Přeskočit na obsah
Dívka s velmi dlouhým zlatým copem se za soumraku vyklání z okna vysoké kamenné věže porostlé břečťanem.

Locika

Bratři Grimmové

5 min čteníod 6 let

Muž ve strachu slíbí čarodějnici nenarozené dítě za lociku z její zahrady a ona pak dívku zavře do věže. Tajně za ní chodí i princ, a když to čarodějnice zjistí, ustřihne jí vlasy a vyžene ji do pusté krajiny; princ skočí z věže a oslepne, po letech ji najde s dvojčaty, její slzy mu vrátí zrak a on si ji odvede domů.


Byl jednou jeden muž a jedna žena a dlouho si marně přáli dítě. Konečně se v ženě probudila naděje, že se jejich přání splní. Ze zadního okénka domku viděli do nádherné zahrady obehnané vysokou zdí. Nikdo se tam neodvážil, protože patřila čarodějnici, které se bál celý kraj.

Jednoho dne uviděla žena z okna záhon s nejkrásnější locikou, tak svěží a zelenou, že na ni dostala nesmírnou chuť. Den ode dne byla ta chuť větší, a protože žena věděla, že si jí nikdy neutrhne, přestala jíst a bledla.

„Co ti je, milá ženo?“ zeptal se muž ustaraně.

„Ach,“ odpověděla, „jestli nedostanu lociku ze zahrady za naším domem, umřu.“

Měl ji rád, a tak za soumraku přelezl zeď do čarodějčiny zahrady, natrhal hrst lociky a donesl ji ženě. Ta si z ní udělala salát a snědla ho tak hltavě, že se jí druhý den zachtělo třikrát víc, a muž musel do zahrady znovu.

Sotva se ale za soumraku spustil ze zdi, hrozně se lekl. Stála před ním čarodějnice.

Muž v plášti slézá z vysoké zahradní zdi se svazkem locik v ruce, zdola na něj zvedá ruku přísná stará žena v kápi, nad korunami stromů se stmívá.

„Jak se opovažuješ lézt do mé zahrady a krást mi lociku jako zloděj?“ řekla přísně. „To se ti vymstí.“

„Ach, mějte slitování,“ odpověděl. „Moje žena vaši lociku uviděla z okna a zatoužila po ní tak, že by bez ní umřela.“

Čarodějnice se utišila. „Je-li to tak, můžeš si lociky nabrat, kolik chceš. Ale kladu si podmínku. Dáš mi dítě, které tvá žena přivede na svět. Postarám se o ně jako matka.“

Muž ve strachu slíbil všechno. A když se dítě narodilo, čarodějnice se hned objevila, dala děvčátku jméno Locika a odnesla si je.

Locika byla nejkrásnější dítě pod sluncem. Když jí bylo dvanáct let, zavřela ji čarodějnice do věže uprostřed lesa. Ta neměla schody ani dveře, jen docela nahoře malé okénko. Když chtěla čarodějnice dovnitř, postavila se dole a zavolala:

Lociko, Lociko, spusť dolů svůj vlas,ať vyjdu k tobě nahoru zas.

Locika měla dlouhé vlasy, jemné jako předené zlato. Jakmile uslyšela ten hlas, rozpletla si copy, zachytila je o hák u okna a spustila je hluboko dolů. Čarodějnice po nich vyšplhala nahoru.

Po několika letech jel kolem věže lesem králův syn. Uslyšel zpěv tak líbezný, že zastavil koně a poslouchal: to si Locika ve své samotě krátila čas. Marně hledal do věže dveře, a přece se do lesa vracel každý den. Jednou stál za stromem a viděl, jak přichází čarodějnice a volá:

Lociko, Lociko, spusť dolů svůj vlas,ať vyjdu k tobě nahoru zas.

Copy se spustily a čarodějnice vyšplhala nahoru. „Tak tudy se tam chodí?“ řekl si královský syn. „Zkusím to také.“ Druhý den, sotva se setmělo, přišel k věži a zavolal:

Lociko, Lociko, spusť dolů svůj vlas,ať vyjdu k tobě nahoru zas.

Vlasy se hned spustily a královský syn vylezl nahoru.

Locika se zprvu velice polekala, protože nikdy předtím žádného muže neviděla. Královský syn s ní ale mluvil tak vlídně a vyprávěl jí, jak mu její zpěv nedal pokoj, až se přestala bát. A když se jí zeptal, jestli si ho vezme, pomyslela si, že ten ji bude mít radši než stará matka Gothel. Vložila mu ruku do dlaně a řekla:

„Půjdu s tebou ráda, jenom nevím, jak se dostanu dolů. Přines mi pokaždé přadeno hedvábí, upletu si z něj žebřík a slezu za tebou.“

Domluvili se, že bude chodit večer, protože ve dne chodila čarodějnice. Ta o ničem nevěděla, až se Locika jednou prořekla:

„Matko Gothel, jak to, že vás vytahuji nahoru mnohem hůř než mladého králova syna? Ten je u mě v mžiku.“

„Ty nehodné dítě!“ vykřikla čarodějnice. „Myslela jsem, že jsem tě schovala před celým světem, a tys mě přece oklamala!“

V hněvu popadla nůžky a ustřihla Locice ty krásné copy. A byla tak nemilosrdná, že ubohou Lociku odvedla do pusté krajiny, kde musela žít v nouzi a smutku.

Stará žena v temném plášti drží nad hlavou ustřižený zlatý cop, jehož zbytek leží stočený na dlažbě; dívka opodál má krátké vlasy a smutně hledí k zemi.

