu chvíli se mu zrak zas vyjasnil, tak jako býval dřív.

Odvedl ji do svého království, kde je přivítali s velkou radostí. A žili spolu ještě dlouho šťastně a v pokoji.