Ještě téhož večera přivázala ustřižené copy k háku u okna, a když královský syn přišel a zavolal:

Lociko, Lociko, spusť dolů svůj vlas,ať vyjdu k tobě nahoru zas.

spustila mu je dolů. Královský syn vylezl nahoru, ale místo své milované Lociky tam našel čarodějnici.

„Aha,“ zvolala posměšně, „přišel sis pro svou milou? Krásný ptáček už v hnízdě nesedí a nezpívá, kočka ti ho odnesla. Locika je pro tebe ztracená a nikdy ji už neuvidíš.“

Královský syn se bolestí neovládl a skočil dolů. Život si zachránil, ale trní, do kterého spadl, mu poranilo oči, a on oslepl. Bloudil pak slepý po lese, živil se kořínky a lesními plody a naříkal pro svou ztracenou ženu.

Po několika letech došel do pusté krajiny, kde Locika bídně žila s dvojčaty, která se jí mezitím narodila, s chlapečkem a holčičkou. Uslyšel povědomý hlas a šel za ním. Locika ho poznala, padla mu kolem krku a rozplakala se. Dvě její slzy mu skanuly na oči a ty se rozjasnily: viděl zase jako dřív.

V holé kamenité pustině pod bledým nebem objímá plačící mladá žena s krátkými vlasy mladíka v hnědém plášti, který k ní slepě natahuje ruce.

Odvedl si ji do svého království, kde je přivítali s velkou radostí, a žili spolu ještě dlouho šťastně a spokojeně.

Převyprávěla Talerie, zdroj: Kinder- und Hausmärchen (otevře se v novém okně)Licence: Volné dílo

Podobné pohádky

Popelka

9 min čteníod 6 let

O této pohádce

Locika vyšla poprvé roku 1812 v Berlíně: bratři Grimmové ji zařadili pod číslem 12 do prvního dílu svých Dětských a domácích pohádek. Podle Bolteho a Polívky ji vyprávěl Jacob Grimm; od koho ji znal, neuvádějí. Už roku 1790 ji vyprávěl Friedrich Schulz v pátém svazku svých Kleine Romane, vydaném v Lipsku.

V dalších vydáních bratři text měnili. Roku 1812 patří zahrada víle a dívku prozradí těsné šatičky. Od roku 1819 zahrada patří čarodějnici a dívka se prozradí otázkou, proč se jí čarodějnice vytahuje hůř než mladík, s nímž se tajně schází. Obě naše převyprávění vycházejí ze 7. vydání (1857), takzvaného vydání poslední ruky.

Locika u Grimmů roku 1812 a 1857

Grimmové 1812Grimmové 1857
Komu patří zahradavílečarodějnici
Matkauž čeká dítědoufá, že jí Bůh splní přání
Do věževe dvanácti letechve dvanácti letech
Králův syn a Locikabez žádosti o ruku, scházejí se tajněpožádá ji o ruku a ona svolí
Co ji prozradíšatičky jsou jí těsnéčarodějnice se jí vytahuje hůř než princ
Princovy očipřijde o ně při pádu, bez trnívypíchá mu je trní
Dvojčatachlapec a děvčátkochlapec a děvčátko
Konecprinc zase vidí a tím text končíodvede ji do svého království
Zobrazit více
Lociko, Lociko, spusť dolů svůj vlas,ať vyjdu k tobě nahoru zas.
Grimmové, 1857: Rapunzel, Rapunzel, / laß mir dein Haar herunter.

Jak pohádku vypráví náš text

Na stránce si můžete vybrat ze dvou našich převyprávění. Verze s označením Jemnější je kratší, verze s označením Původní je obsáhlejší a zachovává víc podrobností z vydání 1857, třeba to, že Locičiny vlasy spadají dvacet loket hluboko. V obou se holčička jmenuje stejně jako locika, po které matka tolik toužila, a ve dvanácti letech ji čarodějnice zavře do věže. Králův syn se Lociky zeptá, jestli si ho vezme, a ona svolí. Prozradí se otázkou, proč matku Gothel vytahuje nahoru mnohem hůř než jeho.

Nejtěžší chvíle přicházejí ke konci: čarodějnice v hněvu ustřihne Locice copy a odvede ji do pusté krajiny, králův syn skočí z věže do trní a oslepne. V Původní verzi mu čarodějnice předtím vyhrožuje, že mu kočka vyškrábe oči. Králův syn pak léta bloudí, až dojde do pusté krajiny k Locice, která tam žije s dvojčaty, chlapečkem a holčičkou. Její slzy mu vrátí zrak a obě verze končí šťastně.

Podobné příběhy

Grimmové sami odkazují na Basileho Pentameron, kde se pohádka jmenuje Petrosinella. Podle Bolteho a Polívky tam žena sama bere ze zahrady čarodějnice petržel a milenci nakonec utečou spolu: dívka za sebe hodí tři duběnky, z nich vzejde pes, lev a vlk a vlk čarodějnici roztrhá. Francouzskou podobu, Persinette, napsala Mademoiselle de La Force. Šplhání po dívčích vlasech zná už Firdausího epos: Rudabe spustí copy ze střechy svého paláce a Sal po nich vyleze nahoru. Podle Grimmů se v pohádkách často stává, že někdo z rodičů, obvykle matka, slíbí své budoucí dítě, aby ukojil chvilkovou chuť.

Bolte a Polívka uvádějí mezi hesenskými vyprávěními o Rampelníkovi také jedno, v němž žena jí ze zahrady třešně a musí slíbit své dítě; u něj odkazují na Lociku. V obou pohádkách je dítě přislíbeno ještě před narozením, jinak jde ale o dva různé příběhy.

Zdroje

Dobové texty

Údaje jsme v těchto zdrojích ověřili 13. října 2026.

Omalovánky k vytisknutí

Kde ještě tuto pohádku najdete